Duch posledných časov

O Poslednom Súde: Čo tu urobíme so svojou dušou?

Co zde učiníme se svou duší?

NEDĚLE MASOPUSTNÍ; o strašném soudu

alt


Ze čtení o soudu
...
25,41  Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!
25,42  Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít,
25,43  byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´
25,44  Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´
25,45  On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´
25,46  A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života."

(Z evangelia podle Matouše)


My všichni jsme dostali stejný dar. Je to největší ze všech možných darů - obdrželi jsme existenci a možnost přijít na tento svět a s použitím své plné svobody zaujmout vztah k Bohu a určit svou věčnost. Za tento dar však člověk nese odpovědnost. A tato odpovědnost se zúčtuje na posledním soudu.


Z dnešního čtení se dozvídáme:
1.) že základním principem, podle něhož se vše v důsledku poměřuje, je vztah člověka k Bohu. Jaký vztah člověk s Bohem navázal, taková pro něj bude věčnost. Buď to bude věčnost s Bohem, anebo věčnost v opozici vůči Bohu. Buď s anděly a svatými, anebo s ďáblem a jeho démony.
2.) principem tohoto vztahu k Bohu je láska. A láska k Bohu a bližnímu je jedna a ta samá láska. Co činíme nejmenšímu člověku, činíme Bohu.

Kdo opravdu miluje Boha nemůže nemilovat člověka. Jak bys mohl milovat Boha, jehož nevidíš, když nemiluješ člověka jehož vidíš? (1 Janův 4,20) Uskutečněním a prokazováním lásky, tj. oběti, se navazuje pouto s Bohem.
3.) Vztah k Bohu se často děje skrze takové skutky, o nichž zde v tomto životě netušíme, že jimi zaujímáme k Bohu vztah. Proto to překvapení těch spravedlivých i nespravedlivých v evangelijním úryvku této neděle.


A teď něco o tom, proč je naše duše ve stavu, kdy nechápeme tak prosté věci. A jaký vlastně význam má na soudu stav duše člověka?

Při soudu je stav lidské duše určujícím faktorem. O tom je vlastně celý soud - odhalí se tam, v jakém stavu je naše duše (a nejen duše, nýbrž celé naše lidství), resp. do jakého stavu jsme ji svým životem přivedli. Už zde na zemi můžeme podle určitých úkazů usuzovat, v jakém stavu se naše duše nalézá. Jeden z takových příznaků je rozebraný v dnešním evangeliu. Je to milosrdenství. Pokud se srdce člověka plní soucitem a cítíme lásku k lidem a při setkání s chudým člověkem jsme pohnuti milosrdenstvím, je to úkaz dobrý. Nechává-li nás neštěstí druhého člověka chladným, či nás dokonce přivádí k odsuzování ("může si za to sám, nemá být líný, nemá

pít" atd.), nevypovídá to o našem vnitřním stavu nic moc nadějného.


Máme-li se však začít zabývat hlubším duchovním životem a začít aktivně měnit svůj vnitřní stav, je potřeba něco vědět o příčinách, proč jsme od své přirozenosti tak žalostně komponováni. Začít musíme u Adama (kde jinde?) Pohleďme tedy nejprve, do jakého stavu přivedl Adama jeho hřích. Co se s ním stalo, co se změnilo, jak se hřích projevil na jeho počínání? Vidíme to v Bibli - začal se chovat jako blázen. On Adam, který dříve dával zvířatům jména a měl pronikavé duchovní zření, je najednou natolik zatemněn na rozumu, že se schovává před Bohem. Pokouší se ukrýt před vševidoucím Hospodinem. Myšlení duše je jakoby přeprogramováno, je do ní vpraven nový vzorec chování.


Ještě horší však je, proč se schovává. Doposavad bylo pro něj dokonalou radostí být s Hospodinem. Nic nemohlo být větším štěstím, než Boží návštěva. A nyní? Už neběží Bohu vstříc, ale utíká před Bohem. To je zásadní změna, která nastala v jeho duši. Vše je v ní náhle jakoby vzhůru nohama.


A co je vůbec nejhorší - toto chování není projevem vůle. Adam už nemá své jednání plně pod kontrolou. Domnívám se, že je to spíše něco jako reflex. Člověk s tím nemůže nic dělat. Je to jako když mimovolně ucukneme rukou před plamenem, nebo uhneme před náhle zpozorovaným hozeným předmětem. Nepřemýšlíme nad tím, nerozhodujeme se, prostě v mžiku zareagujeme. Stejně tak mimovolně člověk od okamžiku prvního hříchu utíká před Bohem, ostýchá se, děsí se ho. A nikomu se nedařilo to změnit. Nikomu, až do příchodu Krista.


Tento stav, do něhož Adam - a potažmo každý člověk - upadl, má určující vliv na duši nejen za tohoto pozemského života, ale i v životě posmrtném. Jestliže tady (když je duše zatím v těle a má tudíž ještě vůli) člověk nemiluje Boha a nesnese jeho blízkost, jak to potom může dopadnout s duší po jejím rozloučení s tělem, až nebude už mít vůli a ztratí možnost byť se jen pokusit přemoci tento zkázonosný reflex. Zdá se z Adamova chování, že právě proto duše člověka, až se dostane na světlo a přiblíží se k Bohu, "reflexně" ucukne a utíká do temnoty - zachová se prostě jenom stejně, jako se Adam ukryl před Hospodinem v houštinách.

Není to věc výběru vůle, je to mimovolné chování od prvního hříchu zakódované v duši člověka. Jako když virus vypustí do napadené buňky svou zkaženou genetickou informaci, která přeprogramuje původní genetický program buňky, takže tato buňka začne pracovat dle instrukcí viru a to i sama proti sobě, takže se nakonec svou vlastní činností zničí. Tak nějak podobně vstoupil do naší duše virus hříchu. Ne nadarmo jej otcové nazývají infekcí, protože se vskutku projevuje podobně. Tato infekce duši přeprogramovala a ničí ji, rozkládá ji. V duši začínají pracovat procesy, které jsou pro ni zhoubné.


Tento stav nelze napravit žádnou satisfakcí, která by měla být přinesena hříchem uražené Boží spravedlnosti, jak to učí katolická teologie. Tady není prostor pro právní řešení, zde je potřeba lékaře a léčení. Když jsme nemocní, nejdeme k advokátovi, ani neposíláme k soudu žalobu proti bacilům, ani nepodáváme trestní oznámení na neznámého a velice maličkého leč zákeřného pachatele, který se ve mně usadil, ale jdeme k lékaři a užíváme léky.


Nenormální a nemocný stav lidské duše tedy musel být napraven léčením. A protože se jedná o tu nejhroznější nemoc, jakou lidstvo zná, musel přijít největší lékař - Boží Syn se vtělil. Nestačil na to žádný prorok ani svatý muž. Buddha byl na to krátký, Mohamed s tím nemohl nic dělat. Nestačil na to Mojžíš ani by s tím nic nepořídil Jan Křtitel, největší z lidí. Ti všichni jsou infikováni a sami potřebují lékaře. Proto přichází Kristus. Křesťanství je o léčení lidské duše, aby se uzdravila a opět mohla milovat Boha, k Bohu utíkat a kvůli Bohu ve jménu lásky k Němu zavrhnout vše, co je hříšné a co brání sjednocení s Bohem. Tuto léčbu provedl Boží Syn na svém lidství, jež přijal od Panny Marie.


Boží Syn při vtělení spojil svou lidskou duši, kterou přijal, se svým Božstvím, když v jedné boholidské Osobě bylo Božství a lidství. Duše se v jeho osobě ocitla v tak těsné blízkosti Božství, jako ještě lidská duše nikdy nebyla. Nemohla uhnout ani ucuknout, protože byla pevně spolu s Božstvím v jediné boholidské Osobě Kristově. A žár Božství ji přetavil do původního stavu; vypálil z ní její nemoc, jako se žhavým železem kdysi vypalovala infikovaná hnisající rána či jako se vypaluje plevelné trní na poli. Žádný virus ani bacil nevydrží Božský žár, když vstoupí energie blahodati do duše. Představme si starou pečeť z vosku, do níž byla dříve otisknuta písmena starého pečetidla; avšak přiložením horké nové pečeti na starý vosk se dřívější nápis rozplyne a do vosku se otisknou nová písmena. Tak podobně se lidská duše Kristova změnila jako v rozpálené peci sáláním Božských energií. Místo nemocné duše starého Adama je v Kristu znovustvořena duše nového Adama. Toto očištěné, osvícené a zbožštěné lidství nám Spasitel podává.


Toto nové lidství Kristovo získáváme v Církvi působením svatých Tajin a vůbec vším, co se v Církvi posvátného děje. Boží blahodať vyzařuje z veškerého posvátného církevního dění, ze všech bohoslužeb, modliteb, úkonů, symbolů, z každého požehnání a každého pokřižování. (Projevem uzdravující se duše, jež se otevírá Bohu, je např. touha po modlitbě a Eucharistii, a skutečnost, že nás přitahuje chrám a liturgie.)

Tím vším přijímáme a za naší spolupráce v dílech ctností si osvojujeme Kristovo uzdravené lidství, které už před Bohem neutíká. Na Božím soudu lidská duše, proměněná v Církvi, přilne ke Kristu jako k Tomu, koho již dávno zná, koho si již dávno zamilovala a kdo je pro ni tím nejdražším, co kdy měla.


Takže suma sumárum - křtem a svatými Tajinami přijímáme každý do své osoby lidství nového Adama, lidství uzdravené a zbožštěné. Zaleží na způsobu našeho života, co s tímto lidstvím ve své osobě učiníme. Jestli v nás bude růst a rozkvétat, nebo zdali je budeme škrtit, dávit a zadupávat hříchy. Jak jsme si vedli, to bude vidět na soudu. Protože však v průběhu křesťanského života v nás dlouhou dobu (a většinou celý život) působí jak starý Adam tak i nový Adam, staré lidství se míchá s novým, náš stav zde zůstává smíšený a nejednoznačný, nezjevuje se nám Bůh hned tady v přímém zření plné své slávy, ale nechává nás, abychom jej zřeli skrze víru.


Máme možnost přinášet mu svou lásku nepřímo - ukazovat rostoucí lásku k Němu milováním bližního - a On ji přijímá.

Není půst tou nejvhodnější dobou k tomu, abychom se na to všechno rozpomenuli?

Protojerej Jan Baudiš

www.ambon.or.cz