Reklamný panel
Reklamný panel

Štatistika

Kontakt

  • ICQ: 284585927
  • Twitter kontakt: @Profik1977
  • zauslo@centrum.sk

Kanonická pravidla prevzaté z českého internetu od Táto e-mailová adresa je chránená pred spambotmi. Ak ju chcete vidieť, je potrebné aby ste mali zapnutý JavaScript.

alt

Tento HTML soubor obsahuje znení všech posvátných kánonu - cili pravidel.
Hledání v textu je možné bud pomocí kláves ctrl F a zadání klícového slova nebo pomocí rejstríku umísteného ke konci tohoto souboru; skok na konec pomocí kláves ctrl End.
Pro velký rozsah je zde Kniha Pravidel rozdelena do peti cástí:
(1.) Predmluva prekl., symbol (vyznání) víry, veroucná pravidla (dogmata), pravidla svatých apoštolu
(2.) Pravidla svatých Otcu sedmi všeobecných snemu
(3.) Pravidla místních snemu
(4.) Pravidla svatých Otcu
(5.a) Poznámky (jsou prístupné hypertextovými odkazy prímo z textu)
(5.b) Rejstrík
(5.c) Zkratky


________________________________________


Podrobný obsah Knihy posvátných Pravidel:
•    KANONICKÁ PRAVIDLA PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE - úvod
?    Symbol víry tristaosmdesáti svatých otcu prvního všeobecného snemu, nicejského.
?    Symbol víry stopadesáti svatých otcu druhého všeobecného snemu, carihradského.
?    Dogma šestsettriceti svatých otcu ctvrtého všeobecného snemu, chalcedonského, o dvou prirozenostech v jedné osobe Pána našeho, Ježíše Krista.
?    Dogma stosedmdesáti svatých otcu šestého všeobecného snemu, carihradského, o dvou vulích a cinnostech v Pánu našem, Ježíši Kristu.
?    Dogma tristašedesátisedmi svatých otcu sedmého všeobecného snemu, nicejského, o uctívání ikon.
Pravidla svatých apoštolu.
II.    Pravidla prvního svatého všeobecného snemu, nicejského. (r.325)
III.    Pravidla svatého všeobecného druhého snemu, carihradského. (r.381)
IV.    Pravidla tretího svatého všeobecného snemu, efezského. (r.431)
?    Poselství tretího svatého všeobecného snemu k posvátnému snemu pamfilijskému o bývalém metropolitovi Eustatiovi.
V.    Pravidla ctvrtého svatého všeobecného snemu, chalcedonského. (r.451)
VI.    Pravidla pátého všeobecného snemu, v Carihrade
VII.    Pravidla šestého svatého všeobecného snemu, carihradského, (r.680) jinak trullského, konaného ve sloupové síni císarského paláce.
VIII.    Pravidla sedmého svatého všeobecného snemu, nicejského. (r.787)
•    PRAVIDLA MÍSTNÍCH SNEMU.
I.    Pravidla svatého místního snemu ancyrského. (r.314)
II.    Pravidla svatého místního snemu neocaesarijského. (r.314-325)
III.    Pravidla svatého místního snemu gangrského. (r.340)
IV.    Pravidla svatého místního snemu antiochijského. (r.341)
V.    Pravidla svatého místního snemu laodicejského. (r.343)
VI.    Pravidla svatého místního snemu sardického. (r.343)
VII.    Pravidla svatého místního snemu karthagenského. (r.490)
?    Poselství afrického snemu k Coelestinu, papeži rímskému.
VIII.    Pravidlo svatého místního snemu carihradského.
IX.    Pravidla svatého snemu carihradského, konaného v chráme svatých apoštolu a nazývaného dvojnásobným. (r.861)
X.    Pravidla svatého snemu, konaného ve chráme Moudrosti Slova Božího. (r.879)
•    PRAVIDLA SVATÝCH OTCu.
I.    Kanonický list sv. otce našeho Dionysije, arcibiskupa alexandrijského a vyznavace, k biskupu Vasilidovi.
II.    Pravidla sv. Petra, arcibiskupa alexandrijského a mucedníka, z jeho promluvy o pokání.
III.    Kanonický list svatého Rehore, arcibiskupa neocaesarijského, divotvurce.
IV.    List sv. Athanasia Velikého, arcibiskupa alexandrijského, k Ammunu, mnichu.
V.    List sv. Athanasia, arcibiskupa alexandrijského k Rufiniánu.
VI.    Z 39 listu o svátcích od sv. Athanasia, arcibiskupa alexandrijského.
•    Pravidla sv. Basila Velikého.
I.    První kanonický list sv. otce našeho Basila, arcibiskupa Caesaree Kappadocijská, k Amfilochiju, biskupu ikonijskému.
II.    Druhý kanonický list sv. Basila Velikého k Amfilochiji, biskupu ikonijskému.
III.    Tretí kanonický list sv. Basila Velikého k Amfilochiji, biskupu ikonijskému.
IV.    Z jiného listu sv. Basila Velikého k Amfilochiji, biskupu ikonijskému.
V.    List sv. Basila Velikého k Diodoru, biskupu Tarskému.
VI.    List sv. Basila Velikého k presbyteru Rehori.
VII.    Kanonický list sv. Basila Velikého k chorepiskopum.
VIII.    List sv. Basila Velikého k jemu podrízeným biskupum.
IX.    Z 27 hlavy knihy sv, Basila o sv. Duchu k blaženému Amfilochiji.
X.    Z 29 hlavy knihy sv. Basila o sv. Duchu.
XI.    Kanonický list sv. Rehore, biskupa nisského, k Litoiji, biskupu melitinskému.
XII.    Svatého Rehore Bohoslovce o tom, které knihy Starého a Nového zákona náleží císti.
XIII.    Svatého Amfilochije, biskupa, k Seleukovi o tom, které knihy se prijímají.
XIV.    Kanonické odpovedi sv. Timoteje, biskupa alexandrijského, jednoho ze stopadesáti otcu na carihradském snemu.
XV.    Pravidla Theofila, arcibiskupa alexandrijského.
?    Oznámení o svátku Zjevení Páne, pripadne-li po nedeli.
?    Poucení Theofilovo Ammonovi.
?    Sv. Theofil k Afyngiji, biskupu o tak zvaných "cistých".
?    Sv. Theofil Agathonu, biskupu.
?    Sv. Theofil Minovi, biskupu.
XVI.    Pravidla svatého otce našeho Cyrilla, arcibiskupa alexandrijského.
?    Kanonický list k Domnovi, patriarchovi antiochijskému.
?    Sv. Cyrilla k biskupum v Lybii a Pentapoli.
XVII.    Výber z listu svatých Otcu, Písma svatého a kánonu o simonii (svatokupectví):
XVIII.    OKRUŽNÍ LIST. Gennadije, patriarchy carihradského a svatého snemu, všem preosvíceným metropolitum a k papeži rímskému.
XIX.    List Tarasije, patriarchy Carihradu, nového Ríma, k Hadrianu, papeži starého Ríma.
•    Doplnková pravidla.
I.    Pravidla svatého Jana Postníka.
II.    Pravidla Nicefora Vyznavace.
III.    List Theodora Studity mnichu Methodeji, který je napsán v Athenské Syntagne jménem Niceforovým.
IV.    Pravidla Mikuláše Carihradského.
V.    Rozlicné kanonické predpisy.
?    1. Z listu Basila Velikého presbyterum v Nicopolisu.
?    2. Z listu Basila Velikého Kesariji.
?    3. Z poucení Basila Velikého knezi.
?    4. Z poucení Jana Zlatoústého knežím.
?    5. Z kázání Jana Zlatoústého na list Efezským.
?    6. Z kázání Jana Zlatoústého na list Židum.
?    7. Svatý Athanasij, patriarcha antiochijský, o prijímání.
•    JMENNÝ A VECNÝ REJSTRÍK.


________________________________________


Pravidla všeobecných a místních snemu
i svatých Otcu pravoslavné církve
Pravoslavná církev v Ceskoslovensku
1955


Obsah první cásti:
KANONICKÁ PRAVIDLA PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE
o    Symbol víry tristaosmdesáti svatých otcu prvního všeobecného snemu, nicejského.
o    Symbol víry stopadesáti svatých otcu druhého všeobecného snemu, carihradského.
o    Dogma šestsettriceti svatých otcu ctvrtého všeobecného snemu, chalcedonského, o dvou prirozenostech v jedné osobe Pána našeho, Ježíše Krista.
o    Dogma stosedmdesáti svatých otcu šestého všeobecného snemu, carihradského, o dvou vulích a cinnostech v Pánu našem, Ježíši Kristu.
o    Dogma tristašedesátisedmi svatých otcu sedmého všeobecného snemu, nicejského, o uctívání ikon.
Pravidla svatých apoštolu.

Predmluva prekladatele
Tento první plný preklad kanonických pravidel církve byl porízen z jazyka církevne-slovanského, a to z knihy: 'Kniha pravidel sv. apoštolu -- sv. všeobecných a místních snemu a sv. otcu, Moskva 1874.'
Doplnková pravidla byla preložena z významného díla dr. Milaše Nikodima, biskupa dalmatského: Pravidla (kánony) pravoslavné církve s výkladem, Nový Sad 1895 (I. díl) a 1896 (II), podle nehož vypracovány rovnež naše strucné poznámky k pravidlum z pera vladyky Jana, biskupa žateckého.
Pri prekladu z církevní slovanštiny ponechali jsme úmyslne klasický církevní sloh a obraty. Církevne-slovanský preklad pravidel navazuje prímo na vzácné dedictví cyrilometodejské, jež nám pozustavilo prevod t. zv. nomokanonu, základního sborníku právních predpisu církve z VI, století.
Pro právní souvislost naší církve s církví sv. apoštolu a sv. otcu a s obecnou církví pravoslavnou je vydání kánonu velmi duležitým pocinem. Mimo základní veroucné a nekteré liturgické predpisy obsahují pravidla hlavne normy pro zachování mravní cistoty duchovenstva a verících a pro jejich bdelý a úcinný boj se hríchem ve všech jeho formách. Jako historický dokument svedcí sv. kánony práve o této péci o cistotu svedomí a o stálé zdokonalování mravní úrovne církve, která musí cestne obstát nejen pred svým Spasitelem a Pánem, nýbrž i na prísném soudu verejnosti a sveta. Nekteré predpisy vyvolané speciálními okolnostmi, názory a dobou, vyšly behem staletí z praxe, ale presto jsou velmi názorným poucením o pravém duchu církve Kristovy, který na poli církevní správy spocívá ve sborovém rozhodování a v oblasti osobního života v úzkostlivé snaze o mravní obnovování a o stálou vernost Pánu.
Duležitosti kanonických predpisu byl si jasne vedom i biskup mucedník Gorazd, který na jejich základe vydal ke konci svého bohumilého života 'Pravidla pro duchovní osoby' své eparchie, jež potom po obnovení organisace církve jako závazná prevzali a vydali jeho nástupci.
Vydáním úplného znení sv. kánonu pravoslavná církev dává do rukou svého duchovenstva a verících závazné predpisy v jejich dávné forme. Kéž jejich neustále živý duch naplní srdce ctenáru stálostí víry a mravního vzepetí, aby ve svém náboženském živote prinášeli trvalé a krásné ovoce lásky a pokoje.
Prot. A. Jirí Novák


.
KANONICKÁ PRAVIDLA PRAVOSLAVNÉ CÍRKVE
.
Symbol víry tristaosmdesáti svatých otcu prvního všeobecného snemu, nicejského. .
Veríme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvoritele všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného, z Otce narozeného, to jest z podstaty Otce, Boha od Boha, Svetlo ze Svetla, Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvoreného, jednobytného s Otcem, skrze nehož vše ucineno jest, co je na nebesích a na zemi. Jenž pro nás lidi a naše spasení sestoupil s nebe, vtelil se a clovekem se stal, trpel a tretího dne vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa a sedí na pravici Otce, a zase prijde souditi živých i mrtvých. I v Ducha svatého. Kdo mluví o Synu božím, že byla doba kdy nebyl, nebo že nebyl dríve než se narodil, nebo že pochází z nebytí, nebo že je z jiné osoby, nebo podstaty, nebo že se premenuje ci mení Syn Boží, toho zavrhuje obecná a apoštolská církev.
.
Symbol víry stopadesáti svatých otcu druhého všeobecného snemu, carihradského. .
Veríme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvoritele nebe i zeme i všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného, z Otce narozeného prede všemi veky. Svetlo ze Svetla, Boha pravého od Boha pravého, rozeného, nestvoreného, jednobytného s Otcem, skrze nehož vše ucineno jest. Jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtelil se v Ducha svatého a Marie Panny a clovekem se stal. Jenž za nás ukrižován jest pod Pontským Pilátem, trpel i pohrben jest a tretího dne vstal z mrtvých podle Písem. Vstoupil na nebesa, sedí na pravici Otce. A zase prijde se slávou soudit živých i mrtvých, jehož království nebude konce. I v Ducha svatého, Pána, oživujícího, jenž od Otce pochází a s Otcem i Synem stejne cten a slaven jest a mluvil skrze proroky. I v jednu svatou, obecnou apoštolskou církev. Vyznávám jeden krest na odpuštení hríchuv. Ocekávám z mrtvých vzkríšení a život veku budoucího. Amen.
. .
Dogma šestsettriceti svatých otcu ctvrtého všeobecného snemu, chalcedonského, o dvou prirozenostech v jedné osobe Pána našeho, Ježíše Krista.
Následujíce božské otce ucíme se všichni jednomyslne vyznávati jednoho a téhož Syna, Pána našeho Ježíše Krista, dokonalého podle božství a dokonalého podle clovecenství, pravého Boha a pravého cloveka, téhož duše i tela; jednobytného s Otcem podle božství a jednobytného také s námi podle clovecenství; ve všem nám podobného krome hríchu; narozeného pred veky od Otce podle božství, v poslední však dny téhož narozeného pro nás a pro naše spasení z Marie Panny Bohorodice podle clovecenství; jednoho a téhož Krista Syna, Pána, jednorozeného, kterého poznáváme ve dvou prirozenostech nesplývajících, nemenných, nerozlucných, nebot spojením nikterak nebyl rozdíl obou prirozeností odstranen, ale naopak se uchovává vlastnost každé prirozenosti, spojující se do jedné osoby a jedné hypostase, který se neštepí ani nerozdeluje na dve osobnosti, nýbrž je jeden a týž Syn a jednorozený Buh Slovo, Pán Ježíš Kristus, jak dávno proroci o nem a jak sám Pán Ježíš Kristus nás ucil, jakož nám též predal symbol otcu našich.
.
Dogma stosedmdesáti svatých otcu šestého všeobecného snemu, carihradského, o dvou vulích a cinnostech v Pánu našem, Ježíši Kristu. .
Stejne hlásáme podle ucení svatých otcu našich, že jsou dve prirozené vule cili chtení v nem a dve prirozené cinnosti, které jsou nerozlucné, nemenné, nerozdílné a nesplývající. Tato dve prirozená chtení si neodporují, jak to tvrdí bezbožní kacíri, ale jeho lidské chtení jest shodné a neodporuje, avšak naopak podrobuje se jeho božskému a všemohoucímu chtení.
.
Dogma tristašedesátisedmi svatých otcu sedmého všeobecného snemu, nicejského, o uctívání ikon. .
Zachováváme, nikoliv jako neco nového, všechna církevní podání, ustanovená pro nás písemne ci ústne. Jedním z nich jest vyobrazení ikon v souhlase s událostmi evangelia. Ikony napomáhají nám k utvorení pravé a nikoliv vymyšlené predstavy vtelení Boha Slova a k podobnému užitku. Ukazují-li se lidem, nepochybne vysvetlují. Jako bychom takto šli královskou cestou a v souhlase s božským ucením našich svatých otcu a s podáním všeobecné církve (jelikož víme, že toto je od Ducha svatého, v ní prebývajícího) s veškerou hodnoverností a po peclivém uvážení ustanovujeme: podobne jako vyobrazení svatého a oživujícího kríže umístujeme ve svatých Božích chrámech, na bohoslužebných nádobách a rouchách, na zdech, deskách, v domech a pri cestách cestné a svaté ikony, malované barvami a porízené z drobných kamenu a jiného k tomu zpusobilého materiálu, jako ikony Pána a Boha a Spasitele našeho, Ježíše Krista a neposkvrnené vládkyne naší svaté Bohorodice, jakož i svatých andelu a všech svatých a ctihodných mužu. Casto se stává, že ti, kdož se dívají na ikony, pripomínají si a milují ty, kterí jsou zobrazeni a uctívají je políbením a poklonením nikoliv však úctou, jež prísluší jedine Božské Bytosti; jde o cest, jaká se vzdává obrazu svatého oživujícího Kríže, svatému evangeliu a jiným posvátným vecem okurováním a stavením svec, podle zvyku dávných predku. Pocta, která se vzdává svatému obrazu, prechází i na znázorneného a ten, který se klaní ikone, velebí tím bytost na ní vyobrazenou. Takto se upevnuje ucení svatých otcu našich, cili podání všeobecné církve, která prijala evangelium ve všech koncinách zeme.

________________________________________

.
Pravidla svatých apoštolu.
Pravidlo 1. (apoštolské)
Biskup budiž ustanoven dvema nebo tremi biskupy.
Pravidlo 2. (apoštolské)
Knez, jáhen a jiné duchovní osoby budtež ustanoveny jedním biskupem.
Pravidlo 3. (apoštolské)
Prinese-li biskup nebo knez k oltári nekteré jiné predmety, než jsou Pánem ustanoveny k obeti, jako med, mléko, nebo místo vína opojný nápoj, pripravený z neceho jiného, nebo ptactvo, nekterou zver, nebo plody jiné než jest psáno, mimo nové klasy nebo hroznové víno, prinášená v príslušné dobe, budiž zbaven duchovenské hodnosti (degradován). Nebudiž dovoleno nositi k oltári cokoliv jiného mimo olej pro vecné svetlo a kadidlo behem svatého predložení daru.
Pravidlo 4. (apoštolské) 1
Všechny ostatní nové plody budiž zasílány do domu biskupa a kneží a nikoliv k oltári. Je samozrejmé, že biskup a kneží rozdelí se o ne s jáhny a jinými duchovními osobami.
Pravidlo 5. (apoštolské) 2
Biskup nebo knez nebo jáhen nesmí odvrhnouti od sebe svoji manželku pod záminkou zbožnosti. Zavrhne-li ji však, budiž zbaven úradu (suspendován) a bude-li nepovolným, budiž zbaven duchovenské hodnosti. Výklad: Vypovezení manželky se zakazuje duchovním osobám, jak praví Zonar, nebot takový cin mohl by být pokládán za znesvecení manželství. Avšak, zreknutí se manželství, jak to ciní biskupové, jest zachování zvyku prvotních krestanu. Odchylky od tohoto zvyku byly zjišteny šestým všeobecným snemem jen u nekterých afrických církví, avšak byly ihned zakázány 12. pravidlem.
Pravidlo 6. (apoštolské) 3
Biskup nebo knez nebo jáhen nesmí na sebe prebírat svetský úrad, jinak budiž zbaven duchovenské hodnosti.
Pravidlo 7. (apoštolské) 4
Bude-li biskup nebo knez nebo jáhen oslavovati svatý den Paschy pred jarní rovnodenností t.j. soucasne se Židy, budiž zbaven duchovenské hodnosti.
Pravidlo 8. (apoštolské) 5
Nezúcastní-li se biskup nebo knez nebo jáhen, nebo nekterý ze sloužících osob prijímání pri predkládání daru, musí se ospravedlniti. V prípade oduvodnení budiž zprošten viny. V prípade, že vysvetlení nepodá, budiž zbaven funkce, jelikož svým zavinením privodil škodu lidu a uvalil neduveru na osobu vykonávající predložení daru, jako by toto nesprávne vykonávala.
Pravidlo 9. (apoštolské)
Všechny verící, kterí pricházejí do chrámu pouze poslouchat Písmo, avšak nezustávají na modlitbách a na svatém prijímání do konce, je nutno vylouciti ze svatého prijímání jakožto osoby, které v chrámu pusobí neporádek.
Pravidlo 10. (apoštolské) 6
Bude-li se nekdo modliti spolu s osobou vyloucenou ze svatého prijímání, treba jen doma, budiž i sám vyloucen.
Pravidlo 11. (apoštolské) 7
Bude-li se nekdo z príslušníku kleru modliti s osobou z kleru vyvrženou, budiž i sám zbaven hodnosti.
Pravidlo 12. (apoštolské) 8
Presídlí-li nekdo z kleru nebo z laiku, který byl suspendován, prípadne vyloucen ze svatého prijímání, nebo ten, který nebyl hoden prijetí do kleru a bude-li prijat v jiném meste bez doporucujícího dopisu: budiž zbaven úradu prípadne vyloucen jak prijatý tak i onen, který jej prijal.
Pravidlo 13. (apoštolské) 9
V pádu, že se jednalo o suspendovaného, prípadne vylouceného, budiž mu prodloužena doba suspense prípadne vyloucení jakožto osobe, která obelhala a oklamala církev Boží.
Pravidlo 14. (apoštolské)
Biskupovi není dovoleno, aby opustil svoji eparchii a prešel do jiné, i kdyby ho k tomu mnozí premlouvali, není-li vážného duvodu, aby tak ucinil, jako na príklad nadeje, že prinese svým zbožným slovem vetší užitek verícím tam žijícím. Nemuže však tak uciniti jen o své vuli, nýbrž na základe rozhodnutí více biskupu a po naléhavé žádosti.
Pravidlo 15. (apoštolské)
Zanechá-li knez nebo jáhen nebo vubec nekdo z kleru svoji eparchii a prejde do jiné, a po úplném presídlení bude tam bydliti bez svolení svého biskupa: zakazuje se mu konati nadále bohoslužby, zvlášte neuposlechne-li svého biskupa, který jej vyzval k návratu. Setrvá-li nadále v tomto nedustojném chování: budiž tam ponechán v obecenství pouze jako laik.
Pravidlo 16. (apoštolské) 10
V prípade, že biskup, u nehož takoví pobývají, nedodrží ustanovený zákaz bohoslužeb a prijme takové osoby za cleny kleru: budiž zbaven úradu jakožto ucitel neporádku.
Pravidlo 17. (apoštolské)
Kdo po svatém krtu byl dvakráte ženat, nebo mel družku, nemuže býti ani biskupem, ani knezem, ani jáhnem, ani vubec ve stavu duchovních osob.
Pravidlo 18. (apoštolské)
Ten, kdo si vzal za manželku vdovu nebo rozvedenou, nebo hríšnou ženu, nebo otrokyni ci herecku, nemuže býti biskupem, ani knezem, ani jáhnem, ani vubec ve stavu duchovních osob.
Pravidlo 19. (apoštolské) 11
Ten, kdo mel za manželku dve sestry za sebou, nebo neter, nemuže být prijat do kleru. Výklad: Toto apoštolské pravidlo je ustanoveno pro ty, kterí vstoupili do takového manželství ješte jako neverící a zustali v tomto nezákonném soužití nejakou dobu ješte i po krtu. Ti, kterí po krtu nezustali nadále v takovém manželském soužití, mohou podle 5. pravidla sv. Theofila Alexandrijského zustati v kleru, jelikož hrích jejich pohanského života byl ocišten svatým krtem.
Pravidlo 20. (apoštolské) 12
Kdo z kleru se stane rucitelem za nekoho, budiž zbaven hodnosti.
Pravidlo 21. (apoštolské)
Kleštenec, který se jím stal lidským násilím, nebo byl zbaven mužství v dobe pronásledování, nebo se takovým již narodil, jeli hoden, muže se státi biskupem.
Pravidlo 22. (apoštolské)
Ten, kdo sám sebe vykleštil, nebudiž prijat do kleru, nebot je sebevrahem a neprítel Božího stvorení.
Pravidlo 23. (apoštolské)
Vykleští-li nekdo z kleru sám sebe, budiž zbaven hodnosti, nebot jest svým vlastním vrahem.
Pravidlo 24. (apoštolské)
Laik, který sám sobe vykleští, budiž vyloucen na tri roky z úcasti na svátostech, nebot ublížil svému životu.
Pravidlo 25. (apoštolské) 13
Biskup nebo knez nebo jáhen, který byl usvedcen ze smilstva nebo z krivé prísahy ci z krádeže, budiž zbaven duchovenské hodnosti, nikoliv však vyloucen z církevního obecenství. Nebot Písmo praví, že "nebude dvojího souzení" (Naum 1,9). Totéž se týká i ostatních duchovních osob.
Pravidlo 26. (apoštolské)
Narizujeme, že z tech, kterí vstoupili do kleru svobodní, mohou vstoupiti do stavu manželského jen žalmisté a zpeváci.
Pravidlo 27. (apoštolské)
Narizujeme, aby byl zbaven duchovenské hodnosti biskup, knez nebo jáhen, který bije verící, jež zhrešili, nebo neverící, kterí urazili, aby tím zastrašoval, jelikož v žádném prípade nás tomu Pán neucil: naopak sám, když dostával rány - nevracel je, když mu zlorecili, nezlorecil jim, trpel a nevyhrožoval. (1.Petr. 2,23).
Pravidlo 28. (apoštolské)
Opováží-li se biskup nebo knez nebo jáhen, který byl za dokázané viny spravedlive zbaven své hodnosti, konati služby dríve mu sverené, budiž úplne vyobcován z církve.
Pravidlo 29. (apoštolské)
V prípade, že biskup nebo knez nebo jáhen dosáhnou své hodnosti úplatkem, budiž zbaven hodnosti jak sám, tak i onen, který jej ustanovil, a vyloucen vubec z církve, jakožto Šimon-kouzelník mnou Petrem (v nekterých rukopisech: jakožto Šimon kouzelník Petrem.
Pravidlo 30. (apoštolské) 14
Využije-li nekterý biskup svetských hodnostáru k tomu, aby jejich prispením dosáhl biskupské moci v církvi: budiž zbaven hodnosti a vyobcován z církve a všichni, kterí se s ním budou stýkat.
Pravidlo 31. (apoštolské) 15
Opovrhne-li nekterý knez vlastním biskupem a oddelene koná bohoslužby, a zrídí jiný oltár a pri tom neusvedcí u soudu biskupa v nicem, co odporuje zbožnosti a pravde: budiž zbaven hodnosti jakožto vládychtivý, ponevadž se stal uchvatitelem moci. Budtež také zbaveni hodnosti ti ostatní z kleru, kterí se k nemu pripojili. Laici budtež vylouceni s církevního obecenství. Toto budiž ucineno po prvním, druhém a tretím napomenutí biskupem.
Pravidlo 32. (apoštolské)
Bude-li nekterý knez nebo jáhen biskupem zbaven úradu, neprísluší mu, aby byl prijat do služeb jinde a jiným, než tím, kterým byl zbaven úradu, vyjímaje prípad, kdy biskup, který suspensi provedl, zemrel.
Pravidlo 33. (apoštolské) 16
Žádný s cizích biskupu, nebo kneží nebo jáhnu nesmí být prijímán bez doporucujícího listu. Když tento predloží, musí se o nich peclive souditi: v prípade, že to budou hlasatelé zbožnosti - budtež prijati; v opacném prípade poskytne se jim ceho je jim zapotrebí, ale do obecenství se nevezmou, jelikož casto dochází k podvodu.
Pravidlo 34. (apoštolské)
Biskupové každého národa musí míti svého prvního biskupa a uznávati jej jakožto hlavu a nesmí niceho podnikati, co ty presahovalo jejich pravomoc bez jeho schválení; ale každý se musí starati o svou eparchii a místa, která k ní patrí. Avšak ani první biskup nemá niceho ciniti bez vedomí ostatních biskupu, nebot jedine tak muže být jednota a proslaven Buh skrze Pána, ve svatém Duchu, Otec a Syn a svatý Duch.
Pravidlo 35. (apoštolské)
Necht se biskup neodvažuje konati rukopoložení Mimo hranice své eparchie a v mestech a vesnicích, které nejsou jemu podrízeny. Bude-li usvedcen, že tak ucinil bez souhlasu tech, kterí mají pravomoc nad temito mesty a vesnicemi, budiž zbaven hodnosti jak on, tak i všechny osoby jím posvecené.
Pravidlo 36. (apoštolské) 17
Bude-li nekterý biskup ustanoven a neujme-li se služby a péce o jemu sverené verící, budiž zbaven úradu potud, pokud se neujme úradu. Rovnež tak knez a jáhen. Pujde-li však na místo urcení a nebude-li prijat nikoliv vlastní vinou, ale zabrání-li mu v tom zášt tamních verících, zustane biskupem, ale kler tohoto mesta budiž zbaven úradu, nebot neumel pouciti nepokorné verící.
Pravidlo 37. (apoštolské)
Dvakráte do roka budiž svoláván snem biskupu, na nemž tito budou mezi sebou rokovati o dogmatech zbožnosti a rešiti vzniklé církevní nesrovnalosti. Stane se tak po prvé ve ctvrtém týdnu Padesátnice a po druhé dne 12. ríjna. Výklad: Pozdeji byla urcena jiná data pro konání snemu vzhledem ke zvláštním duvodum, Viz První všeobecný snem, pravidlo 5, Šestý všeobecný snem, pravidlo 8.
Pravidlo 38. (apoštolské) 18
Biskup musí pecovati o všechny církevní záležitosti a tyto spravovati pametliv toho, že Buh dozírá na neho. Není však prípustno, aby neco náležejícího Bohu sobe privlastnoval nebo daroval svým príbuzným. Jsou-li tito chudí, postará se o ne jako o chudé, avšak pod touto záminkou nesmí zanikati majetek církve.
Pravidlo 39. (apoštolské) 19
Kneží a jáhni nesmejí ciniti nic bez vedomí biskupa, nebot jemu jsou svereni lidé Páne, a on bude odpovídati za jejich duše.
Pravidlo 40. (apoštolské) 20
Budiž jasne znám vlastní majetek biskupa (má-li jaký) a jasne znám majetek Páne, aby biskup, kdyby umíral, mel možnost ponechati vlastní majetek komu chce a jak chce, aby pod záminkou zámeny s církevním majetkem nebyl utracen majetek biskupa, který možná má ženu a deti, príbuzné nebo služebníky. Je nutno pred Bohem a lidmi, aby církev neutrpela nejaké škody následkem toho, že není znám majetek biskupa a naopak, aby biskup nebo jeho príbuzní neutrpeli tím, že majetek jim bude odnat pro církev, nebo aby jeho bližší neprišli do soudního sporu, címž by byla jeho smrt vydána špatné povesti.
Pravidlo 41. (apoštolské) 21
Narizujeme, aby biskup mel moc nad církevním majetkem. Jsou-li mu sverené drahocenné lidské duše, tím spíše je mu sverena péce o peníze, aby s nimi mohl nakládati dle své moci a pomáhati s veškerou zbožností a bázní Boží potrebným, prostrednictvím kneží a jáhnu. Rovnež (bude-li toho zapotrebí) aby si mohl i sám bráti na svoje nezbytné potreby a potreby svých bratrí, kterým je treba poskytnouti pohostinství, aby netrpeli v žádném smeru nedostatkem, nebot zákon Boží ustanovil, aby sloužící oltári se z oltáre nasycovali; ani vojín nepozdvihne zbran proti nepríteli svému na svuj náklad.
Pravidlo 42. (apoštolské) 22
Biskup nebo knez nebo jáhen, který se oddává hre nebo opilství musí toho zanechati, jinak budiž zbaven hodnosti.
Pravidlo 43. (apoštolské)
Podjáhen nebo žalmista ci zpevák, který ciní podobne, musí toho rovnež zanechati nebo bude zbaven úradu. Stejne tak i laici budou vylouceni ze svatého prijímání.
Pravidlo 44. (apoštolské) 23
Biskup nebo knez nebo jáhen, který vyžaduje úroky od dlužníku, nesmí tak ciniti, jinak budiž zbaven hodnosti.
Pravidlo 45. (apoštolské)
Biskup nebo knez nebo jáhen, který se s kacíri treba jen modlí, budiž zbaven úradu. Dovolí-li jim vykonávati služby náležející duchovním, budiž zbaven hodnosti.
Pravidlo 46. (apoštolské) 24
Narizujeme, aby byl zbaven hodnosti biskup nebo knez, který uzná krest nebo obet kacíru. "Jaké srovnání Krista s Beliálem?" Aneb jaký díl vernému z neverným, (2.Korint. 6,15).
Výklad: Toto apoštolské pravidlo se vztahuje na kacíre z dob apoštolu kterí zlehcovali hlavní dogmata o Bohu Otci a Synu a svatém Duchu a o vtelení Syna Božího. O jiných kacírích mluví další ustanovení v následujících pravidlech: viz Druhý všeobecný snem pravidlo 1 , Laodik. prav. 7. a 8., Šestý všeobecný snem 95., Basil Veliký 47.
Pravidlo 47. (apoštolské) 25
Biskup nebo knez, který znovu pokrtí pokrteného již pravým krtem nebo který nepokrtí zneucteného krtem od neverných; budiž zbaven hodnosti, nebot se posmíval krtu a smrti Páne a nerozlišoval kneze pravé od nepravých.
Pravidlo 48. (apoštolské) 26
Vypudí-li nekterý laik svoji manželku a vezme-li si jinou, nebo od jiného propuštenou: budiž vyloucen ze svatého prijímání.
Pravidlo 49. (apoštolské)
Nekrtí-li biskup nebo knez podle ustanovení Páne ve jménu Otce, Syna i svatého Ducha, ale ve jménu trí vecných, nebo ve jménu trí synu, nebo trí utešitelu, budiž zbaven hodnosti.
Pravidlo 50. (apoštolské)
Nevykoná-li biskup nebo knez trikráte ponorení pri jedné a téže svátosti krtu, ale jen jedno ponorení, jež znázornuje smrt Páne, budiž zbaven hodnosti, jelikož nerekl Pán: V mou smrt krtete - ale "jdouce, ucte všechny národy, krtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého." (Mat. 28,19).
Pravidlo 51. (apoštolské) 27
Odrekne-li se nekterý biskup nebo knez nebo jáhen nebo jiná duchovní osoba manželství nebo masa ci vína, nikoliv ze zdrženlivosti, ale z pohrdání, zapomenuv, že všechno, co bylo stvoreno, je dobré a že Buh stvoril cloveka mužem a ženou, a hanobili takto stvorení, musí se bud polepšiti nebo bude zbaven duchovenské hodnosti a vyobcován z církve. Stejne tak i laik.
Pravidlo 52. (apoštolské)
Neprijme-li biskup nebo knez cloveka od hríchu se odvracejícího, ale zavrhne-li jej, budiž zbaven duchovenské hodnosti. Tím zarmucuje Krista, který pravil: "Jest radost v nebi nad jedním hríšníkem pokání cinícím." (Lukáš 15,7).
Pravidlo 53. (apoštolské)
Nepožívá-li biskup nebo knez nebo jáhen ve dny svátecní masa, vína a to z pohrdání a nikoliv ze zdrženlivosti, budiž zbaven hodnosti, jelikož umlcel vlastní svedomí a je prícinou pohoršení druhých.
Pravidlo 54. (apoštolské) 28
Bude-li nekdo z kleru pristižen, že se stravuje v krcme: budiž zbaven úradu, vyjímaje prípad cestování, kdy je nucen pobývati v hostinci.
Pravidlo 55. (apoštolské) 29
Urazí-li nekdo z kleru biskupa, budiž zbaven hodnosti. "Knížeti lidu svého nebudeš zloreciti". (Skut. 23,5).
Pravidlo 56. (apoštolské) 30
Urazí-li nekdo z kleru kneze nebo jáhna, budiž zbaven úradu.
Pravidlo 57. (apoštolské)
Vysmívá-li se nekdo z kleru chromému nebo hluchému, slepci nebo na nohy nemocnému, budiž zbaven úradu. Rovnež tak i laik budiž vyloucen ze svatého prijímání.
Pravidlo 58. (apoštolské)
Biskup nebo knez, který zanedbává kler nebo verící a neucí je zbožnosti, budiž zbaven úradu. Setrvá-li v této bezstarostnosti a lenosti, budiž zbaven hodnosti.
Pravidlo 59. (apoštolské) 31
Neposkytne-li biskup nebo knez nebo jáhen nutné pomoci potrebnému z kleru: budiž zbaven úradu. Ciní-li tak stále, budiž zbaven hodnosti, jakožto vrah bratra svého.
Pravidlo 60. (apoštolské) 32
Kdo hlásá v chrámu z knih kacíru jako z knih svatých ke škode lidu a kleru, budiž zbaven hodnosti.
Pravidlo 61. (apoštolské)
Bude-li nekdo z verících narcen z cizoložství nebo ze smilstva nebo z nejakého jiného zakázaného cinu, a bude-li mu to prokázáno, nebudiž prijat do kleru.
Pravidlo 62. (apoštolské) 33
Když se nekdo z kleru zrekne jména Kristova z lidského strachu pred Židem nebo Rekem, nebo kacírem: budiž vyobcován z církve. Zrekne-li se jména služebníka církve: budiž zbaven hodnosti. Bude-li se káti; budiž prijat jako laik.
Pravidlo 63. (apoštolské)
Bude-li biskup nebo knez nebo jáhen nebo vubec nekdo z duchovních osob jísti krev nebo maso zvírat zadávených zverí, nebo zdechlinu, budiž zbaven hodnosti, nebot toto zákon zakázal. (Skut. 15,29). Uciní-li to laik, budiž vyloucen ze sv. prijímání.
Pravidlo 64. (apoštolské) 34
Bude-li nekdo z kleru pristižen, že se postí v den Páne, nebo v sobotu, vyjma jedine (Velké) soboty; budiž zbaven hodnosti. Bude-li to laik, budiž vyloucen ze sv. prijímání. Výklad: O nedelích a sobotách povoluje bohoslužebný rád požívání vína, oleje a pokrmu po liturgii, namísto toho, aby se nepožívalo potravin tri ctvrtiny dne.
Pravidlo 65. (apoštolské)
Vejde-li duchovní nebo laik do synagogy židovské nebo kacírské, aby se modlil: budiž zbaven duchovní hodnosti a laik vyloucen ze svatého prijímání.
Pravidlo 66. (apoštolské) 35
Uderí-li nekdo z duchovních v hádce a jedinou ranou zabije: budiž zbaven hodnosti za svoji prchlivost. Uciní-li tak laik, budiž vyloucen ze svatého prijímání.
Pravidlo 67. (apoštolské)
Znásilní-li nekdo nezasnoubenou dívku, budiž vyloucen ze svatého prijímání. Nelze mu dovoliti, aby se oženil s jinou, ale musí si podržeti tu, kterou si takto vyvolil, treba by byla chudá.
Pravidlo 68. (apoštolské) 36
Prijme-li nekterý biskup nebo knez nebo jáhen od kohokoliv druhé rukopoložení (svecení), budiž zbaven duchovní hodnosti jak on, tak i ten, kdo rukopoložení (svecení) vykonal. Toto se nevztahuje na prípad, kdy bude verohodne prokázáno, že první rukopoložení (svecení) se stalo od kacíru, ponevadž pokrtení nebo vysvecení od techto nemohou býti verícími ani služebníky církve.
Pravidlo 69. (apoštolské)
Nepostí-li se nekterý biskup, nebo knez, nebo jáhen, nebo podjáhen, nebo žalmista, nebo kantor, nebo zpevák ve svatý pust pred paschou nebo ve stredu nebo v pátek, mimo prípad telesné nemoci, budiž duchovní zbaven hodnosti. Bude-li to laik, budiž vyloucen ze svatého prijímání.
Pravidlo 70. (apoštolské)
Postí-li se nekterý biskup, nebo knez, nebo jáhen nebo vubec nekdo z príslušníku kleru spolu se Židy, nebo drží-li spolu s nimi svátky nebo prijímá od nich jejich svátecní dary, jako macesy nebo podobné, budiž zbaven své hodnosti. Bude-li to laik, budiž vyloucen ze svatého prijímání.
Pravidlo 71. (apoštolské)
Donese-li nekdo z verících olej do pohanské modlitebny nebo do židovské synagogy v dobe jejich svátku, nebo rozsvítí-li svíci, budiž vyloucen s církevního obecenství.
Pravidlo 72. (apoštolské) 37
Odcizí-li nekdo z duchovenstva nebo laik ze svatého chrámu vosk nebo olej, budiž vyloucen z církevního obecenství a dá petinásobek k tomu co vzal.
Pravidlo 73. (apoštolské)
Žádný si nesmí privlastniti pro vlastní potrebu zlaté nebo stríbrné posvecené nádoby nebo záves, jelikož toto jest nezákonné. Kdo bude pristižen, budiž potrestán vyloucením z církevního obecenství.
Pravidlo 74. (apoštolské)
Biskup, který byl verohodnými lidmi z cehokoliv obvinen, budiž predvolán pred biskupy. Dostaví-li se a prizná, nebo bude usvedcen, budiž urcena epithimie. Neuposlechne-li predvolání, budiž znovu predvolán dvema biskupy k nemu poslanými. Neuposlechne-li ani v tomto prípade, budiž predvolán po tretí dvema biskupy k nemu poslanými. Bude-li prehlížeti i toto a nedostaví-li se, vyrkne snem své rozhodnutí o nem podle vlastní úvahy, aby se nedomníval, že bude míti výhodu, vyhýbá-li se soudu.
Pravidlo 75. (apoštolské)
Nebudiž brán kacír za svedka proti biskupovi, nepostací však ani jeden verící, nebot v ústech dvou nebo trí svedku bude pevne státi každé slovo. (Mat. 18,16).
Pravidlo 76. (apoštolské)
Neprísluší biskupovi ustanoviti biskupem kohokoliv, jen aby se zavdecil bratru, synovi nebo jinému príbuznému. Nebot není správné ciniti následníku biskupství a prinášeti vlastnictví Boží jako dar lidského stranictví a Církev Boží nesmí býti stavena pod moc dedicu. Uciní-li tak nekdo, budiž toto ustanovení neúcinným a on sám budiž zbaven úradu.
Pravidlo 77. (apoštolské)
Kdo nemá oka, nebo trpí vadou noh, ale jest hoden býti biskupem, budiž jím. Nebot telesný nedostatek jej neposkvrnuje, ale skvrna duševní.
Pravidlo 78. (apoštolské)
Hluchý nebo slepý však nebudiž biskupem. Ne proto, že by byl poskvrnen, ale aby nebylo prekážek ve vecech církevních.
Pravidlo 79. (apoštolské) 38
Duševne chorý nebudiž prijat do kleru, a ani s verícími se nemá modliti. Vylécí-li se, budiž prijat mezi verící a bude-li hoden, i do kleru.
Pravidlo 80. (apoštolské)
Kdo prešel z života pohanského a byl pokrten, nebo kdo se práve odvrátil od hríšného zpusobu života, nebudiž povýšen ihned na biskupa, ježto není správné, aby nezkušený byl ucitelem druhých, mimo prípad stane-li se tak milostí Boží.
Pravidlo 81. (apoštolské) 39
Pravili jsme, že neprísluší biskupovi nebo knezi zabývati se správou svetskou, nýbrž má býti neustále ve vecech církevních. Budiž presvedcen, aby onoho necinil aneb budiž zbaven hodnosti, ježto žádný nemuže dvema pánum sloužiti dle prikázání Páne. (Mat. 5,24).
Pravidlo 82. (apoštolské) 40
Nedovolujeme prijímati otroky do kleru bez souhlasu jejich hospodáru, aby nedocházelo k roztrpcení techto, ježto z toho povstávají zmatky v domech. Bude-li otrok hoden prijetí do kleru, jakým byl i náš Onesim, a hospodári k tomu svolí propustivše jej z domu, budiž prijat.
Pravidlo 83. (apoštolské)
Biskup nebo knez nebo jáhen, který má vojenské povolání a chce vykonávati obé, to jest rímské velení i knežský úrad, budiž zbaven duchovní hodnosti, ježto co je císarovo-císari a co Božího-Bohu. (Mat. 22,21).
Pravidlo 84. (apoštolské) 41
Urazí-li nekdo nespravedlive krále nebo knížete, budiž potrestán. Duchovní budiž zbaven hodnosti, laik budiž vyloucen se svatého prijímání.
Pravidlo 85. (apoštolské)
Vy všichni, duchovní a verící, ctete a za svaté považujte tyto knihy Starého zákona: Pet Mojžíšových (Stvorení, Východ, Levitská, Císel a Obnovených zákonu), jedna Jozue, syna Nun, jedna Soudcu, jedna Ruth, ctyri Královské, dve Paralipomenon (t.j. pozustatku Knihy Dnu), dve Ezdrášovy, jedna Esther, tri Makabejské, jedna Jobova, jedna Žalmu, tri Šalamounovy (Prísloví, Kazatel a Písen Písní), Dvanácti proroku, jedna Isaiáše, jedna Jeremiáše, jedna Ezechiele, jedna Daniele. Budiž vám nadto pripomenuto, aby se vaši mladí ucili moudrosti uceného Siracha. Dále jsou naše knihy Nového zákona: ctyri Evangelia: Matouše, Marka, Lukáše a Jana, ctrnáct epištol Pavla, dve epištoly Petra tri epištoly Jana, jedna epištola Jakuba, jedna epištola Judy, dve epištoly Klimenta. Dále narízení pro vás biskupy ode mne Klimenta v osmi knihách (které nelze uverejnovati pro všechny, protože obsahují tajemství) a Skutky naše apoštolské.
Pozn.: Ohledne apoštolských narízení sepsaných Klimentem, doba a Prozretelnost Boží ukázaly na nutnost nového pravidla, jímž jest druhé pravidlo šestého všeobecného snemu. O posvátných a pro církevní ctení urcených knihách jednají ješte tato pravidla: 60. laodicejského snemu, 33 karthagenského, 39. svátecní poselství sv. Athanasije, výroky. sv. Rehore Bohoslovce a sv. Amfilochije.


________________________________________


Pravidla svatých Otcu všeobecných snemu


Obsah druhé cásti:
I.    Pravidla prvního svatého všeobecného snemu, nicejského. (r.325)
II.    Pravidla svatého všeobecného druhého snemu, carihradského. (r.381)
III.    Pravidla tretího svatého všeobecného snemu, efezského. (r.431)
?    Poselství tretího svatého všeobecného snemu k posvátnému snemu pamfilijskému o bývalém metropolitovi Eustatiovi.
IV.    Pravidla ctvrtého svatého všeobecného snemu, chalcedonského. (r.451)
V.    Pravidla pátého všeobecného snemu, v Carihrade
VI.    Pravidla šestého svatého všeobecného snemu, carihradského, (r.680) jinak trullského, konaného ve sloupové síni císarského paláce.
VII.    Pravidla sedmého svatého všeobecného snemu, nicejského. (r.787)


.
Pravidla prvního svatého všeobecného snemu, nicejského. (r.325)
Pravidlo 1. (I. všeobecného snemu)
Komu lékar odejme úd v nemoci, nebo kdo byl vyklešten barbary, ten budiž ponechán nadále v kleru. Kdo však sám sebe, ac zdráv, vykleští, ten budiž vyloucen, i když prísluší ke kleru. Napríšte takoví lidé nesmí býti prijímáni. Jak jest zde zrejmo, toto jest receno o tech, kdož obmyslne se osmelili sebe vykleštiti. Ti však, kdož byli vyklešteni od barbaru nebo svých pánu, a ukážou se toho hodnými, mohou býti podle tohoto pravidla prijati do stavu duchovenského. (viz Ap. 21).
Pravidlo 2. (I. všeobecného snemu)
Ježto mnohé se stalo z nutnosti nebo jiných pohnutek lidských a nikoliv podle pravidla církevního 1 že lidé, kterí nedávno pristoupili k víre z pohanství a byli krátký cas katechumeny, brzy jsou privádeni k duchovní ociste a ihned po krtu sveceni na biskupy nebo kneze, uznává se správným, aby se takto nepostupovalo. I katechumenu je zapotrebí casu a po krtu dalšího zpytování, jelikož jasne praví Písmo apoštolské: Ne novokrtenec, aby snad nadut jsa, neupadl v osidlo dáblovo. (1.Tim. 3,6.) Bude-li u nekoho behem casu zjišten duševní hrích a bude-li usvedcen dvema nebo tremi svedky, budiž vyloucen z kleru. Ten pak, kdo se vzepre, vydává se nebezpecí, že bude vyloucen z duchovenského stavu, nebot se opovážil odporovati velikému snemu.
Pravidlo 3. (I. všeobecného snemu)
Veliký snem rozhodl, že se nedovoluje, aby biskupové, duchovní, jáhni a vubec nikdo z duchovních osob meli jako spolubydlící v dome osobu ženského pohlaví s výjimkou matky, sestry, tety nebo takové osoby ženského pohlaví, která je mimo jakékoli podezrení. Výklad: Úcelem tohoto pravidla jest chrániti osoby duchovní od podezrení; tento zákaz se vztahuje na duchovní, jáhny a podjáhny, kterí nemají manželky, ponevadž prítomnost manželky u manžela nebudí podezrení proti spolubydlící jiné osobe ženského pohlaví.
Pravidlo 4. (I. všeobecného snemu)
Ustanoviti biskupa náleží všem biskupum dotycné oblasti. Není-li to možným pro závažné duvody nebo pro velikou vzdálenost, postací, najdou-li se v jednom míste aspon tri biskupové a ostatní projeví svuj souhlas písemne. Potom provede se vkládání rukou. Schváliti toto opatrení se vyhražuje metropolitovi príslušné oblasti.
Pravidlo 5. (I. všeobecného snemu)
O osobách at duchovních nebo laických, které biskupi v jednotlivých eparchiích vyloucili z církevní pospolitosti, platí pravidlo, 2 že osoby vyloucené jednemi nesmí býti prijímáni jinými. Budiž však prešetreno, zda k vyloucení nedošlo ze zaujetí biskupa nebo pro spor s ním nebo z jiného podobného duvodu neprízne se strany biskupovy. Za úcelem rádného prešetrení takových prípadu uznalo se za dobré, aby byly v každé oblasti dvakráte do roka konány snemy, aby na spolecné schuzi všech biskupu této oblasti byly prešetreny takové sporné prípady. Takto od všech se potvrdí, že ti, kdož se skutecne proti biskupu provinili, byli správne vylouceni, lec by snem biskupu rozhodl o mírnejším opatrení. Snem necht se schází pred ctyricetidenním postem a po vyrízení všech sporných prípadu necht se vzdá Bohu cistý dar. Druhý snem necht se koná na podzim.
Pravidlo 6. (I. všeobecného snemu) 3
Necht se zachovává staré zvykové právo, které se ustálilo v Egypte, Libyi a Pentapoli, aby alexandrijský biskup vykonával pravomoc nad všemi jmenovanými oblastmi, jelikož je takové zvykové právo již i u rímského biskupa. Stejne se zachovávají výsady církve v Antiochii a v jiných oblastech. Budiž vubec vzato na vedomí: veliký snem rozhodl, že nesmí býti biskupem osoba, která byla ustanovena biskupem bez souhlasu metropolity. Bude-li volba biskupa provedena s všeobecným souhlasem a podle církevních pravidel, budou-li však proti volbe vzneseny námitky dvema nebo tremi oponenty, je rozhodným stanovisko vetšiny volicu
Pravidlo 7. (I. všeobecného snemu) 4
Vzhledem k tomu, že se ustálil zvyk a dávné podání, že má zvláštní vážnost biskup, který je v Elli (Jerusaleme), necht on požívá tuto poctu s dustojenstvím náležejícím metropolitovi.
Pravidlo 8. (I. všeobecného snemu) 5
Svatý a veliký snem rozhoduje, aby osoby, které samy sebe nazývají cistí a pristupují k všeobecné apoštolské církvi, byly po vložení rukou prevzaty do duchovního stavu. Predevším však náleží jim písemne prohlásiti, že budou zachovávati a plniti ustanovení všeobecné apoštolské církve, to jest, že budou v obecenství církevním spolu s druhoženatými a s temi, kdož v dobe pronásledování poklesli, pro než jest stanovena jak doba pokání, tak i lhuta k omilostnení. Jest zapotrebí, aby oni ve všem plnili ustanovení všeobecné církve. Tam, kde na vesnicích nebo v mestech se ukáže, že všichni duchovní jsou vysveceni z jejich rad, necht podrží své hodnosti. Ale tam, kde jest biskup všeobecné církve a nekterý z nich pristoupí k církvi, jest samozrejmým, že biskup pravoslavné církve bude míti biskupská dustojenství a ten, který se nazývá biskupem u t.zv. cistých, bude míti hodnost knežskou, mimo prípad kdy rozhodne místní biskup, aby i takový podržel hodnost jména biskupského. Neuzná-li toto vhodným, necht pro zrejmé pripojení takového ke kleru nalezne pro nej místo chorepiskopa (biskupa-vikáre) anebo kneze. Ve meste nebudiž však dvou biskupu.
Výklad: cistými nazývali se kacíri, následovníci Novatiana, kneze rímské církve, který ucil neprijímati nikdy pokání tech, kdož odpadli v dobe pronásledování a druhoženatých do obcování církevního. V tech hrdých a nelidumilných názorech spatroval cistotu svého spolecenství.
Pravidlo 9. (I. všeobecného snemu)
Ti, kterí byli rukopoloženi na kneze bez proverení, nebo sice pri proverení vyzpovídali své hríchy, ale po zpovedi proti pravidlu se našli lidé, kterí položili na ne ruce, nejsou podle pravidla 6 pripušteni ke konání duchovní bohoslužby, jelikož všeobecná církev bezpodmínecne vyžaduje bezúhonnost. (1.Tim 3,2)
Pravidlo 10. (I. všeobecného snemu) 7
Budou-li nekterí z tech, kdož odpadli, povýšeni do kleru bud z neznalosti jejich poklesku nebo i s vedomím tech, kdož je povýšili, církevní pravidlo budiž zachováno a tito, jakmile to vejde ve známost, budtež zbaveni duchovenské hodnosti.
Pravidlo 11. (I. všeobecného snemu) 8
Ohledne tech, kdož odstoupili od víry bez donucení a ne z duvodu odnetí majetku nebo nebezpecenství nebo neceho podobného, jak se dálo v dobe pronásledování Licinia, snem rozhodl projeviti milost i když nejsou hodni lidumilnosti; ti, kdož se budou opravdove káti, jako verící stráví tri roky mezi temi, kdož naslouchají ctení Písma a sedm let necht v chráme poklekají, žádajíce omilostnení, a dva roky necht se úcastní s lidem modliteb mimo prijímání svatých svátostí.
Pravidlo 12. (I. všeobecného snemu) 9
Ti, kdož milostí budou privedeni k vyznání víry a projeví první nadšení odloživše své vojenské hodnosti, ale pak jako psi vracejí se k tomu, co vyvrhli, dosáhli prostrednictvím daru a stríbra obnovení vojenských hodností, budou po deset let v chráme poklekati, žádajíce omilostnení a to po tríleté dobe naslouchání ctení Písma v predsíni chrámu. U všech techto treba bráti v úvahu jejich rozpoložení a zpusob pokání, jelikož nekterí se strachem, plácem, utrpením a dobrými skutky pokání, projevují své obrácení, a nikoliv jen okázale. Tito jsou po dokonání urcené jim doby pokání hodni prijetí do obecenství modliteb. Dokonce je dovoleno biskupu projeviti k nim vetší lidumilnost. Ti, kterí však lhostejne nesou své prohrešení a považují za dostacující zpusob k obrácení na víru své chození do chrámu, necht úplne vykonají dobu pokání.
Pravidlo 13. (I. všeobecného snemu) 10
Zachovává se staré zvykové právo a pravidlo o umírajících, že žádnému umírajícímu nesmí být odepreno nejnutnejší poslední prijímání. Byl-li nekdo ucinen hodným sv. prijímání pro blízký konec života, ale pak se uzdravil, budiž pak pripušten jen k úcasti na modlitbách. Vubec každé umírající osobe, at je to kdokoli, která si vyžádá svatou eucharistii, budtež s povolením biskupa svaté dary poskytnuty.
Pravidlo 14. (I. všeobecného snemu) 11
Svatý a veliký snem rozhodl, aby katechumeni, kterí odpadli, byli po tri roky zarazeni jen mezi posluchace Písma a po uplynutí této doby byli pripušteni k modlitbám katechumenu.
Pravidlo 15. (I. všeobecného snemu) 12
Aby se predešlo opetovným zmatkum a neporádkum, bylo rozhodnuto naprosto zapovedeti zvyklost, která je v nekterých místech a odporuje apoštolskému pravidlu, aby ani biskup, ani duchovní nebo jáhen neprecházeli z mesta do jiného mesta. Dopustí-li se nejaká osoba po vyhlášení tohoto rozhodnutí svatého a velikého snemu takového jednání, nebo pripustí-li, aby se s ní takto postupovalo, bude ohledne takové osoby opatrení zcela neúcinným a osoba, která prešla na jiné místo, má býti navrácena do té církve, v níž byla vysvecena na biskupa, kneze aneb jáhna.
Pravidlo 16. (I. všeobecného snemu)
Kneží, jáhni a vubec kdokoli z duchovního stavu, kterí nerozvážne a bez bázne Boží a neznajíce církevního pravidla 13 odejdou od své církve, nemohou v žádném prípade býti prijati do jiné církve. Proti takovým osobám má býti použito všech donucovacích prostredku, aby se vrátily do své církevní obce. Setrvají-li takové osoby ve své zatvrzelosti, mají býti vylouceny z církevního spolecenství. Také jestliže se nekdo opováží rukopoložiti ve své církvi nekoho, kdo náleží pod pravomoc druhého biskupa, bez souhlasu biskupa, od nehož odešla osoba, zarazená mezi duchovenstvo, takové svecení je neúcinné.
Pravidlo 17. (I. všeobecného snemu)
Protože mnohé osoby duchovního stavu zabývají se hromadením majetku a lichvárstvím, zapomnely na slova Svatého Písma: "Svých penez nedám na lichvu!" (Žalm 15,5) a požadují úroky z pujcených penez, ustanovil svatý a veliký snem, aby osoba, které bude dokázáno, že po vyhlášení tohoto rozhodnutí bere ze zapujcené cástky úroky nebo si vyminuje jiné výhody, požaduje polovicku zisku nebo podniká cokoli jiného, aby dosáhla hanebného zisku, budiž trvale vyloucena s kleru a odstranena z duchovenského stavu.
Pravidlo 18. (I. všeobecného snemu)
Svatému a velikému snemu vešlo ve známost, že v nekterých mestech a místech jáhni podávají eucharistii knežím, ackoli to neodpovídá ani pravidlum ani zvykovému právu, aby ti, kdož nejsou oprávneni prinášeti obet podávali telo Kristovo tem, kterí dary prinášejí. Rovnež vešlo ve známost, že nekterí jáhnové se dotýkají eucharistie dríve než biskupové. Toto necht prestane. Jáhnové musí se omeziti na svoji pusobnost a musí si uvedomiti, že jsou služebníky biskupovými a podle hodnosti nižší než kneží. Eucharistii prijímají v poradí za knežími; podávají ji jim biskupové nebo kneží. Také není dovoleno, aby jáhnové sedeli uprostred kneží, nebot to neodpovídá pravidlu a poradí. Neuposlechne-li nekdo tohoto príkazu, budiž zbaven hodnosti jáhna.
Pravidlo 19. (I. všeobecného snemu) 14
Ustanovuje se, aby osoby, které byly dríve pauliany a pak pristoupily k všeobecné církvi, byly vubec všechny znovu pokrteny. Náležely-li tyto osoby k duchovnímu stavu, budtež znovu po pokrtení vysveceny biskupem všeobecné církve, bude-li zjišteno, že jsou bezúhonnými a neposkvrnenými. Bude-li šetrením zjišteno, že tyto osoby nemají zpusobilosti k duchovnímu stavu, budou i nadále zbaveny duchovní hodnosti. Stejne budiž postupováno i ve prícine diakonek a vubec všech osob, náležejících k duchovnímu stavu. Pripomenuli jsme zde ony diakonky, které se považují za takové podle odevu. Ježto však nemají žádného svecení, mohou býti zcela pricítány mezi laiky.
Pravidlo 20. (I. všeobecného snemu) 15
Protože nekteré osoby se modlí v chráme v klece v den Páne a ve dny Padesátnice, usnesl se svatý snem, že ve všech eparchiích má býti zachován stejný postup, že v tyto dny se mají modliti k Bohu ve stoje.
.
Pravidla svatého všeobecného druhého snemu, carihradského. (r.381)
Pravidlo 1. (II. všeobecného snemu)
Svatí otcové, kterí se sešli v Carihrade, rozhodli: Vyznání víry, prijaté tristaosmdesáti otci na snemu v Nicei, která leží v Bythínii, at se neodvolává a zachovává beze zmeny. Do klatby se dává jakékoli kacírství a to: eunomiánu, anomejanu, ariánu, eudoxiánu, peluariánu, cili duchoborcu, sevelliánu, marcelliánu, fotiniánu a apolináriánu.
Pravidlo 2. (II. všeobecného snemu)
Oblastní biskupové nejsou oprávneni rozširovati svou pravomoc na církve, které leží za hranicemi jejich oblasti, aby nevznikal zmatek v církvích. Biskup alexandrijský rídí ve smyslu pravidel jen církve egyptské, biskupové východní vykonávají pravomoc jen na východe, šetríce výsad církve antiochijské, jak byly uznány pravidly nicejskými; taktéž biskupové asijské oblasti pusobí pouze v Asii, biskupové pontští spravují jen záležitosti pontské oblasti, biskupové thráctí vyrizují jen záležitosti Thrakie. Biskupové nejsou oprávneni prekrocovati hranice své eparchie za úcelem vysvecení nebo jiného církevního úkonu, lec by byli zvlášte pozváni. Rozumí se, že za šetrení tohoto pravidla o církevních oblastech prísluší rízení záležitosti církevní oblasti snemu téže oblasti, jak ustanovil snem nicejský. Boží církve barbarských národu, mimo rímské imperium, se spravují podle platných zvyklostí otcu.
Pravidlo 3. 16 (II. všeobecného snemu)
Carihradskému biskupovi prísluší cestné poradí po rímském biskupovi, protože Carihrad je novým Rímem.
Pravidlo 4. (II. všeobecného snemu)
O Maximu Kynikovi a nezákonnému cinu, jehož se dopustil v Carihrade: Bez ohledu na to, zda Maxim byl biskupem ci nikoli, prohlašují se za bezúcinná jakákoliv ustanovení na kterýkoliv stupen duchovního stavu, a to co vykonal on nebo bylo vykonáno pro neho.
Pravidlo 5. (II. všeobecného snemu) 17
O svitku západních církví: Je prijatelný i pro osoby nacházející se v Antiochii, které vyznávají jediné Božství Otce, Syna i Ducha svatého. Svitkem se rozumí svitek západních biskupu, obsahující rozhodnutí sardicijského snemu, jímž bylo uznáno a potvrzeno nicejské vyznání víry.
Pravidlo 6. (II. všeobecného snemu)
Ponevadž mnozí lidé v prání vyvolati zmatek a svrhnouti porádek v církvi si z nevraživosti a klevetivosti vymýšlejí rozlicná obvinení na pravoslavné biskupy, kterí spravují církve, nesledujíce jiného cíle než ten, aby uvrhli stín na dobrou povest kneží a vyvolali zmatek u pokojných lidí, rozhodl svatý snem biskupu, kterí se sešli na spolecném shromáždení v Carihrade, že nemají býti prijímáni žádní žalobci bez prešetrení a nemá býti dovoleno, aby kdokoli vznášel obvinení proti církevním správcum, nemá však v tom býti všem zabráneno. Vznese-li nejaká osoba proti biskupovi nejakou svou osobní, tedy soukromou žalobu, na príklad žalobu, že se zmocnil nejakého majetku nebo pro jinou krivdu, kterou mu biskup zpusobil, nesmí býti brán ohled ani na osobu žalobcovu, ani na jeho vyznání. Postupováno budiž takto po všech stránkách, aby svedomí biskupa nebylo zatíženo vinou, a také proto, aby osoba, která se prihlásila jako postižená, došla spravedlnosti bez ohledu, jakého je náboženského vyznání. Bude-li biskup obvinen z církevních prestupku, budiž vzat zretel na osobu žalobcovu. Predevším nesmí býti dovoleno, aby kacíri vznášeli žaloby na pravoslavné biskupy ve vecech církevních. Kacíri nazýváme jednak osoby, které byly prohlášeny církví za cizí, jednak ty, jež jsme dali do klatby a mimo to osoby, které se sice tvárí, jako by správne vyznávaly naší víru, avšak se odtrhly, a svolávají shromáždení proti našim rádne ustanoveným biskupum. Dále pak osoby, príslušníky církve, které byly pro své ciny odsouzeny a vylouceny z kleru nebo z rad verících laiku. Nebudiž temto dovoleno vznášeti žalobu na biskupa, pokud se neocistí z obvinení, které na ne samé bylo vzneseno. Také od tech, na než napred bylo podáno udání, nelze prijati udání proti biskupu nebo jinému duchovnímu, dokud zjevne neprokáží svou nevinu ve vzneseném obvinení. Ohledne obvinení vznesených na biskupa ve vecech církevních osobami, které nejsou ani kacíri, ani nebyly vylouceny z církevního obecenství, ani nebyly odsouzeny nebo nebyly napred obvineny z vlastních prestupku, prikazuje svatý snem, aby byla predložena všem oblastním biskupum a pred nimi aby bylo oduvodneno udání na biskupa, majícího se zodpovídati. Nemohou-li biskupové spojených eparchií proti ocekávání obnoviti porádek ve veci obvinení na nekterého biskupa vznesených, necht žalobci predloží svou stížnost velkému snemu biskupu velké oblasti, který bude za tím úcelem svolán. Žalobci musí své obvinení predložiti písemne predem, a bude jim uložen stejný trest s obvineným, vyjde-li v rízení najevo, že obvinení biskupa jest nepravdivé. Kdo však po predbežném doznání neuzná usnesené rozhodnutí a osmelí se žádati slyšení u krále nebo predloží svou vec soudum svetským, nebo se obrátí na všeobecný snem, urážeje tím cest biskupu své oblasti, toho žaloba nebudiž prijata, ježto se to prící církevnímu rádu a porušuje pravidla.
Pravidlo 7. (II. všeobecného snemu)
Ty, kterí se prihlašují k pravoslaví a k úcasti zachranovaných z kacíru, prijímáme podle techto predpisu a zvyklostí: Ariany, Macedoniany, Savvatiany a Navatiany, kterí se nazývají cistými a lepšími, tethradity a Apolinaristy prijmeme, stvrdí-li vlastnorucne a vyhlásí-li kletbu každého kacírství, které se odchyluje od ucení svaté Boží všeobecné a apoštolské církve, zapecetujíce, to jest pomazujíce svatým myrem nejprve na cele, ocích, chrípí, ústech a uších, a ríkáme slovy: "Pecet daru Ducha svatého". Eunomiany pak prijímáme jedním ponorením do krestní vody. Montanisty, kterí se zde nazývají Frygy a Savelliány, kterí se pridržují ucení o synootcovství a dopouštejí se i jiných zavržených odchylek, a všechny ostatní kacíre, ponevadž zde je mnoho takových, kterí pocházejí ponejvíce z kraje galatského, a všech, kdo z nich touží, aby byli sjednoceni s pravoslavím, prijímáme jako pohany: v první den z nich uciníme krestany, v druhý den katechumeny, pak v den tretí je zaklínáme trojnásobným vdechnutím do obliceje a uší; tak je zarazujeme mezi katechumeny a prikazujeme jim, aby se nacházeli v chrámu a poslouchali Písmo. Pak je již krtíme.
.
Pravidla tretího svatého všeobecného snemu, efezského. (r.431)
Pravidlo 1. (III. všeobecného snemu) 18
Protože je nutno, aby ti, kdož se nezúcastnili svatého snemu a at už z jakékoli príciny povahy církevní nebo osobní zustali ve svém míste nebo meste, nebyli bez vedomosti o tom, co bylo snemem usneseno, oznamujeme vaší svatosti a lásce, že kterýkoli oblastní metropolita, který odpadnuv od svatého všeobecného snemu se pridal k shromáždení odpadlíku nebo se k nemu pozdeji pridá, nebo který prijal nebo pozdeji prijme Celestiovo ucení, nemá míti právo cokoli podnikati proti biskupum své oblasti, protože byl snemem s okamžitou úcinností vyloucen z každé církevní pospolitosti a zbaven své pravomoci. Mimoto bude proti nemu zavedeno šetrení biskupy téže oblasti a okolními metropolity pravoslavného smýšlení k tomu cíli, aby byl zcela zbaven hodnosti biskupské.
Pravidlo 2. (III. všeobecného snemu) 19
Eparchiální biskupové, kterí se nezúcastnili svatého snemu, ale meli úcast na odpadlictví, nebo se o ni pokusí, nebo podepsavše svržení Nestoria, prešli do tábora odpadlíku, podle rozhodnutí snemu jsou vylouceni z duchovního stavu a zbaveni své hodnosti.
Pravidlo 3. (III. všeobecného snemu)
Osobám duchovního stavu, kterým by Nestorij nebo jeho prívrženci zabranovali at v kterémkoli meste nebo vesnici v konání knežských povinností, protože se pridržují pravoslavného presvedcení, udelili jsme právo, aby prevzaly svou hodnost. Všeobecne narizujeme, že duchovní, kterí souhlasí s pravoslavným všeobecným snemem nejsou v žádném smeru podrízeni biskupum, kterí odpadli nebo odpadnou od pravoslavné víry.
Pravidlo 4. (III. všeobecného snemu)
Svatý snem rozhodl, aby duchovní, kterí odpadnou a odváží se soukrome nebo verejne vyznávati ucení Nestoria nebo Celestia byli zbaveni duchovní hodnosti.
Pravidlo 5. (III. všeobecného snemu)
Jestliže Nestorij a jeho prívrženci se pokusili nebo pokusí proti všem pravidlum a podle svého ve všech smerech svévolného jednání, osobám, které svatý snem nebo jejich príslušní biskupové odsoudili pro neprístojné jednání, vrátiti obecenství v církvi nebo duchovní hodnost, budiž to podle rozhodnutí našeho bez právních úcinku a osoby takové zustanou i nadále zbaveny duchovní hodnosti.
Pravidlo 6. (III. všeobecného snemu)
Svatý snem ustanovil, že osoby, které by se pokusily zvrátit jakýmkoli zpusobem to, co bylo ohledne nich usneseno na svatém snemu v Efezu, byly, pokud jde o biskupy nebo príslušníky duchovního stavu, zbaveni své hodnosti a pokud jde o laiky, vylouceni z církevního spolecenství.
Pravidlo 7. (III. všeobecného snemu)
Po prectení tohoto svatý snem rozhodl: Zakazuje se, aby kdokoli pronášel, sepisoval nebo skládal jiné vyznání víry než to, které prijali svatí otcové, kterí se sešli v svatém Duchu v meste Nicei. Kdo se odváží složiti jiné vyznání víry, je hlásati nebo vnucovati tem, kterí si prejí obrátiti se k poznání víry od pohanství, židovství nebo kacírství jakéhokoliv smeru, budtež, jsou-li biskupy, zbaveni biskupské hodnosti, a jsou-li duchovními, vylouceni ze stavu duchovního; jsou-li laiky, budtež dáni do klatby. Totéž platí, bude-li zjišteno, že biskupové, duchovní nebo laici vyznávají nebo ucí tomu, co je obsaženo ve výkladu o vtelení jednorozeného Syna Božího, který predložil knez Charisij, nebo špatným a rozvratným dogmatum Nestoriovým, které jsou k tomu priloženy: o nich platí rozhodnutí tohoto svatého a všeobecného snemu, aby biskup byl sesazen a zbaven biskupské hodnosti; duchovní budiž vyloucen z duchovního stavu a laik budiž dán do klatby, jak bylo ustanoveno. Výklad: Pred tím bylo precteno nicejské vyznání víry a nesprávný výklad vyznání víry, které snemu predložil filadelfijský presbyter Charisij.
Pravidlo 8. (III. všeobecného snemu) 20
Nejdražší v Bohu spolubiskup Rigin a spolu s ním nejzbožnejší biskupové cyperské oblasti Zinon a Euagrij prednesli vec, která je novotou a porušujíc církevní rozhodnutí a apoštolská pravidla zasahuje do svobody všech. Protože nemoci spolecnosti si vyžadují úcinnejšího lécení, nebot pusobí velké škody tím více. že nebylo starého zvykového práva, aby biskup mesta Antiochie konal svecení kneží na Cypru, jak o tom podali písemne i ústne zprávu nejzbožnejší muži, kterí se dostavili na svatý snem, predstavení svatých chrámu na Cypru jsou podle pravidel svatých otcu a podle dávného zvykového práva oprávneni sami osobne ustanovovati bez jakéhokoliv omezení a bez jakýchkoli nároku proti nim, nejzbožnejší biskupy. Totéž platí pro jiné oblasti a pro všechny eparchie, že žádný v Bohu nejdražší biskup nemá rozširovati svou pravomoc na jinou eparchii, která nebyla již dríve a od pocátku pod pravomocí jeho nebo jeho predchudcu. Kdo by svou pravomoc rozširoval a násilne si podrobil nejakou eparchii, je povinen ji vrátiti, aby nebylo porušováno pravidlo svatých otcu: Necht svetská nadutost se nevkrádá pod rouškou bohoslužby. Svoboda, kterou nám svou Krví daroval náš Pán, Ježíš Kristus, vysvoboditel všech lidí, se nesmí pomalu a nepozorovatelne ztratiti. Proto svatý a všeobecný snem rozhodl, že každá eparchie má zachovávati v cistote a bez omezení práva, která jí príslušejí od pocátku podle zvyklostí, které se ustálily od dávné doby. Opis tohoto rozhodnutí si muže bez omezení vyžádati každý metropolita pro sebe jako osvedcení. Náš svatý a všeobecný snem rozhodl, že osvedcení odporující tomuto ucinenému rozhodnutí, kdyby je nekdo predložil, je právne neúcinným.
.
Poselství tretího svatého všeobecného snemu k posvátnému snemu pamfilijskému o bývalém metropolitovi Eustatiovi.
Ježto Písmo vnuknuté Bohem praví, aby vše bylo konáno s úvahou, tím více je každý, komu byl prircen údel duchovní služby, povinen naprosto presne premýšleti o všem, co jest mu ciniti. Ti, kdož si prejí takto usporádati svuj život, budou v bezpecném postavení a budou unášeni jako príznivým vetrem ve smeru svých prání. Tato slova se velmi podobají pravde. Nekdy se však stává, že horký a nesnesitelný žal zatemnuje rozum, velmi jej vzrušuje a tak jej odvádí od správného poznání a svádí k tomu, aby na veci v podstate nesprávné se hledelo jako na neco užitecného. - Zpozorovali jsme, že neco podobného se prihodilo nejzbožnejšímu a nejpobožnejšímu biskupovi Eustatijovi. Byl vysvecen, jek je potvrzeno, podle pravidel církevních. Byl, jak vypravuje, nekterými osobami zmaten a podlehl neocekávaným událostem. Nejsa príliš houževnatým a jsa unaven zápasem s pronásledujícími jej starostmi a nejsa zpusobilým vyvrátiti výtky svých odpurcu, vzdal se za okolností, které nám nejsou známy, písemne své eparchie. Protože však jednou vzal na sebe odpovednost duchovensko-vrchnostenské péce, náleželo, aby ji vykonával s duchovní pevností, aby se pripravil na práci a ochotne prinášel pot slibující odmenu. Protože se ukázal jednou nedostatecne peclivým, i když se tak stalo spíše z nedostatku potrebné energie, než z nedbalosti a lenosti, vaše zbožnost vysvetila nejzbožnejšího a nejpobožnejšího našeho bratra a spolubiskupa Theodora pro správu církve, aby docasne neosirela a aby Spasitelovo stádce nezustávalo bez predstaveného. Když však Eustatij prišel se slzami v ocích a cinil nárok nikoli na úrad vuci nejzbožnejšímu biskupu Theodorovi, nýbrž jen na církvi žádá, aby mu byl ponechán cestný titul biskupa, pocítili jsme všichni soustrast s tímto starcem - považujíce jeho plác za spolecný nám všem, spechali jsme opatriti si vedomost, zda byl po zákonu vyloucen a zbaven hodnosti, zda zbavení hodnosti se stalo ze zákonných duvodu, nebo byl-li jen obvinen z nesprávných cinu osobami, které poskvrnily jeho dobrou povest. Dozvedeli jsme se, že se niceho takového nedopustil a že mu bylo spíše vycítáno, že se zrekl eparchie. Proto neciníme výtek vaší zbožnosti, že na jeho místo již dríve ustanovilo náležitým zpusobem jmenovaného nejpobožnejšího biskupa Theodora. Protože však neprísluší príliš kárati nedostatek houževnatosti tohoto muže, nýbrž naopak míti slitování se starcem, který po tak dlouhou dobu žil mimo rodné mesto a otcovský dum. Podle spravedlivosti jsme usoudili a rozhodli, že bez jakýchkoli námitek má požívati titul a pocty biskupské a obecenství, nesmí však ani vysvecovati vkládáním rukou, obsazovati církev a konati bohoslužby z vlastní moci, ledaže by byl spolu pozván k tomu, nebo dovolí-li mu podle náklonnosti a lásky v Kristu bratr a spolubiskup. Rozhodnete-li o nem s vetší blahosklonností at ted nebo pozdeji, nebude svatý snem míti proti tomu námitek.
.
Pravidla ctvrtého svatého všeobecného snemu, chalcedonského. (r.451)
Pravidlo 1. (IV. všeobecného snemu)
Uznali jsme za spravedlivé, aby byla zachovávána pravidla, na nichž se svatí otcové usnesli až dosud na každém snemu.
Pravidlo 2. 21 (IV. všeobecného snemu)
Biskup, který za peníze vykoná svecení vkládáním rukou a nabídne na prodej neprodejnou milost, za peníze ustanoví biskupa nebo vikáre, kneze nebo jáhna nebo jinou duchovní osobu, nebo za peníze povýší na ekonoma nebo ekdika 22 nebo paramonaria 23 nebo vubec na jakýkoli církevní úrad pro svuj hanebný zisk, budiž zbaven své vlastní hodnosti, bude-li usvedcen, že se o takový cin pokusil. Osoba jím ustanovená nemá míti žádných práv z koupeného vysvecení vložením rukou nebo z povýšení. Dustojenství nebo úrad, kterých nabyla za peníze, budtež jí odnaty. Kdo bude usvedcen z takového hanebného a nezákonného úplatkárství, budiž jde-li o duchovního, zbaven vlastní hodnosti; jde-li však o laika nebo mnicha, bud dán do klatby.
Pravidlo 3. (IV. všeobecného snemu)
Došlo do vedomosti svatého snemu, že nekteré osoby duchovního stavu z hanebné ziskuchtivosti si najímají cizí statky a obstarávají svetské záležitosti, o služby Boží nedbají a obchází domy svetských lidí a prijímají ze zištnosti príkazy vztahující se na majetek. Svatý a velký snem proto rozhodl, že napríšte nikdo, at biskup, knez ci mnich, nesmí si najímati statky ani prejímati vyrizování svetských vecí, leda že bude podle zákonných ustanovení povolán k povinnému porucenství nad nezletilými nebo uloží-li mu príslušný biskup v meste, aby pecoval o církevní veci nebo siroty a bezradné vdovy nebo o osoby, které pro bázen Boží zvlášte potrebují církevní ochrany. Kdo budoucne poruší toto ustanovení, bude podroben církevnímu trestu.
Pravidlo 4. (IV. všeobecného snemu)
Osobám, které opravdove a s uprímností se oddali mnišskému životu, prísluší s tím spojené pocty. Protože však nekteré osoby zneužívají mnišského roucha a privádejí do zmatku církev i svetské záležitosti, táhnou hromadne od mesta k mestu a dokonce se pokoušejí sami si zrizovati monastýry, bylo rozhodnuto, že nikdo nesmí zakládati a zrizovati monastýr, nebo modlitebny bez souhlasu príslušného biskupa mesta. Mniši v každém míste a zemi necht jsou podrobeni místnímu biskupovi, zachovávají mlcení, venují se postum a modlitbám, stále bydlíce v místech kde se zrekli sveta, a nevmešují se ani do církevních vecí, ani pozemských, neprijímajíce v nich úcastenství, opustivše svuj monastýr, ledaže by jim to uložil místne príslušný biskup vzhledem k naléhavé potrebe. Žádný otrok bez souhlasu svého pána nesmí býti prijat v monastýru do mnišského stavu. Kdo poruší toto ustanovení, budiž podle našeho rozhodnutí vyloucen s církevního obecenství, aby nebylo hanobeno jméno Boží. Príslušní biskupové mají však náležite pecovati o monastýry.
Pravidlo 5. (IV. všeobecného snemu)
Bylo rozhodnuto, že se zachovávají v platnosti rozhodnutí svatých otcu o biskupech a duchovních, kterí precházejí z mesta do mesta.
Pravidlo 6. (IV. všeobecného snemu) 24
Nikdo nemá býti vysvecen rukopoložením ani na kneze ani na jáhna nebo na jiný stupen církevní hodnosti, nebude-li zároven ustanoven k chrámu v meste, na venkove nebo k chrámu mucedníku nebo k monastýru. Svatý snem rozhodl, že ustanovení osoby, které budou vysveceny vkládáním rukou, aniž byly soucasne ustanoveny na urcité místo, se pokládá za právne bezúcinná a že nemají býti nikde prijímány do služeb na hanbu tech, kdo je takto ustanovili.
Pravidlo 7. (IV. všeobecného snemu)
Rozhodli jsme, že osoby, které byly jednou prijaty do duchovního stavu nebo mezi mnichy, nemají konati vojenskou službu ani nabývati svetských hodností. Kdo se toho dopustí a nevrátí se kajícne k tomu, co si dríve zvolil pro slávu Boží, bude dán do klatby.
Pravidlo 8. (IV. všeobecného snemu)
Duchovní ustanovení pri chudobincích, monastýrech a chrámech mucedníku, podrizují se podle ustanovení svatých otcu biskupovi príslušného mesta a nejsou oprávneni samovolne vystoupiti z jeho pravomoci. Kdo se jakýmkoli zpusobem proviní proti tomuto ustanovení a nepodrobí se pravomoci príslušného biskupa, budiž, jde-li o duchovního, potrestán podle pravidel, jde-li o mnicha nebo laika, budiž vyloucen z církevního obecenství.
Pravidlo 9. (IV. všeobecného snemu)
Duchovní, který má soudní pri s jiným duchovním, nesmí opomenouti svého biskupa a obrátiti se prímo k svetskému soudu, nýbrž nejdríve musí svou vec uplatnovati u príslušného biskupa nebo s jeho svolením se podrobiti rozhodnutí soudem z lidí, jež si zvolí obe strany. Kdo poruší tento predpis, bude potrestán podle ustanovení pravidel. Duchovní, který má soudní pri se svým nebo jiným biskupem, má svou pri predložiti oblastnímu snemu. Biskup nebo duchovní, kterí mají stížnost na metropolitu své oblasti, mají ji predložiti bud exarchovi velké oblasti nebo k stolci sídelního Carihradu a projednati svou stížnost.
Pravidlo 10. (IV. všeobecného snemu)
Není prípustné, aby duchovní byl soucasne zapsán u církví dvou mest, totiž v té obci, kde byl puvodne vysvecen vložením rukou, a v té, do které puzen touhou po zbytecné sláve, prešel, protože je vetší. Kdo tak jedná, má býti navrácen do té církve, ve které byl puvodne vysvecen vložením rukou, a jedine v té smí vykonávati svou hodnost. Kdo byl preložen z jedné církve do druhé nesmí míti úcast na nicem, co se týká drívejší církve, jejich chrámu mucedníku, chudobincu, nebo v domech urcených pro ubytování poutníku. Svatý snem rozhodl, že má býti zbaven své hodnosti, kdokoli po vyhlášení tohoto rozhodnutí velkého a všeobecného snemu cokoli podnikne proti tomuto zákazu.
Pravidlo 11. (IV. všeobecného snemu) 25
Rozhodli jsme, aby všichni chudí a osoby prosící o podporu, obraceli se, bude-li jejich chudoba prokázána, na verící pouze s církevními dopisy pokoje a nikoli s doporucujícími listinami, protože doporucující listy se mají vydávati jen osobám, o nichž by mohla býti pochybnost.
Pravidlo 12. (IV. všeobecného snemu)
Došlo do naší vedomosti, že nekteré osoby se obracejí na úrady, aby cestou pragmatikálních listin rozdelily jednu oblast ve dve a aby tak v jedné oblasti byli dva metropolitové. Svatý snem proto rozhodl, že žádný biskup nesmí budoucne nic podobného podnikati. Kdo se neceho podobného dopustí, bude zbaven své hodnosti. Mesto, kterému bylo císarskými listinami udeleno cestné oznacení metropole, necht se spokojí jedinou poctou stejne jako biskup, který spravuje jeho církevní obec, a šetrí práv skutecné metropolie.
Pravidlo 13. (IV. všeobecného snemu) 26
Cizí a v jiném meste neznámí duchovní nesmí tam konati bohoslužby bez doporucujících listin svého vlastního biskupa.
Pravidlo 14. (IV. všeobecného snemu)
Vzhledem k tomu, že v nekterých eparchiích se dovoluje žalmistum a zpevákum vstupovati do manželství, rozhodl svatý snem, že žádnému z nich nemá býti dovoleno, aby si vzal za manželku osobu jiného náboženského vyznání. Deti, narozené z takového manželství a již dríve pokrtené u kacíru, mají privádeti do spolecenství s všeobecnou církví, a ty, které dosud nepokrtili, nesmí ani dáti krtíti u kacíru ani uzavríti snatek s kacírem, Židem nebo pohanem s výjimkou prípadu, zaváže-li se osoba provdaná za pravoslavného verícího, že prijme pravoslavnou víru. Kdo poruší toto rozhodnutí svatého snemu, bude postižen epitimií, podle ustanovení pravidel.
Pravidlo 15. (IV. všeobecného snemu) 27
Ženu nelze ustanoviti diakonisou dríve, než ve stárí ctyriceti let a po zevrubném prešetrení. Vstoupí-li po vysvecení, setrvavši po nejakou dobu ve sloužení, do stavu manželského, budiž dána do klatby, protože urazila milost Boží, a stejne s ní i ten, kdo se s ní spojil.
Pravidlo 16. (IV. všeobecného snemu) 28
Dívkám, které se zasvetily Pánu Bohu, a rovnež tem, kdo jsou ve stavu mnišském, není dovoleno uzavírati manželství. Kdo tak uciní, bude vyloucen z církevního obecenství. Rozhodli jsme však, že príslušný biskup jest plne oprávnen projeviti lidumilnost temto osobám.
Pravidlo 17. 29 (IV. všeobecného snemu)
Církevní obce, které v jednotlivých eparchiích jsou na vesnicích nebo v predmestích, musí vždy býti pod pravomocí biskupa, který je spravuje. To platí tím více v tom prípade, mel-li je biskup prokazatelne déle triceti let pod svou pravomocí a ve své správe. Bylo-li tomu tak po dobu kratší triceti let nebo jde-li o vec spornou, jsou ti, kdož se cítí zkráceni na svých právech, oprávneni zahájiti o tom spor pred oblastním snemem.
Pravidlo 18. (IV. všeobecného snemu)
Príprava zlocinu, sestavení zlocinné tlupy a zlocin sám jsou zcela zapovezeny svetskými zákony. Tím více musí být jim bráneno církví, aby jich nebylo. Bude-li prokázáno, že nekteré osoby stavu duchovního nebo mnišského se vzájemne zavazují prísahou nebo sestavují tlupy nebo strojí úklady proti biskupum, nebo proti svým spoluduchovním, budtež zbaveni svých hodností.
Pravidlo 19. (IV. všeobecného snemu)
Došlo k naší vedomosti, že v oblastech se nekonají snemy biskupu, jak to predpisují pravidla, a tak cetné církevní veci vyžadující nápravy zustávají nevyrízeny. Svatý snem rozhodl proto v souhlase s pravidly svatých otcu, aby v každé oblasti se scházeli spolubiskupové dvakráte do roka v míste, které urcí biskup metropole, a napravovali vše, kde se ukáže potreba. Biskupum, kterí se nedostaví na snem, ackoli jsou ve svých sídlech a nebrání jim ani zdravotní stav ani jiné neodkladné zaneprázdnení, jest vysloviti s bratrskou láskou slovo dutky.
Pravidlo 20. (IV. všeobecného snemu)
Duchovním ustanoveným v církvi není dovoleno, jak jsme se již usnesli, prejíti k církvi v jiném meste a musí se spokojiti tou církví, ve které se jim dostalo cti konati bohoslužby. Výjimka Platí jen o tech, kterí pozbyli své vlasti a z nezbytnosti prešli do jiné církve. Prijme-li nekterý biskup po tomto rozhodnutí duchovního, který náleží do pravomoci jiného biskupa, budtež podle našeho rozhodnutí jak biskup, který ho prijal, tak duchovní, který jím byl prijat, vylouceni z církevního spolecenství, po tu dobu, dokud se duchovní, který odešel, nevrátí do své církve.
Pravidlo 21. (IV. všeobecného snemu)
Stížnosti at duchovních ci laiku na biskupy nebo duchovní osoby nebudtež prijímány bez predchozího šetrení; predbežne má býti zjišteno, jaké jest o nich verejné mínení.
Pravidlo 22. (IV. všeobecného snemu)
Zakazuje se, aby duchovní osoby po smrti svého biskupa si prisvojovali veci jemu náležející, jak je to zapovezeno již starými pravidly. 30 Kdo se toho dopustí, vydává se nebezpecí, že bude zbaven hodnosti.
Pravidlo 23. (IV. všeobecného snemu) 31
Došlo na vedomost svatému snemu, že nekteré osoby duchovního a mnišského stavu bez príkazu svého biskupa a nekteré osoby dokonce po svém vyobcování z církevního spolecenství se odebírají do sídelního mesta Carihradu, dlouhou dobu se tam zdržují, vyvolávají zmatky a porušují porádek v církvi a dokonce uvádejí v neporádek domy nekterých lidí. Svatý snem se proto usnesl, že ekdik svaté církve carihradské má tyto osoby predevším vyzvati, aby opustily sídelní mesto. Budou-li bez studu pokracovati ve svém jednání, mají býti týmž ekdikem nucene vyhosteny a dopraveny zpet do svého místa.
Pravidlo 24. 32 (IV. všeobecného snemu)
Monastýry, které byly jednou vysveceny, mají trvale zustati monastýry, veci jim náležející mají jim býti zachovány a nemají v budoucnu sloužiti za svetská obydlí. Kdo se proti tomu proviní, budiž potrestán podle pravidel.
Pravidlo 25. (IV. všeobecného snemu)
Došlo do naší vedomosti, že nekterí metropolitové nepecují náležite o sverená stáda a odkládají ustanovení biskupu. Svatý snem proto rozhodl, že ustanovení biskupu má se vykonati do trí mesícu, ledaže by z naléhavého duvodu bylo nutno tuto lhutu prodloužiti. Kdo poruší toto rozhodnutí, propadá církevní epitimii. Duchody osirelé církve behem mezicasí spravuje její ekonom proti každé újme.
Pravidlo 26. (IV. všeobecného snemu) 33
Došlo nám ve známost i to, že v nekterých církvích biskupové spravují církevní majetek bez ekonomu. Bylo proto rozhodnuto, že každá církev, která má biskupa, musí míti ekonoma z rad vlastního duchovenstva. Ekonom má spravovati církevní majetek podle pokynu svého biskupa, aby hospodarení církve nebylo bez dozoru, aby nebylo církevním majetkem plýtváno a aby z toho duvodu nebyly vznášeny stížnosti na duchovní osoby. Kdo bude proti tomu jednati, bude potrestán podle božských pravidel.
Pravidlo 27. (IV. všeobecného snemu)
Svatý snem rozhodl: "Kdo násilne unese ženu za úcelem manželství, kdo k tomu napomáhá nebo nadržuje únoscum, bud, je-li to duchovní osoba, zbaven své hodnosti, je-li to laik, bud dán do klatby.
Pravidlo 28. 34 (IV. všeobecného snemu)
V naprostém souhlase s ustanoveními svatých otcu a uznávajíce nyní prectené pravidlo, prijaté stopadesáti v Bohu nejmilejšími z biskupu, kterí se sešli na snemu v den zbožné pameti Theodosia v sídelním meste Carihrade, novém Ríme, usnášíme se a ustanovujeme totéž o výsadách nejsvetejší církve v Carihrade, novém Ríme. Stolici starého Ríma prirkli otcové vhodné výsady, protože Rím byl sídelním mestem. Z téhož duvodu jako stopadesát v Bohu nejmilejších biskupu poskytli jsme stejné výsady nejsvetejší stolici nového Ríma správne rozhodujíce, že mesto, kterému se dostalo cti býti sídelním mestem císare a synklitu (senátu) a má stejné výsady jako starý sídelní Rím, má býti stejne povýšen i v církevních záležitostech, a má býti na druhém míste po nem. Proto budtež metropolitové oblasti Pontské, Asijské a Thrácké a také biskupové národu jiných plemen ve jmenovaných oblastech ustanovováni svatou stolicí nejsvetejší církve carihradské a to: každý metropolita uvedených oblastí a oblastní církve carihradské ustanovovati eparchiální biskupy v souhlase s predpisy božských pravidel. Metropolity uvedených oblastí má ustanoviti, jak bylo receno, carihradský arcibiskup po vykonání souhlasné volby dle zvykového práva, o níž bude uvedomen.
Pravidlo 29. (IV. všeobecného snemu)
Snížiti biskupa na stupen knežský se prohlašuje za svatokrádež. Komu brání prokazatelne nejaké provinení ve vykonávání biskupského úradu, nemuže zastávati ani knežské místo. Byl-li však biskup zbaven svého biskupského dustojenství, bez jakéhokoliv provinení, budiž jeho biskupská hodnost neprodlene obnovena.
Pravidlo 30. (IV. všeobecného snemu) 35
Protože nejzbožnejší biskupové v Egypte odložili toho casu podepsání poselství nejsvetejšího arcibiskupa Lva, nikoliv snad z duvodu, že by odporovalo všeobecné víre, nýbrž proto, že dodržují zvykové právo platné v egyptské oblasti, že nic podobného nemají konati bez rozhodnutí a souhlasu svého arcibiskupa, a žádají, aby jim byl povolen odklad do ustanovení budoucího biskupa ve velkém meste Alexandrii a aby byli ponecháni ve své hodnosti v sídelním meste, což uznáváme spravedlivým a lidumilným, a dáme jim lhutu do ustanovení arcibiskupa velikého mesta Alexandrie. Procež zustávajíce ve své hodnosti, at nabídnou za sebe rucitele, je-li to možným, nebo odstraní pochyby složením prísahy.
.
Pravidla pátého všeobecného snemu, v Carihrade
Svatí otcové pátého všeobecného snemu shromáždení v Carihrade hlavne k potvrzení chalcedonského všeobecného ctvrtého snemu nevydali zvláštních pravidel, vztahujících se na církevní rád, jak o tom svedcí druhé pravidlo šestého všeobecného snemu, v nemž se pri poukazování na pravidla ostatních svatých snemu nepripomínají pravidla pátého všeobecného snemu.
.
Pravidla šestého svatého všeobecného snemu, carihradského, (r.680) jinak trullského, konaného ve sloupové síni císarského paláce.
Pravidlo 1. (VI. všeobecného snemu)
Nejlepším pocinem je na zacátek každého slova a díla zacínati od Boha a s Bohem konciti, podle výroku Bohoslovce. Procež i nyní, kdy kážeme jasne zbožnost, a církev, jejímž základem je položen Kristus, neustále roste a rozkvétá, vyšší nad cedry libanonské, kladouce zacátek posvátných slov Boží milostí stanovíme: Jest nutno zachovávati víru nedotcenou novotárstvím a zmenami, odevzdanou nám od svedku a služebníku Slova, Bohem vyvolených apoštolu; dále pak od tristaosmdesáti svatých a a blažených otcu, shromáždených v Nicei pri císari našem Konstantinovi, ve veci bezectného Aria a jím vymyšleného pohanského jinobožství, vhodneji receno mnohobožství, kterí jednotou víry zjevili nám jednotu podstaty v trech osobách Boží bytosti a vysvetlili, nedopustivše, aby to bylo skryto pod kbelcem nevedomosti, nýbrž jasne naucivše verící klaneti se jednou úctou Otci i Synu i svatému Duchu, vyvrátili a rozmetali lživé ucení o nestejných stupních Božstva a zborili a povalili detinské stavby, budované z písku bludari proti pravoslavnosti. Také pri velikém Theodosiji, císari našem, stopadesáti sv. otci v tomto sídelním meste shromáždenými vyhlášené vyznání víry zachováváme, bohovedné výroky o sv. Duchu prijímáme, kdežto bezectného Macedonia spolecne s drívejšími nepráteli pravdy zavrhujeme, nebot se smele odvážil pokládati Pána za služebníka a chtel unáhlene pretnouti jednotku nepretrhnutelnou, takže by nebylo dokonáno tajemství naší nadeje. Spolecne s tímto hnusným a pravdu znásilnujícím odsuzujeme Appolinaria, tajného vudce zloby, který bezectne tvrdil, že prý Pán prijal telo bez duše i rozumu, címž rovnež navádel na myšlenku, že bylo pro nás vykonáno nedokonalé spasení. Taktéž i pri Theodosiji, synu Arkadiove, císari našem, shromáždenými po prvé v meste Efezu dvema sty bohonosných otcu vyložené ucení jako neznicitelnou moc zbožnosti se souhlasem zapecetujeme kážíce jediného Krista Syna Božího vteleného a vyznávajíce i tu, jež ho bez semena porodila, neposkvrnenou vždycky Pannu za vlastní a pravou Bohorodici, kdežto nerozumné rozdelení Nestoriovo zavrhujeme, jako z údelu Božího odloucené, nebot on ucí, že jeden Kristus je oddelene clovek a oddelene Buh, a obnovuje tím židovskou pohanu. Pravoslavne potvrzujeme také i v oblastním meste Chalcedonu pri Marcianu, císari našem, šestistytriceti Bohem vyvolenými otci napsané vyznání víry, které celému svetu velehlasne zvestovalo jednoho Krista Syna Božího, majícího dve prirozenosti a oslavovaného v techto dvou prirozenostech, kdežto domýšlivého Eutychia, který pravil, že veliké tajemství spasitelného díla se událo prízrakem, jako neco obludného a jako nákazu z posvátné ohrady Církve vytrhlo a s ním pak též Nestorija a Dioskora, z nichž jeden byl obhájcem a bojovníkem rozdelení, druhý však smírení, kterí se s protichudných stran bezectnosti zrítili do jedné propasti zkázy a bezbožnosti. Dále pak stošedesátipeti bohonosných otcu, shromáždených v tomto císarském meste pri Justinianovi, blažené pameti císari našem, zbožné výroky jako od Ducha pronesené, známe a své potomky jim ucíme. A oni Theodora Mopsuetského, Nestoriova ucitele, a Origena a Didyma a Euagria, kterí obnovili hellenské báchorky a opet nám pred oci postavili putování a promeny nekterých tel a duší v obrazivosti snu blouznivého rozumu, zaútocili bezectne a v nezdravém myšlení na vzkríšení mrtvých, dále to, co napsal Theodorit proti pravé víre a proti dvanácti kapitolám blaženého Cyrila a tak zvaný dopis Jovuv, spolecne odevzdali prokletí a zavrhli. A nedávno pri císari našem, blažené pameti, Konstantinovi, v tomto sídelním meste shromáždeného šestého snemu vyznání víry, jež vetší váhu získalo, když zbožný císar rozhodnutí onoho snemu svou pecetí pro hodnovernost na všechny veky potvrdil, znovu se zavazujeme bez porušení zachovávati. Ono bohumile objasnilo, že jsme povinni vyznávati dve prirozené vule nebo chtení a dve prirozené cinnosti ve vteleném pro naše spasení jediném Pánu našem Ježíši Kristu, pravému Bohu; ty pak, kdož pravé dogma pravdy zvrátili a jedinou vuli a jedinou cinnost v jediném Pánu Bohu našem Ježíši Kristu lidem ukázali, na soudu zbožnosti obvinilo jak Theodora (biskupa) Faranského, Kyra Alexandrijského, Honoria Rímského, Sergija, Pyrra, Pavla, Petra, kterí byli predstaviteli církve v tomto meste, od Boha spaseném, Makarije, antiochijského biskupa, žáka jeho Štepána a nerozumného Polychronije, tímto zpusobem zachovávajíc nedotknutelným spolecné telo Krista Boha našeho. Krátce receno ustanovujeme, aby víra všech mužu, kterí se v Církvi oslavili a byli svetly ve svete, držíce slovo života, byla pevne zachovávána a zustala do konce veku nezvratitelnou, spolecne s jejich spisy a dogmaty od Boha predanými. Zamítáme a proklínáme všechny, kdož od nich byli zamítnuti a prokleti, jako neprátele pravdy, marne skrípející proti Bohu a usilující nepravdu povýšiti na vrch. Kdokoliv by nezachovával a neprijal shora recená dogmata zbožnosti, tak nesmýšlel a nekázal, nýbrž se pokusil jíti proti nim, takový budiž proklet, dle rozhodnutí dríve ucinených od shora jmenovaných svatých a blažených otcu, budiž jako cizí vyloucen a vyvržen z rad krestanských. Nebot jsme zcela rozhodli ve smyslu toho, co dríve bylo usneseno, a žádným zpusobem jsme nemohli ani niceho pridávati ani ubírati.
Pravidlo 2. (VI. všeobecného snemu) 36
Za prekrásné a krajne pozoruhodné uznal tento svatý snem i to, aby od nyní k uzdravení duší a vylécení z vášní zustalo pevných a neznicitelných osmdesátpet pravidel, jež jsme prijali a jež potvrdili pred námi svatí a blažení otcové a nám predali jménem svatých a slavných apoštolu. Ježto v techto pravidlech je nám prikázáno prijímati ustanovení onech svatých apoštolu, prostrednictvím Klimenta predaná, v než kdysi jinak smýšlející lidé vnesli ke škode církve neco podvrženého a cizího zbožnosti, což nám zatemnilo krásu božského ucení, odkládáme dobre to uváživše pro poucení a chránení krestanského stádce ona Klimentova ustanovení, nijak nedopouštejíce plodu bludarského lžiucení a nevmešujíce je do cistého a dokonalého apoštolského ucení. Souhlasem naším zapecetujeme také všechna ostatní posvátná pravidla, vydaná od svatých a blažených otcu našich to jest; tristaosmdesáti bohonosných otcu, shromáždených v Nicei; také od otcu shromáždených v Ankyre a Neocaesarei, jakož i v Gangre, krome toho v Antiochii Syrské a v Laodicei Frygijské; dále pak stopadesáti otcu, kterí se sešli v tomto Bohem chráneném a sídelním meste; a dvouset otcu shromáždených po prvé v oblastním meste Efezu; a šestisettriceti svatých a blažených otcu, shromáždených v Chalcedonu; a od shromáždených v Sardice a v Karthagene; a dále od shromáždených opet v tomto od Boha spaseném a sídelním meste pri Nektariovi, predstaviteli tohoto sídelního mesta a pri Theofilovi Alexandrijském, arcibiskupovi; taktéž pravidla Dionisije, arcibiskupa velikého mesta Alexandrie, Petra, Alexandrijského arcibiskupa a mucedníka, Rehore, biskupa Neocaesarijského, divotvurce; Athanasije, arcibiskupa Alexandrijakéno, Basila, arcibiskupa Caesaree Kappadocijské, Rehore, biskupa Nisského; Rehore Bohoslovce; Amfilochije Ikonijského; prvního Timotheje, arcibiskupa Alexandrijského; Theofila, arcibiskupa téhož velikého mesta Alexandrie, Cyrilla, arcibiskupa Alexandrijského, a Gennadije, patriarchy tohoto Bohem chráneného a sídelního mesta; dále pak pravidlo, jež vydal Cyprian, arcibiskup africké zeme a mucedník a snem, který byl pri nem; zachováváno bylo v místech dríve vzpomenutých predstavitelu a pouze u nich podle jejich zdedeného zvyku. Nikomu nebudiž dovoleno shora oznacená pravidla meniti nebo rušiti, nebo mimo predložená pravidla prijímati jiná, s podvrženými nadpisy, jež sestavili nejací lidé, kterí se opovážili kormidlovati pravdou. Jestliže bude nekdo usvedcen, že se pokusil zmeniti nekteré ze shora jmenovaných nebo zvrátiti je, takový je povinen nésti dle pravidla epitimii, jakou ono stanoví a tak bude lécen z toho, cím se provinil.
Pravidlo 3. 37 (VI. všeobecného snemu)
Vzhledem k tomu, že zbožný a Krista milující císar náš navrhl tomuto svatému a všeobecnému snemu, aby príslušníci duchovenstva, poskytující božské dary druhým, byli cistí a bezúhonní služebníci a hodni duchovní obeti velikého Boha, kterýž je i obet i Veleknez, a ocistili se od skvrny, jež na nich lpí z nezákonitých manželství, a že k té veci clenové nejsvetejší rímské církve, navrhovali zachovávati prísný predpis, avšak podrízení stolci tohoto Bohem chráneného a sídelního mesta predpis lidumilnosti a blahovule, my otcovsky a soucasne bohumile spojivše to i ono v celek, abychom neucinili dobrotu slabostí a prísnost krutostí, zvlášte pri takových okolnostech, kdy hríšný pád z nevedomosti zasahuje nemalý pocet lidí, souhlasne stanovíme, aby ti, kdož uzavreli druhý snatek a do patnáctého dne uplynulého mesíce ledna, minulého ctvrtého indiktu, roku šesttisícstodevadesátdevet, zustali v zotrocení hríchem a nechteli z neho vystrízliveti, byli kanonicky svrženi ze své hodnosti. Co se týká tech, kterí trebas padli do takového hríchu druhého manželství, Presto však pred tímto naším rozhodnutím užitecné seznali a zlo od sebe odsekli a nepríslušné a nezákonné spojení daleko odvrhli, nebo jimž ženy z druhého manželství již zemrely a kterí pritom vzhlédli k obrácení, znovu se ucíce mravní cistote, rychle uniknuvše svým drívejším nezákonitostem, at jsou kneží ci jáhni, bylo o techto rozhodnuto, aby se zdržovali každé posvátné služby nebo úkonu prebývajíce v epitimii (zákazu) nejaký urcitý cas, avšak užívajíce cti sedení a stání spokojeni sedením vpredu a placíce pred Pánem, aby jim odpustil hrích neznalosti. Nebot by nebylo vhodné, aby druhým žehnal ten, kdo je povinen léciti své vlastní rány. Ty, kdož se oženili s jednou ženou, byla-li jimi pojatá vdovou, jakož i ty, kterí po rukopoložení uzavreli první manželství, to je presbytery, jáhny a podjáhny, po jejich odstranení z posvátné služby na nejakou krátkou dobu a po epitimii (zákazu) znovu ustanovovati na jejich vlastní stupen se zákazem povyšovati je na jiný vyšší stupen ovšem samozrejme po roztržení nesprávného soužití. Avšak toto jsme stanovili pro ty, kdož jak receno, do patnáctého dne mesíce ledna, ctvrtého indiktu, byli usvedceni ze shora uvedených vin, a pouze pro duchovní osoby. Od nyní pak stanovíme a obnovujeme pravidlo, jež zní: Kdo po krtu byl dvakrát ženat nebo mel družku, nemuže býti biskupem ani knezem ani jáhnem ani vubec v poctu duchovního stavu; 38 také kdo se oženil s vdovou nebo rozvedenou nebo hríšnicí nebo otrokyní nebo hereckou nemuže býti biskupem ani knezem ani jáhnem ani vubec v poctu duchovenského stavu. 39
Pravidlo 4. (VI. všeobecného snemu) 40
Jestliže nekterý biskup nebo knez nebo jáhen nebo podjáhen nebo žalmista nebo zpevák nebo vrátný obcoval se ženou, Bohu posvecenou, budiž svržen ze své hodnosti, nebot zhanobil Kristovu nevestu; je-li to laik, budiž vyloucen z církevního obecenství.
Pravidlo 5. (VI. všeobecného snemu)
Nikdo z duchovenského stavu, kdo nemá pri sobe žijící osoby, na než nepadá podezrení, vyznacené v pravidle, 41 at k sobe nebére ženu nebo služebnici, chráne tím sebe pred výtkami. Jestliže nekdo naše ustanovení prestoupí, budiž svržen. Totéž at zachovávají kastráti, chráníce se pred popíráním. Avšak ti, kdož prestoupí toto, budou-li z duchovních, budtež svrženi, budou-li to laici, odlouceni ze sv. prijímání.
Pravidlo 6. (VI. všeobecného snemu) 42
Vzhledem k tomu, že bylo receno v apoštolských pravidlech, že ze svobodných duchovních osob pouze žalmisté a zpeváci mohou uzavírati manželství, 43 zachovávajíce toto, stanovíme: Od nyní ani podjáhnu ani jáhnu ani knezi není dovoleno potom, kdy bylo nad ním vykonáno rukopoložení, vstupovati v manželské soužití. Odváží-li se tak uciniti, budiž svržen. Chce-li nekdo z budoucích duchovních oddati se se ženou podle manželského zákona, uciní tak pred rukopoložením na podjáhna nebo jáhna nebo kneze.
Pravidlo 7. (VI. všeobecného snemu)
Dozvedeli jsme se, že v nekterých církvích jáhni mají církevní funkce a proto nekterí z nich odváživše se drzosti a svévole, sedí pred knežími, procež stanovíme: Jáhen trebas by mel dustojenství, to jest nejakou církevní funkci, nemuže zaujímat místo pred knezem mimo prípad, že v zastoupení svého patriarchy nebo metropolity prijede v nejaké záležitosti do jiného mesta, nebot tehdy jako zástupce bude cten. Kdo se odváží ciniti tak s násilím a prudkostí, budiž se svého stupne degradován, jako poslední ze všech, kterí mají tutéž hodnost jako on v církvi. Nebot Pán ucením presvedcuje, že nemáme milovati sedení na predních místech, jak je uvedeno u svatého evangelisty Lukáše, slovy samého Pána našeho a Boha. Nebot on povedel pozvaným toto podobenství: Kdybys byl od nekoho pozván na svatbu, nesedej na predním míste, at by snad vzácnejší než ty nebyl pozván od neho. A prijde ten, kterýž tebe i onoho pozval, rekl by tobe: Dej tomuto místo. A tehdy pocal bys s hanbou na posledním míste sedeti. Ale když bys byl pozván, jda, posad se na posledním míste. A kdyby prišel ten, kterýž tebe pozval, rekl by tobe: Príteli, posedni výše, tedy budeš míti chválu pred spolustolícími. Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen, a kdož se ponižuje, bude povýšen. (Luk 14,7-12) Totéž budiž zachováváno i v ostatních hodnostech duchovního stavu. Nebot my víme, že dustojenství a funkce duchovní jsou vyšší než funkce, vztahující se ke svetu. To jest hodnost presbytera je duležitejší než velikého ekonoma nebo ekdika.
Pravidlo 8. (VI. všeobecného snemu)
Prejíce si ve všem zachovávati to, co stanovili svatí otcové naši, obnovujeme rovnež pravidlo, 44 jež narizuje, aby se každorocne konaly snemy biskupu každé oblasti tam, kde biskup metropolie uzná za vhodné. Avšak ježto z duvodu vpádu barbaru a z jiných nahodilých prekážek nemají predstavitelé církví možnosti svolati snemy dvakrát do roka, bylo rozhodnuto: Podle možnosti budiž pro církevní záležitosti rozhodne snem shora jmenovaných biskupu jedenkrát v roce mezi svatým svátkem Paschy a mezi koncem mesíce ríjna každého roku v tom meste, jež, jak výše receno, urcí biskup metropolie. Avšak biskupum, kterí se nedostaví na snem, ac jsou ve svých mestech a pritom jsou zdrávi a nemají žádného naléhavého a neodkladného zamestnání, budiž vyslovena v bratrské lásce dutka.
Pravidlo 9. (VI. všeobecného snemu)
Žádný duchovní nesmí držeti krcmu. Není-li mu dovoleno choditi do krcmy, tím spíše, aby v ní posluhoval druhým a zamestnával se tím, co mu neprísluší. Jestliže nekdo toho uciní, bud at prestane, anebo budiž svržen.
Pravidlo 10. (VI. všeobecného snemu)
Biskup nebo knez nebo jáhen, který bére úroky cili tak zvaná procenta, bud at prestane, anebo budiž svržen.
Pravidlo 11. (VI. všeobecného snemu) 45
Žádný príslušník duchovenského stavu nebo laik nesmí jísti presné chleby, dávané Židy, ani se s nimi družiti ani je v nemocech volati a prijímati od nich lécení, ani se spolecne s nimi v lázních koupati. Odváží-li se nekdo toto uciniti, je-li duchovní budiž svržen, laik budiž odloucen od sv. prijímání.
Pravidlo 12. (VI. všeobecného snemu) 46
Dozvedeli jsme se, že v Africe a Lybii a v jiných místech nekterí z tamních bohumilých predstavitelu (v pravidle užito místo "biskupu") i po vykonané nad nimi chirotonii nezanechali spolecného života se svými manželkami a stávají se tak úrazem a pohoršením pro druhé. Majíce pak usilovnou péci, aby vše bylo zarízeno na prospech svereného stádce, uznali jsme za dobré, aby od nyní se nedálo nic podobného. Toto nepravíme proto, aby apoštolský zákon byl odložen nebo prevrácen, ale v péci o lepší zdokonalování lidí a o to, abychom nepripustili žádných výtek vuci duchovnímu povolání, nebot praví apoštol: "Všecko k sláve Boží cinte. Bez úrazu budte i Židum i Rekum i církvi Boží. Jakož i já ve všem líbím se všechnem, nehledaje v tom svého užitku, ale mnohých, aby spaseni byli. Následovníci moji budte, jako i já Kristuv". (1.Kor 10,31-33; 11,1) Bude-li nekdo pristižen, že tak ciní, budiž svržen.
Pravidlo 13. (VI. všeobecného snemu) 47
Ježto jsme se dozvedeli, že v rímské církvi jako pravidlo se predává, že ti, kdož mají býti ucineni hodnými rukopoložení na jáhna nebo kneze, se zavazují, aby se více nestýkali se svými ženami, povolujeme, následujíce dávné pravidlo apoštolského zrízení a rádu, aby soužití duchovních dle zákona i v budoucnu zustalo nedotceným, aby nebyl nikdy roztržen jejich svazek se ženami, a nebyli zbavováni vzájemného styku ve vhodnou dobu. Tudíž jestli se nekdo jeví hodným rukopoložení na podjáhna, nebo jáhna nebo kneze, nebudiž mu prekážkou k uvedení na tento stupen soužití se zákonitou manželkou. Nebudiž od neho v dobe rukopoložení vyžadován závazek, že se bude zdržovati zákonného obcování se svou ženou, abychom tak nebyli nuceni urážeti Bohem ustanovené a jím v jeho príchodu požehnané manželství. Nebot hlas evangelia volá: "Což Buh spojil, clovek nerozlucuj." (Mat 19,6) A apoštol ucí: "Poctivét je u všech manželství a lože neposkvrnené". Taktéž "Privázáns k žene? Nehledej rozvázání". (1.Kor 7,27) Víme, že shromáždení v Karthagene, majíce péci o cistotu života duchovenstva, narídili, aby podjáhni, dotýkající se sv. tajin, a jáhni a kneží, dobe své služby se zdržovali od svých manželek. Tak i my zachovávejme podobne to, co od apoštolu bylo predáno a od dávných casu zachováváno, znajíce cas každé veci a zvlášte postu a modlitby. Ti, kdož stojí pred oltárem v dobe, kdy pristupují ke svátosti, mají býti zdrženliví ve všem, aby mohli prijati od Boha, ceho v prostote prosí. Odváží-li se nekdo, jednaje proti pravidlum apoštolským, nekoho z duchovních, to je kneží nebo jáhnu nebo podjáhnu, zbavovati svazku a styku se zákonitou ženou, budiž svržen, podobne vyhání-li knez nebo jáhen pod záminkou zbožnosti svou ženu, budiž odloucen z posvátného sloužení; pakliže zustane v tom úporným, budiž svržen.
Pravidlo 14. (VI. všeobecného snemu) 48
Pravidlo svatých bohonosných otcu našich budiž zachováváno i v tomto: Nebudiž na kneze rukopoložena osoba mladší triceti let, trebas byla velmi hodná, nýbrž nutno odložiti do stanoveného veku. Nebot Pán Ježíš Kristus se dal pokrtíti v triceti letech a zapocal uciti. Podobne též jáhen pred dvacátýmpátým rokem a diakonisa pred ctyricátým rokem nebudtež ustanovováni.
Pravidlo 15. (VI. všeobecného snemu)
Podjáhen budiž ustanovován ne pred dvacátým rokem veku. Bude-li nekdo ustanoven v jakékoliv duchovní hodnosti pred urceným vekem, budiž svržen.
Pravidlo 16. (VI. všeobecného snemu)
Vzhledem k tomu, že v knize Skutku apoštolských je zpráva že apoštolé stanovili sedm jáhnu, procež otcové neocaesarejského snemu ve svých vydaných pravidlech se zrejme domnívali, že má býti zpravidla sedm jáhnu, trebas by to bylo i ve velmi velkém meste, jsouce o tom presvedceni knihou skutku, my s toho duvodu srovnali jsme myšlenku otcu s výrokem apoštolu a shledali jsme, že rec u nich není o mužích sloužících tajinám, nýbrž o sloužení v potrebách stolu. Nebot v knize Skutku je napsáno takto: "A v tech dnech, když se rozmnožovali ucedlníci, stalo se reptání Reku proti Židum, že by zanedbávány byly v prisluhování vezdejším vdovy jejich. Tedy dvanácte svolavše množství ucedlníku, rekli: Není slušné, abychom my, opustíce slovo Boží, prisluhovali stolum. Protož, bratrí, vyberte z sebe mužu sedm dobropovestných, plných Ducha svatého a moudrosti, jimž bychom porucili tu práci. My pak modlitby a služby slova pilni budeme. I líbila se ta rec všemu množství. I vyvolili Štepána, muže plného víry a Ducha svatého, a Filipa, a Prochora, a Nikánora, a Timona, a Parména, a Mikuláše Antiochenského, k víre v nove obráceného. Ty postavili pred oblicejem apoštolu". (Skut 6,1-6) Vysvetluje toto ucitel církve Jan Zlatoústý, takto káže: Jest hodno podivu, jak se lid nerozdelil pri volbe mužu, jak neodmítnul apoštoly. Ale nutno vedeti, jakou hodnost meli tito mužové a jaké prijali rukopoložení. Zda stupen jáhenský? Toho však tehdy nebylo v církvích. Zda úrad knežský? Avšak nebylo žádného biskupa, byli pouze apoštolé. Procež myslím, že ani jméno jáhnu ani kneží nebylo známé a užívané. Na základe tohoto i my hlásáme, že shorarecených sedm jáhnu nelze považovati za služebníky tajin dle vyloženého ucení, ale jsou to lidé, jimž byla porucena správa obecných potreb tehdy shromáždených verících. V tom prípade byli pro nás vzorem lidumilnosti a péce o potrebné.
Pravidlo 17. (VI. všeobecného snemu)
Ježto duchovní ruzných církví zanechavše své církve, v nichž byli ustanoveni, prešli k jiným biskupum, a bez vule svého biskupa byli ustanoveni v cizích církvích, takže se projevili jako nepokorní, stanovíme, že od mesíce ledna uplynulého ctvrtého indiktu žádná z duchovních osob jakékoli hodnosti nemá práva bez propustného listu svého biskupa býti ustanovena v jiné církvi. Kdo to od nyní nebude zachovávati a tak poníží toho, kdo nad ním vykonal rukopoložení, budiž svržen jak on, tak ten, kdo ho nesprávne prijal.
Pravidlo 18. (VI. všeobecného snemu)
Duchovním, kterí v dusledku vpádu barbaru nebo pro jiné okolnosti opustili svá místa, narizujeme, aby se, až prestanou okolnosti nebo barbarské vpády, jež se staly prícinou jejich vzdálení, vrátili do svých církví a tyto neopoušteli na dlouhou dobu bez duvodu. Jestliže nekdo zustane v neprítomnosti proti tomuto pravidlu, budiž zbaven úradu, dokud se nevrátí do své církve. Totéž postihne i biskupa, který ho prijal.
Pravidlo 19. (VI. všeobecného snemu)
Predstavitelé církví jsou povinni po všechny dny, nejvíce však ve dnech nedelních uciti všechny duchovní a verící slovum zbožnosti, vybírajíce z božského Písma chápání a vysvetlování pravdy a neprekracujíce už stanovené hranice a podání bohonosných otcu. Bude-li vykládáno slovo Písem, necht je jinak nevysvetlují, než jak je vyložili svetla a ucitelé církve ve svých spisech, a tím necht se spokojí víc, než sestavováním vlastních slov, aby pri nedokonalém umení tohoto nevzdálili se od toho, co náleží. Nebot prostrednictvím ucení shorarecených otcu lidé získávají poznání dobra, jež je hodno následování, a neužitecnosti, jíž se nutno varovati, a napravují svuj život k lepšímu a netrpí neduhem nevedomosti, nýbrž chápajíce ucení, nabádají sebe k odklonu od zla obávajíce se hrozících trestu a prispívají ke svému spasení.
Pravidlo 20. (VI. všeobecného snemu)
Není povoleno biskupovi, aby v jiném meste, jež mu neprísluší, ucil verejne. Bude-li nekdo zpozorován, že tak ciní, at prestane býti biskupem a koná funkce knežské.
Pravidlo 21. (VI. všeobecného snemu)
Jestliže ti, kdož se provinili proti pravidlum a za to byli podvrhnuti úplnému a trvalému svržení své hodnosti a vypuzeni do stavu laického, pristupujíce dobrovolne k pokání odvrhnou hrích, pro nejž byli zbaveni milosti, a sebe od nej úplne oddálí, budtež postriženi dle vzoru duchovenstva. Pakliže si sami tohoto neprejí, necht si dají rust vlasy jako laici, nebot dali prednost svetskému pocínání pred životem nebeským.
Pravidlo 22. (VI. všeobecného snemu)
Ti, kdož byli ustanoveni biskupy nebo na jakýkoli duchovní stupen za peníze a nikoliv po šetrení a volbe na základe vzorného života, narizujeme svrhnouti, a také ty, kterí je ustanovili.
Pravidlo 23. (VI. všeobecného snemu)
Nikdo z biskupu nebo kneží nebo jáhnu podávaje precisté prijímání at nepožaduje po prijímajících peníze nebo neco jiného. Nebot milost nelze prodávati, a my za peníze nepredáváme posvecení Ducha, nýbrž je nutno poskytovati ji nezištne tem, kdož jsou hodni toho daru. Jestliže nekdo z príslušníku duchovenstva bude zpozorován, že požaduje jakoukoliv odmenu od toho, komu podává precisté prijímání, budiž svržen jako stoupenec Simonova bloudení a nešlechetnosti.
Pravidlo 24. (VI. všeobecného snemu) 49
Žádnému z príslušníku duchovenstva a mnichu není dovoleno choditi na konské dostihy nebo se úcastniti divadelních her. Bude-li nekdo z duchovních pozván na svatbu, jakmile se pocne tanec, sloužící k oklamání, at vstane a ihned se vzdálí, nebot tak nám ukládá ucení otcu našich. Bude-li kdo v tomto usvedcen, necht prestane nebo necht bude svržen.
Pravidlo 25. (VI. všeobecného snemu)
Spolecne s ostatními obnovujeme i to pravidlo, 50 které prikazuje, aby církevní obce v každé církvi, jež jsou na vesnicích nebo v predmestích nezbytne zustávaly pod mocí svých rídících biskupu, zvlášte jestli behem triceti let nesporne je meli ve své správe a pravomoci. Pak-li pred uplynutím triceti let byl nebo bude pro ne nejaký spor, dovoluje se tomu, kdo se cítí zkrácen, zahájiti o tom rízeni pred oblastním snemem.
Pravidlo 26. (VI. všeobecného snemu) 51
Presbyter, který z nevedomosti uzavrel nesprávné manželství, at užívá knežské stolice souhlasne s tím, co je nám stanoveno posvátným pravidlem, 52 ale necht se zdržuje ostatních knežských úkonu, nebot takovému bylo odpušteno. Neprísluší tomu, kdo je nucen léciti vlastní rány, aby žehnal druhému. Nebot požehnání je predávání posvecení, kdo však tohoto nemá pro hrích nevedomosti, jak by mohl udíleti druhému? Procež nežehná ani všechny ani jednotlivce, a necht nerozdeluje druhým Telo Páne ani nekoná druhou službu, ale jsa spokojen knežským místem, necht se slzami prosí Pána, aby mu odpustil hrích neznalosti. Samozrejme je jasné, že takové nesprávné manželství se ruší, a muž nebude míti žádného styku s tou, pro níž pozbyl práva na výkon duchovní funkce.
Pravidlo 27. (VI. všeobecného snemu) 53
Nikdo z príslušníku duchovenstva necht se neobléká do nevhodného šatu ani prebývaje v meste ani na cestách, ale každý z nich necht užívá odevu urceného pro ty, kdož jsou v kleru. Kdo se proti tomu proviní, budiž zbaven výkonu posvátné služby po jeden týden.
Pravidlo 28. (VI. všeobecného snemu)
Ježto jsme se dozvedeli, že v rozlicných církvích podle jakéhosi zakoreneného zvyku prinášejí do oltáre hrozny, a duchovenstvo pripojuje je k nekrvavé obeti prinášení, a tak oboje dohromady rozdelují lidu. Proto uznáváme za nutné, aby to napríšte nikdo z duchovenstva necinil, nýbrž at se lidu podává jedno prinášení k oživení a k odpuštení hríchu. Prinášení hroznu, at kneží prijímají jako prvotiny a žehnají je zvlášt a odevzdávají tem, kdož je žádají jako díkucinení Dárci plodu, jimiž z ustanovení Božího tela naše rostou a jsou živa. Spáchá-li nekdo z duchovenstva neco proti tomuto príkazu, budiž svržen se své hodnosti.
Pravidlo 29. (VI. všeobecného snemu)
Pravidlo otcu karthagenského snemu prikazuje, aby posvátný úkon oltáre (tj. božská liturgie) byl vykonáván nejinak než lidmi lacnými, krome jediného dne v roce, kdy se koná vecere Páne. 54 Tito svatí otcové možná z nekterých prícin ucinili takové rozhodnutí užitecným pro církev. A ježto nás nikdo nenabádá, abychom zanechali zbožnou prísnost následujíce apoštolská a otcovská podání, stanovíme, že neprísluší ve velký pust ve ctvrtek posledního týdne promíjeti postení a tak celý veliký pust znevažovati.
Pravidlo 30. (VI. všeobecného snemu)
Ve snaze, aby vše bylo ucineno k budování církve, rozhodli jsme se usmerniti i duchovenstvo v jinonárodních církvích. Z toho duvodu jestliže považují za nutné jíti dále než apoštolské pravidlo, 55 jež zakazuje vypuzovati svou ženu pod záminkou zbožnosti, a domnívají se, že je potrebí uciniti více, než je stanoveno, procež v souhlase se svými manželkami odríkají se vzájemného obcování, stanovíme, aby nemeli více s nimi soužití a to pod nižádným zpusobem, aby nám tak projevili naprostý dukaz svého slibu. Toto jsme jim povolili pro nic jiného, než pro jejich malomyslné smýšlení a dále pro cizí a neusporádané mravy.
Pravidlo 31. (VI. všeobecného snemu)
Stanovíme, aby duchovní, sloužící nebo krtící v modlitebních síních uvnitr domu, cinili tak nejinak, než se schválením místního biskupa. Proto, kdyby nekterý duchovní nezachovával toto tímto zpusobem, budiž svržen.
Pravidlo 32. (VI. všeobecného snemu) 56
Do vedomosti naší došlo, že v arménské církvi ti, kdož vykonávají nekrvavou obet, prinášejí na svatém prestolu pouze víno, nerozredujíce je vodou a uvádejíce na své ospravedlnení ucitele církve Jana Zlatoústého, který ve výkladu evangelia Matoušova praví toto: Proc nikoliv vodu pil vzkríšený Pán, nýbrž víno? Proto, aby s korenem vyrval jiný nectný blud. Nebot nekterí užívají v tajine vodu, procež ukazuje, že užil vína i tehdy, kdy tajinu predával, i po vzkríšení, kdy zval k prostému stolování bez tajiny a poukazuje na to, praví: "plodu vinného korene" (Mat 26,29); vinná réva dává víno a nikoliv vodu. Z toho vyvozují, že prý tento ucitel odmítá smešování vody ve svatém obetování. Aby tito napríšte nebyli ovládáni neznalostí, podáváme pravoslavný výklad tohoto otce. Ježto byl dávný špatný blud hydroparastatu, to jest vodoprinášecu, kterí ve svém prinášení obetí místo vína užívali pouze vody, tento bohonosný muž, vyvraceje nezákonité ucení tohoto bludarství a poukazuje na to, že jdou prímo proti apoštolskému podání, použil shora uvedená slova. Nebot i on své církvi, nad níž mu byla sverena pastýrská správa, predal, aby byla pribrána voda do vína, když se má vykonati nekrvavá obet, ukazuje na spojení krve a vody, jež vytekla z precistého boku Vykupitele našeho a Spasitele Krista Boha k oživení celého sveta a k vykoupení z hríchu. A ve všech církvích, kde svítila duchovní svetla, tento Bohem odkázaný obrad se zachovává. Rovnež i Jakub, Krista Boha našeho bratr podle tela, jemuž jako prvnímu byl sveren prestol jerusalemské církve, a Basil Caesarejské církve arcibiskup, jehož sláva probehla celým svetem, písemne nám predali tajemný posvátný obrad a prikázali, aby v božské liturgii byla do svatého kalichu nalévána voda a víno. A v Karthagene shromáždení ctihodní otcové rekli presne tato slova: Nebudiž ve svaté tajine prinášeno nic jiného více, než telo a krev Páne, jak sám Pán odkázal, to jest chléb a víno vodou zredené. Jestliže nekterý biskup nebo knez ciní nikoli podle od apoštolu prikázaného rádu a nesjednocuje vodu s vínem a tak prináší precistou obet, budiž svržen jako ten, kdo neúplne koná tajinu a porušuje podání novotárstvím.
Pravidlo 33. (VI. všeobecného snemu)
Vzhledem k tomu, že jsme se dovedeli, že se do duchovenstva v arménské církvi prijímají pouze ti, kdož jsou z knežské rodiny, címž oni, kterí tak ciní, následují židovské zvyky, že nekterí z nich neprijavše duchovenského postrižení jsou ustanovováni zpeváky a žalmisty božského chrámu, stanovíme, že napríšte není dovoleno, aby ti, kterí si prejí nekoho ustanoviti duchovním, zkoumali napred jeho rodinný puvod, nýbrž šetríce zda jsou hodni vzhledem k merítkum uvedeným v posvátných pravidlech býti pripocteni k duchovenstvu, necht je uvedou mezi služebníky církve, at už pocházejí z posvecených predku ci nikoliv. Taktéž nikomuž nebudiž dovoleno s ambonu hlásati božská slova lidu jako ti, kdož jsou duchovními, lec tomu, kdo byl ucinen hodným vysvecení s postrižením a obdrží požehnání od svého pastýre souhlasne s pravidly. Bude-li kdo zpozorován, že ciní proti predepsanému: budiž vyloucen ze sv. prijímání.
Pravidlo 34. (VI. všeobecného snemu)
Ježto posvátné pravidlo 57 jasne hlásá, že zlocin spiknutí nebo utvorení tlup je zcela zakázán i vnejšími zákony, tím spíše náleží zakázati, aby se toto nedálo v církvi Boží, i my snažíme se zachovati to narízení, že úplne bude svržen ze svého stupne každý duchovní nebo mnich, o nemž bude zjišteno, že se úcastnil spiknutí nebo tlup, nebo cinil úklady biskupum ci spoluduchovním.
Pravidlo 35. (VI. všeobecného snemu)
Nebudiž dovoleno žádnému z metropolitu po smrti biskupa, podrízeného jeho stolci, odnímati nebo si prisvojovati jeho jmení nebo jeho církve, nýbrž necht je chráneno duchovenstvem té církve, jejímž predstavitelem byl zesnulý, do ustanovení jiného biskupa, lec by nezustali vubec kneží v oné církvi. Tehdy metropolita necht je zachovává v celistvosti a vše odevzdá biskupu, který bude ustanoven.
Pravidlo 36. (VI. všeobecného snemu) 58
Obnovujíce ustanovení stopadesáti svatých otcu, shromáždených v tomto Bohem chráneném a sídelním meste 59 a šestisettriceti shromáždených v Chalcedone, 60 stanovíme, že stolec carihradský má stejná práva se stolcem dávného Ríma a jako tento necht je veleben v církevních vecech, jsa druhým po nem. Po tomto se radí stolec velikého mesta Alexandrie, potom stolec antiochijský a za ním stolec mesta Jerusalema.
Pravidlo 37. (VI. všeobecného snemu)
Ponevadž v ruzných dobách byly barbarské vpády, jež podrobily neverícím množství mest, takže predstavitel takového mesta nemohl zaujmouti po svém rukopoložení svuj stolec a usaditi se na nem jako duchovní predstavený a podle predaného obyceje svetiti duchovní a vše, co prísluší biskupovi vykonávati, v péci o cest a úctu k duchovenstvu a ve snaze, aby pohanské zotrocení nikterak nepusobilo škod církevním právum, rozhodli jsme, aby biskupové takto rukopoložení, kterí z uvedené príciny nezaujali svuj stolec, nebyli za to odsuzováni, procež necht konají rukopoložení na ruzné stupne duchovenstva podle pravidel a užívají podle svého úradu predního místa a každý jejich biskupský pocin budiž uznáván za pevný a zákonný. Nebot hranice správy nesmejí býti zúženy nátlakem doby a prekážkami zachování presnosti.
Pravidlo 38. (VI. všeobecného snemu)
Zachováváme i my pravidlo vydané našimi otci, jež zní: Jestliže bude císarskou mocí obnoveno nebo vybudováno mesto, necht obcanskému a územnímu rozdelení odpovídá i rozdelení církevních záležitostí (17. pravidlo IV. všeobecného snemu.).
Pravidlo 39. (VI. všeobecného snemu) 61
Ježto bratr a spoluslužebník náš Jan, biskup ostrova Cypru, spolecne se svým lidem z príciny barbarských vpádu a aby se osvobodil z pohanského otroctví a verne se podrobil žezlu krestanského státu, prestehoval se z uvedeného ostrovu do hellespontské oblasti z Prozretelnosti lidumilného Boha a úsilím Krista milujícího a zbožného císare našeho, stanovíme, aby byla zachována beze zmen práva daná stolci jmenovaného muže od bohonosných otcu, kdysi v Efesu shromáždených, aby mel nový Justinianopol práva Konstantinopole a zrízený v nem bohumilý biskup, aby byl v cele všech biskupu hellespontského území, a byl ustanovován od svých biskupu podle dávného zvyku. Nebot i bohonosní otcové naši rozhodli, aby byly zachovávány zvyky každé církve, a biskup mesta Kyzického je podroben predstaviteli receného Justinianopole podle vzoru všech ostatních biskupu, kterí jsou pod mocí shorareceného bohumilého predstavitele Jana, od nehož, až bude zapotrebí, budiž ustanovován i biskup samého mesta Kyziku.
Pravidlo 40. (VI. všeobecného snemu) 62
Ponevadž pripojení k Bohu pomocí odchodu od zmatku pozemských je velmi spasné, jsme povinni nikoliv bez proverení prekotne prijímati ty, kdož si zvolili mnišský život, avšak i ve vztahu k nim zachovávati otci vydané ustanovení. Procež nutno prijímati slib života v Bohu po úplném nabytí rozumu jako již pevný a pocházející z vedomí a úvahy. A tak ten, kdo má úmysl prijmouti mnišské jho, nebudiž mladší desíti let, avšak i o nem musí ten, kdo je v cele posouditi, není-li užitecnejší prodloužiti mu lhutu pred uvedením do života mnišského a upevnením v nem. Nebot trebas veliký Basil ve svých posvátných pravidlech stanoví, aby byla zarazena do rádu panen ta, která dobrovolne sebe Bohu zasvecuje a panenství vyvoluje, dokoncila-li sedmnáctý rok, presto následujíce príkladu pravidel o vdovách a diakonisách analogicky jsme rozhodli o shorareceném poctu let pro ty, kdož si zvolily život mnišský. Nebot u božského apoštola je predepsáno, aby v církvi byly vdovy voleny ve stárí šedesáti let (1.Tim 5,9), a posvátná pravidla urcují, aby diakonisa byla ustanovována ve veku ctyriceti let, ponevadž bylo vzato na zretel, že církev milostí Boží prijala velkou pevnost a rozkvet a verící jsou v zachovávání božských prikázání pevni a spolehliví. Uváživše to dokonale, shodne stanovíme, aby ten, kdo má v úmyslu zapocíti dílo v Bohu, byl brzy poznamenán požehnáním milosti jako nejakou pecetí, címž se mu napomuže, aby dlouho nevyckával ani neváhal, naopak nadto bude nabádán k vyvolení dobrého a k upevnení v nem.
Pravidlo 41. (VI. všeobecného snemu) 63
Ti, kdož si prejí v mestech nebo vesnicích vzdáliti se do samoty a rozjímati, jsou povinni napred vejíti do monastýru, uciti se poustevnickému životu, podrobovati se behem trí let predstavenému monastýru v bázni Boží, a ve všem, jak náleží, projevovati poslušenství a tak ukazovati své rozhodnutí k takovému životu; místní predstavený je bude proverovati, zda z celého srdce dobrovolne se k nemu primykají. Potom ješte behem roku jsou povinni trpelive prebývati mimo uzavrení, aby více se zjevil jejich úmysl. Jen tak prokáží plné osvedcení toho, že nikoliv pro vyhledávání marné slávy, nýbrž pouze pro pravé blaho usilují o tuto mlcenlivost. Po uplynutí toliké doby, setrvají-li v témž úmyslu, necht vstoupí do uzavrení, avšak jim se už nedovolí vycházeti dle libovule z takového prebývání jenom, když toho bude vyžadovati verejné sloužení nebo prospech nebo jiná nutnost, hrozící dokonce smrtí, a to se souhlasem místního biskupa. Ty, kdož se odváží bez recených prícin vyjíti ze svého obydlí, predevším nutno zavríti do jmenované poustevny i proti jejich vuli, nacež postem a jinou prísností je polepšovati, ježto víme, že dle výroku v Písmu, "žádný, kdož vztáhne ruku svou k pluhu, ohlídal by se nazpet, není zpusobný ke království Božímu." (Luk. 9,62)
Pravidlo 42. (VI. všeobecného snemu)
O jmenovaných poustevnících, kterí v cerných odeních a s dlouhými vlasy obcházejí mesta, prebývajíce uprostred svetských mužu a žen a znevažují svuj slib, stanovíme: Jestliže chtejí ostrihavše vlasy prijati podobu ostatního mnišstva, jest jim prikázati monastýr a priraditi k bratrím. Nebudou-li si toho práti, vypuditi je úplne z mest, aby žili na poušti, podle níž obdrželi jméno.
Pravidlo 43. (VI. všeobecného snemu)
Dovoleno je krestanu zvoliti si odríkavý život a po opuštení velmi neklidné boure pozemských záležitostí vstoupiti do monastýru a prijati mnišské postrižiny, trebas byl pristižen v nejakém hríšném pádu. Pravilt Spasitel náš: "Toho, kdož ke mne prijde, nevyvrhnu ven." (Jan 6,37) Ponevadž mnišský život zobrazuje nám život pokání, schvalujeme ho tomu, kdož se mu uprímne primyká, a žádný drívejší životní zpusob mu nebude prekážeti, aby splnil svuj úmysl.
Pravidlo 44. (VI. všeobecného snemu) 64
Mnich, usvedcený ze smilstva, anebo pojme-li ženu v manželský svazek a soužití, necht podléhá podle pravidel epitimii pro smilníky.
Pravidlo 45. (VI. všeobecného snemu)
Vzhledem k tomu, že jsme se dozvedeli, že v nekterých ženských monastýrech ty, kdož privádejí ženy, které mají býti ucineny hodnými oné posvátné hodnosti, napred je oblékají do hedvábných pestrých šatu a dále jim dávají šperky poseté zlatem a drahými kameny, a když takto pristoupí k oltári, snímají s nich tak nádherný odev a ihned se nad nimi vykonává požehnání stavu mnišského a oblékají je do cerného šatstva, stanovíme tudíž, aby napríšte se tak nedálo. Nebot není vhodné, aby ta, která z vlastního rozhodnutí odložila všechny pozemské rozkoše, zamilovala si život v Bohu, upevnila se v nem nezvratnými myšlenkami a tak k monastýru prišla, byla skrze takové pomíjející a mizející ozdoby navracována k vzpomínání na to, co již odevzdala zapomenutí, a ukázala by se váhající a zmatena v duši, podobna vlnám se potápejícím, sem tam zmítaným, tak, že nekdy i prolévajíc slzy neprojevuje tím srdecní zkroušenost, nýbrž i jestliže, jak je jí vlastní, uroní nekterou malou slzu, bude se zdát tem, kterí ji spatrí, že pochází ne tak z touhy po díle mnišském, jako z loucení se svetem a s tím, co je ve svete.
Pravidlo 46. (VI. všeobecného snemu)
Ženy, které si zvolily mnišský život a byly urceny do monastýru, napríšte nemohou vycházeti. Jestliže budou nuceny nevyhnutelnou potrebou tak uciniti, necht se stane s požehnáním a souhlasem predstavené, ale ani tehdy nesmejí vycházeti samy, nýbrž s nekterými starenkami a s predními v monastýru podle príkazu igumenie. Nocovati mimo monastýr vubec se jim nepovoluje. Také mužové trávící mnišský život, necht vycházejí, jeví-li se potreba, s požehnáním toho, jemuž je svereno vedení. Proto ti, kdož by prestoupili námi nyní vydané rozhodnutí, mužové ci ženy, budtež podrobeni zaslouženým epitimiím.
Pravidlo 47. (VI. všeobecného snemu)
Ani žena v mužském monastýru, ani muž v ženském at nespí, nebot verící musejí býti mimo jakýkoliv úraz a pohoršení a zarizovati svuj život se vší náležitostí a pridržováním Pána. (1.Kor. 7,35) Uciní-li tak duchovní, budiž zbaven úradu, laik odloucen od sv. prijímání.
Pravidlo 48. (VI. všeobecného snemu)
Žena toho, komu je udelována hodnost biskupská, napred podle dohody se rozlucuje od svého muže a po jeho rukopoložení na biskupa necht vstoupí do monastýru, daleko od sídla tohoto biskupa vybudovaného, a necht ji biskup vydržuje. Ukáže-li se hodnou, budiž ustanovena v hodnost diakonisy.
Pravidlo 49. (VI. všeobecného snemu) 65
Obnovujíce i toto posvátné pravidlo, 66 prikazujeme, aby monastýry jedenkráte posvecené z rozhodnutí biskupa zustávaly navždy monastýry a jim náležející majetek byl zachováván monastýru a aby se nemohly státi svetským obydlím a nikým nesmely býti odevzdány svetským lidem. Jestliže se do nynejška toto stalo s nekterými z nich, stanovíme, že je to neplatné a ti, kdo by se tak odvážili od nynejšího casu uciniti, budou podrobeni epitimii podle pravidel.
Pravidlo 50. (VI. všeobecného snemu) 67
Žádný z laiku a duchovních napríšte at se neoddává hazardním hrám. Bude-li kdo pristižen, že je provozuje, duchovní budiž vyvržen z duchovenstva, a laik odloucen z církevního obecenství.
Pravidlo 51. (VI. všeobecného snemu) 68
Svatý všeobecný snem tento rozhodne zakazuje býti šaškem a ukazovati se v divadle, porádati predstavení zvírat a tance na jevišti. Jestliže se nekdo proviní proti tomuto pravidlu a oddá se nekteré z uvedených zábav, duchovní budiž vyvržen s duchovenstva a laik odloucen z církevního obecenství.
Pravidlo 52. (VI. všeobecného snemu) 69
Ve všech dnech predvelikonocního postu krome sobot a nedelí a svatého dne Zvestování, posvátná liturgie nebudiž jiná, než predem posvecených daru.
Pravidlo 53. (VI. všeobecného snemu)
Ponevadž príbuzenství podle Ducha je duležitejší než svazek podle tela, a my jsme se dozvedeli, že v nekterých místech nekterí kmotri detí pri svatém spasitelném krtu, po nem vstupují do manželského soužití s jejich ovdovelými matkami, narizujeme, aby od nynejší doby nic takového nebylo pácháno. Jestli nekterí po tomto pravidlu budou zjišteni, že tak ucinili, necht takoví napred odstoupí od tohoto nezákonného manželství, a potom budou podrobeni epitimii pro smilníky.
Pravidlo 54. (VI. všeobecného snemu) 70
Božské Písmo jasne nás poucuje: Nepristupuj k žádnému krevnímu príbuznému k obnažení hanby jeho (3.Mojž. 18,6). Bohonosný Basil v pravidlech svých nekterá ze zakázaných manželství napocítal a velmi mnoho jich prešel mlcením a tím nám ucinil i druhé užitecným. Nebot varuje se množství pohoršlivých názvu, aby jimi nehanobil rec, oznacil necistotu obecnými názvy, jimiž všeobecne ukázal na nezákonitá manželství. Avšak takovým nerozlišujícím zákazem nezákonných manželství podstata veci se zamenovala, procež pokládáme za nezbytné presneji toto vyjádriti a narizujeme pro príšte: Jestliže kdo uzavírá manželský snatek se svou sestrenicí nebo otec a syn s matkou a dcerou nebo s dvema pannami sestrami otec a syn, nebo s dvema bratry matka a dcera, nebo dva bratri s dvema sestrami, necht jsou podrobeni pravidlu sedmileté epitimie, po jejich zjevném rozloucení od nezákonitého manželství.
Pravidlo 55. (VI. všeobecného snemu) 71
Jelikož jsme se dozvedeli, že obyvatelé v meste Ríme, ve velikonocním postu o jeho sobotách se postí proti zdedenému církevnímu rádu, jeví se svatému snemu vhodným, aby i v rímské církvi se bez porušení zachovával predpis, 72 který praví: Bude-li kdo pristižen z duchovenstva, že postí ve svatém dni Páne nebo v sobotu, pouze krome jediné, budiž svržen, je-li laik budiž odloucen.
Pravidlo 56. (VI. všeobecného snemu)
Také jsme se dozvedeli, že v zemi arménské a v jiných místech v sobotách a nedelích predvelikonocního postu, nekterí jedí sýr a vejce, procež za dobré bylo uznáno též to, že církev Boží na celém svete sledujíc jeden rád drží pust a zdržuje se jak od všeho zabitého, tak od vajec a sýru, jež jsou plodem a výrobkem toho, od ceho se zdržujeme. Nebudou-li toto zachovávati duchovní, budtež svrženi, a laici odlouceni.
Pravidlo 57. (VI. všeobecného snemu) 73
Neprísluší prinášeti k oltári med a mléko.
Pravidlo 58. (VI. všeobecného snemu)
Nikdo ze stavu laického nepodávejž sobe božské tajiny, je-li tu biskup, knez nebo jáhen. Kdo se toho odváží, budiž jako provinilý proti rádu na týden odloucen od církevního obecenství chápaje, že nesmí smysliti více, než sluší smysliti. (Rím. 12,3)
Pravidlo 59. (VI. všeobecného snemu)
Krest nebudiž vykonáván v modlitebne nacházející se uvnitr domu, nýbrž ti, kdož se chtejí státi hodnými precistého osvícení, at prijdou do obecných chrámu a tam budou ucineni hodnými tohoto daru. Bude-li kdo pristižen, že nezachovává naše ustanovení, duchovní budiž svržen a laik odloucen. (Prísnost tohoto pravidla v prípadech nezbytných a nepodezrelých zmírnuje právo dané biskupovi 31. pravidlem tohoto snemu).
Pravidlo 60. (VI. všeobecného snemu)
Jelikož apoštol volá, že "ten, kdož se pripojuje Pánu, jeden duch s ním jest", (1.Kor 6,17) je zrejmé, že ten, kdo se sdružuje s odpurci, stává se s ním ve styku jedno. Vzhledem k tomu stanovíme o tech, kterí se tvárí jakoby byli posedlí a pokrytecky podle svá zvrhlé povahy projevují takovou cinnost, aby na každý zpusob byli potrestáni a byli vystaveni tomutéž trápení a zacházení, jehož se právem dostává tem, kterí jsou skutecne posedlí, mají-li se osvoboditi od démonského pusobení.
Pravidlo 61. (VI. všeobecného snemu)
Kdož vyhledávají carodejníky anebo tak zvané "setníky" 74 nebo jiné podobné, aby se od nich dozvedeli, co jim chtejí odhaliti, souhlasne s drívejšími ustanoveními otcu, spadají pod pravidlo šestileté epitimie. Téže epitimii náleží podvrhnouti i ty, kterí vodí medvedice nebo jiná zvírata k zábave a škode prostých lidí a spojují klam s bláznovstvím, carují pro štestí, osud, puvod a mnoho tomu podobného, stejne jako t. zv. honitelé mracen, kouzelníky výrobce ochranných talismanu a carodejnice. Ty, kdož v tom setrvávají a neobrátí se aniž se vyhnou temto zhoubným a pohanským výmyslum, prikazujeme úplne vylouciti z církve, jak též posvátná pravidla stanoví. Nebot "jaké obcování svetla a temnostmi?" - jak praví apoštol, "nebo jaké spolcení chrámu Božího s modlami? aneb jaký díl vernému s neverným? a jaké srovnání Krista s Beliálem?" (2.Kor. 6,14-16)
Pravidlo 62. (VI. všeobecného snemu) 75
Tak zvané Kalendy, 76 Vota, Vrumalia a lidové shromáždení v první den mesíce brezna prejeme si úplne vytrhnouti ze života verících. Také verejné ženské tance, jež mohou zpusobiti velikou škodu a zhoubu, jakož i tance, konané mužským a ženským pohlavím v cest tech, jež Rekové nazývají bohy, podle jakéhosi starého, krestanskému životu cizímu zvyku, zavrhujeme a prikazujeme: žádný muž se neoblékejž do ženských šatu, ani žena do odevu muži náležejícího. Nesluší nositi masky komické nebo satyrské ci tragické, pri lisování vína v lisech vyvolávat hnusné jméno Dionysa a pri vlévání vína do becek propukati ve smích nebo z neznalosti nebo marnivosti ciniti to, co náleží k besovskému klamu. Procež napríšte ty, kterí vedouce toto, se odváží páchati neco ze shorauvedeného, narizujeme vyvrhnouti z knežského rádu a laiky odlouciti z církevního obecenství.
Pravidlo 63. (VI. všeobecného snemu)
Povesti o mucednících, jež neprátelé pravdy lžive skládají, aby zneuctili Kristovy mucedníky a privedli posluchace k nevere, prikazujeme neoznamovati v církvích, nýbrž predati je ohni. Proklínáme ty, kdož je prijímají nebo je považují za pravdivé.
Pravidlo 64. (VI. všeobecného snemu)
Neprísluší, aby laik pronášel pred verícími slovo nebo ucil a tak na sebe bral ucitelskou hodnost, nýbrž jest nutno se podrobovati rádu, jejž vydal Pán a otvírati uši tem, kdož prijali milost k ucitelskému slovu a od nich se poucovati božskému. Nebot v jedné církvi rozlicné údy zrídil Buh, dle slova apoštola (1.Kor. 12,18), jež objasnuje Rehor Bohoslovec, ukazuje zretelne na rád v nem obsažený a praví: Tento rád, bratri, cteme, tento zachovávejme. Tento budiž uchem a onen jazykem. Tento rukou a druhý címkoliv jiným. Tento at ucí, onen at se poucuje". A Po nekolika slovech dále praví: "Ucící se at prebývá v poslušenství, rozdávající at poskytuje s radostí, sloužící at slouží s pílí. Nebudme všichni jazykem, trebas nade vše bližší je toto, ani všichni apoštoly, ani všichni proroky, ani všichni vykladaci." A po nekolika slovech ješte praví: "Proc se ciníš pastýrem, jsa ovce? Proc se deláš hlavou, jsa noha? Proc se pokoušíš o vojenské velení, byv postaven do rady vojínu?" A na jiném míste prikazuje moudrost: "Nebývej rychlý k mluvení. (Ekl. 5,2) Neusiluj, abys zbohatl" (Prísl. 23,4), nevyhledávej býti moudrejší nad moudré. Jestliže bude nekdo zpozorován, že porušuje toto pravidlo, budiž na ctyricet dní odloucen z církevního obcování.
Pravidlo 65. (VI. všeobecného snemu) 77
Prikazujeme, aby se napríšte prestaly zapalovati v novomesíce, jak ciní nekterí, pred svými dílnami, nebo domy, hranice, pres než nesmyslne skácí, podle jakéhosi starého obyceje. Spáchá-li nekdo neco takového, duchovní budiž svržen a laik odloucen. Nebot v ctvrté knize královské je napsáno: "Nadto nadelal Manaases oltáru všemu vojsku nebeskému, v obou síních domu Hospodinova. Syna také svého provedl skrze ohen a šetril casu, s hadacstvím zacházel, zaklínace a carodejníky zrídil, a velmi mnoho zlého cinil pred ocima Hospodinovýma, popouzeje ho." (4.Král. 21,5-6)
Pravidlo 66. (VI. všeobecného snemu) 78
Od svatého dne vzkríšení Krista Boha našeho do nové nedele po celý týden jsou verící povinni ve svatých chrámech neustále prebývati v žalmech, zpevech a písních duchovních radujíce se a jásajíce v Kristu a naslouchajíce ctení božských Písem a tešíce se ze svatých tajin. Nebot tímto zpusobem spolecne s Kristem vstaneme z mrtvých a povzneseme se. Proto v ty dny napríšte at nejsou konské dostihy nebo jiné lidové predstavení.
Pravidlo 67. (VI. všeobecného snemu) 79
Božské Písmo prikázalo nám zdržovati se "od krve a od udáveného a od smilstva". (Skut. 15,29) Proto ty, kdož z lacnosti útroby krev kteréhokoliv zvírete ruzným zpusobem pripravují k snedku a tak ji jedí, s dobrým uvážením epitimii podvrhujeme. Jestliže napríšte bude nekdo jísti jakkoliv krev zvírete, duchovní budiž svržen a laik odloucen.
Pravidlo 68. (VI. všeobecného snemu)
Knihy Starého a Nového zákona, rovnež svatých a uznaných našich kazatelu a ucitelu není dovoleno nikomu poškozovati nebo knihkupcum ci t. zv. mastickárum ci nekomu jinému odevzdávati k znicení, lec by se staly nezpusobilými k používání od molu nebo vody ci jiným zpusobem. Kdo v budoucnu bude zpozorován, že cokoliv takového uciní, budiž odloucen na rok. Stejne ten, kdo takové knihy kupuje, neponechá-li si je u sebe k svému prospechu nebo je druhému neodevzdá k blahu a ochrane, ale se odváží je poškozovati, budiž odloucen.
Pravidlo 69. (VI. všeobecného snemu) 80
Nikomu z tech, kdož náležejí k tríde laiku, nebudiž dovoleno vcházeti do posvátného oltáre. Avšak podle jakéhosi prastarého podání naprosto se toto nezakazuje moci a hodnosti panovnické, když chce prinésti dary Stvoriteli.
Pravidlo 70. (VI. všeobecného snemu)
Není dovoleno ženám mluviti v cas božské liturgie, nýbrž podle slova apoštola Pavla, at mlcí. Nebylo jim prikázáno mluviti, nýbrž býti poddány, jakož i zákon praví. Chtejí-li se necemu nauciti, at se ptají doma svých mužu (1.Kor. 14,34-35).
Pravidlo 71. (VI. všeobecného snemu) 81
Ti, kdož studují obcanské zákony, nemají užívati hellenských zvyklostí nebo býti vodeni na predstavení nebo delati t. zv. Kylistry 82 nebo se oblékati do šatstva, jehož se obecne nepoužívá ani v cas, kdy zacínají studia, ani tehdy, kdy se koncí, ani vubec behem neho. Jestli se kdo odváží od nyní toto ciniti, budiž odloucen.
Pravidlo 72. (VI. všeobecného snemu)
Nesluší se, aby pravoslavný muž se spojoval manželským snatkem s ženou kacírkou, ani pravoslavná žena, aby byla oddána s mužem kacírem. Bude-li zpozorováno neco takového, ucineného kýmkoliv, nebudiž manželství považováno za pevné, a nezákonné soužití nutno roztrhnouti. Nebot nelze smešovati to, co není smešovatelné, ani spojovati s ovcí vlka a s dílem Kristovým údel hríšníku. Jestliže nekdo prestoupí naše ustanovení, budiž odloucen. Avšak jestliže nekterí ješte jako neverící a nepripoctení k stádci pravoslavných byli vzájemne oddáni zákonitým snatkem a potom jeden z nich vyvoliv si dobré utekl se k svetlu pravdy, kdežto druhý zustal v poutech bloudení, nepreje si vzezríti na božské paprsky, a jestliže pritom neverné žene je libo spolecne žíti s mužem verícím nebo naopak muži neverícímu s ženou verící, necht se nerozlucují podle božského apoštola; "Posvecent je zajisté neverící muž pro ženu, a žena neverící posvecena jest pro muže". (1.Kor. 7,14)
Pravidlo 73. (VI. všeobecného snemu)
Jelikož oživující kríž zjevil nám spasení, náleží, abychom každou péci vynakládali, aby byla vzdána náležitá cest tomu, skrze nejž jsme byli spaseni od dávného hríšného pádu. Proto i myšlením i slovem i citem úctu mu vzdávajíce, narizujeme: obrazy kríže, jež nekterí kreslí na zemi, zcela vymazati, aby znamení našeho vítezství nebylo uráženo šlapáním chodcu. A tak prikazujeme, aby byli odlouceni ti, kterí napríšte budou kresliti obraz kríže na zemi.
Pravidlo 74. (VI. všeobecného snemu) 83
Nelze na místech posvátných Bohu nebo v chrámech porádati t. zv. stolování bratrské lásky a jísti uvnitr chrámu a lože rozestlávati. Ti, kdož se odváží toto uciniti, bud at prestanou, nebo at budou odlouceni.
Pravidlo 75. (VI. všeobecného snemu)
Prejeme si, aby ti, kdož pricházejí do chrámu zpívat, nevyluzovali nemožné zvuky a nevydávali ze sebe neprirozený krik a nezavádeli niceho, co neodpovídá a co není vlastní církvi, nýbrž at s velkou pozorností a zbožností prinášejí zpev žalmu Bohu, který vidí skryté. Nebot posvátné slovo ucilo syny izraelské, aby byli zbožní (3.Mojž. 15,31).
Pravidlo 76. (VI. všeobecného snemu)
Nikdo nesmí uvnitr posvátné ohrady krcmu nebo ruzná jídla postavovati nebo jiný prodej provozovati, zachovávaje úctu k chrámum. Nebot Spasitel náš a Buh životem svým v tele uce nás prikázal, abychom dum Otce jeho necinili domem kupeckým. On i penezomencum rozmetal peníze a vyhnal ty, kdož cinili svatý chrám svetským místem. (Jan 2,15-16) Proto jestliže nekdo bude pristižen v receném zlocinu, budiž odloucen.
Pravidlo 77. (VI. všeobecného snemu)
Duchovenstvo, klerikové a mnichové se nesmejí koupati v lázních spolecne s ženami, ba ani žádný krestan laik. Nebot to je první výtka se strany pohanu. Bude-li kdo z toho usvedcen, duchovní budiž svržen a laik odloucen.
Pravidlo 78. (VI. všeobecného snemu) 84
Náleží poucovati ty, kdož se chystají ke krtu, a pátého dno v týdnu mají dávati odpovedi biskupu nebo knežím.
Pravidlo 79. (VI. všeobecného snemu)
Vyznáváme, že božské rození z Panny jako bez semene bylo nebolestné, a takto všemu stádci kážeme; i podrobujeme napravení ony, kterí z neznalosti ciní neco co se nesluší. Nekterí totiž po dni svatého narození Krista Boha našeho byli videni, že pripravují pecivo a vzájemne si je rozdávajíce jakoby v cest bolestí porodních neposkvrnené Panny Matere, procež narizujeme, aby verící nic takového necinili. Nebot toto není cest Panne, která nad rozum a slovo telem porodila nevmestnatelné Slovo, jestliže její nevýslovný porod se predstavuje a lící po príkladu obycejného a nám vlastního rození. Bude-li nekdo napríšte zpozorován, že tak ciní, duchovní budiž svržen a laik odloucen.
Pravidlo 80. (VI. všeobecného snemu)
Jestliže nekterí z biskupu nebo kneží nebo jáhnu nebo kdokoliv z príslušníku duchovenského stavu nebo laik bez nejaké naléhavé potreby nebo prekážky, již by byl nadlouho oddálen od svého chrámu, pobývaje v meste po tri nedelní dny behem trí týdnu neprijde do bohoslužebného shromáždení, duchovní budiž vyvržen z duchovenstva a laik vzdálen z obecenství.
Pravidlo 81. (VI. všeobecného snemu)
Ponevadž jsme se dozvedeli, že v nekterých zemích v trojsvaté písni po slovech "svatý nesmrtelný" jako doplnek zpívají "za nás ukrižovaný, pomiluj nás", ac toto dávno svatí otcové jako cizí zbožnosti z této písne odstranili spolecne s bezbožným bludarem, jenž zavedl tato slova, my napred zbožne ustanovené svatými otci našimi utvrzujíce podle tohoto rozhodnutí odevzdáváme prokletí ty, kdož takové slovo v církvi prijímají nebo cokoliv jiného k trojsvaté písni pridávají. A jestliže porušitel stanoveného je z duchovní hodnosti, narizujeme zbaviti ho duchovní hodnosti, je-li laik nebo mnich, odlouciti od obcování církevního.
Pravidlo 82. (VI. všeobecného snemu)
Na nekterých cestných ikonách je nakreslen beránek, na nejž ukazuje prst Predchudcuv, kterýžto beránek je prijat jako zobrazení milosti a pripomíná nám skrze zákon pravého Beránka, Krista Boha našeho. Ctíce staré obrazy a stíny církvi odevzdané, jako znamení a predobrazy pravdy, my dáváme prednost milosti a pravde, prijímajíce onu jako naplnení zákona. Procež, aby též umením malírským ocím všech bylo ukázáno, to, co se stalo, narizujeme, aby napríšte obraz Beránka beroucího hríchy sveta, Krista Boha našeho na ikonách byl zobrazován v lidské podobe místo bývalého beránka, abychom si predstavili pokoru Boha Slova a pripomneli si jeho život v tele, jeho utrpení a spásnou smrt a takto dokonané vykoupení sveta.
Pravidlo 83. (VI. všeobecného snemu)
Nikdo telum zemrelých at nepodává eucharistii. Nebot jest psáno: "Vezmete, jezte." Ale tela mrtvých ani bráti ani jísti nemohou. (Mat. 26,26).
Pravidlo 84. (VI. všeobecného snemu)
Následujíce kanonická ustanovení otcu stanovíme i o detech: Pokaždé, když není verohodných svedku, nepochybne svedcících, že jsou krteny, a když samy z príciny malého veku nemohou dáti potrebnou odpoved, zda jim byla poskytnuta tajina, jest nutno, bez váhání je krtíti, aby také nejistota je nezbavila ocistení takovou svátostí.
Pravidlo 85. (VI. všeobecného snemu) 85
Prijali jsme v Písmech, že pri dvou nebo trech svedcích stane každé slovo. (5.Mojž. 19,15) Proto stanovíme, aby otroci, propouštení od hospodáru na svobodu, dostávali toto právo pri trech svedcích, kterí svou prítomností dají propuštení zákonitost a osvedcí právoplatnost toho, co bylo ucineno.
Pravidlo 86. (VI. všeobecného snemu)
Ty, kterí shromaždují k záhube duší a chovají nevestky, jsou-li duchovní prikazujeme odlouciti a vyvrci, jsou-li laici odlouciti.
Pravidlo 87. (VI. všeobecného snemu) 86
Žena, která opustí muže, vdá-li se za jiného, je cizoložnice podle svatého a božského Basila, který velmi prípadne z proroctví Jeremiášova uvedl, že jestli se žena vdá za jiného muže a nevrátí se k muži svému, bude poskvrnením poskvrnena. (Jer. 3,1) A opet "Kdo drží cizoložnici, je blázen a bezectný." (Prísl. 18,23 - církevneslovanský text) Zjistí-li se, že opustila muže bez príciny, bude on hoden blahovule, kdežto ona epitimie. Blahovule bude mu prokázána tím, že bude v obecenství s církví. Ten, kdo však opouští ženu, s níž byl zákonne oddán a jinou pojímá, podle slova Páne (Luk. 16,18) je povinen soudu pro smilstvo. Bylo ustanoveno pravidly otcu našich, aby takoví byli dva roky v tríde placících, dva roky v poctu poslouchajících ctení Písma, tri roky v klecících a sedmý rok budou státi s verícími a tak ucineni hodnými prijímání, budou-li se káti se slzami.
Pravidlo 88. (VI. všeobecného snemu)
Nikdo at neuvodí dovnitr ohrady chrámu žádné zvíre, krome toho, kdo cestuje tísnen krajní nezbytností a zbaven prístreší a pohostinství, zustane v takovém chráme. Protože zvíre, nebyvši uvedeno do ohrady, mnohdy zahyne a on sám, ztrativ zvíre, byl zbaven možnosti pokracovati v cestování a byl by vystaven nebezpecí života. Nebot my víme, že sobota byla ucinena pro cloveka (Mar. 2,27), a proto je nutno všemi prostredky pecovati o spasení a bezpecnost cloveka. Bude-li však nekdo zpozorován, že bez nutnosti dle shorauvedeného uvádí zvíre na nádvorí chrámu, duchovní budiž svržen a laik odloucen.
Pravidlo 89. (VI. všeobecného snemu) 87
Verícím, kterí tráví dny spasitelného utrpení v poste, modlitbách a ve zkroušenosti srdce, náleží, aby prerušili pust uprostred noci po veliké sobote, jelikož božští evangelisté Matouš a Lukáš, první výrokem "na skonání soboty" (Mat. 28,1) a druhý slovy "velmi ráno" (Luk. 24,1) vyjadrují nám hlubokou noc.
Pravidlo 90. (VI. všeobecného snemu)
Bylo nám kanonicky predáno od bohonosných otcu, aby se nesklánela kolena ve dny nedelní pro cest vzkríšení Kristova. Proto, abychom nesetrvávali v nevedomosti, jak toto zachovávati, jasne verícím ustanovujeme, aby nikdo po vecerním vchodu duchovních do oltáre v sobotu dle prevzatého zvyku, nesklánel kolena do následujícího vecera nedelního dne, v nemž po vchode v dobe, kdy se ctou svetelné modlitby, opet sklánejíce kolena tímto zpusobem vysíláme modlitby k Pánu. Nebot noc po sobote považujeme za predchudkyni vzkríšení Spasitele našeho a od ní duchovne zacínáme písne a svátek ze tmy na svetlo prevádíme, takže od té doby celou noc a den slavíme vzkríšení.
Pravidlo 91. (VI. všeobecného snemu) 88
Ženy, které poskytují lektvary, zpusobující nedonošení plodu v živote, a ty, jež prijímají jedy, umrtvující plod, podvrhujeme epitimii pro vražedníky.
Pravidlo 92. (VI. všeobecného snemu)
Ty, kterí unášejí ženy pod zpusobou manželství nebo podporují a napomáhají únoscum, prikázal svatý snem svrhnouti z hodnosti jsou-li duchovní, jsou-li laici, predávati prokletí.
Pravidlo 93. (VI. všeobecného snemu)
Žena, jejíž muž se odloucil a nachází se neznámo kde, bude-li dríve než získá svedectví o smrti jeho žíti s jiným, cizoloží. Stejne i ženy vojínu, jež se provdají v dobe nezvestnosti svých mužu, podléhají témuž posouzení. Podobne i ty, které vstupují do manželství z duvodu vzdálení mužova do cizích zemí, nevyckavše návratu. Avšak zde lze projeviti nejaké pochopení takového jednání pro velkou pravdepodobnost smrti mužovy. Té, jež z neznalosti vstoupila do manželství s mužem, jehož žena na cas opustila, ale když se tato první žena k nemu vrátila, byla sama opuštena, trebas cizoložila, avšak z neznalosti, nezakazuje se manželství. Lépe však, zustane-li takto. Vrátí-li se vojín za nejaký cas, jehož žena z príciny dlouhodobé neprítomnosti se provdala za jiného muže, necht si opet vezme svou ženu, bude-li chtíti, pri cemž budiž jí odpuštena její nevedomost, rovnež i mužovi, který žil s ní v druhém manželství.
Pravidlo 94. (VI. všeobecného snemu)
Ty, kdož se zaklínají pohanskými prísahami, pravidlo podrobuje epitimii, a my pro ne stanovíme odloucení.
Pravidlo 95. (VI. všeobecného snemu)
Ty, kterí se sjednocují s pravoslavím a s poctem spasených z bludaru, prijímáme podle následujícího rádu a zvyklosti. Ariány, Macedoniany, Navatiany, ty, kterí se nazývají cistí a lepší, ctrnáctideníky cili tetradity a apolinaristy, když dají písemné prohlášení a proklejí každý blud, kterí neucí tak, jako ucí svatá Boží obecná a apoštolská církev, prijímáme s pecetením, to jest pomazujeme svatým myrem napred celo, potom oci, nozdry, ústa, uši, a pecetíce je pravíme: Pecet daru Ducha svatého. O bývalých Pauliánech, kterí se uchýlili potom k všeobecné církvi, ustanoveno: prekrtíti je rozhodne. Eunomiány, kterí sebe krtí jediným ponorením, a Montanisty, kterí se zde nazývají Frygové, a Savelliány, kterí se drží ucení o synootcovství a ciní i jiné, což nelze trpeti, a všechny ostatní bludare (jet zde mnoho takových, pocházejících zvlášte ze zeme Galatské), kterí si prejí býti sjednoceni s pravoslavím, prijímáme jako pohany. V první den je ciníme krestany, v druhý katechumeny, potom v tretí je zaklínáme s trojnásobným dechnutím na oblicej a do uší a pak je poucujeme a prikazujeme jim, aby prebývali ve chráme a poslouchali Písma a pak je již krtíme. Také Manichejce, Valentiniány, Markionisty a jim podobné bludare. Nestoriáni jsou povinni dáti písemné prohlášení a odevzdati prokletí svuj blud a Nestoria, Eutycha, Dioskora a ostatní vudce takových bludu, a jejich stoupence a všechny shorauvedené bludy; potom necht obdrží svaté prijímání.
Pravidlo 96. (VI. všeobecného snemu)
Ti, kterí se krtem oblékli v Krista, dali slib, že budou následovati v tele jeho život. Proto ty, kdož ke škode vidoucích, vlasy na hlave umelými pletenci upravují a zdobí a tak klamou nepevné duše, otcovsky lécíme príslušnou epitimií, vedouce je jako deti a ucíce je mravne žíti, aby zanechavše mam a marnost tela neustále rozum povznášeli k nehynoucímu a blaženému životu a meli v bázni cistá prebývání a ocistou života kolik lze k Bohu se priblížili a více vnitrního než vnejšího cloveka ctnostmi a blahými a neposkvrnenými mravy krášlili. Necht nenosí na sobe žádné pozustatky zkaženosti, pocházející od odpurce. Jestliže nekdo bude jednati proti tomuto mravu, budiž odloucen.
Pravidlo 97. (VI. všeobecného snemu)
Ty, kterí bud žijíce se ženou nebo bez uvážení jiným zpusobem posvátná místa prevracejí v obycejná a lajdácky se kolem nich pohybují a s takovým pomerem k nim v nich dlí, prikazujeme vykázati i z míst, jež jsou urcena katechumenum pri svatých chrámech. Kdo nebude toho zachovávati, je-li duchovní, budiž svržen, je-li laik, budiž odloucen.
Pravidlo 98. (VI. všeobecného snemu)
Kdo si bere do manželského soužití ženu, zasnoubenou jinému, dokud snoubenec ješte žije, necht podléhá odsouzení za provinení cizoložstvím.
Pravidlo 99. (VI. všeobecného snemu)
V arménské zemi, jak jsme se dozvedeli, bývá i to, že nekterí, uvarivše kousky masa uvnitr posvátných oltáru, prinášejí cástky a rozdelují knežím podle židovského obyceje. Proto zachovávajíce cistotu církve narizujeme: Nebudiž nikomu z kneží dovoleno prijímati oddelené cástky masa od prinášejících, nýbrž necht jim stací to, co chce dáti prinášející, a toto prinášení necht bývá vne chrámu. Jestliže nekdo takto nebude ciniti, budiž odloucen. .
Pravidlo 100. (VI. všeobecného snemu)
Oci tvé at k dobrým vecem patrí a prede vším, cehož se stríci sluší, ostríhej srdce své, (Prísl. 25,23) radí moudrost, nebot telesné smysly lehce vnášejí své dojmy do duše. Proto obrazy na deskách nebo na cemkoliv jiném nakreslené, klamoucí zrak, rozkládající rozum a pusobící rozhorení necistých rozkoší, nedovolujeme napríšte žádným zpusobem malovati. Odváží-li se nekdo toto uciniti budiž odloucen.
Pravidlo 101. (VI. všeobecného snemu) 89
Cloveka, stvoreného podle obrazu Božího, božský apoštol hlasite nazývá telem Kristovým a chrámem. Nad každé viditelné stvorení byv tehdy postaven, ucinen hodným nebeské cti spasitelným utrpením, požívající a pijící Krista, neustále se pretvoruje k vecnému životu, a duši i telo posvecuje prijímáním božské milosti. Procež jestliže nekdo chce v cas liturgie prijímati precisté Telo a býti skrze prijímání jedno s ním, necht složí ruce do podoby kríže a tak at pristupuje a prijímá obecenství milosti. Nebot ze zlata nebo jiného materiálu místo ruky zhotovují nejaké misky pro prijetí Božského daru a pomocí jejich precistého spolecenství se ciní hodnými, což nikterak neschvalujeme, nebot se tak dává prednost predmetu bezduchému a rukama zhotovenému pred Božím obrazem. Bude-li kdo pristižen, že podává presvaté prijímání tem, kdož prinášejí takové misky, budiž odloucen i on i ten, kdo je prináší.
Pravidlo 102. (VI. všeobecného snemu)
Ti, kdož prijali od Boha moc svazovati a rozvazovati hríchy, jsou povinni zkoumati druh hríchu a pripravenost hríšníkovu k obrácení a dle toho užívati lécbu vhodnou pro neduh, aby snad nezachovávajíce míry, v tom ci druhém nezahubili spásu nemocného. Nebot neduh hríchu není stejný, nýbrž rozdílný a rozlicný a pusobí mnohé druhy škod, z nichž se hojne zlo rozlévá, dokud není zastaveno silou lécícího. Proto náleží tomu, kdo provádí duchovní lécebné umení, aby napred zkoumal stav hríšníkuv a pozoroval, zda smeruje k uzdravení anebo naopak vlastní povahou nemoc k sobe privádí, a jak se mezitím chová. V prípade, že se lékari nebrání a hojí ránu duše užíváním predepsaných léku, prokazovati mu podle zásluhy milosrdenství. Jak Buh tak ten, kdo prijal pastýrské vedení, má všechnu péci o to, aby navrátil zbloudilou ovecku a vylécil uštknutou hadem. Není nutno hnáti ji snad propastí zoufalství ani povolovati rozvrácení života a bezstarostnost, nýbrž je zapotrebí všemi zpusoby bud pomocí lécebných prostredku prísných a poutajících, anebo mírnejších a lehcích, pusobiti proti nemoci a usilovati o zahojení rány. Zkoušeti ovoce pokání a moudre ríditi cloveka, zvaného k osvícení shury. Máme znáti jedno i druhé i to, co odpovídá horlivosti kajícníka i to, co vyžaduje zvyk. Pro ty, kdož neprijímají dokonalosti pokání nutno použíti predané ustanovení, jak nás poucuje sv. Basil.
.
Pravidla sedmého svatého všeobecného snemu, nicejského. (r.787)
Pravidlo 1. (VII. všeobecného snemu)
Tem, kdož prijali duchovenskou hodnost, slouží za svedectví a vodítko vydaná pravidla a ustanovení, jež ochotne prijímajíce zpívejme s prorokem Davidem Pánu Bohu ríkajíce: "Z cesty svedectví tvých raduji se více, než z nejvetšího zboží." (Ž 119,14) Taktéž; "Ty jsi vydal spravedlivé svedectví, spravedlnost svedectví tvých trvá na veky, dej mi z ní rozumnosti nabýti, tak abych živ býti mohl." (Ž 119 138 144) A jestliže nám prorocký hlas káže, abychom na veky chránili svedectví Boží a žili dle nich, jest zrejmé, že ona trvají neznicitelná a nepohnutelná. Nebot i Boha vidoucí Mojžíš takto praví; "Nepridáte k tomu, aniž co z toho ujmete." (5.Mojž. 12,32) A božský apoštol Petr, slaven v nich, volá: "Na kteréž veci žádostivi jsou andelé patriti". (1.Petr. 1,12) Rovnež Pavel radí: "Ale bychom pak i my aneb andel s nebe kázal vám mimo to, což jsme vám kázali, prokletý bud! (Gal. 1,8) Ponevadž toto je hodnoverné a nám dosvedcené radujíce se z toho podobne jako ten, kdo našel mnoho zisku, božská pravidla s rozkoší prijímáme a v plnosti a nepohnutelnosti potvrzujeme to, co stanoví tato pravidla, vydaná všechvalnými apoštoly, svatými polnicemi Ducha, šesti svatými všeobecnými snemy i temi, kdož se místne shromáždili, aby vydali takové príkazy, a svatými otci uzákonili to, co je prospešné. A koho oni odevzdávají prokletí, ty i my proklínáme; koho svržení, i my svrhujeme, koho odloucení, ty i my odlucujeme, na koho uvalují epitimii, na ty uvalujeme i my. Nebot ten, který byl vtažen až do tretího nebe a slyšel nevypravitelná slova, božský apoštol Pavel jasne volá: "Obcování vedte bez lakomství, dosti majíce na tom, co máte". (Žid. 13,5)
Pravidlo 2. (VII. všeobecného snemu)
Vzhledem k tomu, že pri zpívání žalmu slibujeme Bohu: "Vyucovati se budu právum spravedlnosti tvé, nezapomenu slov tvých" (Žalm 119,6 - církevneslov. textu) jest spasitelné pro všechny krestany, aby toto zachovávali; zvlášte pro ty, kterí prijímají duchovenskou hodnost. Procež narizujeme; Každý, kdo má býti uveden na stupen biskupský musí nezbytne znáti žaltár, aby tak mohl vésti všechno své duchovenstvo, aby se z nej poucovalo. Rovnež metropolita ho musí peclive zkoušeti, zda chce pilne a s rozmýšlením, nikoliv však mimochodem, císti posvátná pravidla a knihu božského apoštola a celé božské Písmo, postupovati podle Božích prikázání a uciti sobe sverený lid. Nebot podstatu naší hierarchie tvorí Bohem odevzdaná slova, to jest pravé vedení Božských Písem, jak se vyslovil veliký Dionysij. Je-li nejistý a nesnaží se tak ciniti a uciti, nebudiž rukopoložen. Nebot skrze proroky pravil Buh: "Ponevadž ty jsi pohrdl umením, i tebou pohrdnu, abys mi knežství nekonal." (Ozeáš 4,6)
Pravidlo 3. (VII. všeobecného snemu)
Nebudiž právoplatné žádné zvolení biskupem nebo knezem nebo jáhnem, provedené svetskými predstavenými, podle pravidla, jež zní: "Pakliže nekterý biskup, uživ svetských predstavených, skrze ne obdrží v církvi biskupskou moc, budiž svržen a odloucen, jakož i všichni, kdož jsou s ním v obcování." 90 Ten, kdo má býti uveden na úrad biskupa, má býti zvolen od biskupu, jak ustanoveno v pravidle 91 svatých otcu v Niceji, jež zní; "Vždy prísluší, aby biskupa ustanovovali všichni biskupové té oblasti, není-li to snadné nebo pro naléhající potrebu necht se sejdou tri dohromady a neprítomní at se zúcastní volby a projeví souhlas pomocí listu, a tehdy necht se vykoná ustanovení. Potvrzovati takový úkon v každé oblasti náleží jejímu metropolitovi".
Pravidlo 4. (VII. všeobecného snemu)
Hlasatel pravdy božský veliký apoštol Pavel, jako nejaké pravidlo stanoví, efezským presbyterum nebo lépe celému duchovenskému stavu s odvahou takto pravil: "Stríbra nebo zlata neb roucha nežádal jsem od žádného. Vše ukázal jsem vám že tak pracujíce, musíme snášeti mdlé a pamatovati na slova Pána Ježíše, nebot on rekl: Blahoslaveneji jest dáti nežli bráti." (Skut. 20,33; 20,35) Procež i my nauceni od neho, narizujeme: Biskup at nikterak nezamýšlí z nízkého prospechárství z príciny domnelých hríchu vyžadovati zlata nebo stríbra nebo cehokoliv jiného od sobe podrízených biskupu, duchovenstva nebo mnichu. Nebot apoštol praví: "Nespravedliví dedictví království Božího nedosáhnou". (1.Kor. 6,9) A ješte: "Nemajít zajisté synové rodicum pokladu shromaždovati, ale rodicové synum." (2.Kor. 12,14) Procež bude-li zpozorováno, že nekdo pro vymáhání zlata nebo neceho jiného nebo pro nejakou svou vášen zakazuje sloužení a zbavuje úradu kohokoliv ze svých duchovních nebo zavírá svatý chrám, aby v nem nebylo Boží služby, takový obraceje na mrtvé predmety svuj nerozum vpravde necitelný, má býti podroben tomu, cemu podroboval druhé, a obrátí se usilování jeho na hlavu jeho, (Žalm 7,17) jako na porušitele prikázání Božího a apoštolských ustanovení. Nebot prikazuje i Petr, prední apoštol: "Paste stádo Boží, kteréž pri vás jest, opatrujíce je ne bezdeky, ale dobrovolne, ani ne pro mrzký zisk, ale ochotne, ani jako panujíce nad dedictvím Páne, ale príkladem jsouce stádu. A když se ukáže kníže pastýru, vezmete tu neuvadlou korunu slávy." (1.Petr. 5,2-4)
Pravidlo 5. (VII. všeobecného snemu) 92
Hrích k smrti je, když nekterí hrešíce v nepolepšitelnosti prebývají. Horší než to je, když drze povstávají proti zbožnosti a pravde, dávajíce prednost mamonu pred poslušenstvím pred Bohem, nezachovávajíce jeho ustanovení a pravidla. V takových není Hospodina Boha, jestli se nepokorí a nevystrízlivejí ze svého hríšného pádu. Je záhodno, aby k Bohu pristupovali a s pokorným srdcem prosili za odpuštení tohoto hríchu a prominutí a nikoliv aby se honosili dáváním nespravedlivým. "Nebot blízko je Hospodin tem, kteríž jsou srdce zkroušeného". (Žalm 34,19) Procež jestliže se nekterí vychloubají, že dáním zlata byli ustanoveni na církevní hodnost a na tento špatný zvyk, odcizující od Boha a od každého knežství, kladou nadejí a nestydatou tvárí a otevrenými ústy hanebnými slovy zneuctívají ty, kdož byli vyvoleni svatým Duchem pro ctnostný život a ustanoveni bez venování zlata, takové, kterí takto jednají, nutno napred uvésti na nejnižší stupen jejich hodnosti. Jestliže v tom budou trvati, epitimií je polepšovati. Bude-li prokázáno, že tak nekdo ucinil pri rukopoložení, budiž postupováno podle apoštolského pravidla, jež praví: 93 "Jestliže nekterý biskup nebo knez nebo jáhen penezi obdrží tuto hodnost, budiž svržen i on i ten, kdo ho ustanovil, a budiž zcela odsecen od obecenství jako Šimon Mág mnou Petrem." Rovnež podle druhého pravidla ctihodných otcu našich v Chalcedone, jež zní: "Jestliže nekterý biskup za peníze udelí rukopoložení a neprodejnou milost obrátí na predmet prodeje a za peníze ustanoví biskupa nebo chorepiskopa nebo kneze nebo jáhna nebo kohokoliv z príslušejících k duchovním, nebo ustanoví nekoho za peníze ekonomem nebo ekdikem nebo paramonarem nebo vubec udelí jakýkoliv církevní úrad pro svuj hnusný zisk, kdo se tak odváží a bude usvedcen, podléhá zbavení vlastní hodnosti, a ten, kdo byl ustanoven, nikterak neužívá koupené ustanovení nebo povýšení, nýbrž necht bude bez hodnosti nebo funkce, jíž získal za peníze. Jestliže nekdo byl prostredníkem v tomto hmotném a nezákonném kupcení, je-li knez, budiž svržen se svého stupne, je-li laik nebo mnich, budiž odloucen z obecenství církevního."
Pravidlo 6. (VII. všeobecného snemu)
Jelikož je pravidlo, které praví: Dvakrát do roka v každé oblasti mají býti kanonická šetrení prostrednictvím shromáždení biskupu, a ctihodní otcové šestého snemu vzhledem k težkostem tech, kdož se mají sejíti, a k nedostatkum prostredku, nutných k cestování, stanovili, aby bez výhrady a bez výmluvy se snem konal jedenkrát rocne a chybné napravoval, obnovujeme i my toto pravidlo. Jestliže se vyskytne nekterý predstavený, který by tomu bránil, budiž odloucen. Jestliže nekterý z metropolitu nikoliv z nutnosti a útlaku opomine toto splniti, takovému prísluší epitimie podle pravidel. Když bude snem pro záležitosti kanonické a evangelijní, tehdy shromáždení biskupové jsou povinni pilne pecovati o zachování božských a oživujících prikázání Božích "Kdož jich ostríhá, užitek hojný mívá" (Žalm 19,12), "nebo prikázání jest svíce a naucení svetlo, a cesta života jsou domlouvání vyucující" (Prísl. 6,23) a "prikázání Hospodinovo cisté, osvecující oci". (Žalm 19,9) Nebudiž dovoleno metropolitovi z toho, co prináší s sebou biskup, požadovati zvíre nebo jinou vec. Bude-li usvedcen z takového jednání, necht navrátí ctveronásobne.
Pravidlo 7. (VII. všeobecného snemu) 94
Božský apoštol Pavel se vyjádril: "Nekterých lidí hríchové prvé zjevní jsou, predcházející soud, nekterých pak i následují". (1.Tim. 5,24) Nebot hríchu drívejších následují i druhé hríchy. Za bezectným bludem pomlouvacu krestanstva následovaly další nectnosti. Nebot jakož obrazy svatých ikon odstranili z chrámu, tak zanechali i nekteré druhé obyceje, jež nutno obnoviti i tak zachovávati podle psaných i nepsaných predpisu. Proto, jsou-li nekteré chrámy posveceny bez svatých ostatku mucednických, narizujeme, aby v nich byly umísteny ostatky s obvyklou modlitbou. Vyskytne-li se v budoucnu nekterý biskup, který posvetí chrám bez svatých ostatku, budiž svržen jako prestupník církevního podání.
Pravidlo 8. (VII. všeobecného snemu) 95
Jelikož nekterí z židovského náboženství bloudíce usmyslili si, že se budou rouhati Kristu Bohu našemu a pretvarovali se, že jsou krestany, tajne se ho odríkajíce a skryte svetíce sobotu a vyplnujíce ostatní židovské predpisy, narizujeme, aby tito nebyli prijímáni ani do obecenství ani na modlitby ani do církve, nýbrž at jsou na verejnost dle svého vyznání židy. Jejich deti nekrtíti, nedovoliti jim koupení otroka ani získávání majetku. Jestliže nekdo z nich s uprímnou vírou se obrátí a vyzná ji z celého srdce, slavnostne se zríkaje židovských zvyku a skutku, aby tím i druhé usvedcil a polepšil, takového náleží prijmouti, deti jeho pokrtíti a upevnovati ve zreknutí židovských výmyslu. Nebudou-li však takovými, nikterak je neprijímati.
Pravidlo 9. (VII. všeobecného snemu)
Všechny detské báchorky, nehorázné hry a lživé spisy, psané proti svatým ikonám, je nutno postupovati episkopii carihradské, aby byly položeny k ostatním bludarským knihám. Vyskytne-li se nekdo, kdo takové ukrývá, biskup, knez ci jáhen, budiž svržen se své hodnosti, a laik nebo mnich budiž vyloucen z obecenství církevního.
Pravidlo 10. (VII. všeobecného snemu)
Jelikož nekterí z duchovenstva nedbajíce na právoplatnost ustanovení pravidel, zanechali svou farnost, zvlášte v tomto Bohem spaseném a sídelním meste a usídlili se u svetských hodnostáru konajíce bohoslužby v jejich modlitebnách, není dovoleno tyto bez vule jejich a carihradského biskupa prijímati v žádném dome nebo chráme. Jestli nekdo tak uciní a v tom bude úporným, budiž svržen. A tem, kdož se souhlasem shorarecených duchovních predstavených toto uciní, nenáleží prijímati na sebe svetských a obcanských pécí, což je božskými pravidly zakázáno ciniti. Vyskytne-li se nekdo an zaujímá svetskou funkci u jmenovaných velmožu, bud at ji zanechá, nebo necht bude svržen. Lépe necht jde uciti deti a své domácí, cta jim Božské Písmo, nebot pro toto knežství obdržel.
Pravidlo 11. (VII. všeobecného snemu) 96
Jsouce povinni chrániti božská pravidla, máme rovnež ochranovati naprosto nezmenitelným i to, jež velí, aby byl ekonom v každém chráme. Jestliže každý metropolita ustanovuje ve svém chráme ekonoma, je dobre; neustanoví-li ho, prenechává se carihradskému biskupovi, aby svou mocí urcil ekonoma v onom chráme. Totéž se ukládá též metropolitum, jestli jim podrízení biskupové nechtejí ve svých chrámech ustanoviti ekonomy. O totéž jest dbáti v monastýrech.
Pravidlo 12. (VII. všeobecného snemu) 97
Jestliže nekterý biskup nebo igumen prodá cokoliv z polností, patrících episkopii nebo monastýru, do rukou svetských úradu nebo prenechá jiné osobe, neplatí takové zcizení podle pravidla svatých apoštolu, jež praví: Biskup necht má péci o všechny církevní veci a necht jimi disponuje pod Božím dozorem. Nedovoluje se mu, aby si z nich cokoliv prisvojil anebo venoval svým príbuzným to, co Bohu náleží. Jsou-li nemajetní, at jim dá jako nemajetným, avšak aby pod touto záminkou neprodával to, co náleží církvi. 98 Jestliže uvádejí duvod, že puda vykazuje ztrátu a neprináší žádného užitku, ani v tomto prípade neodevzdávati pole místním úradum, nýbrž duchovenstvu nebo zemedelcum. Pakliže užijí lsti, a zeman prikoupí zemi od duchovního nebo rolníka, ani v tomto prípade prodej nebudiž úcinný a prodané necht bude navráceno episkopii nebo monastýru. Biskup nebo igumen, který tak jednal, budiž vypuzen, biskup z episkopie a igumen z monastýru, jako ti, kterí zle rozházeli to, co neshromáždili.
Pravidlo 13. (VII. všeobecného snemu) 99
V dusledku soužení v církvích, jež se stalo pro naše hríchy, nekterí lidé uchvátili nekteré svaté chrámy, episkopie a monastýry a ucinili z nich obycejná obydlí. Jestliže uchvatitelé budou chtíti je odevzdati, aby byly podle drívejška obnoveny, je správné a dobré, ne-li, narizujeme, aby príslušníci duchovenského rádu byli svrženi a mniši a laici odlucováni jako odsouzení od Otce i svatého Ducha, a umísteni budou tam, "kde cerv jejich neumírá a ohen nehasne", (Mar. 9,44) ponevadž odporovali hlasu Páne, který pravil: "Necinte domu Otce mého domem kupeckým" (Jan 2,16).
Pravidlo 14. (VII. všeobecného snemu) 100
Je ovšem zrejmé, že porádek nelze odlouciti od duchovenstva a že jest s presností zachovávati funkce, vztahující se k duchovenstvu, což je dílem Bohu milým. A ponevadž vidíme, že nekterí bez rukopoložení v mládí prijali církevní postrižiny, avšak dosud neobdrželi od biskupa rukopoložení, pri bohoslužebném shromáždení na ambone ctou a ciní tak v nesouhlase s pravidly, narizujeme, aby od nyní se tak nedálo. Totéž jest zachovávati i vzhledem k mnichum. Rukopoložení žalmisty se dovoluje ciniti každému igumenu ve svém, a pouze ve svém monastýru, jestliže sám igumen získal rukopoložení od biskupa na hodnost igumenskou, jsa už urcite knezem. Podobne i chorepiskopové, dle dávného zvyku, s povolením biskupa mají ustanoviti žalmisty.
Pravidlo 15. (VII. všeobecného snemu)
Napríšte nebudiž duchovní osoba urcována k dvema chrámum, nebot to je vlastní obchodu a nízké zištnosti, kdežto cizí církevnímu obyceji. Slyšeli jsme totiž od hlasu samého Pána, že "žádný nemuže dvema pánum sloužiti. Neb zajisté jednoho nenávideti bude a druhého milovati, anebo jednoho pridržeti se bude a druhým pohrdne." (Mat. 4,24) Proto dle apoštolského slova "jeden každý v tom povolání, v nemž povolán jest, zustávej" (1.Kor. 7,20) a nacházejž se pri jednom chráme. Nebot to, co pro hanebný zisk v církevních záležitostech se deje, stává se vzdáleným Boha. Pro potreby tohoto života jsou ruzná zamestnání a temi, jestliže si nekdo preje, necht získává to, co je nutné pro telo. Pravil totiž apoštol: "Toho, cehož mi kdy potrebí bylo i tem, kteríž jsou se mnou, dobývaly ruce tyto." (Skut. 20,34) O to jest dbáti v tomto meste Bohem spaseném, kdežto v ostatních místech z nedostatku lidí jest povoliti výjimky.
Pravidlo 16. (VII. všeobecného snemu)
Každý prepych a ozdoba tela jsou cizí knežského stavu a hodnosti. Proto necht se napraví biskupové a duchovenstvo, kterí se ozdobují lesklými a skvostnými šaty. Setrvají-li v to, podrobiti je epitimii; taktéž ty, kterí užívají vonné masti. Jelikož "podroste koren horkosti" (Žid. 12,15), blud krestanorouhacu, se stal necistou skvrnou pro všeobecnou církev a jeho prívrženci opovrhují nejen zobrazením ikon, nýbrž odvrhli všechnu zbožnost nenávidejíce lidi, žijící cestne a zbožne; na nich se naplnilo napsané: "Mrzkost hríšníkum je zbožnost". (Sirach 1,25) Vyskytnou-li se nekterí, že se posmívají tem, kdož nosí prostý a skromný šat, budtež napraveni epitimií. Totiž od dávných dob každý duchovní se spokojil neprepychovým a skromným šatstvem, nebot vše, co se prijímá na sebe ne z potreby, nýbrž pro ozdobení, podléhá obvinení z marnivosti, jakž Praví Basil Veliký. Avšak nebyly nošeny ani pestré z hedvábí tkané odevy a na lem odevu nebyly prišívány obruby z jiné barvy, ježto slyšeli od jazyku z Boha mluvícího, že "kteríž se mekkým rouchem odívali, v domích královských jsou." (Mat. 11,8)
Pravidlo 17. (VII. všeobecného snemu)
Nekterí z mnichu v touze po vládnutí odmítajíce príslušenství opouštejí monastýr a podnikají stavby modlitebných domu, nemajíce potrebné k provedení tohoto. Opováží-li se nekdo toto ciniti, budiž mu to zakázáno od místního biskupa. Má-li potrebné k dokoncení, necht se provede do konce jeho podnik. Totéž jest zachovávati i vzhledem k laikum a duchovním.
Pravidlo 18. (VII. všeobecného snemu)
"Bez úrazu budte i vnejším", praví božský apoštol. (1.Kor. 10,32) Avšak prebývání žen v episkopiích nebo monastýrech jest prícinou každého pohoršení. Proto jestliže bude zpozorováno, že nekdo má otrokyni nebo svobodnou v episkopii nebo v monastýru, prikazuje jí jakékoliv sloužení, takový necht podléhá epitimii; kdo v tom bude setrvávati, budiž svržen. Jestliže se prihodí, že ženy bydlí v pristavených domech a biskup nebo igumen si budou práti, se zde zastaviti na ceste, v prítomnosti biskupa nebo igumena nikterak v tu dobu at žena nekoná žádné služby, nýbrž necht prebývá oddelene na jiném míste, dokud biskup nebo igumen neodjedou, aby nevznikly výtky.
Pravidlo 19. (VII. všeobecného snemu)
Mrzkost lakoty v takové míre ovládla vedoucí církví, že nekterí z tak zvaných zbožných mužu a žen zapomenuvše prikázání Páne zbloudili a prijímají vstupující v knežské rady a na mnišský život za zlato. A stává se, jak praví veliký Basil, neužitecným všechno, cehož zacátek je necistý, ponevadž nelze sloužiti Bohu a mamonu. Proto bude-li nekdo pristižen, že toto páše, biskup nebo igumen ci kdokoliv z duchovenských rad, bud necht ustane, nebo budiž svržen podle druhého pravidla chalcedonského svatého snemu a igumenie budiž vyhnána z monastýru a predána do jiného monastýru na poslušenství; stejne tak i igumen, nemající knežského rukopoložení. A ohledne toho, co dávají rodice detem ve forme vena a vecí, prinášených z vlastnictví, o nichž prohlašuje prinášející, že se posvecují Bohu, my jsme stanovili, aby zustaly podle slibu, jestliže prinášející zustane v monastýru, anebo odejde-li bez viny predstaveného.
Pravidlo 20. (VII. všeobecného snemu)
Prikazujeme, aby napríšte monastýry nebyly smíšené, protože to bývá pohoršením a úrazem pro mnohé. Chtejí-li se nekterí spolecne s príbuznými odríci sveta a následovati mnišský život, muži necht odejdou do mužského monastýru a ženy necht vstoupí do ženského monastýru, nebot toto je Bohu milé. A monastýry, jež jsou dosud smíšené, necht budou upraveny podle pravidla sv. otce našeho Basila a dle jeho príkazu, stanovícím toto: Necht v jednom monastýru nežijí spolecne mnichové a mnišky, nebot spolecné bydlení dává možnost k cizoložství. Necht se neodvažuje mnich s mniškou a mniška s mnichem o samote rozmlouvati. Necht nespí mnich v ženském monastýru a necht nejí mniška spolecne s mnichem o samote. A když jsou prinášeny veci potrebné pro život od mužu k mniškám, prijmiž je za bránou ženského monastýru igumenie s nekterou starou mniškou. Stane-li se, že mnich si bude práti videti nekterou príbuznou, necht s ní hovorí v prítomnosti igumenie strucne a krátce a brzy at od ní odejde.
Pravidlo 21. (VII. všeobecného snemu)
Nesmí mnich nebo mniška opoušteti svuj monastýr a odejíti do jiného. Stane-li se to, nutno mu poskytnouti prístreší, ale nelze prijímati ho bez souhlasu jeho igumena.
Pravidlo 22. (VII. všeobecného snemu)
Všechno prinášeti Bohu a ne otrociti svým práním je veliké dílo. "Protož bud že jíte nebo pijete, aneb cožkoliv ciníte, všecko k sláve Boží cinte." (1.Kor. 10,31) A Kristus Buh náš ve svém evangeliu prikázal usekávati pocátky hríchu. Nebot není pouze cizoložství od neho trestáno, nýbrž i hnutí mysli k pokusu o cizoložství je odsouzeno dle slova jeho: "Každý, kdož by pohledel na ženu ku požádání jí, již zcizoložil s ní v srdci svém." (Mat. 5,28) Z toho se poucujíce jsme povinni ocistovati myšlenky. Nebot "všecko mi sluší, ale ne všecko jest užitecné," (1.Kor. 10,23) jak ucí apoštolské slovo. Každý clovek je nucen jísti, aby žil, a nelze vytýkati tem, kdož žijí v manželství a s detmi a svetském stavu, že jedí spolecne muži a ženy; pouze necht Dárci potravy prinášejí díky. Avšak at nejedí pri nejakých divadelních výmyslech nebo satanských písních ci pri hudebních a smyslných predstaveních, což je napadáno prorockou výtkou, jež takto praví; "A harfa, loutna a buben a píštalka a víno na hodech jejich; na skutky pak Hospodinovy nehledí a díla rukou jeho nespatrují." (Isaiáš 5,2) Budou-li nekde mezi krestany takoví, at se napraví; nepolepší-li se, budiž ve vztahu k nim použito kanonických ustanovení tech, kdož byli pred námi. A ti, jejichž život je tichý a samotárský, ježto dali slib Hospodinu Bohu, že berou na sebe jho mnišství, at sedí sami a zmlknou. (Plác Jerem. 3,28 - církevneslovanský text) Avšak ani tem, kterí si zvolili knežský život, není úplne dovoleno jísti se ženami o samote, lec spolecne s nekolika bohabojnými a zbožnými muži a ženami, aby i toto obecenství stolu vedlo k duchovnímu zdokonalování. Na totéž nutno dbáti i vzhledem k príbuzným. Stane-li se, že mnich nebo muž duchovního povolání pri cestování nemá potrebné a z nutnosti chce prenocovati v hostinci nebo v necím dome, dovoluje se takovému toto uciniti, jelikož toho potreba vyžaduje.


________________________________________


Pravidla místních snemu


Obsah tretí cásti:
PRAVIDLA MÍSTNÍCH SNEMU.
I.    Pravidla svatého místního snemu ancyrského. (r.314)
II.    Pravidla svatého místního snemu neocaesarijského. (r.314-325)
III.    Pravidla svatého místního snemu gangrského. (r.340)
IV.    Pravidla svatého místního snemu antiochijského. (r.341)
V.    Pravidla svatého místního snemu laodicejského. (r.343)
VI.    Pravidla svatého místního snemu sardického. (r.343)
VII.    Pravidla svatého místního snemu karthagenského. (r.490)
?    Poselství afrického snemu k Coelestinu, papeži rímskému.
VIII.    Pravidlo svatého místního snemu carihradského.
IX.    Pravidla svatého snemu carihradského, konaného v chráme svatých apoštolu a nazývaného dvojnásobným. (r.861)
X.    Pravidla svatého snemu, konaného ve chráme Moudrosti Slova Božího. (r.879)
.
PRAVIDLA MÍSTNÍCH SNEMU.
.
Pravidla svatého místního snemu ancyrského. (r.314) .
Pravidlo 1. (ancyrského snemu)
Ohledne kneží, kterí prinášeli obeti modlám, potom obnovili horlivost pro víru a to nikoliv z nejaké lsti, nýbrž vpravde (a neucinili napred prípravu a úmluvu s úrady, že byli jakoby podrobeni mucení, ackoliv se tak dálo pouze na oko a domnele) se stanoví, aby nebyli zbavováni pocty sedení, avšak at nemají moc konati prinášení, kázati a vubec konati jakékoliv knežské funkce.
Pravidlo 2. (ancyrského snemu)
Podobne i jáhni, kterí obetovali modlám a pak obnovili horlivost víry, at požívají svou vlastní cest, ale prestanou konati jakoukoliv posvátnou službu, prinášení chleba a kalicha a ctení modliteb. Pakliže nekterí z biskupu uznají mezi takovými nejakou zásluhu nebo pokoru tichosti, budiž v jejich moci, chtejí-li jim dáti více nebo vzíti.
Pravidlo 3. (ancyrského snemu)
Nelze zakazovati obecenství tem, kdož prchli pred pronásledovateli, ale byli uchváceni neb zrazeni svými domácími nebo jinak zbaveni jmení nebo vytrpeli muka neb byli uvrženi do žaláre, avšak pritom volali, že jsou krestané, muceni, a mezitím jim utlacovatelé násilím kladli do rukou neco k pohanské obeti nebo prijali z nucení nejaký pokrm, ale bez ustání vyznávali, že jsou krestané, a projevovali neustále zármutek nad tím, co je potkalo, plnou skromností, zevnejškem a pokorným životem, nebot takoví jsou bez hríchu. Jestliže nekdo jim obecenství zakazoval z vetší opatrnosti nebo z necí neznalosti, bez prodlení necht jsou prijati do spolecenství. Toto se stejne vztahuje na príslušníky duchovenstva jako na ostatní, to jest laiky. Pritom bylo zkoumáno i to, zda laici, kterí byli podrobeni témuž násilí, mohou býti uvádeni v hodnost knežskou a stanoveno: i takoví, ježto nikterak nezhrešili, mohou býti ustanovováni, bude-li drívejší zpusob jejich života shledán správným.
Pravidlo 4. (ancyrského snemu)
Ohledne tech, kdož z prinucení obetovali modlám a nadto prijali úcast v hostine pred modlami, kterí byli privedeni a vešli s veselou tvárí a oblékli šat drahocennejší než obvyklý a ochotne se úcastnili pripravené hostiny, se ustanovuje, aby takoví rok se nacházeli v poctu naslouchajících Písmum, tri roky v poctu klekajících, dva roky pouze v obecenství modlitby, a potom aby vstoupili do úplného spolecenství.
Pravidlo 5. (ancyrského snemu)
A ti, kdož vešli ve smutecním šate, lehli a jedli, placíce po celou dobu ležení, po naplnení tríleté doby klecení, budtež prijati v obecenství mimo prijímání svatých tajin. Pakliže však nejedli, necht stráví dve léta mezi klecícími a tretí rok budtež v obecenství mimo prijímání tak, aby získali plné spolecenství po trech letech. Biskupové však mejtež moc po overení zpusobu obrácení prokázati lidumilnost anebo prodloužiti dobu pokání. Nadevše budiž proverován život, predcházející pokušení, a za tímto následný, a takto at se stanoví míra lidumilnosti.
Pravidlo 6. (ancyrského snemu)
Ohledne tech, kterí pouze na hrozbu mucením nebo odnetím majetku nebo vyhnáním povolili a obetovali modlám a do prítomné doby neucinili pokání, ale v dobe tohoto snemu prišli a pojali úmysl obrácení, usouzeno, aby byli prijati do trídy posluchacu Písma do velikého dne Paschy; po velikém dni budtež tri roky v tríde klecících potom ješte dva roky v obecenství mimo prijímání, a tak at vstoupí v plné spolecenství po naplnení celého šestiletého pokání. Byli-li nekterí pred tímto snemem prijati na pokání, pocítá se jim od té doby zacátek šestiletí. Jestliže však nastane u nich nebezpecí nebo blízkost smrti pro nemoc nebo z nejakého druhého prípadu, budtež prijati s podmínkou. Pozn.: Podmínkou se chápe prípad, že zustanou na živu; pak musí prodelat dobu pokání dle tohoto pravidla.
Pravidlo 7. (ancyrského snemu)
Ohledne tech, kterí se zúcastnili hostiny na pohanský svátek na míste urceném pro pohany, ale prinesli a jedli svá vlastní jídla stanoveno: prijati je do obecenství po dvouletém klekání; má-li býti každý prijat s prijímáním svatých tajin, náleží k posouzení biskupovi, podobne jako prozkoumání bývalého života každého z nich.
Pravidlo 8. (ancyrského snemu)
Ti, kdož dvakráte a trikráte obetovali z prinucení modlám, at jsou ctyri léta v poctu klekajících, dva roky v obecenství modliteb mimo prijímání a sedmého roku budtež prijati do plného spolecenství.
Pravidlo 9. (ancyrského snemu)
A ti, kterí nejen odpadli, ale povstávali proti bratrím a nutili je k odpadu nebo byli vinni takového prinucení, takoví musí míti své místo mezi posluchaci, potom šest let kleceti, pak jeden rok v obecenství, ale bez prijímání, aby pak teprve po uplynutí desíti let mohli býti prijati do plného obecenství. Po celý ten cas nutno vzíti na zretel všechen ostatní jejich život.
Pravidlo 10. (ancyrského snemu) 1
Jestliže kandidáti jáhenství pri samém ustanovování prohlásí a oznámí, že mají potrebu se oženiti a nemohou bez toho prebývati, tací necht, ožení-li se, potom zustanou ve svém sloužení, jelikož jim to bylo povoleno od biskupa. Ale jestliže nekterí, zamlcevše to a prijavše rukopoložení s tím, že se nebudou ženiti, vstoupili potom do manželství, tito necht prestanou konati jáhenskou službu. Poznámka: Toto rozhodnutí místního snemu je místní výjimkou z 26. apoštolského pravidla. Šestý všeobecný snem svým 6. pravidlem zrušil tuto výjimku a stanovil, že je nutno pridržovati se presne apoštolského pravidla.
Pravidlo 11. (ancyrského snemu)
Panny zasnoubené a potom jinými unesené, usouzeno vrátiti snoubencum, i kdyby utrpely násilí od únoscu.
Pravidlo 12. (ancyrského snemu)
Ty, kterí krtem obetovali modlám a potom byli pokrteni, usouzeno uvádeti v hodnost knežskou, nebot smyli hrích.
Pravidlo 13. (ancyrského snemu) 2
Chorepiskopové nesmejí ustanovovati kneze nebo jáhny, ani biskupové jiných mest pro jiná místa, lec s písemným povolením biskupa príslušné eparchie.
Pravidlo 14. (ancyrského snemu) 3
Rozhodnuto, aby príslušníci kleru, kneží nebo jáhni, kterí se zdržují od masa, se ho dotkli, a potom, chtejí-li, aby se ho zdržovali. Nechtejí-li toho, necht nejedí ani zeleninu, podávanou s masem; nepodrobí-li se tomuto pravidlu, budtež svrženi se své hodnosti.
Pravidlo 15. (ancyrského snemu) 4
Jestliže kneží, není-li u nich biskupa, prodali neco z církevního vlastnictví, necht to církev žádá nazpet. Ponechává se posouzení biskupa, má-li se vrátiti cena ci nikoliv, ponevadž se casto stává, príjmy z koupeného se ziskem vrátily cenu tem, kdož vše koupili.
Pravidlo 16. (ancyrského snemu)
O tech, kterí obcovali nebo obcují se zvíraty. Ti, kterí upadli do tohoto hríchu pred dvacátým rokem veku, necht jsou patnáct let mezi klekajícími, a pak obdrží obecenství na modlitbách. Potom, pobyvše pet let v tomto spolecenství, at pristoupí k prijímání svatých tajin. Budiž proveren jejich život v té dobe, kdy budou v tríde klecících, a s ohledem na to, at jsou ucineni hodnými lidumilnosti. Když dlouho setrvávali v tomto hríchu, at jsou dlouho v tríde klecících. A ti, kdož po zmíneném veku majíce ženy, upadli do takového hríchu, necht dvacetpet let jsou mezi klecícími, a pak obdrží obecenství na modlitbách. Potom naplnivše pet let v obecenství modliteb, at jsou ucineni hodnými prijímání. Jestliže nekterí i majíce ženy a dosáhnuvše veku padesáti let, by upadli do tohoto hríchu, takoví pri odchodu z tohoto života necht jsou ucineni hodnými prijímání.
Pravidlo 17. (ancyrského snemu) 5
Svatý snem narídil, aby sodomité a malomocní a ti, kdož druhé nakazili malomocenstvím, se modlili s temi, kdož jsou na zime. Poznámka: Výraz "ti, kdož jsou na zime" oznacuje ony, kterí nejsou poušteni do chrámu a modlí se venku, jestli se prihodí, i na vetru a v dešti; anebo posedlé.
Pravidlo 18. (ancyrského snemu)
Jestliže nekterí ustanovení biskupy nebyli prijati eparchií, pri níž byli jmenováni, a chtejí se zmocniti jiných eparchií a tamní ustanovené utlacovati a proti nim pozvedati boure, takové jest odlouciti z církevního obecenství. Chtejí-li sedeti s knežími tam, kde dríve byli knežími, neodnímati jim tuto poctu. Budou-li poburovati proti tam ustanoveným biskupum, zbaviti je i knežské pocty, a necht jsou vylouceni.
Pravidlo 19. (ancyrského snemu) 6
Ty, kdož daly slib pannenství a slib porušily, necht splní epitimii pro ty, kdož uzavreli druhé manželství. Zakázali jsme pannám, aby se spojovaly životem s nekým, jako s bratrem.
Pravidlo 20. 7 (ancyrského snemu)
Jestliže necí žena zcizoložila anebo nekdo zcizoložil, takoví necht po sedmi letech prijdou do plného obecenství po stupních k nemu vedoucích.
Pravidlo 21. (ancyrského snemu) 8
Drívejší ustanovení zakázalo prijímání svatých tajin do konce života ženám, které otehotnely z cizoložství a vypudily plod a zabývají se prípravou jedu, hubících plod; a podle toho se i postupuje. Hledajíce neco shovívavejšího stanovili jsme, aby takové procházely desítiletou dobou pokání po urcených stupních.
Pravidlo 22. (ancyrského snemu) 9
Ti, kdož jsou vinni úmyslnou vraždou, budtež ve tríde klecících; úplného obecenství se jim dostane ke konci života.
Pravidlo 23. (ancyrského snemu) 10
Tem, kdož jsou vinni neúmyslným zabitím, drívejší ustanovení narizuje po sedmi letech po urcených stupních dosáhnouti úplného obecenství; nové rozhodnutí však stanoví petiletou lhutu pokání.
Pravidlo 24. 11 (ancyrského snemu)
Ti, kdož carují a konají pohanské obyceje nebo uvádejí nekoho do svých domu, aby jim hádali anebo pro ocistení, budtež podrobeni pravidlu petiletého pokání po ustanovených stupních; tri roky klecení a dva roky modliteb bez úcastenství svatých tajin.
Pravidlo 25. (ancyrského snemu)
Nekdo se zasnoubil s dívkou, pak svedl její sestru, takže otehotnela, nacež se oženil se snoubenkou, kdežto svedená se obesila. Narízeno, aby spoluviníci po desíti letech po urcených stupních pokání byli prijati do poctu tech, kdož stojí na modlitbe s vernými.
.
Pravidla svatého místního snemu neocaesarijského. (r.314-325)
Pravidlo 1. (neocaesarijského snemu) 12
Ožení-li se knez, budiž svržen se své hodnosti. Spáchá-li smilstvo nebo cizoložství, budiž zcela vypuzen z obecenství církevního a preveden do trídy kajícníku.
Pravidlo 2. (neocaesarijského snemu) 13
Žena, manželsky oddaná s dvema bratry, budiž odloucena z církevního obecenství do smrti. Avšak jestliže umírajíc slíbí, že zruší manželství po uzdravení, budiž podle lidumilnosti pripuštena k pokání. Zemre-li žena nebo muž v takovém manželství, pozustalé strane bude težké pokání.
Pravidlo 3.(neocaesarijského snemu)
Lhuta pokání, stanovená pro ty, kterí nekolikrát uzavírali manželství, je známá, avšak jejich chování a víra zkracují dobu.
Pravidlo 4. (neocaesarijského snemu) 14
Jestliže nekdo žádaje si ženy se rozhodne s ní prespati, avšak jeho úmysl se neuskutecní, je vidno, že byl milostí zachován.
Pravidlo 5. (neocaesarijského snemu) 15
Katechumen, který vstoupil do církve a je v rade katechumenu, a byl usvedcen z hríchu, nacházel-li se v poctu sklánejících kolena, budiž uveden do trídy poslouchajících Písma, zanechav hríchu. Zhreší-li i pobývaje mezi poslouchajícími, budiž vyloucen z církve.
Pravidlo 6. (neocaesarijského snemu) 16
Tehotnou náleží krtíti, preje-li si. Není nic obecného u rodicky a plodu, ponevadž každý musí projeviti svuj souhlas vyznáním.
Pravidlo 7. (neocaesarijského snemu) 17
Knez se nesmí zúcastniti hostiny pri svatbe po druhé oddaných, ponevadž tací mají potrebu pokání. Jaký by to byl knez, který by úcastí na svatbe schvaloval takové manželství?
Pravidlo 8. (neocaesarijského snemu)
Bude-li žena nekterého laika zcizoloživši verejne z toho usvedcena, nemuže od prejíti na církevní sloužení. Pakliže po rukopoložení mužove upadne do cizoložství, je povinen se s ní rozlouciti. Žije-li s ní, nesmí konati sloužení, jemu sverené.
Pravidlo 9. (neocaesarijského snemu) 18
Jestliže knez telem zhreší a po ustanovení vyzná, že zhrešil pred rukopoložením, necht neobetuje a pro ostatní ctnosti si ponechá ostatní práva, nebot jak mnozí praví, rukopoložení rozhrešuje ostatní hríchy. Nevyzná-li se sám a nemuže býti verejne usvedcen, necht o sobe rozhodne sám.
Pravidlo 10.(neocaesarijského snemu)
Podobne jestliže i jáhen upadne do takového hríchu, budiž uveden do rady prostého služebníka chrámu.
Pravidlo 11. (neocaesarijského snemu) 19
Knez pred tricátým rokem, trebas byl clovek ve všem hodný, nebudiž ustanoven, nýbrž necht vycká. Nebot Pán Ježíš Kristus byl v triceti letech pokrten a pocal uciti.
Pravidlo 12. (neocaesarijského snemu) 20
Kdo byl v nemoci osvícen krtem, nemuže být ustanoven knezem, nebot jeho víra není z presvedcení, nýbrž z nouze; jenom pozdeji, zjeví-li ctnosti a víru, a bude-li nedostatek dustojných lidí, muže býti prijat.
Pravidlo 13. (neocaesarijského snemu) 21
Venkovští kneží, nemohou obetovati v mestském chráme v prítomnosti biskupa nebo mestských kneží, ani podávati chléb a kalich v cas modlitby. Za jejich neprítomnosti venkovský knez, pozvaný pro modlitbu, necht podává.
Pravidlo 14. (neocaesarijského snemu) 22
Avšak chorepiskopové, ustanovení dle vzoru sedmdesáti apoštolu jako spolusloužící biskupovi mohou obetovati i v mestském chráme, požívajíce cti pro péci o chudé.
Pravidlo 15.(neocaesarijského snemu)
Podle prvotního pravidla melo býti sedm jáhnu, i kdyby bylo mesto znacne veliké. O tom se presvedcíš z knihy Skutku apoštolských.
.
Pravidla svatého místního snemu gangrského. (r.340)
Pravidlo 1. (gangrského snemu) 23
Odmítá-li nekdo manželství a hnusí se ženy verné a zbožné, která se stýká se svým mužem, anebo popírá možnost, že ona muže vejíti do království, budiž pod klatbou.
Pravidlo 2. (gangrského snemu) 24
Jestliže nekdo odsuzuje toho, kdo jí maso (krome krve, obetovaného modlám a zadáveného) se zbožností a vírou, jako by požívaje je nemel nadeje, budiž pod klatbou.
Pravidlo 3. (gangrského snemu) 25
Jestliže nekdo pod záminkou zbožnosti ucí otroka opovrhovati pánem, vzdalovati se služby a nesloužiti pánu svému s pílí a plnou úctou, budiž pod klatbou.
Pravidlo 4. (gangrského snemu) 26
Jestliže nekdo tvrdí, že se nemají prijímati Dary, konal-li liturgii ženatý knez, budiž pod klatbou.
Pravidlo 5. (gangrského snemu) 27
Ucí-li nekdo prehlížeti dum Boží a shromáždení, jež v nem bývají, budiž pod klatbou.
Pravidlo 6. (gangrského snemu) 28
Jestliže nekdo hodlá porádati mimo chrám zvláštní církevní shromáždení, nemaje s sebou kneze z vule biskupovy, budiž pod klatbou.
Pravidlo 7. (gangrského snemu) 29
Chce-li nekdo církevní plodiny prijímati nebo rozdávati lidem mimo církev bez vule biskupovy, nebo toho, jemuž to bylo poruceno, a nikoliv dle jeho vule chce tak ciniti, budiž pod klatbou.
Pravidlo 8. (gangrského snemu) 30
Jestliže nekdo dává nebo prijímá plodiny, pomíjeje biskupa nebo ustanoveného správou dobrodiní, budiž pod klatbou i dárce i príjemce.
Pravidlo 9. (gangrského snemu) 31
Zachovává-li kdo panictví nebo zdrženlivost, vzdaluje se manželství z hnusu a nikoliv pro prednost a svatost panictví, budiž pod klatbou.
Pravidlo 10. (gangrského snemu) 32
Bude-li se nekdo ze zachovávajících panictví pro Pána povyšovati nad oddanými, budiž pod klatbou.
Pravidlo 11. (gangrského snemu) 33
Opovrhne-li kdo temi, kdož porádají vecere lásky podle víry a zvou na ne bratrí v cest Páne, a nechce-li prijati pozvání, považuje to za nízké, budiž pod klatbou.
Pravidlo 12. (gangrského snemu) 34
Jestliže nekdo z mužu pro domnelou askesi užívá hrubý svrchní šat, jakoby tím získával spravedlnost, a odsuzuje ty, kdož se zbožností nosí hedvábné šaty a užívají obecný a zvykem prijatý odev, budiž pod klatbou.
Pravidlo 13. (gangrského snemu) 35
Jestliže nejaká žena pro domnelou askesi zmení šat a místo obvyklého ženského odevu si oblece mužský, budiž pod klatbou.
Pravidlo 14. (gangrského snemu) 36
Jestliže nekterá žena opustí muže a chce odejíti, hnusíc se manželství, budiž pod klatbou.
Pravidlo 15. (gangrského snemu) 37
Opustí-li nekdo své dítky a neživí je a neprivádí k náležité zbožnosti, nýbrž pod záminkou askese se o ne nestará, budiž pod klatbou.
Pravidlo 16. (gangrského snemu) 38
Jestliže nekteré deti pod záminkou zbožnosti opouštejí své rodice, zvlášte jsou-li verní, a nevzdávají patricné cti rodicum, budtež pod klatbou. Ostatne pravoverí necht je jimi zachováváno prednostne.
Pravidlo 17. (gangrského snemu) 39
Jestliže nekterá žena pro domnelou askesi si ostríhá vlasy, které jí dal Buh k pripomínání poddanosti, taková jako porušující prikázání poddanosti, budiž pod klatbou.
Pravidlo 18. (gangrského snemu) 40
Jestliže nekdo pro domnelou askesi se postí v den nedelní, budiž pod klatbou.
Pravidlo 19. (gangrského snemu) 41
Jestliže nekdo z asketu bez telesné nutnosti se povyšuje a povoluje posty, stanovené k obecnému zachovávání a chránené církví, a prebývá v tom pri plném rozumu, budiž pod klatbou.
Pravidlo 20. (gangrského snemu) 42
Jestliže nekdo prijde do nadutého rozpoložení, opovrhuje a odsuzuje shromáždení v cest mucedníku a pri nich konané jejich služby a vzpomínky, budiž pod klatbou.
Pravidlo 21. (gangrského snemu) 43
Toto však píšeme stanovíce omezení nikoliv tem, kdož v církvi Boží podle Písem si prejí žíti asketicky, nýbrž tem, kdož askesi prijímají z duvodu pýchy, povyšují se nad žijícími proste a proti Písmu a církevním pravidlum uvádejí novotárství. Tímto zpusobem my i panictví, spojené s pokorou, ctíme a zdrženlivost, zachovávanou s cestností a zbožností, prijímáme a pokorné vzdálení mimo svetské záležitosti schvalujeme a cestného manželského soužití si vážíme a bohatství se spravedlností a dobrocinností nesnižujeme. Také prostotu a skromnost odevu, užívaného pouze pro neprehnanou péci o telo chválíme a odvracíme se od zmekcilého chození v prilnavém rouše. I domy Boží ctíme a shromáždení v nich bývající prijímáme jako posvátná a prospešná, neuzavírajíce v domech zbožnost, ale vážíce si každého místa, vybudovaného ve jménu Božím, a návštevu chrámu Božího za obecne užitecnou prohlašujeme. Taktéž velebíme vydatnou dobrocinnost bratrí, konanou podle podání prostrednictvím církve chudým, a krátce receno prejeme si, aby se vše v církvi dálo, což bylo prijato z Božských Písem a apoštolského podání.
.
Pravidla svatého místního snemu antiochijského. (r.341)
Pravidlo 1. (antiochijského snemu) 44
Všichni, kdož se odvažují porušovati rozhodnutí svatého a velikého snemu, který byl v Nicei za prítomnosti zbožného a bohumilého císare Konstantina na posvátný svátek spasitelné Paschy, budtež odlouceni z obecenství a vyvrženi z církve, kdyby pokracovali v hádavém protivení proti dobrým ustanovením. Toto je receno o laicích. Jestliže nekdo z predstavených církve, biskup nebo knez nebo jáhen, po tomto rozhodnutí se odváží k rozvracení lidí a k znepokojování církví se oddelovati a s židy slaviti Paschu, toho svatý snem do budoucna již odsuzuje na vypuzení z církve, ponevadž nestal se prícinou hríchu pouze pro sebe, nýbrž se provinil rozkladem a rozvratem mnohých. A nejen tyto snem zbavuje duchovní služby, nýbrž i všechny, kdož se odváží býti v obecenství s nimi po jejich vyvržení z knežství. Vyvržení se zbavují i vnejších poct, jichž se jim dostávalo dle svatého pravidla a Božího knežství.
Pravidlo 2. (antiochijského snemu)
Všichni, kdož vcházejí do chrámu a poslouchají posvátná Písma, avšak z jakéhosi vzdalování porádku se neúcastní modlitby s lidem nebo se odvracejí od prijímání svaté eucharistie, budtež odlouceni od církve, dokud se nevyznají a neprojeví ovoce pokání a budou prositi o odpuštení, a tímto zpusobem ho mohou dosáhnouti. Nebudiž povoleno míti obecenství s odloucenými od obecenství aniž vcházeti do domu a modliti se s temi, kdož jsou mimo církevní obecenství. Nebudtež prijímáni do druhého chrámu ti, kterí se straní shromáždení v jednom chráme. Jestliže nekterí z biskupu nebo kneží nebo jáhnu nebo kdokoliv z duchovních osob bude pristižen, že se stýkal s temi, kdož byli odlouceni od obecenství, budiž i sám vne obecenství církevního, jako puvodce zmatku v rádu církevním.
Pravidlo 3. (antiochijského snemu)
Jestliže nekterý knez nebo jáhen nebo vubec kdokoliv z duchovního stavu opustiv své území, prejde na druhé a potom se úplne prestehuje a pokusí prebývati na tomto území dlouhý cas, takový nesmí konati duchovní službu, zvlášte když vlastní jeho biskup ho bude vyzývati a presvedcovati, aby se vrátil do své farnosti, avšak on neuposlechne. Setrvá-li však v neporádku, budiž úplne vyvržen z duchovní služby bez možnosti návratu k bývalé hodnosti. Prijme-li jiný biskup toho, kdo byl z tohoto duvodu vyvržen, i on podléhejž epitimii od obecného snemu jako porušovatel církevních ustanovení.
Pravidlo 4. (antiochijského snemu)
Jestliže nekterý biskup, svržený s hodnosti snemem, nebo knez nebo jáhen svým biskupem, se odváží vykonati jakoukoliv posvátnou službu, biskup podle svého drívejšího obyceje, nebo knez nebo jáhen, takovému se již nedovolí na druhém snemu míti ani nadeji na znovuustanovení na drívejší hodnost, ani býti pripušten k prinesení ospravedlnení. Avšak i všichni, kdož se s ním stýkají, budtež odlouceni od církve, zvlášte když znajíce odsouzení, vyslovené proti shorareceným, odváží míti s nimi obecenství.
Pravidlo 5. (antiochijského snemu)
Jestliže nekterý knez nebo jáhen, opominuv svého biskupa, sám sebe odlucuje od církve a zacne konati zvláštní shromáždení a postaví obetní stul, avšak, byv predvolán biskupem, se nepokorí a nechce ho poslouchati, a neuposlechne po prvním a druhém povolání, takový budiž zcela svržen se své hodnosti, a v budoucnu nesmí býti pripušten k službe ani prijati opet drívejší cest. Bude-li úporným, znepokojuje církev a stave se proti ní, budiž vnejší mocí jako buric zkrocen.
Pravidlo 6. (antiochijského snemu)
Toho, kdo byl svým biskupem odloucen od obecenství církevního, druzí biskupové nemohou prijmouti do obecenství dríve, než ho prijme jeho biskup anebo, až bude zasedati snem a on stana podá ospravedlnení, presvedcí snem a obdrží od nej jiné rozhodnutí o sobe. Totéž ustanovení budiž zachováváno i ohledne laiku a kneží i jáhnu a všech príslušníku duchovenstva.
Pravidlo 7. (antiochijského snemu) 45
Neprijímati nikoho z cizích bez pokojného listu.
Pravidlo 8. (antiochijského snemu) 46
Venkovští kneží neposílají kanonické listy, jenom k sousedním biskupum dopisy posílají. Chorepiskopové, kterí jsou bezúhonní, vydávají pokojné listy. Poznámka: Pod jménem kanonických, t.j. církevními pravidly zavedených listu jest rozumeti dopisy nebo listiny, jež dává biskup z opatrnosti duchovenstvu, jdoucímu do eparchie druhého biskupa, aby nebyl laik prijat za kneze anebo odloucený od církevní služby nebyl k ní pripušten z neznalosti.
Pravidlo 9. (antiochijského snemu)
V každé oblasti mají biskupové uznávati biskupa stojícího v cele metropolie, který pecuje o celou oblast, nebot do metropolie pricházejí odevšad všichni, kdož mají záležitosti. Proto bylo usneseno, aby on i ctí byl predním a aby ostatní biskupové bez neho nepodnikali niceho zvlášte duležitého, podle dávno od otcu našich prijatého pravidla mimo to, co se vztahuje na eparchii, náležející každému z nich a na sídlište, nacházející se v jejím obvode. Nebot každý biskup má moc ve své eparchii a necht spravuje ji s náležitou opatrností, pecuje o celé území, závislé na jeho meste, at ustanovuje kneží a jáhny a vyrizuje všechny záležitosti s úvahou. Nadto však at se neosmelí cokoliv ciniti bez biskupa metropolie, a taktéž tento bez souhlasu ostatních biskupu.
Pravidlo 10. (antiochijského snemu) 47
Svatý snem uznal za vhodné, aby predstavení v malých mestech nebo vesnicích, cili t.zv. chorepiskopové, znali meze své pusobnosti, trebas prijali rukopoložení podle rádu biskupského. Necht spravují pouze své podrízené chrámy a omezili se na ne ve své péci a rozhodování. At ustanovují žalmisty, podjáhny a exorcisty, a necht se omezí pouze na toto ustanovení a neodváží se svetiti na kneze nebo jáhna bez vule mestského biskupa, jemuž je chorepiskop podrízen a jeho obvod. Odváží-li se nekdo toto ustanovení prestoupiti, budiž zbaven té cti, jež má. Chorepiskop je ustanovován biskupem mesta, jemuž je jeho obvod podrízen.
Pravidlo 11. (antiochijského snemu) 48
Jestliže nekterý biskup nebo knez ci kdokoliv z duchovenstva bez souhlasu a dopisu od biskupu oblasti, zvlášte od biskupa metropolie, se odváží jíti k císari, takový budiž odloucen a zbaven nejen obecenství, nýbrž hodnosti, kterou mel, nebot se osmelil proti církevním pravidlum zaneprázdniti bohumilého císare našeho. Jestliže nekoho prinutí nevyhnutelná potreba jíti k císari, uciniž tak s úvahou a úchvalou biskupa metropolie a ostatních biskupu té oblasti, a necht vezme s sebou od nich listy.
Pravidlo 12. (antiochijského snemu) 49
Jestliže nekterý knez nebo jáhen zbavený své hodnosti svým biskupem, nebo dokonce biskup svržený snemem, se osmelí znepokojovati císare, musí se obrátiti na veliký snem biskupu a to, o cemž se domnívá, že je práv, predložiti mnohým biskupum a od nich prijati prozkoumání a konecné rozhodnutí. Bude-li si stežovati císari, tyto opomenuv, nebudiž hoden žádného prominutí, nebudiž pro neho záštity a nemejž nadeje na znovuustanovení.
Pravidlo 13. (antiochijského snemu)
Žádný biskup at se neodváží precházeti z jedné eparchie do druhé ani ustanovovati kohokoliv v jejím chráme pro výkon posvátné služby, ani privádeti s sebou druhé, lec prejde na pozvání listem metropolity a biskupu s ním, v jejichž oblast prichází. Jestliže bez nicího pozvání mimo rád odejde nekoho rukopoložiti a zarizovati církevní veci, jemu nepodléhající, vše, co provede, budiž neúcinným, a on za svuj neporádek a nerozvážné pocínání necht snáší vhodný trest okamžitého svržení se své hodnosti od svatého snemu.
Pravidlo 14. (antiochijského snemu)
Bude-li nekterý biskup souzen z nejakého provinení a stane se, že biskupové té oblasti se neshodnou o nem, jedni souzeného uznávajíce nevinným a druzí vinným, rozhodl svatý snem, aby pro prerušení jakéhokoliv nedorozumení pozval biskup metropolie blízké oblasti nekteré druhé biskupy, kterí by znovu prozkoumali záležitost a odstranili pochyby, a aby spolecne s biskupy té oblasti schválili to, co bude usneseno.
Pravidlo 15. (antiochijského snemu)
Jestliže nekterý biskup, jsa obvinen z nekterých provinení bude souzen od všech biskupu té oblasti, a všichni souhlasne vyrknou nad ním rozsudek, takový nikterak nemuže býti souzen jinými biskupy, nýbrž souhlasné rozhodnutí biskupu oblasti budiž pevným.
Pravidlo 16. (antiochijského snemu)
Jestliže nekterý biskup, nemající eparchie, usurpuje církev, nemající biskupa, a zaujme stolec její bez souhlasu plného snemu, budiž takový svržen, trebas by ho volil všechen lid, jehož se zmocnil. Plný snem je ten, na nemž je prítomen s ostatními též metropolita.
Pravidlo 17. (antiochijského snemu)
Jestliže nekterý biskup, prijav rukopoložení na biskupa a byv urcen vésti lid, neujme se služby a nebude chtíti odejíti k sverené mu církvi, takový budiž odloucen od obecenství církevního, dokud na výzvu se neujme služby anebo dokud o nem nejak nerozhodne rádný snem biskupu té oblasti.
Pravidlo 18. (antiochijského snemu)
Jestliže nekdo ustanovený biskupem neodejde do koncin, pro než byl urcen, nikoli ze své viny anebo protože ho lid neprijal ci z jiné príciny, na nem nezávislé, takový necht požívá cti a služby biskupské, avšak nikterak se nevmešuje do záležitostí církve, kde prebývá, a necht vycká, co o nem rozhodne rádný snem té oblasti, až mu bude jeho prípad predložen.
Pravidlo 19. (antiochijského snemu)
Biskup nebudiž ustanovován bez snemu a prítomnosti metropolity oblasti. I když je tento prítomen, lépe budou-li s ním spolecne i všichni spolusloužící té oblasti. Sluší se, aby je metropolita svolal poselstvím, shromáždí-li se všichni, bude lépe. Je-li to obtížné, nutne necht je jich vetší cást prítomna anebo necht listy projeví svuj souhlas, a takto bud v prítomnosti nebo za souhlasu velkého poctu biskupu budiž provedeno ustanovení. Stane-li se jinak, a proti tomuto rozhodnutí bude postupováno, necht ustanovení nemá žádné moci. Stane-li se ustanovení podle urceného pravidla a nekterí budou hlasovati proti, ježto jsou rádi v oposici, necht platí rozhodnutí vetšiny.
Pravidlo 20. (antiochijského snemu)
Pro církevní potrebu a rozhodování pochybných prípadu usneseno za dobré, aby v každé oblasti se konaly dvakrát do roka snemy biskupu. Po prvé po tretím týdnu po svátku Paschy tak, aby o ctvrtém týdnu Padesátnice snem skoncil; toto necht pripomíná metropolita eparchiálním biskupum. Druhý snem budiž od 15. dne mesíce ríjna, jenž je desátý hypervereteje. 50 Pred tyto snemy necht predstupují kneží a jáhni a všichni, kdož se domnívají, že jim bylo ukrivdeno, a snem necht vynese pro ne soud. Žádnému však nebudiž dovoleno svolávati snem sám o sobe, bez tech biskupu, jimž jsou svereny metropolie.
Pravidlo 21. (antiochijského snemu)
Biskup necht neprechází z jednoho obvodu do druhého, ani samovolne vtrhnuv ani byv donucen lidem ci prinucen od biskupu, avšak necht prebývá v církvi, kterou prijal na pocátku od Boha jako svuj údel a necht z ní neprechází, jak už dríve bylo o tom vydáno rozhodnutí.
Pravidlo 22. (antiochijského snemu)
Biskup necht neprichází do jiného mesta, jemu nepodrízeného, ani na ves, jemu nepodléhající, rukopoložit nekoho, a necht neustanovuje kneze a jáhny v místech, podléhajících druhému biskupu, jenom se souhlasem biskupa toho území. Odváží-li se toho nekdo, rukopoložení budiž neplatným a on podléhá epitimii od snemu.
Pravidlo 23. (antiochijského snemu)
Není dovoleno biskupovi, aby místo sebe ustanovoval svého následníka, treba byl na konci života. Bude-li neco takového ucineno, je ustanovení neúcinným. Budiž však zachováváno církevní rozhodnutí, stanovící, že biskupa nelze jinak ustanovovati, než na snemu a usnesením biskupu, kterí mají právo povýšiti vhodného nástupce po smrti biskupove.
Pravidlo 24. (antiochijského snemu)
Jest dobrým dílem církevní majetek chrániti pro církev s náležitou pécí a klidným svedomím a s verou v Boha, vševidoucího soudce. Spravovati jej s úvahou a mocí prísluší biskupovi, jemuž jsou svereni všichni lidé i duše tech, kdož chodí do chrámu. To, co církvi náleží, budiž verejné a k nahlédnutí knežím a jáhnum z jeho okolí, tak, aby je znali a nezustali mimo vedomost o tom, co vlastne církvi patrí, a aby pred nimi nic nebylo skryto. Stane-li se a odejde biskup z tohoto života, takto pri známosti církevního jmení nebude toto zcizeno a utraceno, a rovnež vlastnictví biskupovo nebude dotceno, pod záminkou, že teží o církevní veci. Jest spravedlivé a milé pred Bohem a lidmi, aby vlastnictví biskupovo bylo odevzdáno tomu, komu on chce, a aby dedictví církve bylo pro ni zachováno, a aby jak církev neutrpela škody, tak ani biskup aby nebyl zbaven svého majetku pod záminkou církevního dedictví, anebo, aby jeho blízcí nepodali stížnosti, a tím by on po smrti byl vystaven hane.
Pravidlo 25. (antiochijského snemu)
Biskup mejž moc nad církevním majetkem a spravujž jej s plnou rozvahou a bázní Boží ku prospechu všech potrebných. Též sám at z neho bére nutnou cást, má-li potrebu na svá nutná vydání a na potreby bratrí, jež prijímá, aby v nicem netrpeli újmy podle slov božského apoštola "Majíce pokrm a odev, na tom prestaneme." 51 Nebude-li tímto spokojen, nýbrž používá veci na své domácí potreby, a príjmy církve nebo úrodu jí príslušejících polí bez souhlasu kneží a jáhnu užívá a sveruje nad nimi správu svým domácím a príbuzným, bud bratrum nebo synum, z cehož vznikají zámeny v církevních úctech, takový necht predloží vyúctování snemu té oblasti. A jestliže jinak bude udání na biskupa a na kneze, stojící pri nem, že obracejí ke svému prospechu to, co církvi náleží, nebo z jiného vlastnictví církevního, utlacujíce chudé a zaprícinujíce výtky a hanu na hospodárství církevní a na ty, kterí je takovým zpusobem spravují, tací necht uvedou veci do príslušného porádku, podle usnesení svatého snemu.
.
Pravidla svatého místního snemu laodicejského. (r.343)
Pravidlo 1. (laodicejského snemu) 52
Tem, kdož svobodne a zákonite se sjednotili druhým manželstvím a nikoli tajne se spojili, po projití krátké lhuty, jež stráví na modlitbách a postu, nutno ze shovívavosti darovati obecenství.
Pravidlo 2. (laodicejského snemu)
Ty, kdož upadají do rozlicných hríchu a prebývají na modlitbách, vyznání a pokání, a zcela se odvracejí od zlých skutku po tom, když jim byla dána lhuta k pokání podle míry hríchu, jest uvoditi v obecenství pro milosrdenství a dobrotu Boží.
Pravidlo 3.(laodicejského snemu)
Nelze nedávno krtené uvádeti v hodnost knežskou.
Pravidlo 4. (laodicejského snemu)
Posvecení nesmejí pujcovati na zisk a bráti úroky a t.zv. imiolie, t.j. polovicní výnos.
Pravidlo 5. (laodicejského snemu) 53
Volba na církevní stupne nemá se díti za prítomnosti katechumenu - "naslouchajících".
Pravidlo 6. (laodicejského snemu)
Nepovolovati bludarum, setrvávajícím v bludu, vcházeti do domu Božího.
Pravidlo 7. (laodicejského snemu) 54
Odvracející se od bludu, t.j. novatiany nebo fotiniany nebo ctrnáctníky jak ohlášené, tak i verné podle jejich clenení neprijímati, dokud neproklejí každý blud, zvlášte ten, v nemž se nacházeli. A tehdy již u nich tak zvaní verící po naucení symbolu víry budtež pomazáni svatým myrem, a tak prijímají svaté tajiny.
Pravidlo 8. (laodicejského snemu) 55
Obracející se od bludu t.zv. frygu, *) trebas byli v jejich domnelém duchovenstvu a nazývali se "nejvetšími" s veškerou pécí jest poucovati a krtíti od biskupu a kneží církve.
*/ 7. pravidlo II. všeobecného snemu.
Pravidlo 9. (laodicejského snemu) 56
Na hrbitovy všelikých bludaru nebo na tak u nich zvaná mucednická místa nebudiž dovoleno církevním choditi pro modlitby nebo pro lécení. Ti, kdož by chodili, budtež zbaveni obecenství církevního po nejaký cas. Ty, kdož ciní pokání a vyznávají, že zhrešili, prijímati do obecenství.
Pravidlo 10. (laodicejského snemu) 57
Církevní nesmejí nerozumne spojovati své deti manželským svazkem s bludari.
Pravidlo 11. (laodicejského snemu) 58
Nelze ustanovovati v církvi ženy, t.zv. presbyteridy (starší) nebo predsedkyne.
Pravidlo 12. (laodicejského snemu)
Biskupové z usnesení metropolituv a okolních biskupu budtež ustanovováni na vedení církve, a to ti, kdož jsou dávno provereni jak ve slove víry, tak v živote, odpovídajícím pravému slovu.
Pravidlo 13. (laodicejského snemu) 59
Nebudiž dovoleno shromáždení davu voliti kandidáty knežstva.
Pravidlo 14. (laodicejského snemu) 60
O svátku Paschy neposílati sv. tajiny do jiných farností místo antidoru.
Pravidlo 15. 61 (laodicejského snemu)
Krome zpeváku, náležejících ke kleru, kterí vcházejí na ambon a podle knihy pejí, nesmejí žádní jiní ve chráme zpívati. Poznámka: Podle objasnení Balsamonova pravidlo toto zakazuje laikum pouze vcházeti na ambon a zacínati zpev.
Pravidlo 16. (laodicejského snemu) 62
V sobotu jest císti i evangelium s druhými cteními.
Pravidlo 17. (laodicejského snemu) 63
Nelze v církevních shromáždeních žalmy spojovati nepretržite jeden s druhým, nýbrž v prestávce po žalmu má býti ctení.
Pravidlo 18. (laodicejského snemu) 64
Jedna a tatáž služba modliteb má býti vždycky i na deváté hodince i na vecerní.
Poznámka: Podle vysvetlení Balsamonova toto pravidlo zamezuje neporádky nekterých, kdož na vecerní užívali mimo modliteb, prijatých církví, modlitby, jež sami sestavili.
Pravidlo 19. (laodicejského snemu) 65
Prísluší, aby napred po kázáních biskupských zvlášt byla vykonána modlitba za katechumeny a po odchodu katechumenu modlitba za kající. Když i tito prijdou pro položení ruky a odejdou, tehdy konati tri modlitby za verící. Jednu, to jest první v mlcenlivosti, druhou a tretí hlasite. Potom již podávati pokoj a když kneží podávají mír biskupu, tehdy i verící si navzájem podávají mír a tak se koná svaté prinášení. A do oltáre smejí vcházeti pouze posvecení, a tam prijímají.
Pravidlo 20. (laodicejského snemu)
Nesluší, aby jáhen sedel v prítomnosti kneze, ale na pokynutí kneze si sedne. Podobne i jáhni požívají cti od podjáhnu a všech nižších clenu kleru.
Pravidlo 21. 66 (laodicejského snemu)
Podjáhni nesmejí býti na míste jáhnu a dotýkati se posvátných nádob.
Pravidlo 22. (laodicejského snemu) 67
Nižší sluha církevní nesmí nositi orar a opoušteti dvere.
Pravidlo 23. (laodicejského snemu)
Žalmisté nebo zpeváci nesmejí nositi orar a tak císti a peti.
Pravidlo 24. (laodicejského snemu) 68
Posvecená osoba, od kneze do jáhna a kdokoliv z církevních hodností až do podjáhnu nebo žalmistu nebo pevcu nebo exorcistu (zaklínacu) nebo vrátných nebo z mnišských rad, nesmí vcházeti do krcmy.
Pravidlo 25. (laodicejského snemu) 69
Podjáhen nesmí rozdávati chléb, žehnati kalich.
Pravidlo 26. (laodicejského snemu) 70
Ti, kdož nebyli ustanoveni od biskupa, nesmejí provádeti zaklínání ani v chrámech ani v domech.
Pravidlo 27. (laodicejského snemu)
Posvecené osoby nebo další clenové kleru nebo verící, zvaní ke stolu lásky, nesmejí odnášeti s neho cásti, nebot tím se církevnímu rádu nanáší pohana.
Pravidlo 28. (laodicejského snemu) 71
V chrámech Páne nebo v modlitebnách se nemají konati tak zvané stoly lásky a jísti v domu Božím a lehati.
Pravidlo 29. (laodicejského snemu) 72
Neprísluší, aby krestané podle židovského zpusobu svetili sobotu, nýbrž aby pracovali toho dne. Svetiti však jako krestané mají prednostne den nedelní, mohou-li. Budou-li pristiženi že svetí jako židé, budtež od Krista proklati.
Pravidlo 30. (laodicejského snemu) 73
Posvecená osoba nebo jiný klerik nebo mnich se nesmejí mýti v lázních se ženami, ani žádný krestan nebo laik. Nebot toto je první obvinení od pohanu.
Pravidlo 31. (laodicejského snemu)
Se žádným bludarem se nesmí uzavírati manželský svazek ani jim dávati syny nebo dcery, ale bráti si je, jestliže prislíbí, že se stanou krestany.
Pravidlo 32. (laodicejského snemu) 74
Nesmí se bráti od bludaru požehnání, jež je více prázdnoslovím než požehnáním.
Pravidlo 33. (laodicejského snemu)
Nesmí se modliti s bludarem nebo odštepencem.
Pravidlo 34. (laodicejského snemu)
Žádný krestan nesmí opoušteti mucedníky Kristovy a odcházeti k lžimucedníkum, kterí se nacházejí u bludaru anebo sami byli bludari. Nebot tito jsou vzdáleni od Boha, procež ti, kdož se k nim uchylují, budtež pod klatbou.
Pravidlo 35. 75 (laodicejského snemu)
Krestané nesmejí opoušteti církev Boží a odcházeti k vzývání andelu a ciniti shromáždení. Toto je zavrženo. Proto bude-li nekdo pristižen, ze provozuje takové tajné modloslužebnictví, budiž proklet, protože opustil Pána našeho Ježíše Krista, Syna Božího a pristoupil k modloslužebnictví. Poznámka: Odsuzují se bludari, kterí se nemodlí k Bohu a Kristu, nýbrž pouze k andelum jako k tvurcum a správcum sveta.
Pravidlo 36.(laodicejského snemu)
Posvecení nebo další clenové kleru nesmejí býti carodejníky, ani kouzelníky, ani hadaci z císel, ani astrology, ani zhotovovati t.zv. talismany, jež poutají jejich duše. Ty, kdož je nosí, prikázali jsme vyvrhnouti z církve.
Pravidlo 37. (laodicejského snemu) (laodicejského snemu)
Neprísluší prijímati svátecní dary posílané od židu nebo bludaru, aniž s nimi slaviti svátky.
Pravidlo 38. (laodicejského snemu)
Neprísluší prijímati od židu presné chleby nebo se úcastniti jejich nectností.
Pravidlo 39. (laodicejského snemu)
Neprísluší svetiti s pohany a úcastniti se jejich bezbožectví.
Pravidlo 40. (laodicejského snemu)
Biskupové pozvaní na snem nesmejí nedbati, nýbrž jíti a poucovati nebo se poucovati k blahu církve a ostatního. Nedbá-li nekdo, sám sebe obvinuje, lec že vynechal pro nemoc.
Pravidlo 41. (laodicejského snemu)
Posvecený nebo jiný klerik nesmí cestovati bez rádného listu od biskupa.
Pravidlo 42. (laodicejského snemu)
Posvecený nebo jiný klerik nesmí cestovati bez príkazu biskupa.
Pravidlo 43. (laodicejského snemu) 76
Sluhové chrámoví nesmejí ani na krátkou dobu opoušteti dvere, aby konali modlení.
Pravidlo 44. (laodicejského snemu) 77
Žena nesmí vcházeti do oltáre.
Pravidlo 45. (laodicejského snemu) 78
Po dva týdny velkého postu nesmí se prijímati ke krtu. Poznámka: Pravidlo toto se vztahuje na krest dospelých, který dle dávného zvyku byl konán na Velkou sobotu. Kdo na pocátku Velkého postu anebo v krajním prípade behem jeho prvních dvou týdnu nevyslovil prání prijmouti krest a nezacal se pripravovati, toho pravidlo nepripouští ke krtu v tomto velikém postu, nýbrž musí cekati na další zjištování své horlivosti ve víre.
Pravidlo 46. (laodicejského snemu) 79
Ti, kdož mají býti pokrteni, musí se uciti víre a pátého dne v týdnu dávati odpovedi biskupu nebo knežím.
Pravidlo 47. (laodicejského snemu) 80
Ti, kdož prijali krest v nemoci a potom získali zdraví, musí se uciti víre a poznati, že byli ucineni hodnými božského daru.
Pravidlo 48. (laodicejského snemu) 81
Náleží, aby osvícení byli pomazáni nebeským pomazáním a stali se úcastníky království božího.
Pravidlo 49. (laodicejského snemu) 82
O velkém postu se nesmí prinášeti svatý chléb krome soboty a dne nedelního. To jest: nemá býti plná liturgie, ale muže býti liturgie predem posvecených daru podle 52. pravidla 6. všeobecného snemu.
Pravidlo 50. (laodicejského snemu)
Nelze rušiti pust ve ctvrtek posledního týdne velikého postu a tím zhanobiti celý veliký pust, nýbrž je nutno postiti se celý veliký pust a jísti jídla suchá.
Pravidlo 51. (laodicejského snemu) 83
Nesmí se svetiti o velikém postu dni narození mucedníku, nýbrž konati pamet svatých mucedníku o sobotách a ve dny nedelní.
Pravidlo 52. (laodicejského snemu) 84
Nelze o velikém postu konati oddavky nebo slaviti narozeniny.
Pravidlo 53. (laodicejského snemu) 85
Krestané, úcastní svatby, nemají skákati nebo plesati, nýbrž skromne vecereti a obedvati, jak se sluší na krestany.
Pravidlo 54. (laodicejského snemu) 86
Posvecení a ostatní klerici nesmejí se dívati na divadelní predstavení na svatbách nebo na hostinách, ale vstáti a odejíti dríve, než vejdou divadelní osoby.
Pravidlo 55. (laodicejského snemu) 87
Nesluší, aby posvecení a další klerici lehajíce konali hostiny, dokonce ani laici.
Pravidlo 56. (laodicejského snemu) 88
Nesluší, aby kneží pred vchodem biskupa vcházeli a sedeli v oltári, nýbrž aby vešli s biskupem, s výjimkou je-li biskup nemocen, nebo neprítomen.
Pravidlo 57. (laodicejského snemu) 89
Nelze ustanovovati v malých mestech a vsích biskupy, nýbrž periodeuty. 90 A již dríve ustanovení neciní nic bez vule biskupa mesta, taktéž i kneží nic nekonají bez vule biskupa.
Pravidlo 58. (laodicejského snemu) 91
Biskupové a kneží nesmejí konati prinášení v domech. (Poznámka prekladatele: liturgii).
Pravidlo 59. (laodicejského snemu) 92
Nesmejí se v chrámech ríkati žalmy neposvátné nebo knihy pravidlem neurcené, nýbrž pouze knihy Starého a Nového zákona, v pravidlech stanovená.
Pravidlo 60. (laodicejského snemu)
Prísluší císti tyto knihy Starého zákona;
1. Stvorení sveta,
2. Východ z Egypta,
3. Levitská,
4. Císel,
5. Obnovené zákony,
6. Jozue Nun,
7. Soudcu, Ruth,
8. Esther,
9. Královská první a druhá,
10. Královská tretí a ctvrtá,
11. Paralipomenon první a druhá
12. Ezdrášova první a druhá,
13. Kniha žalmu stopadesáti,
14. Prísloví Šalamounova,
15. Ekklesiastes,
16. Písen písní,
17. Job,
18. Dvanácti proroku,
19. Izaiáš,
20. Jeremiáš; Baruch plác a list,
21. Ezechiel,
22. Daniel.
Nového zákona:
Ctyri evangelia; od Matouše, od Marka, od Lukáše, od Jana; Skutky apoštolské; Obecných listu sedm: jeden Jakubuv, dva Petrovy, tri Janovy, jeden Juduv; Pavlových listu ctrnáct: jeden k Rímanum, ke Korintským dva, ke Galatským jeden, k Efezským jeden, k Filipenským jeden, ke Kolossenským jeden, k Solunským dva, k Židum jeden, k Timoteji dva, k Titu jeden a k Filemonu jeden.
.
Pravidla svatého místního snemu sardického. (r.343)
Pravidlo 1. (sardického snemu) 93
Hosij, biskup mesta Korduvy, pravil: Jest zapotrebí ze samého základu vykoreniti ne tak špatný zvyk, jako rozklad záležitostí církevních. Nebudiž žádnému biskupovi dovoleno precházeti z malého mesta do jiného mesta. Nebot v tomto pocínání je zrejmá prícina, pro niž se to podniká, ježto nikdy nebylo lze nalézti ani jednoho biskupa, který by se snažil z velkého mesta býti preveden do mesta menšího. Z toho je jasné, že takoví jsou zachváceni palcivou vášní ziskuchtivosti, a otrocí pýše, aby získali, jak vidno, vetší moc. A tak, zda-li je všem vhod, aby se prísneji trestalo takové rozvracení? Domnívám se, že takoví nemají míti obecenství ani s verícími laiky. Všichni biskupové rekli: všichni souhlasí.
Pravidlo 2. (sardického snemu) 94
Vyskytne-li se nekdo tak nerozumný a drzý, že se bude domnívati, že se v takové záležitosti muže ospravedlniti tvrzením, že mu bylo zasláno poselství od lidu, je zrejmé, že nemnozí mohli obelsteni dary a penezi utvoriti v církvi srocení, že si ho prejí za biskupa. Proto se domnívám, že tyto lsti a lécky jest rozhodne trestati a že žádný z techto ani na konci svého života nemá býti ucinen hodným obecenství ani ne s laiky. Vyhovuje-li tento názor, odpovezte. A odpovedeli: To, co bylo receno, prijímáme.
Pravidlo 3. (sardického snemu) 95
Je nutno pridati i toto, že nikdo z biskupu neprichází ze svého obvodu do jiné oblasti, v níž je vlastní biskup, jenom když ho tamní bratrí pozvou, aby se nezdálo, že uzavíráme dvere lásky. Také náleží dbáti o toto: Jestliže v nekteré oblasti nekdo z biskupu má pri se svým bratrem a spolubiskupem, nevolejž žádný z nich za zástupce biskupy z jiné oblasti. Jestliže nekterý z biskupu byl v nejaké veci odsouzen, ale domnívá se, že jeho dílo není nesprávné, nýbrž spravedlivé, a že je nutno soud obnoviti, je-li vám milé, láskou ucteme památku Petra apoštola, a necht ti, kdož soudili, napíší Juliovi, biskupu rímskému, aby, je-li zapotrebí, byl obnoven soud z biskupu, sousedících s tou oblastí a necht on jmenuje ty, kdož záležitost prozkoumají. Nebude-li obvinený moci prokázati, že jeho záležitost vyžaduje druhého souzení, nebudiž rozsudek porušen, ale, co vykonáno, budiž pevným.
Poznámka: Šestým pravidlem I. všeobecného snemu podle dávného zvyku byly podrízeny rímskému biskupu mnohé eparchie na západe, podobne jako alexandrijskému a antiochijskému mnohé eparchie na jihu a východe. Souhlasne s tímto rozdelením, Hosij, biskup španelského mesta Korduvy, náležející do obvodu rímského biskupa, navrhuje, aby byly tomuto postupovány k prozkoumání pochybené prípady západních eparchií. A v tomto smyslu prijal jeho návrh místní sardický snem, neodstupuje od 6. pravidla I. všeobecného snemu.
Pravidlo 4. (sardického snemu) 96
Jestliže nekterý biskup, který byl soudem sousedních biskupu zbaven hodnosti, se vysloví, že opet má povinnost se ospravedlniti, dríve nebudiž ustanoven druhý na jeho míste, dokud biskup rímský, dozvedev se o záležitosti, nevyrkne o ní své rozhodnutí.
Pravidlo 5. (sardického snemu) 97
Bude-li nekterý biskup obvinen a okolní biskupové shromáždivše se zbaví ho hodnosti a on prenášeje záležitost uchýlí se k blaženému biskupu rímské církve, tento pak chteje ho vyslyšeti uzná za spravedlivé, aby vyšetrení jeho záležitosti bylo obnoveno, nutno stanoviti, aby rácil napsati k biskupum, sousedícím s tou oblastí, aby peclive a podrobne vnikli do všech okolností a presvedcivše se o pravde, aby vynesli soud v záležitosti. Bude-li kdo vyžadovati, aby jeho pre byla znovu vyslechnuta, a podle jeho prosby rozhodne rímský biskup vyslati od sebe kneží, necht je v moci toho biskupa, pokud uzná za lepší a vhodné, aby vyslal k spolecnému souzení s biskupy zástupce vysílajícího. Anebo když uzná, že první prozkoumání a rozhodnutí záležitosti tohoto biskupa je dostacující, necht uciní, co jeho moudrému úsudku se bude zdáti dobrým. Odpovedeli biskupové: To, co bylo receno, prijímáme.
Pravidlo 6. (sardického snemu) 98
Jestli v jedné oblasti, kde je mnoho biskupu, se stane, že jeden biskup se opozdí a z jakési nedbalosti si nebude práti býti na shromáždení a souhlasiti s usneseními biskupu, ale shromáždené množství lidí bude prositi, aby byl ustanoven biskup, jehož žádají, náleží, aby napred skrze exarchu oblasti (míním biskupa metropolie) byl uvedomen onen opozdilý biskup, že lidé prosí, aby jim byl dán pastýr. Domnívám se, že lze zcela dobre ocekávati, že i on se dostaví. Jestliže se i skrze poselství prošen nedostaví, ani neodvetí, jest nutno vyjíti vstríc prání lidu. Avšak i ze sousední oblasti nutno pozvati biskupy k ustanovení biskupa metropole. Naopak nebudiž nikterak dovoleno ustanoviti biskupa na jakoukoliv ves nebo malé mesto, pro než stací i sám knez. Totiž není nutno tam ustanoviti biskupa, aby se neponižovalo jméno a moc biskupa. Avšak biskupové oblasti, jak jsem se vyslovil shora, jsou povinni ustanoviti biskupy do tech mest, kde i dríve byli biskupové. Jestliže se zjistí, že nekteré mesto tolik vzrostlo poctem obyvatel, že bude uznáno hodným míti biskupa, mejž ho. Souhlasí-li s tím všichni? Odpovedeli všichni: Souhlasíme.
Pravidlo 7. (sardického snemu) 99
Hosij, biskup, rekl: Nevcasné, velmi casté a nespravedlivé žádosti naše zpusobily to, že nemáme tolik milosti a smelosti, jak máme míti. Nebot mnozí z biskupu neprestávají pricházeti do vojenského tábora, a zvlášte africtí, kterí, jak jsme seznali od milovaného bratra našeho a spolubiskupa Grata, neprijímají užitecné rady, ale nedbají je tak, že jeden clovek prináší do vojenského tábora pocetné a rozlicné žádosti, jež nemohou býti církvím k prospechu, pomáhá a oroduje nikoliv za chudé a prosté lidi, nebo vdovy, jak by bylo vhodné a nutné, nýbrž hledá pro nekteré svetské hodnosti a úrady. Taková nevedomost zpusobuje nám škodu a to nikoliv bez pohoršení a ostudy. Domnívám se, že je vhodnejší, aby biskup poskytoval svou pomoc tem, kdož jsou od nekoho utlacováni, nebo jestli nekterá vdova trpí pohanu nebo sirotek je zbavován toho, co mu patrí, jestli pritom a v techto vecech bude žádost ospravedlnená. Jestli, bratrí milovaní, s tímto souhlasíte, potvrdte, že ani jeden biskup nesmí pricházeti do vojenského tábora, krome tech, jež zbožný císar náš pozve svým dopisem. Ježto se mnohokrát stává, že nekterí, odsouzení za své zlociny do vyhnanství nebo na ostrov, nebo nejakým jiným odsouzením postiženi, utíkají se k církvi, žádajíce milosrdenství, takovým nenáleží odmítati pomoci, nýbrž bez váhání a pochyb vyprošovati pro ne shovívavost. Je-li to vhodné, projevte s tím všichni souhlas. Odpovedeli všichni: Budiž i toto stanoveno.
Pravidlo 8. (sardického snemu) 100
Ponevadž bylo usouzeno, aby žádný z biskupu nebyl odsouzen pro návštevu vojenského tábora, proto jestliže má takové žádosti, o nichž jsme shora ucinili zmínku, necht je odešle prostrednictvím svého jáhna. Nebot služebná osoba nepodléhá pokárání a dríve muže donésti to, co jí bylo poruceno. Odpovedeli všichni: I toto budiž ustanoveno.
Pravidlo 9. (sardického snemu) 101
Jestliže biskupové nekteré oblasti posílají žádosti bratru a spolubiskupovi svému, prebývajícímu ve velkém meste, to jest v metropolii, necht doporucí i jejich jáhna a žádosti, dav mu i pruvodní listy, t.j. napsav zprostredkující dopis k bratrím a spolubiskupum našim, prebývajícím ten cas v tech místech ci mestech, v nichž zbožný císar osobne rozhoduje o verejných záležitostech. Jestliže nekterý z biskupu má prátele na dvore císare a hodlá o neco vhodne žádati, nebudiž mu bráneno, aby skrze svého jáhna je prosil a primel, aby mu v jeho žádosti projevili dobrou pomoc. Pricházející do Ríma, jak jsem shora pravil, jsou povinni žádosti, jež mají donésti císari, postoupiti milovanému bratru našemu a spolubiskupu Juliovi, aby je napred prozkoumal, nejsou-li nekteré z nich nemístné; a on je pošle do vojenského tábora, pripojiv svou prímluvu a dobrozdání. Všichni biskupové odpovídali, že je to vhodné a tato rada je velmi priléhavá.
Pravidlo 10. (sardického snemu) 102
Jest zapotrebí presne a peclive dbáti o to, aby každý majetný, nebo ucený ze svetského povolání, který byl ucinen hodným státi se biskupem, nebyl ustanoven dríve, než vykoná službu žalmisty, jáhna a kneze, aby procházeje všemi stupni, až bude uznán hodným, mohl vejíti na výši biskupství. Je ocividné, že pro každý stupen hodnosti je zapotrebí poskytnouti ne príliš krátkou lhutu, behem níž by bylo lze zkoumati jeho víru, mravy, vytrvalost a tichost a on, uznaný hodným božského knežství, obdržel by nejvetší cest. Nebot nesluší, aby smele a lehkomyslne se pristupovalo k spešnému ustanovování biskupa nebo kneze ci jáhna. Ani vedomosti, ani chování nedávají na to právo. Ponevadž takového podle spravedlnosti by považovali za velmi nového 103 a neupevneného, zvlášte když i blažený apoštol. který byl ucitelem národu, jeví se odpurcem spešného ustanovování v církevních hodnostech. Proverování po delší dobu verne muže ukázati chování i mravy každého. Všichni rekli, že je jim to vhod a že toto nesmí býti nikterak porušováno.
Pravidlo 11. (sardického snemu)
Jestliže biskup prechází z jednoho mesta do druhého mesta, nebo z jedné oblasti do druhé oblasti, pro ctižádostivost pracuje o vlastní chvále nebo koná bohoslužby s vetší okázalostí a hodlá tam prebývati delší dobu, tehdy, je-li biskup toho mesta nezkušený v ucení, at ho nepomíjí a casto nekáže ve snaze zahanbiti a ponížiti osobu místního biskupa. Nebot tato záminka casto pusobí zmatky a takovou lstí se snaží biskup získati cizí stolec a uchvátiti, neváhaje opustit sobe sverenou církev a prejíti do jiné. A tak je nutno k tomu stanoviti urcitou lhutu, ježto neprijímati biskupa by se zdálo skutkem nelidumilným a krutým. Pri tomto si pripomente, že v uplynulé dobe otcové naši stanovili: Jestliže nekterý laik, prebývaje v meste, tri nedelní dny behem trí týdnu neprijde do shromáždení, budiž vzdálen od obecenství církevního. A tudíž, je-li to ustanoveno o laicích, není možné ani vhodné, ani prospešné, aby biskup, nemaje duležité potreby nebo obtížné záležitosti, opouštel svou církev na delší dobu a roztrpcoval sobe sverený lid. Všichni biskupové pravili: I tento názor je velmi vhodný.
Pravidlo 12. (sardického snemu)
Nekterí z bratrí a spolubiskupu v mestech, v nichž jsou ustanoveni biskupy, mají jak vidno, malé vlastnictví, jim náležející, a v druhých místech velké príjmy, z nichž mohou pomáhati chudým. Domnívám se, že jestli budou chtíti prijíti na svá jmení a provésti sebrání plodin, prísluší, že se jim to má povoliti s tím, aby oni tri nedelní dny, to jest tri týdny prebývali na svých statcích, ale aby v sousedních chrámech, v nichž službu koná knez, byli prítomni a sloužili, aby se neukázalo, že vynechali církevní bohoslužby, a aby casto nepricházeli do mesta, v nemž je biskup. Nebot tímto zpusobem neutrpí žádné škody ani jejich osobní veci pro jejich neprítomnost a samozrejme vyhnou se obvinení z pýchy a ješitnosti. Všichni biskupové pravili: Vhodné je i toto usnesení.
Pravidlo 13. (sardického snemu)
Hosij, biskup, rekl: Jestliže nekterý jáhen nebo knez, nebo kdokoliv z kleru zbaven obecenství církevního se utece k jinému biskupu, který ho zná a ví i to, že byl svým biskupem odstranen z obecenství, nelze mu poskytnouti obecenství s urážkou biskupa a bratra svého. Odváží-li se tak uciniti, necht ví, že je povinen zodpovedeti se pred biskupy, když se shromáždí.
Pravidlo 14. (sardického snemu) 104
Bude-li shledán nekterý biskup náklonným k hnevu (což v takovém muži nemá míti místa) a znenadání podrážden proti knezi nebo jáhnu zachce nekoho vyvrhnouti z církve, jest zapotrebí použíti preventivní ochranu, aby takový ihned nebyl odsouzen a zbaven obecenství. Všichni biskupové pravili: Svržený necht má právo odvolati se k biskupu metropolie té oblasti. Jestliže biskup metropolie není na míste, odvolati se k sousednímu biskupovi a prositi, aby peclive byla prozkoumána záležitost. Nebot nelze si zacpávati sluch pred prosícími. Avšak onen biskup, spravedlive ci nespravedlive ho svrhnuvší, pokojne necht snáší vyšetrení záležitosti, a jeho rozsudek bude bud potvrzen anebo opraven. Ale dríve, než budou peclive a pravdive vyšetreny všechny okolnosti, odloucený z obecenství do prezkoušení záležitosti nesmí si prisvojovati obecenství. Jestliže nekterí z duchovenstva shromáždivše se spatrí na nem neúctu k predstaveným a nadutost (ponevadž nelze dopoušteti urážky nebo nespravedlivé popírání) jsou povinni nekolika ostrými a závažnými slovy navraceti ho k porádku, aby byla zachována pokora a poddanost tomu, kdo prikazuje to, co je povinné. Nebot jako biskup je zavázán projevovati podrízeným uprímnou lásku a vztah, takovým zpusobem i služebníci jsou povinni bez pokrytectví plniti úkol služby biskupum.
Pravidlo 15. (sardického snemu)
Jestliže nekterý biskup chce ustanoviti z jiné krajiny cizího služebníka církve na nejakou hodnost bez souhlasu jeho biskupa, budiž takové ustanovení považováno za neúcinné a nepevné. Dovolí-li si to nekterí, jest nutno, aby je bratri a spolubiskupové presvedcovali a napomínali. Rekli všichni: I toto rozhodnutí budiž nepohnutelným.
Pravidlo 16. (sardického snemu)
Aetij, biskup, pravil: Není nám neznámým, jaká a jak veliká je metropolie solunská. Casto do ní pricházejí z jiných eparchií kneží a jáhnové a nespokojujíce se krátkodobým pobytem zustávají a mají tam trvalý pobyt anebo za hodne dlouhý cas bývají nuceni vrátiti se ke svým církvím. A tudíž i o techto musí býti rozhodnuto. Hosij biskup rekl: Usnesení, ucinená ohledne biskupu, budtež zachovávána i vzhledem k temto osobám.
Pravidlo 17. (sardického snemu) 105
Jestliže nekterý biskup utrpel násilí a nespravedlive byl svržen bud za své znalosti nebo za vyznání obecné církve, nebo za to, že bránil pravdu a unikaje nebezpecí, jsa ac nevinen obvinován, prijde do jiného mesta, uznáno za dobré, aby se mu nebránilo tam pobývati, dokud se nevrátí nebo bude moci získati vysvobození z nanesené urážky. Bylo by kruté a velmi hrozné, kdybychom neprijímali toho, kdo utrpel nespravedlivé vyhnanství, naopak je nutno takové prijati se zvláštní prízní a prátelstvím.
Pravidlo 18.
Gaudentij, biskup, rekl: Víš, bratre Aetije, že když jsi byl ustanoven biskupem, kvetl mír. Aby nezustalo žádných stop rozdílných názoru na služebníky církve, zdá se mi dobrým, aby byli prijati všichni, jež Musej a Eutychián ustanovili, ježto na nich nebyla shledána žádná vina.
Hosij, biskup, pravil: Mínení mojí malickosti je toto: Jelikož jsme povinni býti mírumilovní a trpeliví a ke všem znacne milosrdní, ty, kdož jedenkrát byli ustanoveni do kleru církevního nekterými bratrími našimi, jenom tehdy neprijímati, když se nebudou chtíti vrátiti k chrámum, k nimž byli urceni. Eutychián at si neosobuje ani jméno biskupa, ani Musej at se nepocítá za biskupa. Budou-li žádati obecenství v radách laiku, v tom nelze jim nevyhoveti. Rekli všichni: souhlasíme.
Pravidlo 19. 106
Gaudentij, biskup, rekl: Tato spasitelná a dobre uvážená rozhodnutí, odpovídající našemu duchovnímu dustojenství, milá Bohu a lidem, nemohou si zachovati váhy a platnosti, jestliže vydaná rozhodnutí nebudou provázena bázní. Nebot i sami víme, že nezrídka z príciny nestydatosti nemnohých, božské a úctyhodné jméno kneze, bylo podrobeno nedbalosti. A tudíž, odváží-li se nekdo proti tomu, co všichni uznali, ciniti neco jiného, ve snaze sloužiti pýše a ješitnosti více než Bohu, ten necht již nyní ví, že se ciní povinným zodpovedeti se pred soudem a ztrácí cest a hodnost biskupa. Všichni odpovedeli: Tento názor je správným a nám vyhovující.
Pravidlo 20. 107
Toto pak bude nejvíce zjištováno a splneno takto: Jestli každý z nás ustanovených biskupy, na cestách nebo vodních drahách uvidí biskupa, otáže se ho na duvod cestování a kam smeruje jeho cesta. Dozví-li se, že on putuje do vojenského tábora, necht se ho otáže podle shora usnesených kategorií. *) Jde-li na pozvání neciniti mu žádných prekážek na ceste. Jestli z ctižádostivosti, jak dríve receno vaší lásce nebo na necí žádost spechá do vojenského tábora, nepodpisujž se nikdo na jeho listiny, ani se s ním nestýkejž. Všichni odpovídali: Budiž toto ustanoveno.
*) Prav. 7, 8 a 9 tohoto snemu.
.
Pravidla svatého místního snemu karthagenského. (r.490)
Pravidlo 1. (karthagenského snemu)
Rozhodnutí nicejského snemu budtež všemožne zachovávána. Aurelij, biskup, pravil: Tato rozhodnutí takto se nacházejí u nás ve spisech, jež tehdy otcové naši prinesli s sebou z nicejského snemu, a pozdejší jakož námi prijatá rozhodnutí, s oním snemem presne souhlasející, po overení této skutecnosti budtež zachovávána.
Poznámka: Pred tímto pravidlem byl na snemu cten symbol a pravidla nicejského snemu. Mimo to Faustin, biskup pikenský, delegát rímského biskupa Bonifatia, predložil písemné poucení, jež mu bylo dáno, v nemž se snemu navrhovala pravidla o prenesení soudních záležitostí od eparchiálního biskupa k rímskému a k sousedním biskupum, kterážto pravidla byla v tomto zápise nazvána pravidly nicejského všeobecného snemu, avšak ve skutecnosti to bylo 5. a 14. pravidlo místního snemu sardického. Na toto otcové karthagenského snemu odpovedeli, že oni ve svých spisech nicejského snemu nenalézají techto pravidel a pro vyvrácení pochybností se usnesli prozkoumati spisy pravidel nicejského snemu od biskupu antiochijského, alexandrijského a carihradského. A aby nezanechali žádných pochyb o své poslušnosti pravidlum nicejskému snemu, na návrh Aurelia, biskupa karthagenského, vyrkli toto pravidlo.
Pravidlo 2. (karthagenského snemu)
Z Boží vule náleží, aby napred souhlasným vyznáním byla vyznána církevní víra, již jsme predali v tomto slavném shromáždení. Potom církevní rád dle souhlasu každého a všech dohromady nutno zachovávati k upevnení smýšlení bratrí a spolubiskupu našich, nedávno ustanovených, nutno pripojiti to, co jsme prijali od otcu jako pevné rozhodnutí: Jednota Trojice, to jest Otce i Syna i Ducha svatého, nemá žádného známého rozdílu. Toto v rozumu svém svate držme a jak jsme se naucili, tak ucme lidi Boží.
Pravidlo 3. (karthagenského snemu)
O zdrženlivosti Aurelij, biskup, rekl: Na drívejším snemu, když byl vznesen dotaz o zpusobu zdrženlivosti a cistoty, bylo uznáno za dobré, aby ti, kdož jsou ustanoveni na tyto tri stupne (t.j. biskupové, kneží a jáhni) byli samým posvecením svázáni svazkem cistoty, jak sluší na svaté biskupy a kneze Boží, levity a služebníky, pri posvátných úkonech, aby byli ve všem zdrženliví a mohli obdržeti to, co v uprímnosti prosí od Boha, abychom i my podobne zachovávali to, co bylo predáno apoštoly a od dávných dob udržováno.
Pravidlo 4. (karthagenského snemu) 108
Usneseno, aby biskup, knez a jáhen a všichni, kdož se dotýkají svatých vecí, zachovávali cistotu a zdržovali se žen.
Poznámka: Použití tohoto pravidla k biskupum v úplnosti a ke knežím a jáhnum s omezením, podrobne vyznaceno v 12. a 13. pravidle 6. všeobecného snemu.
Pravidlo 5. (karthagenského snemu)
Náleží krotiti žádostivost zisku, již nikdo nebude váhati nazvat matkou všeho zla. Nikdo nevstupujž do cizího obvodu a neprestupujž pro zisk otcovské hranice a žádnému z kleru nikterak nebudiž dovoleno bráti úrok z jakékoliv veci. Znovu prozkoumáme to, co bylo predneseno, ježto nebylo jasným, ale úplne temným a bude o tom sestaveno usnesení. A o tom, co Božské Písmo velmi zretelne stanovilo, není nutno zkoumati názory, ale více to následovati. Co se káre u laiku, daleko více je hodno odsouzení u príslušníku kleru. Celý snem pravil: Nikdo proti prorokum, nikdo proti evangeliu nejednal beztrestne.
Pravidlo 6. (karthagenského snemu) 109
Prípravu myra a posvecení panen nekonejž knez. A smirovati kajícníky s církví verejne na liturgii, nebudiž dovoleno knezi. Všem bylo toto vhod.
Pravidlo 7. (karthagenského snemu) 110
Jestliže nekdo nacházeje se v nebezpecenství života bude žádati za své smírení se svatým oltárem, v neprítomnosti biskupa, je knez ze slušnosti povinen dotázati se biskupa, a tak po jeho dovolení smíriti toho, kdo je v nebezpecí.
Pravidlo 8. (karthagenského snemu) 111
Jest mnoho neblahých povah, které považují za nutné, aby jim pri každém prípade podávaly žaloby na otce a biskupy. Mají-li se takoví prijímati ci nikoliv? Všichni biskupové rekli: Je-li takový pomlouvacem, neprijímati.
Pravidlo 9. (karthagenského snemu)
Jestliže nekterý biskup nebo knez prijme do obecenství toho, kdo byl spravedlive za své zlociny vyobcován z církve, budiž i sám stejnému odsouzení podroben s temi, kdož se odchylují od správného rozsudku svého biskupa.
Pravidlo 10. (karthagenského snemu) 112
Jestliže nekterý knez odsouzený od svého biskupa povyšuje se jakousi nadutostí a pýchou, a usmyslí si, že je povinen oddelene prinášeti Bohu svaté dary nebo se rozhodne postaviti jiný oltár proti církevní víre a rádu, nebudiž takový ponechán bez trestu. Snem rekl: Jestliže nekterý knez zachvácen pýchou proti svému biskupu zpusobí rozkol, budiž anathema.
Pravidlo 11. (karthagenského snemu) 113
Bude-li nekterý knez odsouzen pro své chování, jest povinen sdeliti sousedním biskupum, aby vyslechli záležitost a aby jejich prostrednictvím se smíril se svým biskupem. Neuciní-li toho, nýbrž (od cehož Buh uchran!) nadýmaje se pýchou, vzdálí se sám od obecenství se svým biskupem a spolecne s nekým tvore rozkol prinese Bohu svaté prinášení, takový budiž uznán, že se nachází pod klatbou a budiž zbaven svého místa, ostatne se zjištením, nemá-li ospravedlnené žaloby na biskupy.
Pravidlo 12. (karthagenského snemu)
Felix, biskup, pravil; Budiž zaneseno do pravidel souhlasne s usneseními dávných snemu i toto: Jestliže nekterý biskup (cehož at nebude!) bude napadnut nejakým obvinením a pro velké težkosti nebude lze, aby se shromáždili mnozí biskupové, aby on nezustal dlouho v obvinení, necht ho vyslechne na soudu dvanáct biskupu, kneze šest biskupu a jeho biskup a jáhna tri.
Pravidlo 13. (karthagenského snemu) 114
Necht ustanovují biskupa mnozí shromáždení biskupové. A z nouze tri biskupové at jsou v kterémkoli míste, z príkazu prvního necht ustanovují biskupa. Jestliže nekdo bude v cemkoliv jednati proti svému souhlasu nebo podpisu, sám sebe zbavil cti.
Pravidlo 14. (karthagenského snemu)
Usneseno, aby z Tripolisu pro chudobu zeme pricházel jeden biskup pro zachování místa na snemu a aby tam na soudu vyslýchalo kneze pet biskupu a jáhna tri, jak receno shora. Je jasné, že predsedati bude jeho biskup.
Pravidlo 15. (karthagenského snemu)
Rozhodnuto rovnež, aby kterýkoliv z biskupu nebo kneží nebo jáhnu nebo ostatních clenu kleru, který by, maje v církvi vzniklou záležitost trestní nebo civilní, zrekl se církevního soudu a chtel se ospravedlniti pred svetským soudem, byl zbaven svého místa, trebas bylo rozhodnuto v jeho prospech. Toto v záležitosti trestní, ale v záležitosti civilní, aby byl zbaven toho, co získal podle rozhodnutí ve veci, chce-li zachovat své místo.
Pravidlo 16. (karthagenského snemu)
Rozhodnuto také i toto: Bude-li soudní záležitost prenesena od nekterých soudcu církevních k druhým církevním soudcum, majícím vyšší moc, necht jsou napadáni ti, jejichž rozsudek byl zrušen, jestliže nemohou být usvedceni že bud z neprátelství ci ze stranickosti odsoudili nebo byli obelsteni nejakým lichocením.
Pravidlo 17. (karthagenského snemu)
Budou-li zvoleni soudci se souhlasem obou stran, trebas jejich pocet byl menší než stanoveno v pravidlech, nebudiž dovoleno prenášeti soud k jiným.
Pravidlo 18. (karthagenského snemu) . 115
Detem kneží neukazovati svetská divadla, jež nemají videti. Toto bylo všem krestanum vždy hlášeno, aby nevcházeli tam, kde bývá rouhání.
Pravidlo 19. (karthagenského snemu)
Usneseno, aby biskupové a kneží i jáhni nebyli pro zisk nájemci nebo správci a nezískávali obživu zamestnáním necestným nebo opovrhovaným. Nebot musí míti zretel na napsané: "Žádný, kdož ryteruje (Bohu) neplete se v obecné živnosti." (Tim. 2,4).
Pravidlo 20. (karthagenského snemu)
Žalmisty, kterí dosahují plnoletosti, nabádati bud ke vstoupení do manželství nebo ke slibu cistoty.
Pravidlo 21. (karthagenského snemu)
Usneseno rovnež, aby ten, kdo pujcí peníze, tolikéž penez vzal zpet, a kdo dal veci, aby obdržel, kolik dal.
Pravidlo 22. (karthagenského snemu) 116
Jáhni nebudtež ustanovováni pred dosažením dvacetipeti let veku.
Pravidlo 23. (karthagenského snemu)
Žalmisté necht se v dobe bohoslužeb neuklánejí lidu.
Pravidlo 24. (karthagenského snemu) 117
Uznáno dobrým, aby Mauratanie Sitifenská mela hlavního biskupa podle její žádosti u prvního biskupa Numidijské zeme, od níž byla oddelena snemem. Se souhlasem všech prvních biskupu afrických oblastí a všech biskupu bylo povoleno, aby mela svého hlavního pro svou odlehlost.
Pravidlo 25. (karthagenského snemu)
Uznáno rovnež dobrým, aby svetitelé svecencum na biskupa nebo na stupne duchovní kladli na srdce ustanovení snemu, aby nejednali proti rozhodnutím snemu a nemusili ciniti pokání.
Pravidlo 26. (karthagenského snemu) 118
Usneseno, aby se nedávala eucharistie telum zemrelých, nebot jest napsáno; "Vezmete, jezte", 119 avšak tela mrtvých ani prijímati ani jísti nemohou. Rovnež at se neprojeví neznalost kneží v tom, že by krtili již zesnulé.
Pravidlo 27. (karthagenského snemu)
Prísluší potvrditi na tomto svatém snemu, aby podle pravidel nicejského snemu pro církevní záležitosti, jež nezrídka bývají odkládány ke škode lidu, byl každorocne svoláván snem, na nejž by všichni, kdož zaujímají první stolce v oblastech, vysílali od svých shromáždení dva nebo kolik zvolí biskupu za delegáty, aby takto složené shromáždení melo plnou pravomoc.
Pravidlo 28. (karthagenského snemu) 120
Bude-li nekdo z biskupu postižen obvinením, necht žalobce postoupí záležitost prvnímu v oblasti, k níž prísluší obvinený, a necht obvinený není vzdalován od obecenství krome toho, když byl vyzván písemne k zodpovídání, ale nedostavil se na soud tech, kdož byli zvoleni, aby ho soudili v urcenou dobu, to je behem mesíce od toho dne, v nemž dle zjištení dostal predvolání. Jestliže však prokáže pravdivé a nutné príciny, jež mu bránily dostaviti se k prelícení o tom, což bylo proti nemu vzneseno, necht bez výtky je mu dovoleno se ospravedlniti behem druhého mesíce, ale po uplynutí druhého mesíce at není v obecenství, dokud se neocistí dukazy ve své záležitosti. Nebude-li chtíti se dostaviti pred rádný snem toho roku, aby v krajní míre jeho záležitost byla tam ukoncena, má býti souzen jako ten, kdo sám nad sebou vyrkl rozsudek. V dobe, kdy zustane mimo obecenství, necht neprijímá ani ve svém chráme ani v celém obvode. Naopak žalobci na neho jestli se nevzdaloval nikam ve dnech projednávání jeho podání, nikterak nebudiž bráneno v obecenství. Avšak jestli se vzdálí a skryje, budiž biskup navrácen k obecenství, kdežto sám žalobce budiž vyloucen z obecenství, ovšem tak, aby mu nebyla odnata možnost prokázati obvinení, jestli muže dokázati, že se nedostavil k soudu nikoliv proto, že nechtel, nýbrž proto, že nemohl. Toto je ostatne zrejmé, že jestliže v dobe zahájení jednání o záležitosti pred soudem biskupu osoba žalobce byla kompromitována, nelze od neho prijímati žaloby, jenom bude-li si práti, aby byla vyšetrena jeho vlastní záležitost, nikoliv záležitost církevní.
Pravidlo 29. (karthagenského snemu)
Budou-li obvineni kneží nebo jáhnové, shromáždí se predepsaný pocet biskupu, zvolených z okolních míst, jichž si obvinení vyžádají, to jest šest pri žalobe na kneze, a na jáhna tri, spolecne s nimi biskup nadrízený obvineným, vyšetrí podanou žalobu se zachováváním predpisu vzhledem ke dnum a lhutám, k vyšetrování a k osobe jak žalobce, tak obžalovaného. Záležitosti ve veci provinení ostatních kleriku sám místní biskup vyšetrí a rozhodne.
Pravidlo 30. (karthagenského snemu)
Usneseno za dobré, aby deti príslušníku kleru se nespojovaly v manželství s pohany nebo s bludari.
Pravidlo 31. (karthagenského snemu)
Biskupové a clenové kleru necht nedávají do vlastnictví nic tem, kdož nejsou pravoslavní krestané, trebas to byli príbuzní; nic ze svých vecí, jak receno, necht takovým biskupové a clenové kleru nezabezpecují pomocí daru.
Pravidlo 32. (karthagenského snemu)
Biskupové neodcházejtež za more, 121 jinak než se souhlasem svého nadrízeného biskupa v každé oblasti, to jest obdrževše zejména od samého prvního biskupa t.zv. propustný list cili schválení.
Pravidlo 33. (karthagenského snemu) 122
Usneseno rovnež, aby nebylo cteno v církvi nic pod jménem božských písem, krome Písem kanonických. Kanonické spisy jsou tyto: Stvorení, Východ, Levitské, Císla, Obnovené zákony, Jozue Nun, Soudcu, Ruth, Královské ctyri knihy, Paralipomenon dve, Job, Žaltár, Šalamounovy knihy ctyri, Prorockých knih dvanáct, Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, Daniel, Tobiáš, Judith, Esther, Ezdráš dve knihy. Nového zákona: ctyri evangelia, Skutku apoštolských jedna kniha, listu Pavla ctrnáct, Petra apoštola dva, Jana apoštola tri, Jakuba apoštola jedna, Judy apoštola jedna, Apokalypsa Jana jedna kniha. Pro pevnost tohoto pravidla budiž o nem uvedomen bratr a spoluslužebník náš Bonifác 123 a ostatní biskupové tech zemí, nebot jsme prijali od otcu, že tyto knihy se mají císti v církvi.
Pravidlo 34. (karthagenského snemu) 124
Aurelij, biskup, rekl: K tomuto, ctihodní bratri, pri posuzování zdrženlivosti nekterých z kleru, krome žalmistu, od svých žen, dodávám to, co bylo potvrzeno na ruzných snemech: podjáhni, kterí se dotýkají sv. tajin, a jáhni, kneží a také biskupové podle pravidla príslušného pro každý z techto stupnu, zdržujtež se svých žen a necht jsou, jakoby je nemeli. Jestliže toto nezachovají, at jsou vyvrženi z církevní hodnosti. Ostatní clenové kleru at k tomuto nejsou nuceni, krome tech, kdož jsou pokrocilého veku. Celý snem rekl: To, co vaše svatost spravedlive posoudila potvrzujeme jako príslušné pro knežství a milé Bohu.
Poznámka: Toto pravidlo podobne jako 4. pravidlo tohoto snemu vysvetluje a doplnuje 12. a 13. prav. VI. všeobecného snemu.
Pravidlo 35. (karthagenského snemu)
Usneseno, aby nikdo neprodával církevní vlastnictví, avšak jestli tento majetek nenese výnosu a hrozí velká nouze, nutno se obrátiti na prvního biskupa oblasti a raditi se s urceným poctem biskupu, co jest uciniti. Jestliže postihla církev taková potreba, že není možno se raditi pred prodejem, necht biskup pozve na svedectví aspon sousední biskupy a necht se vynasnaží referovati snemu o všech okolnostech, jež se prihodily jeho církvi. Neuciní-li tak, prodávající je vinen Pred Bohem a snemem, a zbavuje se své cti.
Pravidlo 36. (karthagenského snemu) 125
Rovnež potvrzeno, že nelze na kneze nebo jáhny usvedcené z nekterého težkého hríchu, nevyhnutelne zbavujícího posvátné služby, neklásti rukou jako na kajícníky, nebo verné laiky, a nedovolovati jim znovu se krtíti a získávati stupen v kleru.
Pravidlo 37. (karthagenského snemu) 126
Rozhodnuto také, aby když kneží, jáhni a ostatní nižší klerici podají stížnost proti rozhodnutí soudu svých biskupu ve svých vzniklých prích, je vyslechli sousední biskupové, a aby biskupové, jež pozvou se souhlasem jejich príslušných biskupu, zastavili mezi nimi vzniklou nespokojenost. Procež jestli chtejí od techto prenésti záležitost k vyššímu soudu, necht je neprenášejí k soudum s oné strany more 127 ale k prvním biskupum svých oblastí, jak mnohokráte stanoveno i vzhledem k biskupum. A ti, kdož soudní pre prenášejí na onu stranu more, at nikým v Africe nejsou prijímáni do obecenství.
Pravidlo 38. (karthagenského snemu)
Snem uznal za vhodné, aby kdyby biskup neb kdokoliv z kleru, kdo byl vyloucen z obecenství pro svou nedbalost, po cas svého odloucení, dokud nebude vyslechnuto jeho obhájení, se odvážil pristoupiti k obecenství, byl uznán, že nad sebou sám vyrkl výrok odsouzení
Pravidlo 39. (karthagenského snemu) 128
Stanoveno, že obžalovaný nebo žalobce, kterí se obávají nejakého násilí od nepokojného davu v tom míste, kde je obžalovaný, si mohou zvoliti pro sebe sousední místo, kde by nebylo zatežko predvésti svedky a ukonciti pri.
Pravidlo 40. (karthagenského snemu) 129
Ustanoveno rovnež, jestliže nekterí klerici a jáhni budou neposlušni svých biskupu, kterí by je chteli z nutných okolností svých církví uvésti na vyšší stupen ve své církvi, tací necht neslouží ani na tom stupni, z nehož nechteli býti povýšeni.
Pravidlo 41. (karthagenského snemu)
Ustanoveno: Jestliže si biskupové, kneží, jáhni nebo kterížkoliv klerici, nemající žádného majetku po svém ustanovení, v dobe svého biskupství nebo duchovenství koupí na své jméno pudu neb jakékoliv jmení, budte považováni za uchvatitele majetku Páne s výjimkou, že uposlechnou napomenutí a vše odevzdají církvi. Získají-li neco do vlastnictví darem od nekoho nebo dedictvím od príbuzných, s tím necht nakládají dle libosti. Jestliže napred slíbí neco církvi, ale pak nesplní, budtež považováni za nehodné církevní cti a za svržené.
Pravidlo 42. (karthagenského snemu)
Rovnež usneseno, aby kneží bez souhlasu svých biskupu neprodávali veci chrámu, k nemuž byli vysveceni. Rovnež ani biskupum není dovoleno prodávati církevní pudu bez vedomí snemu nebo svých kneží. Procež bez potreby ani biskupu se nedovoluje zcizovati veci, nacházející se v církevním soupisu.
Pravidlo 43. (karthagenského snemu)
O tom, že není zapotrebí meniti usnesení snemu hipponského. Epigonij, biskup, pravil: V tomto výnatku z akt hipponského snemu nepovažuji nic, co ty vyžadovalo zmenení nebo doplnení krome toho, aby den svaté Paschy byl v dobe snemu ohlašován.
Poznámka: Toto pravidlo je místní, ale náleží do obecne církevních predpisu, ponevadž je svedectvím pravomoci velkého snemu, aby opravoval rozhodnutí menšího snemu.
Pravidlo 44. (karthagenského snemu)
Biskupové a klerici at nedovolují svým detem odcházeti na svou vuli, oddelujíce je od sebe, jestliže se úplne nemohou spolehnouti na jejich chování a vek, aby pozdeji jejich hríchy nepadly na samy rodice.
Pravidlo 45. (karthagenského snemu)
Biskupové, kneží a jáhni nebudtež dríve ustanovováni, dokud neuciní všechny ve svém dome pravoslavnými krestany.
Pravidlo 46. (karthagenského snemu) 130
Do svatyne nebudiž nic prinášeno, krome Tela a Krve Páne, jak i sám Pán predal, to jest krome chleba a vína, vodou zredeného. Prvotiny však nebo med nebo mléko podle zvyku necht jsou prinášeny v jeden urcitý den jako tajemné znamení detí. Trebas tyto veci se prinášejí k oltári, prece necht mají své vlastní požehnání oddelene, od svatosti Tela a Krve Páne. Prvotiny at se neprinášejí od niceho krome hroznu a pšenice.
Poznámka: Cást toho pravidla o mléce a medu opravil šestý všeobecný snem svým 57. pravidlem.
Pravidlo 47. (karthagenského snemu) 131
Nižší duchovní a zdrženlivci (mnichové) at nepricházejí k vdovám nebo pannám lec s dovolením a souhlasem svého biskupa nebo kneží, avšak ani v tomto prípade at nevcházejí sami, nýbrž s druhými duchovními nebo s temi, k nimž biskup nebo kneží sami mají prístup k takovým ženám, nebo at s nimi rozmlouvají tam, kde jsou prítomni klerici nebo nekterí vážení krestané.
Pravidlo 48. (karthagenského snemu) 132
Biskup první stolice at se nenazývá exarchou kneží nebo vrchním knezem anebo necím podobným, nýbrž pouze biskupem prvního stolce.
Pravidlo 49. (karthagenského snemu)
Klerici at nevcházejí do krcmy jíst a pít, jenom když jsou nuceni pobytem na cestách.
Pravidlo 50. (karthagenského snemu) 133
Sv. tajemství oltáre at je vykonáváno lidmi, kterí nejedli. Vynat je z toho v roce jeden den, kdy se koná vecere Páne. Bude-li památka nekterých zemrelých biskupu a ostatních ve vecerní dobu, budiž vykonána pouze modlitbami, když se ukáže, že ti, kdož ji konají, jedli.
Poznámka: Že i liturgie Velikého ctvrtku, trebas je po dobe obední, má býti rovnež konána lacnými, je receno v 58. pravidlu tohoto snemu a 29. pravidlu šestého všeobecného snemu.
Pravidlo 51. (karthagenského snemu) 134
Biskupové a klerici at nejedí ve chráme, jenom když se stane z nouze na cestách mohou v nem míti odpocinek. I laikum podle možnosti budtež takové jedení zakázáno.
Pravidlo 52. (karthagenského snemu) 135
Kajícníkum budiž vymerena soudem biskupu lhuta pokání podle povahy hríchu; knez bez vule biskupa nerozhrešuje kajícího, jenom v dobe naléhavé potreby za neprítomného biskupa. Na každého kajícníka, jestliže jeho prestoupení bylo verejné a známé, zneklidnující celou církev, budiž položena ruka v predsíni chrámové.
Pravidlo 53. (karthagenského snemu)
Panny, zasvecené Bohu, když se loucí s otci, kterí je chránili, budtež pécí biskupa nebo v jeho neprítomnosti kneze, svereny váženým ženám, nebo žijí-li spolecne, necht se vzájemne ochranují, aby se všude netoulaly a nepoškodily dobrého jména církve.
Pravidlo 54. (karthagenského snemu) 136
Nemocní, kterí za sebe nemohou odpovídati, budtež krteni tehdy, kdy dle jejich prání vyrknou o nich svedectví druzí na svou odpovednost.
Pravidlo 55. (karthagenského snemu) 137
Divadelníci a herci na predstaveních a ostatní takové osoby nebo odpadlíci, kterí se kají a k Bohu navracejí, nebudtež zbavováni milosti nebo smírení.
Pravidlo 56. (karthagenského snemu)
I napríšte se dovoluje císti utrpení mucedníku ve dnech, kdy se koná jejich každorocní památka.
Pravidlo 57. (karthagenského snemu) 138
O donatistech a detech donatisty krtených. Usnesli jsme se otázati se bratrí a svých spoluslužebníku Syrikije a Simplikiana o detech, práve krtených donatisty, aby to, co bylo nad nimi vykonáno ne z jejich vule, nýbrž z poblouznení rodicu, nebránilo jejich ustanovení pri službe svatého oltáre, jestliže se obrátí k církvi Boží se spasitelnou náklonností.
Pravidlo 58. (karthagenského snemu)
Honorát a Urban, biskupové ze zeme Mauretanie Sitifenské rekli: slyšeli jsme o nicejském výkladu víry. O obetování konaném po obede; je správné, aby bylo dustojne konáno lacnými; a tehdy toto bylo potvrzeno.
Pravidlo 59. (karthagenského snemu) 139
Podle daného nám príkazu navrhujeme i to, co bylo usneseno na snemu v Kapue, že nemají býti prekrtívaní nebo presvecování nebo precházení biskupu na jiný stolec. Kreskonij, biskup Rekenské vsi, opovrhnuv lidem svého stádce, zmocnil se církve Vekenské a dokonce dodnes, ac podle pravidel mnohokráte vybízen, nechtel tuto církev opustiti, do níž vtrhnul. O tomto práve sdeleném jsme slyšeli, že je verohodným a podle príkazu žádáme o laskavé povolení, abychom se smeli z naprosté nutnosti pro jeho zkrocení obrátiti k predstavenému zeme podle rozkazu slavných císaru, aby ten, kdo se nechtel pokoriti pokojnému vybídnutí vaší svatosti a napraviti to, ceho nelze trpeti, byl okamžite prinucen mocí vlády. Aurelij, biskup, rekl: Se zachováním ustanoveného rádu at se neuznává príslušným k snemu, kdo pokojne požádán vaší láskou, aby opustil místo, jehož se zmocnil, odmítne, ponevadž svým prezíráním a nepokorou upadl pod svetskou moc. Honorát a Urban biskupové, rekli: Je toto vhodné všem? Všichni biskupové pravili: spravedlivé, vhodné.
Pravidlo 60. (karthagenského snemu) 140
Budiž dávný rád zachováván: Nelze uznati, že stací méne než tri biskupové k ustanovení biskupem, jak stanoveno v pravidlech.
Pravidlo 61. (karthagenského snemu) 141
Sluší rozhodnouti i toto: Jestliže pristoupíme k volbe biskupa a vzniknou nejaké námitky, ježto jsme meli takové prípady posouditi, necht bude dovoleno, aby se pouze tri sešli k ospravedlnení toho, jenž má býti rukopoložen, avšak k tomuto poctu necht se pripojí jeden nebo dva biskupové a pri lidu, k nemuž volený má býti ustanoven, napred budtež šetrení o osobách, jež vznesly námitky a posléze se pridá to, co oznámili, k šetrení a když se ukáže cistým pred ocima lidu, tehdy budiž rukopoložen. Všichni biskupové rekli: Zcela souhlasíme.
Pravidlo 62. (karthagenského snemu)
Ježto si pamatujeme, že jsme už dávno uznali nutným, aby se každorocne konalo shromáždení pro porady, až se sejdeme dohromady, tehdy budiž oznámen den Paschy prostrednictvím delegátu, nacházejících se na snemu.
Pravidlo 63. (karthagenského snemu) 142
Honorát a Urban, biskupové, rekli: Slovy nám bylo rovnež prikázáno, abychom žádali podle hypponskéno snemu, že má býti v dobe snemu navštívena každá oblast, o navštívení podle porádku též Mauretanie, což jste odkládali z roku na rok. Aurelij, biskup, pravil: Tehdy jsme nic nerozhodli o Mauretánské zemi, jelikož ona leží na pokraji Afriky a sousedí s barbarskou zemí. Dejž Buh, že budeme moci bez slibování v hojnosti toto uciniti a do zeme vaší prijíti.
Pravidlo 64. (karthagenského snemu) 143
Epigonij, biskup, pravil: Na mnohých snemech duchovní stav rozhodl, aby lid ve farnostech závislý na biskupech a nikdy zvláštního biskupa nemající, nedostával svých vedoucích t.j. biskupu, jinak než se souhlasem biskupa, jemuž od pocátku podléhal. Nebot nekterí pristupujíce k násilnému zmocnení nekterého místa, odvracejí se od obcování s bratrími. Když jsou za to odsouzeni podle nejakého starého práva prevahy, udržují si panství. Mnozí pak z kneží, nadutí a nerozumní, pozvedají své šíje proti vlastnímu biskupovi, ponoukajíce k tomu lid hostinami a lstivými radami, aby je samy z nesprávné prízne ustanovil vedoucími. Tvé rozvaze, nejvernejší bratre Aurelie, jsme zavázáni za ten zvlášte žádoucí výsledek, že jsi takové pokusy mnohokráte zamezil. Proti zlým úmyslum, špatným radám a dohodám takových lidí navrhuji toto: Nenáleží, aby zvláštního predstaveného prijímali lidé, kterí v tak nazývaném farním obvode podléhají odedávna biskupu a nikdy nemeli zvláštního biskupa. Procež, jestliže se zdá býti muj návrh vhodným celému svatému snemu, budiž prijat.
Aurelij, biskup, rekl: Nenamítám niceho proti vývodum bratra a spolubiskupa našeho, ale prohlašuji, že toto jsem cinil a budu ciniti pochopitelne u stejne smýšlejících nejen s karthagenskou církví, nýbrž se vším duchovním stavem. Nebot je mnoho tech, kdož se domlouvají se svým davem, jejž jak receno, uvádejí v omyl, lahodíce jeho sluchu a lichocením lákajíce k sobe lidi pohoršlivého života. Dokonce se chlubí a oddelují od tohoto našeho duchovního stavu a opírají se o svuj dav; mnohokráte pozváni prijíti na snem, odmítají v obave, aby nevyšly najevo jejich ohavnosti. Proto je-li vhod, navrhuji: Jsme povinni vším zpusobem se postaviti proti nim, aby nezustaly v jejich moci nejen obvody, jichž se násilne zmocnili, nýbrž i vlastní chrámy, jež neprávem prišly pod jejich moc. Necht budou mocí verejne vypuzeni a necht je stolec prvních biskupu odvrhne. Nebot žádá spravedlnost, aby ti, kdož se pripojují k bratrím a k celému snemu, nejen si zachovali svuj stolec, nýbrž dostali ve správu tyto sporné obvody a naopak, aby ti, kdož se zdají býti spokojenými svým davem lidu a nedbají na bratrskou lásku, byli zbaveni nejen obvodu, jichž se zmocnili, nýbrž také, jak jsem pravil, aby jim jakožto buricum byla odnata mocí svetských vladaru jejich vlastní místa. Honorát a Urban, biskupové, rekli: Významné posouzení vaší svatosti se dotklo rozumu všech a domníváme se, že je nutno odpovedí všech prijati váš návrh. Všichni biskupové pravili: Souhlasíme, souhlasíme.
Pravidlo 65. (karthagenského snemu) 144
Žádný biskup neprijímejž cizího klerika bez vedomí jeho drívejšího biskupa.
Pravidlo 66. (karthagenského snemu) 145
Aurelij, biskup, pravil: Prijmete, bratri, mé slovo. Stávalo se mnohdy, že církevní lidé mne žádali o jáhny nebo kneze nebo biskupy. Pamatuje na predpisy, já se jimi rídím i obracím se k biskupu klerika, o nejž se žádá a jemu oznamuji, že o jeho klerika žádají príslušníci toho ci onoho chrámu. Hle, až dodnes mi necinili výtek. Avšak, aby ani pozdeji se tak nestalo, cili aby se nestaveli proti v této záležitosti, ti, jež žádám (nebot víte, že mám v péci mnoho chrámu a obstarávám mnoho rukopoložení), když pristoupím k nekterému ze spolupastýru s dvema nebo tremi svedky z vašeho stavu, jestliže se ukáže, že volený je hoden, je spravedlivé, aby vaše láska posoudila, co jest ciniti. Nebot já, jak vy víte, bratri, z Boží vule mám péci o mnohé chrámy. Numidij, biskup, vece: Stolci tomuto vždy príslušela plná moc ustanovovati biskupa dle prání každého chrámu, odkudž chtel, a at mu byl kdokoliv jmenován. Epigonij, biskup, pravil: Dobrá vule zmírnuje moc, nebot ty, bratre, méne se odvažuješ, než bys mohl a jevíš se všem dobrým a lidumilným. Nebot tvé úvaze se ponechává, abys projevil ohled k osobe každého biskupa, ale také pri prvním a jediném styku s nimi, uznáš-li nutným, trvej ne tom, co je v moci tohoto stolce, ježto jsi nucen posilovati všechny chrámy. Procež ti nedáváme onu moc, avšak potvrzujeme ji pecetí tvého souhlasu, aby ti bylo povoleno vždy bráti, koho chceš a ustanovovati predstavené chrámu a ostatní, o než se žádá, odkudž uznáš za dobré. Postumetian, biskup, rekl: Jestliže má nekdo pouze jednoho kneze, zda i tohoto jediného by bylo lze jemu vzíti? Aurelij, biskup, pravil: Podle milosti Boží muže jeden biskup ustanoviti mnoho kneží. Knez zpusobilý k biskupství se snadno nenajde. Proto má-li kdo pouze jednoho kneze a pritom hodného biskupství, jest povinen tohoto jediného predati na rukopoložení. Postumetian, biskup, pravil: Má-li však jeden biskup mnoho kleriku, toto jeho množství je povinno pomoci mne. Aurelij, biskup, rekl: Prirozene, jak jsi pomohl druhé církvi, tak i ten, kdo má velký pocet kleriku, bude podnecován prenechati ti ze svého poctu osoby k rukopoložení.
Pravidlo 67. (karthagenského snemu)
Pro každého biskupa je náležite zajišteno ustanovením, aby z urcitého seskupení farností ani jedno místo nebylo odtrhnouti a neobdrželo zvláštního biskupa, lec se souhlasem toho, kdo má nad ním pravomoc. Jestliže tento dovolí, aby urcitý okruh dostal vlastního biskupa, necht ten, kdo byl ustanovený na toto místo, nerozširuje svou pravomoc na jiné okruhy, ježto pouze jeden byl vynat ze seskupení mnohých a ucinen hodným míti cest zvláštního biskupa.
Pravidlo 68. (karthagenského snemu) 146
Je v pameti váš souhlas spolecný se mnou 147 s usnesením predešlého snemu: Ti, kdož byli pokrteni donatisty v dobe své neplnoletosti, kdy nemohli poznati, jak záhubné je jejich bloudení, ale po dosažení veku, zpusobilého uvažovati, poznali pravdu a opovrhli jejich nerozumností, podle dávného rádu budtež položením ruky prijímáni do obecné Boží církve, rozšírené po celém svete. Výtka z bývalého poblouznení nesmí býti prekážkou k jejich prijetí do rad duchovních, když oni pristoupivše k víre uznali za svou pravou církev a v ní uverili v Krista a prijali tajemství Trojice, jež jsou, jak je zrejmé, všechna pravdivá, svatá a Božská, na nichž je položena všechna nadeje duše, bez ohledu na to, že predcházející drzost bludaru bez úsudku usilovala o to, aby predala neco opacného pod jménem pravdy. Toto jednoduše ucí svatý apoštol prave: Jeden Buh, jedna víra, jeden krest, 148 tedy i to, co jedenkrát je nutno predávati, nesmí se znovu prejímati. Procež po predání anatheme jména bludu budtež položením rukou prijati do jedné církve, jež je dle výroku holubicka, 149 jediná máti krestanu, v níž spasitelne se prijímají všechna tajemství vecná a oživující, avšak ty, kdož prebývají v bludu podvrhující velikému odsouzení a trestu. Co vpravde jasne by je provázelo k vecnému životu, to v bludu se stává pro ne více zatemnujícím a odsuzujícím. Tomuto mnozí unikli a poznavše prímou cestu matky, obecné církve, uverili ve všechna ona tajemství z lásky k pravde a prijali je. Že takoví, když se pripojí osvedcení o jejich dobrém živote, bez pochyb mohou býti správne potvrzeni v duchovenstvu ke sloužení svatým tajinám zvlášte v tak težkých okolnostech, nikdo nemuže popírati: Jestliže nekterí duchovní, kterí totéž, t.j. Donatovo ucení, následovali, si budou práti pripojiti se k nám se svým lidem a ve svých hodnostech, z lásky ke cti dávajíce národu rady k životu a zachovávajíce sobe stupne ke spasení, domnívám se, abychom toto zatím zanechali, až shorarecení bratrí projeví 150 po peclivém rozmyšlení své mínení a ve rozvážné rade prozkoumají obsah našeho návrhu a vhodne nás upevní v tom, co je nutno, abychom v této záležitosti rozhodli. Nyní se omezujeme pouze na ty, kdož byli pokrteni od donatistu v detství, aby shora jmenovaní bratri souhlasili, bude-li jim to vhod s naším rozhodnutím, že mohou býti rukopoloženi.
Pravidlo 69. (karthagenského snemu)
Náleží žádati zbožné císare, aby prikázali úplne vyvrátiti pozustalé modly ve vší Africe: Nebot ve mnohých místech prímorských a na ruzných panstvích ješte tento blud nesprávne zachovává platnost. Budiž rozkázáno vymýtiti modly a všemi zpusoby rozboriti jejich chrámy, stojící na vsích a ukrytých místech, bez jakéhokoliv slušného zevnejšku.
Pravidlo 70. (karthagenského snemu)
Nutno požádati zbožné císare, aby rácili vydati zákon i o tomto: Jestliže si nekterí budou práti v nejaké záležitosti míti soud v církvi dle apoštolského práva, náležejícího církvím a muže se státi, že jedna strana bude nespokojena rozhodnutím kleriku, nebudiž dovoleno predvolati k soudu ke svedectví toho duchovního, který dríve tutéž záležitost projednával anebo pri jejím projednávání byl prítomen. Rovnež ani nikdo z domácích církevní osoby nebudiž volán k soudu s povinností svedcit.
Pravidlo 71. (karthagenského snemu)
Rovnež nutno žádati krestanské císare i o toto: Jelikož proti božským prikázáním v mnohých místech se konají hostiny, prejaté od pohanského bludu, takže i krestané jsou tajne lákáni od pohanu k úcasti na nich, necht bude vydán zákaz takových hostin, jak v mestech, tak ve vsích, zvlášte protože v nekterých mestech se nebojí tímto zpusobem hrešiti dokonce ve dnech památky blahoslavených mucedníku a na posvátných místech. V tyto dny, což je hanebné i vysloviti, porádají na prostranstvích a rozcestích neslušné tance a zbytecnými slovy urážejí cest matek rodin a cistotu druhých pocestných zbožných žen, shromáždených o svatém dni, takže bývá témer nutno prchati od samého útocište svaté víry.
Pravidlo 72. (karthagenského snemu) 151
Náleží rovnež žádati i o to, aby bylo zakázáno predstavení divadelních her v den nedelní a v ostatní svetlé dny krestanské víry, tím spíše, že behem osmi dnu svaté Paschy lid se více shromažduje na dostihách, nežli v chrámu. Nutno zmeniti dny, urcené pro divadlo, setkají-li se se svátecními a nikdo z krestanu nesmí býti nucen k temto predstavením.
Pravidlo 73. (karthagenského snemu)
Nutno žádati i o to, aby rácili uzákoniti, aby duchovního jakéhokoliv stupne, odsouzeného soudem biskupu za kterýkoliv precin nebylo dovoleno chrániti pred trestem ani té církvi, v níž sloužil, ani žádnému cloveku, a aby jako trest za toto byla stanovena penežitá pokuta anebo ztráta cti, a necht prikáží, aby nebyl na omluvu brán zretel ani na vek ani na pohlaví.
Pravidlo 74. (karthagenského snemu)
Prísluší žádati ješte i o toto: Chce-li nekdo z nejakého hereckého zamestnání pristoupiti k milosti krestanství a osvoboditi se onech necistot, nebudiž nikomu dovoleno premlouvat nebo nutiti ho opet k temto zamestnáním.
Pravidlo 75. (karthagenského snemu)
O prohlášení v církvi propuštení na svobodu, bude-li zjišteno, že je ciní naši spoluslužebníci v Italii, z duvery k nim i my bez pochyb následujmež jejich postupu, když vyslanému delegátu verejne se odevzdá toto zjištení. A co jen lze konati jako víre odpovídající k blahu církve a k spasení duší, vše to i my s úchvalou prijímejme pred tvárí Páne.
Pravidlo 76. (karthagenského snemu)
Aurelij, biskup, rekl: Domnívám se, že delegát posílaný do Italie nesmí zanechati bez pozornosti záležitost Ekytije, odsouzeného dávno spravedlive rozhodnutím biskupu. Stane-li se a poslaný ho najde na tech místech, necht tento bratr náš ve snaze o obranu církevního rádu, zasáhne proti nemu, jak nutno a kde možno. Všichni biskupové pravili: Velmi souhlasíme s tímto návrhem.
Pravidlo 77. (karthagenského snemu) 152
O laskavém zacházení s donatisty. Po vyšetrení a prozkoumání všeho, co muže napomáhati církevnímu prospechu z pokynu a vnuknutí Ducha Božího, volíme jako lepší jednati se shoravzpomenutými lidmi laskave a pokojne, trebas oni, svými neklidnými a rozdílnými názory se velmi vzdalují od jednoty Tela Páne. Tímto zpusobem dle našich možností, budiž dáno všem v plnou známost ve všech afrických oblastech, jež byly získány jejich obecenstvím a prízní, jakým smutným bloudením sebe svázali. Muže se státi, když s laskavostí budeme shromaždovati lidi jiných názoru, že dle slov apoštolských nekdy dá jim Buh pokání ku poznání pravdy, aby dobyli se z osidla dáblova, od nehož jsou zjímáni k cinení jeho vule. (2.Tim. 2,25-6).
Pravidlo 78. (karthagenského snemu)
Usneseno poslati z našeho snemu listy k úradum v Africe a uznáno za vhodné požádati je o pomoc spolecné matce obecné církvi v prípade, když moc biskupa je opomíjena v mestech, to je, aby z úrední moci a pécí a s vroucností vuci krestanské víre ucinily vyšetrení o událostech ve všech místech, kde ovládli církve maximianisté a také o lidech, kterí od nich byli odtrženi, a aby zprávy pro všechny hodnoverné o techto událostech prikázaly zanésti do zápisu o národních záležitostech.
Pravidlo 79. (karthagenského snemu) 153
O prijetí kleriku donatistu do duchovenstva obecné církve. Posléze usneseno poslati listy bratrím a spolubiskupum našim a zvlášte k apoštolskému stolci, na nemž predsedá vzpomenutý dustojne ctený bratr a spoluslužebník náš Anastasij, aby vzhledem k jemu známé veliké potrebe Afriky, pro pokoj a prospech církve dle úvahy a rozhodnutí každého obecného biskupa, spravujícího církev v urcitém míste, bylo lze prijímati v jejich hodnostech knežství ty z duchovních, donatistu, kterí opraví svuj názor a budou si práti prijíti k obecnému sjednocení, jestliže toto se ukáže jako spolupusobící pokoj mezi krestany. Je známé, že i v drívejší dobe bylo takto postupováno s tímto rozkolem, o cemž svedcí príklady, mnohých a témer všech afrických církví, v nichž vznikl tento blud. Toto je provádeno nikoliv k porušení snemu, který byl v této záležitosti v zemích, ležících za morem, nýbrž aby toto bylo zachováno k prospechu tech, kdož si prejí tímto zpusobem prejíti do obecné církve, aby nebyla postavena žádná prehrada jejich sjednocení. Tem, o nichž bude zjišteno, že v místech svého pobytu všemožne spolupusobí a napomáhají obecné jednote na zrejmý prospech duše bratrí, nebudiž prekážkou usnesení, prijaté proti jejich hodnostním stupnum na snemu za morem, nebot spása není zahrazena pred žádnou osobou. Tudíž ti, kdož byli od donatistu rukopoloženi, jestliže se napraví a prejí si pristoupiti k obecné víre, nebudtež zbaveni prijetí ve svých hodnostech podle rozhodnutí snemu, který byl za morem.
Pravidlo 80. (karthagenského snemu)
O jmenování delegace k donatistum k uzavrení pokoje. Potom usouzeno, aby po techto aktech k vyhlášení pokoje a jednoty, bez cehož není možné spasení krestanu, byli z našeho stredu posláni delegáti k biskupum samých donatistu, mají-li nejaké, nebo k jejich laikum. Prostrednictvím techto delegátu budiž ovšem ucineno známým, že donatisté nemají nic závažného proti obecné církvi. Zvlášte budiž všem zrejmé pro hodnoverný dukaz pomocí zápisu mestských záležitostí, jak sami oni postupovali s maximianisty, svými odštepenci. V tomto prípade, chtejí-li videti, od Boha je jim ukázáno, že oni stejne nesprávne odpadli od jednoty církevní, jako nyní od nich odpadli maximianisté, jak sami kricí. Z poctu tech, jež odsoudili verejne mocí své rady, potom nekteré prijímali v knežských hodnostech a uznávali krest, jejž vykonali odsouzení a jimi svržení. Tím se dokazuje, jak nerozumným srdcem protiví se oni pokoji církve, rozšírené po celém svete, když takto jednají na prospech strany Donatovy a nepovažují sebe za poskvrnené stykem s temi, jež takto z nouze prijali s pokojem, avšak mezitím se prou s námi, t.j. s obecnou církví, rozprostírající se až do posledních koncin zeme a nemohou se pouciti z necistého obecenství s temi, jež dríve sami všichni odsuzovali.
Pravidlo 81. (karthagenského snemu) 154
Usneseno, aby se biskupové, kneží a jáhni dle pravidel príslušejících jejich hodnosti zdržovali žen, jež již mají. Jestliže toto neuciní, budtež odstraneni z církevních hodností; ostatní clenové kleru nebudtež k tomu nuceni. Ale náleží zachovávati zvyklost každé církve.
Poznámka: Poslední slova tohoto pravidla jasne ukazují, že snem, jež je vyrkl, sám neuznával je spolecným pravidlem pro všechny církve. Jasnejší a presnejší ustanovení všeobecné církve o tomto predmetu je v 12. a 13. pravidle VI. všeobecného snemu.
Pravidlo 82. (karthagenského snemu)
Usneseno, aby nebylo dovoleno žádnému biskupovi opoušteti hlavní místo svého stolce a odejíti ke kterémukoliv chrámu ve své eparchii, ani svými osobními záležitostmi více než je zapotrebí se zabývati a opoušteti péci o horlivost o svuj stolec.
Pravidlo 83. (karthagenského snemu) 155
O detech, když není hodnoverných svedku, kterí by vypovedeli, že bez pochybností byly pokrteny a samy vzhledem k svému veku nemohou dáti uspokojující odpoved na otázku, zda obdržely svatost, stanoveno, že je náleží bez všech pochybností krtíti, aby taková pochybnost je nezbavila ocistení touto svátostí. Toto nám poradili naši bratri delegáti mauretánští, protože takových je kupováno od barbaru.
Pravidlo 84. (karthagenského snemu) 156
Ustanoveno rovnež ohlašovati den uctívané Paschy všem skrze pripsání pod rozhodnutí snemu. Den snemu budiž zachován tentýž, jak byl oznacen na hypponském snemu, t.j. dvacátý první duben. A o tom jest nutno napsati vedoucím všech oblastí, aby když svolávají snem u sebe ponechali tento den volným.
Pravidlo 85. (karthagenského snemu)
Také rozhodnuto, aby nebylo dovoleno žádnému biskupovi, který docasne spravuje nejaký stolec, aby si jej držel z príciny nesouladu a sporu v lidu, avšak, aby pecoval o to, aby pron byl zvolen behem roku biskup. Nebude-li o toto dbáti, budiž po uplynutí roku zvolen jiný správce.
Pravidlo 86. (karthagenského snemu) 157
Usnesli se všichni z duvodu utiskování chudých, kterí neustále podávají církvi stížnosti, požádati od císaru, aby byli pro ne voleni pod dozorem biskupu obránci pred násilím bohatých.
Pravidlo 87. (karthagenského snemu)
Ustanoveno, aby po každé, kdy se má sejíti snem, vcas na nej docházeli biskupové, jímž nebrání ani vek ani nemoc ani žádná vážná nutnost. A prední necht získají zprávy, každý ze své oblasti o všech biskupech, zda na dvou nebo trech místech se konají jejich shromáždení a od každého z techto jednotlivých shromáždení necht strídave zvolení neodvolatelne prijdou ke dni snemu. Když nemohou prijíti pro mnoho jakýchkoliv težkostí, jak se muže státi, jestliže nevysvetlí svému prednímu biskupovi prekážky, jež ji potkaly, je nutno, aby takoví byli spokojeni obecenstvím pouze ve své církvi.
Pravidlo 88. (karthagenského snemu) 158
O Kreskoniji Villarekentském usneseno všemi: Z tohoto místa oznámiti prednímu biskupovi numidijskému, aby vedel, že má svým listem uvedomiti shorareceného Kreskonije o príchodu, aby neodkládal a dostavil se na príští obecný snem africký. Neprijde-li, necht ví, že bude nad ním vyrcen soud.
Pravidlo 89. (karthagenského snemu) 159
Ponechání hypponské církve bez vedení nemá dlouho býti nepovšimnuto, a jelikož tamní církve jsou v moci tech, kdož se zrekli nezákonného obecenství s Ekytiem, bylo usneseno vyslati z tohoto snemu biskupy: Regina, Alypije, Augusta, Materna, Theasije, Evódije, Plakiana, Urbana, Valerija, Ambivija, Fortunata, Kvotvultdea, Honorata, Jannuakija, Apta, Ampelije, Viktorijana, Euangella, Rogatiana a tito necht shromáždí a poucí ty, kdož z tvrdošíjnosti, hodné pokárání, ocekávají na skoncení úteku téhož Ekytije, a ustanoví jim biskupa spolecnou modlitbou. Jestliže tito ani nebudou chtíti uvažovati o pokoji, necht neprekážejí zvolení predstavitele, aby byl ustanoven ku prospechu církve, jež tak dlouhý cas zustávala bez biskupa.
Pravidlo 90. (karthagenského snemu)
Rozhodnuto i toto: Když na cleny kleru bývá podáno udání a hlásí se nekterá obvinení, tehdy dílem pro odvrácení výtek církvi, dílem pro vážnost kleru, z kterýchžto duvodu se jim ukazuje shovívavost, dílem pro vyvarování pyšné škodolibosti bludaru a pohanu, jestli si prejí, což je nutné, hájiti svou záležitost a postarati se o dukazy o své nevine, necht tak uciní behem roku, kdy jsou povinni býti mimo obecenství. Jestliže behem roku neocistí svou záležitost, nebudiž potom od nich prijímán žádný hlas.
Pravidlo 91. (karthagenského snemu)
Stanoveno i toto: Jestliže nekdo prijme nekoho z cizího monastýru a bude chtíti ustanoviti ho v kleru nebo ho jmenuje igumenem svého monastýru, budiž biskup takto jednající vzdálen z obecenství s ostatními, a necht se omezí pouze na styk se svým stádcem, a onen necht nezustane ani duchovním ani igumenem.
Pravidlo 92. (karthagenského snemu) 160
Rozhodnuto i toto: Jestliže nekterý biskup ustanoví za své dedice bludare nebo pohany, príbuzné ci k príbuzenstvu nenáležející a dá jim prednost pred církví, takovému i po smrti budiž vyrcena anathema a jeho jméno nebudiž nikdy od kneží Božích vysloveno. Necht mu není k ospravedlnení ani to, odejde-li bez záveti. Ponevadž byv ustanoven biskupem, ze slušnosti mel uciniti rozhodnutí o svém majetku, odpovídající jeho povolání.
Pravidlo 93. (karthagenského snemu)
Usneseno také o propoušteních na svobodu bývajících v církvi, podati žádost císari.
Poznámka: Rozumí se žádost, aby taková propuštení byla potvrzena panovnickou mocí.
Pravidlo 94. (karthagenského snemu) 161
Ustanoveno i toto: Všude na polích a na vinicích postavené jakoby na pamet mucedníku oltáre, pri nichž není položeno žádné telo nebo cásti ostatku mucednických, necht se dají poboriti, je-li možné, místními biskupy. Jestliže to nepripustí vzrušení v lidu, v krajním prípade, at je lid poucován, aby se na techto místech neshromaždoval, a aby se ti, kdož správne smýšlejí, nepripojovali k takovým místum žádnou poverou. A pamet mucedníku, at se nikterak nekoná, lec tam, kde je bud telo nebo nekterá cást ostatku ci podle verného a dávného podání jejich obydlí nebo jmení nebo místo utrpení. Avšak oltáre, at jsou kdekoliv postavené podle videní ve snu nebo marnivých zjevení nekterých lidí, necht budou zcela odvrhnuty.
Pravidlo 95. (karthagenského snemu)
Usneseno rovnež žádati po slavných císarích, aby byly na každý zpusob vymýceny zustatky modloslužebnictví nejen v sochách, nýbrž na jakýchkoliv místech nebo doubravách nebo stromech.
Pravidlo 96. (karthagenského snemu) 162
Všichni biskupové rekli: Bude-li usneseno napsati nejaké listy na snemu, necht ctený biskup, predsedající na tomto snemu, rácí jménem všech napsati o usneseních a listy podepsati. Dále pak biskupum delegátum, jež nutno vyslati do afrických oblastí v záležitosti donatistu, necht se dají listiny, urcující platnost daného jim poverení, od nichž nesmejí odstoupiti.
Pravidlo 97. (karthagenského snemu)
Jelikož tato záležitost je spolecná, na níž obrátil pozornost bratr a spoluslužebník náš, necht zná každý z nás hodnost, urcenou mu od Boha, že ti, kdož byli ustanoveni po druhých, dávají prednost dríve ustanoveným, a neodvažují se cokoliv uciniti, bez jejich vule. Proto navrhuji to, co mi prichází na mysl: Náleží, aby celý snem náležite zkrotil ty, kdož opomíjejí ony, kdož byli pred nimi ustanoveni, a projevují nejakou drzost. Ksantipp, biskup prvního stolce numidijského, pravil: Všichni prítomní bratri vyslechnuvše úvahy bratra a spoluslužebníka našeho Aurelije, co na ne odpovídají? Diatimij, biskup, rekl: Co je stanoveno stanoviskem dávných, navrhuje se k vašemu souhlasu. To, co je obsaženo v aktech drívejších snemu karthagenské církve, necht vaším souhlasem se plne potvrdí a necht všichni zachovávají. Všichni biskupové pravili: Tento rád byl zachováván od otcu i od starých, z Boží vule bude zachován. Avšak pritom budiž chráneno právo prvních biskupu Numidie a Mauretanie na základe numidijského archivu a seznamu stolcu. Potom všichni biskupové, kterí podepsali rozhodnutí tohoto snemu, stanovili, aby seznam stolcu a základní listina numidijská byly jak u prvního stolce, tak v metropolii Konstantina.
Pravidlo 98. (karthagenského snemu)
O Kvotvultdeu a Kentyartu. Ježto na žádost jeho odpurce, aby se dostavil na náš snem, byv otázán, zda chce míti pri pred biskupy, napred souhlasil, ale druhého dne odvetil, že nechce a vzdálil se, usnesli se všichni biskupové, aby tohoto Kvotvultdea nikdo neprijímal do obecenství dokud jeho záležitost nebude dokoncena. Nebot pred rozhodnutím o jeho veci odnímati mu biskupství, nebylo by vhodným nikomu z krestanu.
Pravidlo 99. (karthagenského snemu) 163
O Maximiánu, biskupu Vagenském, usouzeno: Necht se od snemu pošlou listiny i jemu i verícím, aby zanechal biskupství, kdežto oni at si hledají jiného.
Pravidlo 100. (karthagenského snemu) 164
Usneseno i toto: Napríšte necht svecení v afrických oblastech dostávají od svetitelu osvedcení, jejich rukou podepsané, s poznamenáním konsula, t.j. roku a dne rukopoložení, aby nevznikala žádná nedorozumení o tom, kdo je mladší nebo starší.
Pravidlo 101. (karthagenského snemu)
Stanoveno i toto: Kdo aspon jedenkrát cetl v církvi, nebudiž prijat do kleru druhou církví.
Pravidlo 102. (karthagenského snemu)
Všichni jste s prislíbením navrhovali, že každý z vás má ve svém meste, nebo sám od sebe, vstoupiti do styku s vudci donatistu, nebo spojiti se se sousedním biskupem a rovnež vstoupiti s ním do styku v každém meste a míste prostrednictvím vedoucích a prvních v tech místech. Je-li to všem vhodné, necht se vysloví. Všichni biskupové rekli: Všem vhodné.
Pravidlo 103. (karthagenského snemu)
Biskup obecné církve 165 rekl: Poselství, jež má býti od vaší dustojnosti posláno donatistum, racte vyslechnouti a do akt zanésti a k nim poslati, aby potom i jejich odpoved byla nám oznámena prostrednictvím vašich spisu. Zákonite vstupujeme s vámi do styku, byvše vysláni od zákonného našeho snemu, prejíce se radovati z vašeho napravení. Známe lásku Pána rkoucího; "Blahoslavení pokojní, nebot ti synové Boží slouti budou." 166 On nám také skrze proroka pripomnel, že tem, kdož se ješte nechtejí zváti bratrími našimi, pravíme: Bratri naši jste. A tak nesmíte zlehciti toto naše napomenutí, jež pramení z pokojné lásky. Domníváte-li se, že máte v necem pravdu, nebudte na pochybách a obhajujte to, t.j. svolejte svuj snem, zvolte ze svého stredu ty, jimž náleží sveriti vec vašeho ospravedlnení, abychom mohli i my totéž uciniti, t.j. zvoliti z našeho snemu osoby, jež budou povinny se zvolenými z vašeho stredu na urceném míste a v urcenou dobu pokojne zkoumati všechny otázky, jež vás oddelují od obecenství s námi, a pomocí Hospodina Boha našeho trebas pozde necht bude ukonceno zatvrzelé bloudení, aby nemocné a nevedomé duše následujíce lidské presvedcení nezahynuly ve svatokrádežném rozdelení. Nebot jestliže toto prijmete bratrsky, lehce se zjeví pravda. Nebudete-li chtíti toto uciniti, ihned bude zrejmá vaše neduvera. A po prectení tohoto vzoru všichni biskupové rekli: Úplne souhlasíme, necht takto bude.
Pravidlo 104. (karthagenského snemu)
Poucení bratrím Theasiji a Evodiji, jmenovaným posly z karthagenského snemu k slavným a zbožným imperátorum. Když s pomocí Boží pristoupí ke zbožným císarum, tehdy jim oznámí, jakým zpusobem v dobe snemu minulého roku starší donatistu s plnou svobodou pomocí mestských oznámení byli pozváni ke shromáždení, aby mají-li odvahu hájiti svuj názor, zvolili nekteré zpusobilé ze svého poctu, kterí by s námi pokojne soutežili a pokorou krestanskou nepochybne dokázali, v cem u sebe zachovali pravdu, aby takovým zpusobem obecná uprímnost odedávna svítící v minulých casech, též nyní podobne byla poznána ze zmatecnosti a úpornosti tech, kdo si budou odporovati. Avšak ježto byli témer zachváceni beznadejí, neodvážili se niceho odpovedeti. A tudíž jelikož byl užit vuci nim biskupský a pokojný zpusob pusobení, a oni, nemohouce odpovedeti proti pravde, uchýlili se k nehezkému násilnému jednání tak, že mnohé biskupy a duchovní (abychom mlceli o laicích) zahrnuli pomluvami a do nekterých chrámu vtrhnuli a do jiných se pokoušeli rovnež vtrhnouti, náleží císarské lidumilnosti postarati se, aby obecná církev, jež je zbožnou útrobou, Kristu porodila a pevnou vírou vychovala, byla chránena jejich rozvahou, aby v jejich zbožnou dobu drzí lidé nevládli nad nemohoucím lidem pomocí jakéhosi strachu; když tento nemohou odvrátiti pomocí presvedcení. Nebot je známe a mnohokráte zákony vyhlášené, že vytvárejí hnusná srocení odštepencu. Toto bylo odsouzeno mnohokráte také príkazy samých shorarecených zbožných panovníku. Proto proti rádení onech odštepencu prosíme, aby nám byla poskytnuta božská pomoc, nikoliv neobycejná a nikterak cizí svatým Písmum. Nebot apoštol Pavel, jak ukázáno v pravdivých Skutcích apoštolských spiknutí výtržnických lidí porazil vojenskou pomocí. A tak prosíme o to, aby neprodlene byla poskytnuta ochrana obecné církvi v každém meste a ruzných místech, príslušných ke každému území. Náleží soucasne prositi zbožné panovníky, aby byl zachován zákon, vydaný blažené pameti jejich otcem Theodosijem, o potrestání po desíti funtech zlata bludaru svetících a svecených, také od správcu, u nich bude zjišteno jejich shromáždení. Pritom necht rozkáží potvrditi onen zákon s rozšírením jeho dosahu na ty, o jejichž pomluvách podali dukazy ti, kdož prijali péci o obecnou církev, aby v krajní míre touto obavou pred vznikem rozkolu a bludarského šílenství byli zachváceni ti, kterí odkládají svou ocistu a nápravu pri pomyšlení na vecné potrestání. Dále nutno žádati, aby jejich zbožnost obnovila dodnes jsoucí zákon, který odejme bludarum právo získávati cokoliv bud pri rukopoložení nebo podle záveti nebo pozustaviti, a proste receno, budiž zaslepeným svými nerozumnými predsudky a tem, kdož hodlají setrvávati v bludu donatistu, odnata moc zustaviti cokoliv nebo získati do vlastnictví. Avšak tem, kdož s myšlenkou na jednotu a pokoj chtejí se napraviti, budiž dovoleno, i pri platnosti takového zákona, získávati dedictví trebas by neco jako dar nebo dedictví obdrželi ješte tehdy když se nacházeli v bludarském omylu, s výjimkou tech, kterí po predvolání na soud uznali za nutné prestoupiti do obecné církve. Nebot o techto je nutno se domnívati, že nikoliv z bázne pred nebeským soudem, ale z hladu po pozemských výhodách projevili prání po obecné jednote. Nad vše toto je zapotrebí pomoci od úradu v každé oblasti. Avšak jestliže delegáti se budou domnívati, že je nutno ješte neco jiného na pomoc prospechu církve, dáváme jim plnou moc to uciniti a vykonati.
Pravidlo 105.
Ponevadž v Karthagene práve bylo vykonáno sjednocení, budtež poslány listy k úradum, aby i v ostatních eparchiích a mestech tyto úrady narídily vynaložiti péci o sjednocení. Karthagenská církev at pošle jménem celé Afriky císarskému dvoru v listinách biskupu dík za odmítnutí donatistu.
Pravidlo 106. (karthagenského snemu)
O tom, že obecný a úplný snem má býti pouze v prípade nutnosti. Usouzeno, že není nevyhnutelné príšte každorocne zatežovati bratrí, ale vyžaduje-li toho potreba obecná, t.j. celé Afriky na základe listu odevšad docházejících k tomuto stolci, tehdy má snem býti v té oblasti, kam volá nutnost a pohodlí. Záležitosti místní necht se projednávají jednotlive v každé oblasti.
Pravidlo 107. (karthagenského snemu)
O zákazu prenášení záležitosti od soudcu dobrovolne zvolených. Jestliže se stane a pre byla prenesena k vyššímu soudu a nespokojený rozhodnutím prvního soudu si zvolí soudce a spolecne s ním i ten, proti nemuž žádá nový soud, nebudiž potom žádnému z nich dovoleno prenášet pri pred jiný soud.
Pravidlo 108. (karthagenského snemu)
O církevních vykonavatelích. Mimoto usneseno žádati, aby bylo povoleno pet vykonavatelu pro všechny potreby, kterí budtež urceni do ruzných oblastí.
Poznámka: Funkce vykonavatelu pravdepodobne sestávala v úsilí, aby rozhodnutí predstavených a soudu nezustávala bez splnení z vyhýbavosti nebo urputnosti.
Pravidlo 109. (karthagenského snemu)
Dále usneseno, aby poslové vysílaní jménem všech eparchií, Vikentij a Fortunatian, prosili preslavné císare, aby bylo dovoleno zríditi vzdelané ekdiky, kterí by meli za povinnost obhajobu záležitostí a jako kneží eparchie prijali na sebe prímluvu ve vecech církve, aby mohli svobodne, vyžádá-li si toho potreba, úcastniti se shromáždení soudcu k vyvrácení námitek a k prednesení toho, co je potretí.
Poznámka: Této funkci ekdika cástecne odpovídala funkce duchovního poverence pri úradech svetské správy.
Pravidlo 110. (karthagenského snemu)
Usouzeno, aby zvolení delegáti, vyslaní k císarskému dvoru meli svobodnou delegaci.
Poznámka: To jest, je jim dovoleno prednésti nejen to, co jim uložil snem, nýbrž i jiné, co budou považovati za prospešné církvi.
Pravidlo 111. (karthagenského snemu)
Ustanoveno i toto: Lidu, který nikdy nemel svého biskupa, nikterak tohoto nedávati lec z rozhodnutí celého snemu každé oblasti a prvního biskupa a se souhlasem tohoto biskupa, k jehož obvodu ona církev prísluší.
Pravidlo 112. (karthagenského snemu)
O lidu a eparchiích odvracejících se od donatistu. Lid, který se odvrací od donatistu a má biskupa, ustanoveného bez souhlasu snemu, budiž zajisté ucinen hodným tohoto míti. Lid, který mel biskupa, ale po jeho smrti nechtel míti svého biskupa, ale preje si jak náleží býti pripojen k eparchii nekterého jiného biskupa, nelze býti v tom odmítnut. Navrženo toto: Biskupové, kterí pod vyhlášením císarského zákona o sjednocení navrátili k obecné církvi lid, jejž spravovali, jsou povinni ponechati si moc nad ním. Podle zákona o sjednocení i nadále náleží, aby všechny chrámy a jejich obvody a všechno príslušenství, jež se muže vyskytnouti a zákonne je ve vlastnictví tech chrámu, byly schváleny pro obecné biskupy, kterí jsou v tech místech, jež ovládli bludari, at se tito potom obrátili k obecné víre ci neobrátili. A jestliže nekdo z nich si neco prisvojil, po císarském zákone, je nutno to navrátiti.
Pravidlo 113. (karthagenského snemu) 167
Mavrentij, biskup, rekl: Prosím, aby byl jmenován soudcem svatý starec Xantipp, svatý Augustin, Florentin, Theasij, Sampsychij, Sekund a Posidij. Prikažte, aby toto bylo urceno pro mne. Svatý snem souhlasil s jmenováním žádaných soudcu; ostatní soudce, potrebné k doplnení predepsaného poctu, starec Xantipp prenechává k zvolení samým starcum nové Germanie.
Poznámka: Na žalobu starcu nové Germanie Proti biskupu Mavrentiji, dostavil se tento na snem k soudu, ale žalobci neprišli. Snem je uznal za hodny odsouzení, ale z laskavosti církevní to nevyrkl a urcil soud v oblasti, k níž biskup náleží. V této soukromé záležitosti vydal soud pravidlo, poskytující príklad složení soudu nad biskupem.
Pravidlo 114. (karthagenského snemu) 168
O smírení církve rímské a alexandrijské. O rozporu církve rímské a alexandrijské usneseno napsati k svatému papeži Innokentiji, aby obe církve vzájemne ochranovaly mír, jejž Pán prikazuje.
Pravidlo 115. (karthagenského snemu) 169
Ustanoveno podle evangelního a apoštolského ucení, aby ani ten, koho žena opustila, ani propuštená mužem, neoddávali se s druhou osobou, nýbrž bud at zustanou tak, anebo at se smírí mezi sebou. Nebudou-li tohoto dbáti, budtež prinuceni k pokání. Jest zapotrebí žádati, aby o tom byl vydán císarský zákon.
Pravidlo 116. (karthagenského snemu)
Ustanoveno i toto: Budtež konány všemi modlitby potvrzené na snemu jak pocátecní, tak konecné, modlitby predložení nebo položení rukou, a nikterak nebudtež prinášeny jiné proti víre, nýbrž necht se ríkají ty, jež osvícení shromáždili.
Pravidlo 117. (karthagenského snemu) (karthagenského snemu)
Ustanoveno: Jestliže nekdo z duchovních bude žádat císare, aby na svetském soude byla posouzena jeho vec, budiž zbaven cti. Jestliže požádá císare o soud biskupský, nijak mu v tom nebudiž bráneno.
Pravidlo 118. (karthagenského snemu) 170
Kdo odloucený od obecenství církevního v Africe se vetre do zámorských kraju, aby byl prijat v obecenství, ten bude vydán vyvržení z kleru.
Pravidlo 119. (karthagenského snemu) 171
Stanoveno: Jestliže nekdo chce jíti k císarskému dvoru, budiž to vyznaceno v propouštecím liste, zaslaném k církvi rímské, a odtud ješte necht obdrží propustku ke dvoru. Procež jestliže ten, kdo dostal propustku pouze do Ríma, pomlcev o potrebe nutící ho jíti ke dvoru, by chtel prímo se odebrati ke dvoru, budiž odloucen z obecenství. Jestliže tam v Ríme se ukáže nenadále nutnost jíti ke dvoru, necht ohlásí tuto potrebu biskupu rímskému a prinese list téhož rímského biskupa. V propouštecích listinách od prvních nebo od kterýchkoliv biskupu, dávaných jejich duchovním, budiž uveden den Paschy. Jestliže toho roku den Paschy není ješte znám, budiž poznamenán den Paschy roku minulého, podobne jako ve svetských zápisech obvykle se píše "po konsulátu".
Pravidlo 120. (karthagenského snemu)
Usouzeno i toto: Delegáti, posílaní od tohoto snemu, necht požádají slavné císare o vše, co uznají za prospešné proti donatistum, a Hellenum a proti jejich poverám.
Pravidlo 121. (karthagenského snemu)
Na tomto snemu stanoveno, aby jeden biskup nemel vliv na rozhodování svého soudu. Akta tohoto snemu nebyla napsána, protože bylo jednáno o místních záležitostech, nikoliv o obecných.
Poznámka: Karthagenský snem, jehož pravidla byla zde shromáždena, nebyl konán jen jednou, nýbrž je to rada každorocních snemu afrických biskupu, porádaných za predsednictví karthagenského biskupa. V tomto pravidle odkaz na tento snem se vztahuje k výrocnímu snemu, který byl v sedmém konsulátu imperátora Honoria. Pro strucnost zápisu toto pravidlo není jasné. Balsamon se domnívá, že je nutno je chápati souhlasne s 11. pravidlem téhož karthagenského snemu, t.j. když knez, odsouzený biskupem si stežuje na toto odsouzení, tehdy biskup nesmí sám naléhati na své rozhodnutí a usilovati o jeho provedení, nýbrž má postoupiti záležitost k projednání plného snemu anebo poctu biskupu, urceného v pravidlech.
Pravidlo 122. (karthagenského snemu) 172
V tento cas vydán zákon, že ze svobodného rozhodnutí každý muže prijmouti krestanství.
Poznámka: Za rok anebo dva po dobe vydání predcházejícího pravidla.
Pravidlo 123. (karthagenského snemu) 173
Snem proti bludu Pelagia a Celestia (Coelestia). Stanoveno všemi biskupy karthagenské církve, kterí se dostavili na svatý snem a jejichž jména a podpisy jsou vneseny v akta, že Adam byl stvoren od Boha ne smrtelným. Prohlásí-li kdo, že Adam první clovek, byl stvoren smrtelným, takže at zhrešil ci nezhrešil by telem zemrel, t.j. vyšel ty z tela ne za trest za hrích, ale po nutnosti prirozenosti, budiž anathema.
Pravidlo 124. (karthagenského snemu) 174
Rozhodnuto rovnež: Kdo odmítá nutnost krtení malých nebo detí, novorozených z útroby materské, nebo ríká, že trebas jsou i krteny na odpuštení hríchu, ale z prarodicovského hríchu Adamova nic neobdržely, co by bylo nutno ocistiti koupelí obnovení (z cehož by vysvítalo, že obrad krtení na odpuštení hríchu se nad nimi užívá ne právem, ale lživém významu), ten budiž anathema. Nebot to, co pravil apoštol: "Skrze jednoho cloveka hrích na svet všel a skrze hrích smrt, a tak na všechny lidi smrt prišla, v nemž všichni zhrešili", 175 sluší chápati nejinak, než jak vždy chápala obecná církev, všude rozšírená a rozprostranená. Nebot podle tohoto pravidla víry i deti, které nemohou ješte samy spáchati hrích, pravdive se krtí na odpuštení hríchu, aby se skrze znovuzrození v nich ocistilo to, co prijaly od starého zrození.
Pravidlo 125. (karthagenského snemu)
Rozhodnuto také: Jestliže nekdo rekne, že milost Boží, jíž se ospravedlnují v Ježíši Kristu Pánu našem, pusobí pouze k jedinému odpuštení hríchu, už spáchaných, ale nepodává nadto pomoci, aby se nepáchaly jiné hríchy, takový budiž anathema. Nebot milost Boží nejen podává vedení, co se má konati, nýbrž ješte vdechuje v nás lásku, abychom mohli též plniti to, co známe.
Pravidlo 126. (karthagenského snemu)
Rovnež, jestliže nekdo rekne, že tatáž milost Boží, jež je v Ježíši Kristu a Pánu našem, napomáhá pouze k tomu, abychom nehrešili, jelikož jí se odhaluje a zjevuje nám poznání hríchu, že víme, co máme hledati a ceho se varovati, ale že se jí nepodává nám láska a síla ke konání toho, co jsme poznali za nutné konati, takový budiž anathema. Nebot když apoštol praví: "Známost nadýmá, ale láska vzdelává", 176 bylo by velmi bezbožné veriti, že k našemu nadýmání máme milost Boží a k vzdelávání nemáme; tehdy to i druhé je dar Boží i vedení, co se má konati, i láska k dobru, jež se má konati, aby pri vzdelávající lásce nemohl se rozum nadýmati. Nebot jak od Boha je napsáno "kterýž ucí lidi umení", 177 tak i toto je napsáno: "Láska z Boha jest". 178
Pravidlo 127. (karthagenského snemu) 179
Rozhodnuto ješte: Jestliže kdo rekne, že nám byla dána milost ospravedlnení, abychom to, co je možné splnili ze svobodného rozhodnutí, skrze milost snáze plnili, tudíž že jako bychom i neprijavše milost Boží presto mohli trebas s obtížemi i bez milosti Boží splniti Boží prikázání, takový budiž anathema. Nebot o ovoci prikázání nerekl Pán: beze mne mužete obtížne ciniti, nýbrž pravil: "Beze mne nic nemužete uciniti." (Jan 15,5).
Pravidlo 128. (karthagenského snemu) 180
Také bylo rozhodnuto ohledne výroku sv. Jana Bohoslovce: Pakli díme, že hríchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není. 181 Kdo se domnívá, že je nutno toto chápati tak, jakoby rekl: Pro pokoru nesluší ríkati, že nemáme hríchu, a ne proto, že je tomu tak skutecne, ten budiž anathema. Nebot apoštol pokracuje a pridává toto: "Jestliže pak budeme vyznávati hríchy své, vernýt jest Buh a spravedlivý, aby nám odpustil hríchy, a ocistil nás od všeliké nepravosti." 182 Zde je velmi jasne ukázáno, že toto se praví ne z pokory pouze, nýbrž podle skutecnosti. Nebot apoštol mohl by ríci: Jestliže díme, že hríchu nemáme, sebe povznášíme a pokory v nás není, ale když dí: "sami se svodíme, a pravdy v nás není", tu jasne ukázal, že ten, kdo o sobe ríká, že nemá hríchu, nemluví pravdu, ale lže.
Pravidlo 129. (karthagenského snemu) 183
Rozhodnuto i toto: "Jestliže kdo rekne, že svetci v modlitbe Páne "odpust nám naše viny" 184 nepraví o sobe, jelikož jim této prosby už není zapotrebí, nýbrž o druhých hríšných, kterí jsou v jejich lidu a neríká žádný ze svatých zvlášt "odpust mi viny mé", nýbrž "odpust nám naše viny", takže je prý nutno tuto prosbu spravedlivého chápati více za druhé, než za sebe sama, takový budiž anathema. Svatý a spravedlivý byl Jakub apoštol, když pravil: "V mnohém zajisté klesáme všichni." 185 Nebot proc by toto slovo bylo uvedeno, ne-li proto, aby tato myšlenka byla souhlasná se žalmem, v nemž se cte: "Nevcházej v soud s služebníkem svým, nebot by nebyl spravedliv pred tebou nižádný živý." 186 A v modlitbe moudrého Šalamouna "Není cloveka, kterýž by nehrešil", 187 a v knize sv. Joba; "Zapecetuje ruku každého cloveka, aby každý clovek poznal svou nemohoucnost." 188 Proto také i svatý a spravedlivý Daniel prorok v modlitbe pravil v množném císle: "Zhrešilit jsme a prevrácene jsme cinili" 189 atd., jak on tam pokorne a pravdive vyznává. Aby nemyslili, jak se nekterí domnívají, že on mluví ne o svých, ale více o hríších lidu svého, proto on potom rekl: "Modlil jsem se a vyznával hrích svuj i hrích lidu svého... pred tvárí Hospodina Boha svého." 190 Nechtel ríci "hríchy naše", ale pravil "hrích lidu svého i hrích svuj", jelikož prorok jakoby predvídal, že se zjeví tací lidé, kterí to budou špatne chápati.
Pravidlo 130. (karthagenského snemu) 191
Rozhodnuto i toto: Jestli se kdo domnívá, že ona slova modlitby Páne, v nichž ríkáme "odpust nám naše viny" vyslovují svatí z pokory, ale nikoli vpravde, budiž anathema. Nebot kdo by strpel onoho, kdo se modlí, jenž by lhal ne lidem, nýbrž samému Pánu? Ústy svými by ríkal, že chce míti odpuštení, ale v srdci by pravil, že nemá hríchy, jež by bylo nutno mu odpustiti.
Pravidlo 131. (karthagenského snemu) 192
Pred nekolika léty, pred tímto v této církvi plným snemem, bylo rozhodnuto, aby chrámy v jakémkoli kraji, jež se staly obecnými pred vydáním zákona o donatistech, príslušely k tem stolcum, jejichž biskupové je presvedcili o obecném spojení. Ty, jež se sjednotily po vydání zákonu, necht náleží k tem stolcum, jimž patrily jsouce na strane Donata. Avšak ježto vznikaly a vznikají potom mezi biskupy mnohé spory o obvody, jejichž drívejší stanovení zdá se být nedokonalým, na tomto svatém snemu bylo ustanoveno: Byl-li nekde obecný chrám a chrám náležející strane Donatove a príslušely k rozlicným stolcum, necht bez ohledu na dobu, kdy tam nastalo ci nastane sjednocení, zda pred zákony ci po nich, náležejí onomu stolci, jemuž patril odedávna tamejší obecný chrám.
Pravidlo 132. (karthagenského snemu)
O tom jak biskupové obrácení ze strany Donatovy si rozdelí mezi sebou svou eparchii. Rozdelovati takto: Jestliže biskupové z donatistu se obrátí k obecné jednote, necht rovným dílem si rozdelí mezi sebou území, jsoucí v tomto postavení a mající lid té i oné strany, to jest jedna místa budtež dána tomu a druhá onomu biskupovi tak, aby starší v biskupství rozdeloval a mladší volil. Bude-li místo jen jedno, budiž dáno tomu, k nemuž bude bližším. Bude-li stejne blízké obema stolcum, pripadne tomu, jehož si lid zvolí. Stane-li se, že krestané, odedávna v obecné církvi, požádají o svého biskupa, kdežto obrácení ze strany Donatovy svého, mejž prednost zvolení vetším poctem pred zvolením menším poctem lidu. Budou-li obe strany rovny v poctu volicu, budiž místo pripocteno k území staršího biskupa. Bude-li mnoho míst, majících lid obou stran, ale nebude lze je rozdelit stejným dílem, ponevadž pocet míst je nestejný, necht se napred rozdelí stejným poctem a s místem, jež zbylo, budiž postoupeno, jak receno shora pri posuzování o jednom míste.
Pravidlo 133. (karthagenského snemu)
Ustanoveno i toto: Jestliže nekdo po vydání zákonu obrátil nejaké místo k obecné jednote a spravoval je behem trí let, a nikdo je po nem nepožadoval, nebudiž potom ono po nem žádáno, jestli pritom v tomto tríletí byl biskup, jenž byl povinen vyžadovati, ale mlcel. Jestliže nebylo biskupa, nebudiž prekážkou požadování to, že ono místo je zaneseno do seznamu farností, avšak když ovdovelý stolec obdrží biskupa, budiž mu dovoleno požadování toho místa behem tríletí. Podobným zpusobem, jestli biskup ze strany donatistu se obrátí k obecné církvi, at mu seznam farností pri urcování doby není na závadu, nýbrž od toho dne, kdy se obrátil, má právo behem tríletí požadovati míst, jež náležejí jeho stolci.
Pravidlo 134. (karthagenského snemu) 193
Ustanoveno i toto: Jestliže nekterí biskupové nikoliv prostrednictvím soudu druhých biskupu, vyžadují obce, jež považují za príslušející jejich stolci a rozširují moc na lidi, podrízené druhému biskupu, at chtejí ci nechtejí, tací necht jsou potrestáni ztrátou své záležitosti. To jest, jestli nekterí toto ucinili a záležitost mezi biskupy neskoncila souhlasem, nýbrž ješte o ní mají spor, budiž sporného místa zbaven ten, o nemž bude prokázáno, že opustil církevní soudce a zmocnil se onoho místa. Nikdo sebe neoklamávejž tím, že má od prvního biskupa dekret prevzetí toho místa do své zprávy, ale trebas by mel dekret nebo nemel, necht vejde do styku s tím, kdo má ono místo ve své správe, a od neho necht dostane list, aby bylo zrejmé, že pokojne u sebe drží chrám, jemu náležející. Jestli i onen sdelí nejaké nároky, budiž i toto rozhodnuto biskupy na soude, jejž pro ne bud první necht jmenuje nebo sami dle souhlasu zvolí ze sousedních biskupu.
Pravidlo 135. (karthagenského snemu)
Ustanoveno i toto: Nebudou-li nekterí dbáti o získání obecné jednoty míst, náležejících k jejich stolci, necht jsou napomenuti od sousedních peclivých biskupu, aby neodkládali tuto záležitost. Procež, jestliže behem šestimesícní lhuty ode dne porady o tomto nic neuciní, budtež tato místa dána tomu, kdo je bude moci získati. Ostatne jestli ten, jemuž ona místa náležejí uznal dle nejakého pozorování za užitecné nic nepodnikati, ježto to mají v zámeru bludari, aby je mohl prijati do obecné církve bez zmatku v lidu, kdežto onen druhý by mohl prekážeti jeho pusobení, jehož predcasným užitím by více podráždil bludare, po posouzení toho soudem biskupu budtež ona místa vrácena jeho stolci. Když soudící biskupové mají býti z ruzných oblastí, tehdy soudce jmenuje onen první biskup, v jehož obvodu je místo, o než se pre koná. Jestliže ze spolecného souhlasu budou voliti soudce ze sousedních biskupu, budiž zvolen bud jeden nebo tri a budou-li zvoleni a uznáni tri, necht se podrobí rozhodnutí bud všech anebo dvou.
Pravidlo 136. (karthagenského snemu)
Od soudcu, zvolených spolecným souhlasem nebudiž dovoleno záležitost prenášeti k vyššímu soudu. Ale o tom, o nemž bude zjišteno, že z úpornosti se nechce podrobiti soudcum, vydá biskup prvního stolce osvedcení, aby ho nikdo z biskupu neprijal do obecenství, dokud se nepokorí.
Pravidlo 137. (karthagenského snemu)
Jestliže biskup nebude dbáti na navrácení od bludaru toho, co patrí církvi dle soupisu, nebo dokonce stolcu, necht ho nabádají jeho sousední horliví biskupové a necht mu ukáží jeho nedbalost, aby nemel omluvy. Jestliže behem šesti mesícu ode dne napomenutí pobývaje v téže eparchii, neprevezme péci o ty, kdož se mají navrátiti k obecné jednote, s takovým at se nestýkají dokud to nesplní. Jestli neprijde do tech míst spolucinitel 194 budiž kladeno biskupovi za vinu, že to nevykonal.
Pravidlo 138. (karthagenského snemu)
Bude-li prokázáno, že takový lžive oznámil, že jsou oni, t.j. donatisté v obecenství, prave, že pristoupili k spolecenství, tehdy jakmile bude zjišteno, že nepristoupili a že on o tom vedel, budiž takový zbaven i biskupství.
Pravidlo 139. (karthagenského snemu) 195
Ustanoveno i toto: Jestliže kneží, jáhni a ostatní nižší z kleru nejsou spokojeni rozhodnutím svých biskupu ve svých záležitostech, necht je vyslechnou sousední biskupové a necht o jejich námitkách rozhodnou ti, jež se souhlasem svých vlastních biskupu zvolí. Jestliže i od nich chtejí záležitost prenésti k vyššímu soudu, necht prenesou pouze k africkým snemum nebo k prvním biskupum svých oblastí. Kdož však si preje prenésti pri za more, 196 nebudiž v Africe nikým prijímán do obecenství.
Pravidlo 140. (karthagenského snemu) 197
Ustanoveno i toto: Jestliže nekdo z biskupu z nouze pro nebezpecí ohrožující cistotu panny, když je podezrení bud na mocného milovníka nebo na nejakého únosce, anebo když ona se cítí zkroušena pro nejaké smrtelné nebezpecí, na žádost jejích rodicu nebo porucníku ji pokryl nebo pokryje závojem tech, kdož jsou Bohu posveceny pred vekem dvacetipeti let, aby nezemrela bez mnišského rádu, takového snemovní usnesení nepodrizuje nicemu což stanoví tento pocet let pro pokrytí (udelení mnišství).
Pravidlo 141. (karthagenského snemu) 198
Celému snemu bylo vhodným, aby bylo zvoleno po trech soudcích každé oblasti proto, aby nebyli dlouho zdržováni všichni biskupové, shromáždení na snemu.
Pravidlo 142. (karthagenského snemu)
Po ukoncení nekterých záležitostí, když v zasedání prodlouženém pro vyrízení ostatních vecí, mnozí biskupové naríkali a nemohli to snésti, pospíchajíce k svým církvím, bylo vhod celému snemu, aby z poctu všech byli zvoleni ti z každé oblasti, kterí meli zustati k dokoncení ostatních záležitostí; a toto splneno.
Pravidlo 143. (karthagenského snemu)
Ustanoveno všemi: Jelikož v drívejších rozhodnutích snemu je usnesení o osobách, od nichž nelze prijímati stížnosti na cleny kleru, avšak není presne vyznaceno, od kterých osob je nelze prijímati, proto stanovíme, že spravedlive se neprijímá žaloba od toho, kdo odloucen od obecenství ješte prebývá v tomto odloucení, at je to klerik ci laik, chtející podat stížnost.
Pravidlo 144. (karthagenského snemu) 199
Stanoveno i toto: Neprijímati udání od všech otroku, od propuštencu tech, na než si chtejí stežovati a od všech, jež obcanské zákony nepripouštejí k trestním stížnostem; rovnež od všech, na nichž lpí skvrna hanebnosti, t.j. od hercu a osob, jež se zabývají hanebnými záležitostmi, rovnež od bludaru nebo pohanu nebo židu. Ostatne všem, od nichž se takové obvinení nepripouští, nebudiž odnímána svoboda podávati žaloby ve svých záležitostech.
Pravidlo 145. (karthagenského snemu) 200
Ustanoveno i toto: Když na príslušníky kleru žalobci podávají mnohá obvinení, a jedno z nich, jež bylo napred vyšetrováno, nemohlo býti dokázáno, nebudtež potom ostatní obvinení prijímána.
Pravidlo 146. (karthagenského snemu)
Neprijímati k svedectví ony svedky, od nichž stanoveno neprijímati žaloby, rovnež ani ty, jež sám žalobce uvede ze svého domu. Nebudiž prijímáno svedectví osoby mladší ctrnácti let.
Pravidlo 147. (karthagenského snemu) 201
Ustanoveno i toto: Jestliže biskup praví, že jemu samému nekdo vyznal svuj precin, a tento se k tomu neprizná, necht se biskup neuráží, že se mu jedinému neverí. Rekne-li, že z pobourení svedomí nechce míti obecenství s tím, kdo se nepriznal, dokud odlouceného v tomto prípade neprijme do obecenství vlastní biskup, dotud tohoto biskupa necht neprijímají do obecenství ostatní biskupové. Tím více necht se varuje biskup, aby neríkal o nekom neco, co pred druhými nebude moci doklady dokázat.
.
Poselství afrického snemu k Coelestinu, papeži rímskému.
202
Milovanému vladykovi a ctenému bratru Coelestinu: Aurelij, Palatin, Antonín, Tut, Servusdei, Terentij a ostatní prítomní na obecném karthagenském snemu.
Jako Vaše Svatost vyjádrila svou radost z príchodu Apiarija v dopise, zaslaném skrze spolupresbytera našeho Lva, podobne i my bychom si práli, aby s radostí bylo zasláno toto psaní o jeho ospravedlnení. Nebot dle pravdy i naše i Vaše náklonnost byla prosta neduvery a nejevila se zvedavou, predem se priklánejíc v jeho prospech, jakoby byl už vyslechnut, ac bylo ješte zapotrebí se ho dotázati. A tak, když pribyl k nám svatý bratr a spolubiskup náš Faustin, svolali jsme snem a verili, že on byl vyslán s Apiarijem proto, aby ježto tento byl jeho pécí ustanoven presbyterem, mohl i nyní jeho úsilím se ospravedlniti v tolikých obvineních, podaných na neho od obyvatelu Thaurakinských. Avšak pocetný snem náš našel tak mnoho a tak veliké zlociny Apiarija, že byly nad pusobnost shorareceného Faustina, trebas to byla obhajoba, spíše než soud, a orodování, více ekdikovi vlastní, než spravedlnost, príslušná vyšetrujícímu. Nebot za prvé se Faustin silne protivil celému snemu, cine mu ruzné urážky, jakoby bráne práva rímské církve a žádaje, abychom prijali do obcování Apiarije, jehož Vaše Svatost do obecenství pojala, uverivši jeho stížnosti, již nemohl prokázati. Stejne i toto mu málo pomohlo, jak se lépe dovíš po prectení akt snemu. Nebot když behem trí dnu s težkostmi se konal soud, Apiarija, tehdy Buh spravedlivý soudce, silný a dlouho trpelivý velmi krátce pretal i protahování pre spolubiskupem našim Faustinem i vytácky samého Apiarija, jimiž se snažil zakrýti své hanebné zlociny. Nepusobivým se ucinila protivná a hnusná urputnost, a nestydaté popírání, jímž chtel Apiarij zakrýti kal tak mnohých rozkošnických skutku. Nebot když Buh náš zasáhl jeho svedomí a pred všemi lidmi odhalil skryté v srdci, jako už odsouzené samým hnusem zlocinu, tehdy se lstivému zaperaci nenadále vyrvalo priznání všeho, z cehož byl obvinen a nakonec sám sebe dobrovolne obvinil ze všech sotva uveritelných skvrn, a tímto zpusobem i samou naši nadeji, jíž jsme ho sverili ve snaze, aby se mohl ocistiti od tolika hanebných skvrn, promenil v nárek. Takový zármutek náš zmírnil pouze jedinou útechou tím, že nás oprostil od tíhy nepretržitého bedování a pro své vlastní rány, trebas nevolky a se zápasem svého svedomí pripravil posléze lék ve svém priznání. A tak napred vyplnivše povinnost náležité úcty, prosíme Vás, pane bratre, abyste príšte neposkytoval lehce sluchu tem, kterí pricházejí odsud a nerácil budoucne prijímati do obecenství námi odloucené, nebot Tvá ctihodnost lehce zjistí, že totéž rozhodnuto i nicejským snemem. Totiž, jestli toto se jeví tak zachovávané ohledne nižších kleriku a laiku, tím více chce snem, aby toto bylo zachováno ohledne biskupu. A tak ti, kdož byli odlouceni od obecenství ve své eparchii, nemohou býti úmyslne prijati do obecenství Tvou Svatostí, ponevadž to nelze. Podobne i hanebné úteky kneží a za nimi následujících kleriku necht odpudí Svatost Tvá, jak je to Tebe i dustojné. Nebot toto ani není zakázáno pro africkou církev žádným rozhodnutím otcu, ba i usnesení nicejského snemu jak kleriky nižšího stupne, tak i samé biskupy verejným zpusobem nazpet odesílali k jejich vlastním metropolitum. Rozumne a spravedlive urcil, aby všechny vzniklé záležitosti byly vyrizovány na svých místech. Otcové totiž soudili, že ani pro jedinou oblast neschází milost svatého Ducha, skrze níž duchovenstvo Kristovo rozumne spatruje pravdu a pevne zachovává a zvlášte, když každému je dovoleno pristupovati k snemum své oblasti a dokonce k všeobecnému snemu, jestliže pochybuje o spravedlnosti rozhodnutí nejbližších soudcu. Zdali by kdokoliv uveril, že náš Buh muže pouze nekomu jedinému vdechnouti správnost soudu a nescetným duchovním, shromáždeným na snemu, toto odmítne? Pritom, jak muže býti dukladným zahranicní soud, pred nejž nemohou se dostaviti nutné osoby svedku, bud z nemohoucnosti nebo pro telesný stav, ci pro stárí a jiné mnohé prekážky? O tom, že nekterí jako by ze žebra Tvé Svatosti mohli býti posláni, nenacházíme rozhodnutí ani jednoho snemu otcu. Nebot co bylo dríve od Vás skrze téhož spolubiskupa našeho Faustina posláno k nám coby z usnesení nicejského snemu, nemohli jsme nalézti nikterak ve verných soupisech pravidel tohoto snemu, porízených s prvopisu, jež jsme obdrželi od svatého Cyrilla, našeho spolubiskupa alexandrijské církve a od ctihodného Attika, biskupa carihradského, a tyto ješte pred tím skrze kneze Innokentije a podjáhna Marcella, jež je k nám prinesli, jsme odeslali k Bonifáci, blažené pameti biskupovi, Vašemu predchudci. A tak neracte na prosbu nekterých vysílati sem Vaše kleriky, jako vyšetrovatele a nedovolte to, aby se nezdálo, že vnášíme marnivou nadutost pokoje do církve Kristovy, jež tem, kdož si prejí patriti na Boha, prináší svetlo prostoty a den pokory. Jelikož slz hodný Apiarij, za neodpustitelnou svou nemravnost dokonce bratrem naším Faustinem byl odloucen od církve Kristovy, zustáváme bez obav, že ho i napríšte pri zkušenosti a presnosti Tvé Svatosti v zachování bratrské lásky Afrika nikterak nestrpí.
Podpis.
Buh náš necht chrání na dlouhou dobu Vaši Svatost, pane bratre, jež se modlí za nás.
.
Pravidlo svatého místního snemu carihradského.
Stanovíme, že souzený biskup nesmí príšte být svržen s posvátné hodnosti ani dvema ani tremi biskupy, ale z rozsudku velkého snemu, a je-li možné všech biskupu té oblasti, jak bylo ustanoveno i apoštolskými pravidly, že odsouzení toho, kdo je hoden vyvržení má býti uvážené a pronášené skrze rozsudek mnohých v prítomnosti souzeného.
.
Pravidla svatého snemu carihradského, konaného v chráme svatých apoštolu a nazývaného dvojnásobným. (r.861)
Poznámka: Podle objasnení Zonarova a Balsamonova snem tento se jmenuje dvojnásobným, že se dvakráte scházel v jednech a techže záležitostech. Jednání a rozhodnutí prvního zasedání nemohla býti napsána a podepsána otci snemu, protože to prekazili ti, kdož nesprávne smýšleli, vyvolavše zmatky. Proto po obnovení klidu, konalo se druhé zasedání, na nemž po opakování drívejších usnesení, byla sestavena a potvrzena tato pravidla.
Pravidlo 1. (carihradského snemu - dvojnásobného)
Zrízení monastýru, dílo tak duležité a hodné chvály, dávno blaženými a ctihodnými otci našimi objevené, nyní se jak vidno špatne provádí. Nebot nekterí dali svým statkum a usedlostem jméno monastýru, slibovali, že jej zasvetí Bohu, ale zapisují se jako majitelé obetovaného. Oni si chytrácky usmyslili, že Bohu zasvetí pouze jméno, nebot se nestydí prisvojovati si i po venování tutéž moc, v jaké jim bylo bráneno dríve. A taková zvrácenost primísila se k tomuto dílu, že k údivu a rozhorcení tech, kdož to pozorují, mnoho z toho, co bylo Bohu zasveceno, se verejne prodává temi, kdož je zasvetili. A nejen, že v nich není pokání z toho, že si osobují moc nad tím, což už jednou Bohu zasvetili, nýbrž i druhým bez bázne to prodávají. Proto svatý snem rozhodl: Nebudiž nikomu povoleno zríditi monastýr, bez vedomí a souhlasu biskupa, nýbrž s jeho vedomím a povolením a s vykonáním náležité modlitby, jak dávno bohumile predepsáno, at se buduje monastýr. Vše, co k nemu patrí, spolecne s ním at se zanáší do knihy, která budiž chována v biskupském archivu. A venovatel bez vule biskupa nikterak at nemá odvahy, aby sám sebe, anebo místo sebe druhého ustanovil za igumena. Nebot jestli nemuže nekdo býti vládcem toho, co daroval cloveku, jak by mohlo býti dopušteno, nekomu zmocniti se moci nad tím, co zasvecuje a prináší Bohu?
Pravidlo 2. (carihradského snemu - dvojnásobného) 203
Nekterí na sebe prijímají pouze vzhled života mnišského, ne proto, aby v cistote sloužili Bohu, nýbrž proto, aby pro ctený odev prijímali slávu zbožnosti a tím nalézají bez prekážek potešení ze svého uspokojení. Ostríhavše toliko své vlasy, zustávají ve svých domech, neplníce žádného mnišského rádu, cili predpisu. Proto svatý snem rozhodl: Nikterak neciniti nikoho hodným mnišského rádu, nebude-li pri nem prítomna osoba, jež je povinna prijmouti ho k poslušenství a míti nad ním vládu a prijmout péci o jeho duchovní spasení. Toto budiž muž bohumilý, predstavený monastýru a zpusobilý spasiti duši, nove ke Kristu privádenou. Jestliže nekdo bude pristižen, že nekoho postrihuje v neprítomnosti igumena, jenž je povinen prijmouti ho k sobe k poslušenství, takový budiž podroben svržení se své hodnosti, jako neposlušný pravidel a porušující mnišské rády; a nesprávne a bez rádu postrižený budiž dán k poslušenství do monastýru, jejž urcí místní biskup. Nebot nerozvážná a chybná postrižení uvrhla nevážnost na mnišský rád a poskytla príležitost k hanobení jména Kristova.
Pravidlo 3. (carihradského snemu - dvojnásobného)
Usouzeno napraviti i tento dopouštený neporádek a co je ješte horší, z nedbalosti a nepozornosti se rozširující. Jestliže nekterý predstavený monastýru nehledá s velkým úsilím uprchlé mnichy, jemu podrízené, nebo je najde, ale neprijme a nepostará se o obnovení a posílení padlého vhodným lékem, odpovídajícím neduhu, svatý snem urcil, aby takový byl odloucen od tajin. Nebot když ten, kdo má péci o nemou tvár, stádo zanedbává, nezustane bez trestu, tím spíše ten, kdo obdržel správu stáda Kristova a svou nedbalostí a leností promarnuje jejich spasení, zda by nebyl vystaven potrestání za svou drzost? Neuposlechne-li mnich vyzvaný k návratu, budiž odloucen biskupem.
Pravidlo 4. (carihradského snemu - dvojnásobného)
Rozlicne se snažil zlý privésti k hanbe ctihodný mnišský rád a našel pro sebe velkou pomoc v dobe drívejšího bludu. Nebot mnichové bludem utlacovaní, opouštejíce své monastýry, prestehovali se do jiných, a nekterí dokonce do obydlí svetských lidí. Avšak to, co tehdy konali pro zbožnost a co je proto cinilo hodnými velebení, to precházejíc v nerozumný zvyk, ciní je hodnými výsmechu. Nebot ješte i nyní, kdy zbožnost je už všude rozšírena a církev byla osvobozena od pohoršení, odcházejí nekterí ze svých monastýru a jako nejaký nezadržitelný potok, sem a tam unikajíce a prelévajíce se, naplnují monastýr jakousi neslušností, vnášejí se sebou veliký neporádek a rozkládají a nicí krásu poslušenství. Aby zamezili jejich nestálou a nepoddajnou touhu, svatý snem rozhodl: Jestli nekterý mnich uprchnuv ze svého monastýru, prebehne do jiného monastýru anebo se nastehuje do svetského obydlí, takový stejne jako ten, kdo ho prijal budiž odloucen z obecenství církevního, dokud se uprchlý nevrátí do monastýru, z nehož trestne se vzdálil. Ostatne, jestli biskup chce nekteré z mnichu, osvedcených zbožností a poctivostí života, preložiti do jiného monastýru pro sporádanost monastýru, nebo rozhodne ho vyslati i do svetského domu pro spásu v nem prebývajících, nebo rácí umístiti na nejakém jiném míste, tímto se nestávají vinnými ani mniši ani ti, kdož je prijímají.
Pravidlo 5. (carihradského snemu - dvojnásobného) 204
Nalézáme, že nerozvážná a nevyzkoušená zríkání sveta mnoho škodí mnišské vážnosti. Nebot nekterí ukvapene se vrhají do mnišského života a zanedbavše prísnost a námahu asketismu, znovu se bídne vracejí k telesnému a požitkárskému životu. Proto svatý snem ustanovil: Nikoho neciniti hodným mnišského stavu, dokud behem trí let poskytnutých k vyzkoušení se neukáže dustojným tohoto žití a toto prikázal snem naprosto zachovávati, lec by se nejaká težká nemoc vyskytla a nutila zkrátiti dobu zkoušek, nebo jde-li o muže zbožného, který i ve svetském odevu trávil mnišský život. Nebot pro takového muže k úplnému vyzkoušení stací i šestimesícní lhuta. Bude-li kdo jednati proti tomuto, za odchýlení od porádku budiž igumen zbaven igumenství a potrestán stavem podrízenosti; ten, kdo vstoupil do mnišství, budiž dán do jiného monastýru, v nemž se prísne zachovávají mnišské predpisy.
Pravidlo 6. (carihradského snemu - dvojnásobného) 205
Mnichové nesmejí míti nic vlastního, nýbrž vše, co mají, náleží monastýru. Nebot blažený Lukáš praví o verících v Krista a predstavujících vzor mnišského spolecného života, že "aniž kdo co z tech vecí, kteréž mel, svým vlastním býti pravil, ale meli všecky veci obecné". 206 Proto se dává volnost tem, kdož chtejí se státi mnichy, aby ucinili porízení o svém jmení napred a odevzdali je osobám, jímž chtejí a jímž zákon nezakazuje. Nebot po vstoupení do mnišství monastýr má moc nad vším jejich majetkem a jim se nepovoluje disponovati címkoliv vlastním ani odkazovati. Jestliže bude nekdo pristižen, že si prisvojil nejaký majetek, nepostoupiv jej monastýru, jsa zotrocen vášní lakoty, tomu necht igumen nebo biskup vezme onen majetek a za prítomnosti mnohých prodá a rozdá chudým a potrebným. A toho, kdo podoben onomu dávnému Ananiáši, složil v srdci svém, že tento majetek zatají, stanoví svatý snem pouciti vhodnou epitimií. Jest zrejmé, že pravidla usnesená svatým snemem o mniších, považuje tento za spravedlivé zachovávati i o ženách mniškách.
Pravidlo 7. (carihradského snemu - dvojnásobného)
Vidíme, že mnohé episkopie jsou v úpadku a v nebezpecí úplného zpustnutí z toho, že jejich predstavitelé svou vyžadovanou péci a úsilí vynakládají na zrízení nových monastýru a vycerpávajíce episkopie a vynalézajíce zpusoby, jak získati príjmy, pecují o pribývání monastýru. Proto svatý snem rozhodl: Nebudiž žádnému z biskupu dovoleno vybudovati zvláštní svuj monastýr ke zkáze své episkopie. Jestliže nekdo bude pristižen, že se toho odvážil, budiž podroben príslušné epitimii a jeho nová stavba, budiž pripsána k episkopii do vlastnictví, ponevadž neobdržela ani správný pocátek k tomu, aby se stala monastýrem. Nebot nic, co se vetre proti zákonu a porádku, nemuže si ciniti nárok na práva, jež mají záležitosti, provádené souhlasne s pravidly.
Pravidlo 8. (carihradského snemu - dvojnásobného)
Božské a posvátné pravidlo svatých apoštolu považuje za sebevrahy ty, kdož si provádejí kastraci, a jsou-li knežími, vyvrhuje je, nejsou-li, zakazuje jim prístup ke knežství. (23. ap. prav. ) Z toho je zrejmé, že je-li sebevrahem ten, kdo se podrobil kastraci, je bez pochyb vrahem ten, kdo kastraci druhého provedl. Lze právem ríci, že takový uráží i samo stvorení. Jestliže nekterý biskup, nebo knez, nebo jáhen bude usvedcen, že na nekom vlastní rukou vykonal kastraci, anebo dal k ní príkaz, budiž takový svržen se své hodnosti. Je-li laik, budiž odloucen z církevního spolecenství, s výjimkou, že nastalá nemoc vyžádala si kastraci nemocného. Nebot jako první pravidlo nicejského snemu netrestá ty, kdož pro nemoc se podrobili kastraci, tak i my neodsuzujeme kneze, kterí prikázali kastraci nemocných, ani laiky, kterí kastraci provedli, neobvinujeme, jelikož to považujeme za lécbu nemoci a nikoliv za zlý úmysl proti stvorení, ani za hanobení stvoritelské cinnosti.
Pravidlo 9. (carihradského snemu - dvojnásobného)
Apoštolské a božské pravidlo trestá svržením ty kneze, kterí se odvážili bíti zhrešivší verící anebo neverící, kterí zpusobili urážku. (27. ap. prav. ) Ti, kdož mají úmysl lahoditi svému hnevu a prevracejí apoštolská ustanovení, vztahují toto pouze na ty, kdož bijí vlastnorucne, trebas ono pravidlo nic takového nepraví, a pravý smysl toto chápání nepripouští. Nebot vpravde bylo by nerozvážné a velmi chybné, kdyby byl ten, kdo vlastnorucním bitím dal tri nebo ctyri rány, trestán vyvržením, avšak ten, kdo by podle dané volnosti bíti pomoci príkazu protahoval trýznení ke krutosti a ke smrti, zustal bez trestu. A tak ježto se oním pravidlem stanoví trest za bití vubec, stanovíme i my souhlasne. Nebot knez Boží má poucovati cloveka špatné povahy poucováním a napomínáním, nekdy také církevními epitimiemi a nevrhati se na tela lidská s bici a ranami. Jestliže nekterí budou zcela nezkrotní a poucení pomocí epitimie neposlušní, takové nikdo nebrání predati k náprave k soudu místních obcanských nácelníku, ponevadž pátým pravidlem antiochijského snemu stanoveno, aby byly vnejší mocí navráceni k porádku ti, kdož pusobí v církvi zmatky a boure.
Pravidlo 10. (carihradského snemu - dvojnásobného) 207
Ti, kdož se verejne oddali svým vášním, nejen že se nebojí potrestání stanoveného posvátnými pravidly, nýbrž se dokonce odvážili tropiti si z nich posmešky. Nebot oni je prevracejí a dle své vášnivé vule porušují jejich smysl, aby z nadbytku vášnivého svedení, jak receno Rehorem Bohoslovcem, zlo se nezdálo u nich nejen odsouzeníhodným, nýbrž dokonce božským. 208 Apoštolské pravidlo praví: Nádobu zlatou nebo stríbrnou posvecenou nebo závesu at už nikdo nevezme k svému užívání, nebot je to nezákonné. Bude-li kdo v tom pristižen, takový budiž potrestán odloucením. 209 Toto pravidlo vykládajíce k svému ospravedlnení z nezákonných cinu, oni praví, že nelze považovati za hodny svržení ty, kdož uctívané oblecení svatého prestolu promenují ve svuj chiton (odev) nebo v nejaký druhý šat, ba ani ty, kterí svatý kalich, ó bezbožnosti, nebo posvátný diskos, nebo tomu podobné, užívají pro svou potrebu nebo poskvrnují. Nebot ríkají oni, pravidlo uznává za spravedlivé, aby byli potrestáni odloucením a nikoliv vyvržením ti, kdož upadají do tohoto zlocinu. Avšak kdo muže snášeti tak veliké rouhacství a bezbožnost? Pravidlo totiž trestá odloucením ty, kdož berou posvecené pouze k užívání, aniž je zcela odcizují, kdežto oni osvobozují od vyvržení i uchvatitele nejsvetejších vecí a svatokrádežníky a ty, kterí rovnež poskvrnují uctívané diskosy, nebo svaté kalichy používáním pro obycejná jídla, podle svého úsudku nepovažují za podléhající vyvržení, ac toto jest verejné zhanobení a je zrejmé, že pachatelé mají být potrestáni nejen vyvržením, nýbrž jsou vinni i krajní bezbožností. Proto svatý snem rozhodl: Ti, kdož svatý kalich nebo diskos nebo lžíci nebo uctívané oblecení prestolu nebo tak zvaný aer nebo kteroukoliv posvátnou a svatou nádobu nebo roucho, nalézající se v oltári, uchvátí pro vlastní zisk anebo použijí k neposvátné potrebe, necht jsou podrobeni úplnému svržení se své hodnosti. Nebot jedno z toho je poskvrnení svatých vecí, kdežto druhé svatokrádež! A ty, kdož bérou pro sebe nebo pro druhé nikoliv k posvátnému používání mimo oltár nádoby nebo roucha, i pravidlo odlucuje i my spolecne odlucujeme. Ty, kdož se jich úplne zmocnují trestáme jako svatokrádežníky.
Pravidlo 11. (carihradského snemu - dvojnásobného)
Kneze nebo jáhny, kterí na sebe berou svetské úrední funkce nebo péci, neb úrad správce v domech svetských služebních osob, božská a posvátná pravidla trestají svržením. I my totéž potvrzujíce i o ostatních príslušnících kleru stanovíme: Jestliže nekdo z nich vstoupí do svetských úredních služeb, nebo se ujme funkce správce v domech úredních osob nebo obecních predmestí, takový budiž vyhnán ze svého kleru podle pravdivého slova, receného od samého Krista, pravého Boha našeho, nikdo nemuže dvema pánum sloužiti (Mat. 6,24).
Pravidlo 12. (carihradského snemu - dvojnásobného)
Svatý všeobecný šestý snem trestá vyvržením z kleru ty, kdož bez souhlasu biskupa slouží liturgii nebo krtí v modlitebních síních, uvnitr domu; *) souhlasne s tím i my to stanovíme. Nebot jestliže svatá církev rádne hlásá slovo pravdy, prednáší a brání je a ochranuje poctivost života, a ucí jí, nebylo by vhodné, nýbrž zlocinné, aby tem, kdož žijí anarchicky a beztrestne, bylo dovolováno vnorovati se do domu, porušovati rád v církvi a naplnovati je mnohým zmatkem a pohoršením. Proto tento posvátný a z Boha jednající snem, souhlasne se svatým šestým snemem všeobecným rozhodl: Budtež urceni vykonavatelé liturgie v modlitebních síních v domech; je zrejmé, že toto jmenování obdrží od biskupa toho místa. Jestliže nekdo krome techto bez souhlasu biskupa, vtrhnuv do domu, se odváží dotknouti se sloužení liturgie, takový budiž vyvržen, a ti, kdož s ním byli v obecenství, budtež potrestáni odloucením.
*) VI. všeob. snemu pravidlo 31.
Pravidlo 13. (carihradského snemu - dvojnásobného)
Dábel zasel do církve Kristovy semena bludarského plevele a vida, že se tato mecem Ducha vysekávají z korene, vstoupil na druhou dráhu úskoku a pokouší se bláznovstvím rozkolníku rozkouskovati telo Kristovo; avšak i tuto jeho pomluvu vyvraceje, svatý snem nyní rozhodl: Jestliže nekterý knez nebo jáhen pro nekterá obvinení opovrhne svým biskupem pred snemovním vyšetrením a prozkoumáním a rádným jeho odsouzením a odváží se odstoupiti od obecenství s ním a nebude pronášeti jeho jméno v posvátných modlitbách na liturgiích podle církevního podání, takový budiž potrestán vyvržením a zbaven každé knežské cti. Nebot ten, kdo je ustanoven v hodnosti kneze a osvojuje si soud, náležející metropolitum, a pred soudem sám se opovažuje odsuzovati otce svého a biskupa, není hoden ani cti a jména kneze. Následovníci pak takového, jsou-li nekterí z duchovních, rovnež budtež zbaveni své cti; jsou-li mniši nebo laici, budtež odlouceni vubec od církve, dokud neodvrhnou styk s rozkolníky a neobrátí se k svému biskupovi.
Pravidlo 14. (carihradského snemu - dvojnásobného)
Jestliže nekterý biskup, klada za záminku provinení svého metropolity, pred snemovním vyšetrením odstoupí od obecenství s ním a nebude pronášeti jeho jméno dle zvyku v božském posvátném úkonu, o takovém svatý snem stanovil: budiž svržen, bude-li pouze usvedcen, že odstoupil od svého metropolity a vytvoril rozkol. Nebot každý má znáti svou míru, a ani knez nemá opomíjeti svého biskupa, ani biskup svého metropolitu.
Pravidlo 15. (carihradského snemu - dvojnásobného)
Co je stanoveno o knežích a biskupech, totéž i nejvíce prísluší patriarchum. Proto, jestliže nekterý knez nebo biskup nebo metropolita se odváží odstoupiti od obecenství se svým patriarchou a nebude pronášeti jeho jméno podle stanoveného a vydaného rádu v božském svátostném sloužení, avšak pred snemovním vyhlášením a rádným jeho odsouzením provede rozkol, takový dle rozhodnutí svatého snemu budiž zcela zbaven každého knežství, jakmile bude usvedcen z tohoto zlocinu. Ostatne toto bylo stanoveno a potvrzeno i o tech, kdož pod záminkou nejakých obvinení, odstupují od svých predstavitelu a tvorí rozkoly a roztrhávají jednotu církve. Nebot ti, kdož se oddelují od obcování s predstavitelem pro nejaký blud, odsouzený svatými snemy nebo otci, když on blud verejne hlásá a ucí zjevne ve chráme, trebas takoví sebe ohradili pred obecenstvím se jmenovaným biskupem pred rozhodnutím snemovním, nejen že nepodléhají epitimii, stanovené pravidly, nýbrž jsou dokonce hodni cti, náležející pravoslavným. Nebot oni odsoudili ne biskupy, nýbrž lžibiskupy a lžiucitele a nikoliv rozkolem roztrhali jednotu církve, nýbrž se snažili ochrániti církev pred rozkoly a rozdelením.
Pravidlo 16. (carihradského snemu - dvojnásobného)
V prícine sporu a zmatku, jež se vyskytují v církvi, nutno i toto stanoviti: Nikterak nebudiž ustanovován biskup v té církvi, jejíž predstavitel ješte žije a prebývá ve své hodnosti, lec by se sám zrekl dobrovolne biskupství. Nebot náleží napred privésti ke konci zákonné vyšetrení provinení, za než má býti odstranen z biskupství a tehdy po jeho svržení ustanoviti biskupem druhého místo neho. Jestliže nekterý z biskupu, prebývaje ve své hodnosti nechce se jí zríci a nechce pásti lid svuj, avšak odejde ze své episkopie a zustane déle než šest mesícu na jiném míste a nezadržel ho tam ani císarský rozkaz ani uposlechnutí príkazu jeho patriarchy ani nebyl zachvácen težkou nemocí, jež mu zcela nedala se hnouti, takový nebyl-li prinucen žádnou z uvedených prícin, avšak vzdálil se ze své episkopie a pobýval na jiném míste déle než šestimesícní dobu, budiž zcela odstranen z biskupské cti a hodnosti. Nebot svatý snem rozhodl, aby zcela byl zbaven i archijerejství, na než byl ustanoven, aby pásl, ten, kdo nedbá o sobe sverené stádce a prodlévá déle než šest mesícu na jiném míste, a aby na jeho episkopii byl ustanoven místo neho jiný.
Pravidlo 17. (carihradského snemu - dvojnásobného)
Projevujíce péci o zachování církevního rádu ve všem, uznali jsme za nutné stanoviti i toto: At príšte nikdo z laiku nebo mnichu není nenadále uváden na výši biskupství, nýbrž at každý po vyzkoušení na církevních stupních prijímá rukopoložení na biskupa. Nebot trebas do nynejška nekterí z mnichu nebo laiku z naléhavé nutnosti byli spešne ucineni hodnými biskupské cti a predstihli druhé ctností a povznesli své sverené církve, prece to, co se zrídka stává, neciníme zákonem církve a stanovíme, aby napríšte to už nebylo, nýbrž správne rukopoložený necht projde všemi stupni duchovenstva, setrvávaje na každém po dobu, stanovenou zákonem.
.
Pravidla svatého snemu, konaného ve chráme Moudrosti Slova Božího. (r.879) .
Pravidlo 1. (snemu v chrámu Boží Moudrosti)
Svatý a všeobecný snem rozhodl: Jestliže nekterý z italských kleriku nebo laiku nebo z biskupu, prebývající v Asii nebo v Egypte nebo v Lybii, byl potrestán bud pouty odloucení od tajin nebo svržený se své hodnosti nebo anathemou od svatého papeže Jana, ti necht budou i od svatého Fotia, patriarchy carihradského, podrobeni témuž stupni církevního potrestání, to je, necht budou bud svrženi, nebo odevzdáni anatheme nebo odlouceni. A kleriky nebo laiky nebo hodnosti archijerejské nebo knežské, jež Fotij, svatý patriarcha náš, v kterémkoliv území, podrobí odloucení, nebo svržení nebo prokletí, ty i svatý papež Jan a s ním svatá Boží rímská církev necht uznají potrestanými toutéž epitimií. Pritom v právech, náležejících svatému stolci rímské církve a jejímu predsedovi, nebudiž vubec nic nového zavádeno ani nyní, ani príšte.
Pravidlo 2. (snemu v chrámu Boží Moudrosti) 210
Trebas dodnes nekterí archijereji, sestoupivše do rádu mnišského, se snažili zustati ve vysoké službe archijerejstva a taková cinnost zustávala bez povšimnutí, tento svatý a obecný snem zamezuje takové opomenutí a navraceje k církevním predpisum toto jednání, dopuštené mimo rád, rozhodl: Jestliže bude nekterý biskup nebo nekdo jiný z archijerejské hodnosti, chtící sestoupiti do mnišského života a postaviti se na místo pokání, takový necht napríšte už nevyhledává použití archijerejského dustojenství. Nebot sliby mnišské obsahují v sobe povinnost poslušenství a ucení, a nikoliv ucitelství nebo velitelství. Oni slibují, ne že budou jiné pásti, nýbrž že budou paseni. Proto, jak shora receno, stanovíme: Necht nikdo ze stavu archijereju a pastýru neprivádí sebe dolu na místo pasených a se kajících. Odváží-li se nekdo toto uciniti po vyhlášení a uvedení v známost usnesení nyní ohlášeného, takový sám sebe odstranil z archijerejského místa, a necht se navrátí k bývalé hodnosti, jež svým skutkem odložil.
Pravidlo 3. (snemu v chrámu Boží Moudrosti)
Jestliže nekdo z laiku násilnicky, opomenuv príkazy Boží a císarské a vysmívaje se církevním predpisum a zákonum, hodným zbožné úcty, se odváží bíti anebo zavríti do vezení biskupa bud bez viny nebo pod vymyšlenou záminkou viny, takový at bude anathema.

________________________________________

Pravidla - listy - svatých Otcu


Obsah ctvrté cásti:
•    Pravidla svatých Otcu.
I.    Kanonický list sv. otce našeho Dionysije, arcibiskupa alexandrijského a vyznavace, k biskupu Vasilidovi.
II.    Pravidla sv. Petra, arcibiskupa alexandrijského a mucedníka, z jeho promluvy o pokání.
III.    Kanonický list svatého Rehore, arcibiskupa neocaesarijského, divotvurce.
IV.    List sv. Athanasia Velikého, arcibiskupa alexandrijského, k Ammunu, mnichu.
V.    List sv. Athanasia, arcibiskupa alexandrijského k Rufiniánu.
VI.    Z 39 listu o svátcích od sv. Athanasia, arcibiskupa alexandrijského.
•    Pravidla sv. Basila Velikého.
I.    První kanonický list sv. otce našeho Basila, arcibiskupa Caesaree Kappadocijská, k Amfilochiju, biskupu ikonijskému.
II.    Druhý kanonický list sv. Basila Velikého k Amfilochiji, biskupu ikonijskému.
III.    Tretí kanonický list sv. Basila Velikého k Amfilochiji, biskupu ikonijskému.
IV.    Z jiného listu sv. Basila Velikého k Amfilochiji, biskupu ikonijskému.
V.    List sv. Basila Velikého k Diodoru, biskupu Tarskému.
VI.    List sv. Basila Velikého k presbyteru Rehori.
VII.    Kanonický list sv. Basila Velikého k chorepiskopum.
VIII.    List sv. Basila Velikého k jemu podrízeným biskupum.
IX.    Z 27 hlavy knihy sv, Basila o sv. Duchu k blaženému Amfilochiji.
X.    Z 29 hlavy knihy sv. Basila o sv. Duchu.
XI.    Kanonický list sv. Rehore, biskupa nisského, k Litoiji, biskupu melitinskému.
XII.    Svatého Rehore Bohoslovce o tom, které knihy Starého a Nového zákona náleží císti.
XIII.    Svatého Amfilochije, biskupa, k Seleukovi o tom, které knihy se prijímají.
XIV.    Kanonické odpovedi sv. Timoteje, biskupa alexandrijského, jednoho ze stopadesáti otcu na carihradském snemu.
XV.    Pravidla Theofila, arcibiskupa alexandrijského.
?    Oznámení o svátku Zjevení Páne, pripadne-li po nedeli.
?    Poucení Theofilovo Ammonovi.
?    Sv. Theofil k Afyngiji, biskupu o tak zvaných "cistých".
?    Sv. Theofil Agathonu, biskupu.
?    Sv. Theofil Minovi, biskupu.
XVI.    Pravidla svatého otce našeho Cyrilla, arcibiskupa alexandrijského.
?    Kanonický list k Domnovi, patriarchovi antiochijskému.
?    Sv. Cyrilla k biskupum v Lybii a Pentapoli.
XVII.    OKRUŽNÍ LIST. Gennadije, patriarchy carihradského a svatého snemu, všem preosvíceným metropolitum a k papeži rímskému.
XVIII.    List Tarasije, patriarchy Carihradu, nového Ríma, k Hadrianu, papeži starého Ríma.
•    Doplnková pravidla.
I.    Pravidla svatého Jana Postníka.
II.    Pravidla Nicefora Vyznavace.
III.    List Theodora Studity mnichu Methodeji, který je napsán v Athenské Syntagne jménem Niceforovým.
IV.    Pravidla Mikuláše Carihradského.
V.    Rozlicné kanonické predpisy.
?    1. Z listu Basila Velikého presbyterum v Nicopolisu.
?    2. Z listu Basila Velikého Kesariji.
?    3. Z poucení Basila Velikého knezi.
?    4. Z poucení Jana Zlatoústého knežím.
?    5. Z kázání Jana Zlatoústého na list Efezským.
?    6. Z kázání Jana Zlatoústého na list Židum.
?    7. Svatý Athanasij, patriarcha antiochijský, o prijímání.
.
Pravidla svatých otcu.
.
Kanonický list sv. otce našeho Dionysije, arcibiskupa alexandrijského a vyznavace, k biskupu Vasilidovi.
Pravidlo 1. (otce Dionysije) 1
V listu ke mne, verný a preosvícený synu muj, tázal jsi se, v kterou hodinu nutno ukonciti pust pred dnem Paschy? Totiž nekterí bratrí tvrdí, jak sdeluješ, že je to nutno uciniti pri kuropení, druzí však, že z vecera. Bratrí nacházející se v Ríme, jak praví, cekají kohouta; a o zdejších jsi pravil, že dríve koncí pust. Žádáš o stanovení presného casu a zcela urcité hodiny, avšak toto není jednak snadné, jednak bez nebezpecí. Všichni totiž souhlasí, že po dobe vzkríšení Pána našeho prísluší zapocíti se svátkováním a veselím, ale pred ní nutno postením pokorovati duše. Avšak v svém poselství ke mne ukázal jsi zcela zdrave a s pochopením božských evangelií, že v nich není nic urcitého o hodine vzkríšení. Nebot evangelisté rozlicne vylícili, že ke hrobu pricházeli v ruznou dobu, a rekli, že všichni nalezli Pána už vzkríšeného. "Na skonání pak soboty, jak pravil Matouš; 2 "ráno, když ješte tma bylo", jak píše Jan; 3 "velmi ráno", jak Lukáš; 4 "velmi ráno, an již slunce vzešlo", jak ríká Marek. 5 Žádný však jasne nepraví, kdy vstal z mrtvých. Je nepochybným to, že na skonání soboty, když svítal den, první po sobote ti, kdož prišli na hrob, už nenašli Pána ležícího v nem. Nedomnívejme se, že evangelisté si navzájem odporují nebo nesouhlasí. Avšak i kdyby se zdálo, že se jaksi liší v otázce, všichni souhlasí, že v té noci vstalo svetlo sveta Pán náš; rozlicne hovorí o hodine. Snažme se rozumne a verne uvésti v soulad recené. Výrok Matoušuv zní takto: "Na skonání pak soboty, když již svítalo na první den toho téhodne, prišla Maria Magdalena, a druhá Maria, aby pohledely na hrob. A aj zeme tresení stalo se veliké. Nebo andel Páne sestoupil s nebe a pristoupiv, odvalil kámen ode dverí, a posadil se na nem. A byl oblicej jeho jako blesk, a roucho jeho bílé jako sníh. A pro strach jeho zdesili se strážní, a ucineni jsou jako mrtví. I odpovedev andel, rekl ženám: "Nebojte se vy, nebot vím, že Ježíše ukrižovaného hledáte. Nenít ho tuto; nebo vstalt jest jakož predpovedel." 6 Nekterí se domnívají, že výrok "pozde" (pozn. prekl.: v církevneslov. textu; v kralickém "na skonání") dle obecného užití znamená vecer soboty, avšak ti, kdož rozvážneji chápou, praví, že nikoli vecer, nýbrž hlubokou noc, nebot "pozde" znamená prutah a dlouhou dobu. A k oznacení, že hovorí o noci, a nikoliv o veceru, dodal: "Když již svítalo na první den toho téhodne". I prišly ješte nesouce vonné veci, jak rekli druzí evangelisté, nýbrž aby videly hrob a zažily vzniklé zemetresení a andela sedícího na kameni a uslyšely od neho; "Nenít ho tuto; nebo vstalt jest". Podobne Jan praví; "Prvního pak dne po sobote Maria Magdalena šla ráno k hrobu, když ješte tma bylo. I uzrela kámen odvalený od hrobu." 7 Tudíž podle tohoto evangelisty vyšla ke hrobu, když ješte byla tma. Lukáš pak praví; "Ale v sobotu odpocinuly, podle prikázání. Prvního pak dne po sobote velmi ráno šly k hrobu nesouce vonné masti, kteréž byly pripravily, a nekteré jiné s nimi. I nalezly kámen odvalený od hrobu." 8 Hluboké jitro muže znamenati pocínající svetlo jitrní zore prvního dne týdne. Nebot již zcela minula sobota a celá noc po ní a zacal další den, když prišly ty, které nesly vonné veci a myrrhu. Odtud vyplývá, že Pán vstal dávno predtím. S tím souhlasí i Marek prave: "Nakoupily vonných vecí, aby prijdouce pomazaly Ježíše. Protože velmi ráno v první den po sobote prišly k hrobu, an již slunce vzešlo." 9 I tento rekl: velmi ráno, což má týž význam jako výraz hluboké jitro a dodal: an již slunce vzešlo. Jasné je, že jejich odchod a cesta se zacaly v hlubokém jitre a velmi ráno. Na ceste a pri zdržení u hrobu strávily dobu do východu slunce. A tehdy mládenec v bílém rouše jim pravil: "Vstalt jest, nenít ho tuto". 10 Pokládáme, že tomu tak bylo, a odpovídáme tem, kterí žádají o presné dovolení, v kterou hodinu nebo pulhodinu ci ctvrthodinu sluší zapocíti veselí ze vzkríšení Pána našeho z mrtvých. Neschvalujeme pocínání tech, kterí prílišne spechají a prestávají postit pred pulnocí, trebas jen krátce pred ní, nebot jsou malomyslní a nezdrženliví, zkracujíce lhutu, nemnoho pred ukoncením. Pravít moudrý muž, není bezvýznamným v živote ani to, když schází nemnoho. Jako statecné a pilné schvalujeme úmysl tech, kdož chtejí býti posledními v ukoncení postu, setrvávajíce v nem do nejdelší lhuty a snášejíce jej do ctvrté stráže, kdy Spasitel náš chode po mori se zjevil plavícím se. Neodsuzujeme mnoho ani ty, kterí ze své zvláštní pohnutky nebo dle své možnosti v ten ci onen cas prestávají postiti. Nebot všichni stejne a jednotne netráví ani šest dní postních, nýbrž jedni jsou bez potravy behem všech, druzí dva, jiní tri, jiní ctyri, nekterí však ani jeden den. Tem, kdož zcela bez potravy strávili všechny dny a potom se unavili a takrka všechny síly ztratili, se povoluje dríve pojísti. Jestliže však nekterí nejen, že netrávili dny bez potravy a nepostili se, nebo dokonce žili v rozkoších v predchozích ctyrech dnech a prišedše k posledním dvema dnum, tyto dva pouze pátek a sobotu strávili bez potravy a domnívají se, že ciní neco velikého a zárného, budou-li postiti do zore, nemyslím, že by tací vykonali dílo, rovné tem, kdož se postili vetší pocet dní. Toto podle mého chápání jsem napsal, dávaje radu.
Pravidlo 2. 11 (otce Dionysije)
O ženách, nacházejících se v ocistení, zdali je jim povoleno v takovém stavu vcházeti do domu Božího, považuji za zbytecné se i tázati. Nebot nemyslím, že by ony, jsou-li verné a zbožné, jsouce v takovém stavu, se odvážily bud pristoupiti k svatému stolu nebo se dotknouti Tela a Krve Kristovy. Totiž i žena, která mela po dvanácte let krvotok, dotkla se pro ocistení nikoliv Jeho, nýbrž jen podolku roucha. Není zakázáno modliti se, at je nekdo v jakémkoli stavu a jakékoliv situaci, vzývati Pána a prositi pomoci. Avšak pristupovati k tomu, co je svaté svatých, budiž zakázáno tomu, kdo není úplne cist duší a telem.
Pravidlo 3. (otce Dionysije)
Ti, kdož vstoupí v manželství, jsou povinni sami sobe býti dostacujícími soudci. Nebot oni slyšeli Pavla, jenž napsal, že náleží zdržovati se druh od druha ze spolecného svolení na cas, aby se uprázdnili k modlitbe a potom se zase spolu sešli. (1.Kor. 7,5).
Pravidlo 4. (otce Dionysije) 12
Ti, jimž se stal nevedome nocní výron, rovnež at následují své svedomí a at se sami zkoušejí, upadli-li proto v pochybnost ci nikoliv, podobne jak praví apoštol o pokrmu: "Kdo pak rozpakuje se, kdyby jedl, potupen jest." 13 I v tomto prípade, každý, kdož pristupuje k Bohu necht má dobré svedomí a odvahu podle svého úmyslu.
Tyto otázky jsi nám, milovaný, predložil, nebot nás ctíš (ježto nepochybne nejsi neznalý), naklonuje si nás, abychom byli s Tebou jednomyslní a jednoho názoru, což také jsme. Já však ne jako ucitel, nýbrž tak jak náleží rozmlouvati druhu s druhem, se vší prostotou predkládám svuj názor. Uvaž o nem, rozvážný synu muj, a napiš mi, bude-li se Ti co zdáti správnejším a lepším anebo budeš-li souhlasiti, že tomu tak je. Preji Ti, milý synu muj, abys byl zdráv a v pokoji sloužil Pánu.
.
Pravidla sv. Petra, arcibiskupa alexandrijského a mucedníka, z jeho promluvy o pokání. .
Pravidlo 1. (arcibiskupa Petra) 14
Jelikož se již približuje ctvrtá Pascha po pronásledování, je dostacující lhuta odloucení pro ty, kterí byli udáni, uvezneni, vytrpeli krutá muka a nesnesitelné rány a mnohé jiné težké trápení, jež nakonec zradila nemohoucnost tela. Trebas oni na pocátku nebyli prijati do církve z duvodu svého težkého odpadnutí, jestliže však žili v nábožné horlivosti a dlouho se bránili pádu (ježto spáchali precin nikoliv dobrovolne, nýbrž protože je zradila slabost tela, takže i rány Ježíšovy ukazují na svých telech a nekterí prebývají v pláci již tretí rok), budiž jim k této epitimii pridáno ješte ctyricet dní po pripomenutí, kdy pristoupili k církvi. Takový pocet dní Pán a Spasitel náš Ježíš Kristus se po krtu postil, a byl pak pokoušen od dábla. Takový pocet dní též oni zejména at usilovne duchovne žijí a vroucneji se postí a pritom at bdí na modlitbách, neustále rozmýšlejíce o tom, co pravil Pán pokušiteli, který žádal, aby se mu poklonil: "Odejdiž, satane; nebot psáno jest: Pánu Bohu svému klaneti se budeš, a jemu samému sloužiti budeš." (Mat. 4,10).
Pravidlo 2. (arcibiskupa Petra)
Tem, kterí po zatcení a vytrpení nesnází a zápachu v žalári, jako v obležení, v dusledku cehož bez boje s mucením se ucinili zajatci jsouce zkoušeni krajním nedostatkem sil a jakousi slepotou, stací pridati rok k predcházejícímu casu, nakolik se i oni úplne odevzdali utrpení pro jméno Kristovo, byt se jim dostávalo v žalári velké útechy od bratrí. Za toto necht oni vrátí s mnohými úroky, prejíce si osvoboditi se z nejkrutejšího zajetí dábelského, zvlášte si pripomínajíce toho, jenž pravil: "Duch Páne nade mnou, protože pomazal mne, kázati evangeliem chudých poslal mne, a uzdravovati zkroušené srdcem, zvestovati jatým propuštení a slepým videní, a propustiti ssoužené v svobodu, a zvestovati léto Páne vzácné." (Luk. 4, 18-19. sv. Iz. 61, 1-2).
Pravidlo 3. (arcibiskupa Petra)
Na ty však, kterí nikterak netrpeli a neukázali ovoce víry, nýbrž dobrovolne se uchýlili na stranu zloby, kam je odevzdala jejich malomyslnost a strach, ale nyní pricházejí k pokání, nutno vhodne aplikovati podobenství, o neplodném fíku, jak praví Pán: "Clovek jeden mel strom fíkový štípený na vinici své. I prišel, hledaje ovoce na nem, ale nenalezl. I rekl vinari: Aj, po tri léta pricházím, hledaje ovoce na tom fíku, ale nenalézám. Vytniž jej. Proc i tu zemi darmo kazí? On pak odpovedev, rekl jemu: Pane, ponechejž ho i tohoto léta, až jej okopám a pohnojím, zdali by nesl ovoce. Paklit neponese, potom vytneš jej." 15 Majíce toto podobenství pred ocima a ukázavše ovoce hodné pokání behem takové doby, to jest ctyr let, obdrží tím vetší prospech.
Pravidlo 4. (arcibiskupa Petra)
A tem, kterí si zcela zoufali a neciní pokání a obdrželi nezmenitelnou kuži Habešana a pestrost rysa, budiž vysloven soud o druhém fíku: "Nikdy více nerod se z tebe ovoce na veky", 16 takže ihned uschl. Splnuje se na nich i to, co pravil Kazatel: "Což krivého jest, nemuže se zprímiti, a nedostatkové nemohou secteni býti." 17 Nebot to, co je rozvrácené nelze okrášliti, jestliže dríve nebude napraveno, a nedostatky nelze secísti, nebudou-li napred doplneny. Procež posléze se s nimi stane to, co praví Izaiáš: "Uzrí tela mrtvá lidí tech, kteríž se mi zproneverili; nebo cerv jejich neumre, a ohen jejich neuhasne. I budout v ošklivosti všelikému telu." 18 Predpovedel ješte i toto; "Bezbožní pak budou jako more vzbourené, když se spokojiti nemuže. Nemajít žádného pokoje, praví Buh muj, bezbožní." 19
Pravidlo 5. (arcibiskupa Petra)
Nekterí se pretvarovali podobne jako David, který se cinil bláznem, aby se spasil pred smrtí, trebas bláznem nebyl. Tito nenapsali prímo odreknutí od víry, avšak ve velmi svízelných okolnostech vysmívali se chytráctví neprátel, podobne jako se chytré a rozumné deti smejí detem nerozumným; bud prošli kolem modlárských oltáru nebo dali rukopis ci místo sebe postavili pohany. Trebas nekterým z techto, jak jsem slyšel, projevili shovívavost, nekterí z vyznavacu, ponevadž a velkým úsilím unikali zapalování ohne svýma rukama a okurování necistým démonum, a ono nezpozorovavše spáchali z nerozumu, presto budiž jim stanoveno šest mesícu k obrácení k Bohu v pokání. Nebot takto i tito získají více prospechu rozmýšlejíce o výroku prorockém: "Díte, narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude knížectví na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho "Predivný, Rádce," 20 jež kázalo pred tvárí jeho príchodu pokání na odpuštení hríchu, bylo pocato rovnež, aby kázalo pokání. Slyšímet oba kázati predne nejen o pokání, nýbrž i o království nebeském, jež je, jak jsme pouceni, uvnitr nás, 21 jelikož je blízko slovo, jemuž veríme, v ústech našich a v srdcích našich. Prijavše napomenutí o tomto království i oni se naucí vyznávati ústy svými, že Pán jest Ježíš Kristus, veríce v srdci svém, že ho Buh vzkrísil z mrtvých. Nebot slyšíme, že se srdcem verí k spravedlnosti, ale ústy vyznání se deje k spasení. 22
Pravidlo 6. (arcibiskupa Petra)
Nekterí postavili místo sebe služebníky krestany, služebníci pak jako podrízení a jakýmsi zpusobem zavreni u svých pánu pod jejich výhružkou a ze strachu pred nimi privedeni k obetování modlám padli. Tací služebníci necht behem roku ukáží skutky pokání, poucujíce se stále, že mají jako služebníci Kristovi ciniti vuli Boží a báti se Ho, zvlášte slyšíce, "že, což by koli jeden každý ucinil dobrého, za to odplatu vzíti má ode Pána, budto služebník, budto svobodný." (Ef. 6,8).
Pravidlo 7. (arcibiskupa Petra)
Svobodní at jsou zkoušeni v pokání behem trech let jednak proto, že se pretvarovali, jednak proto, že prinutili spoluslužebníky své prinésti obet modlám. Tím totiž neuposlechli slov apoštola, který vyžaduje, aby páni tak se meli k služebníkum svým, odpouštejíce pohružky, vedouce, že i my máme Pána svého v nebesích, a prijímání osob není u neho. 23 Jestliže všichni máme jednoho Pána nestranného, nebot všecko a ve všech Kristus, v cizozemcích i v Skýtech, ve služebnicích i svobodných, 24 ti, kdož chtejí spasiti svou duši, necht uváží, co zpusobili tím, že privedli k modloslužebnictví spoluslužebníky své, kterí by se byli mohli toho vyvarovati, kdyby s nimi nakládali spravedlive a slušne, jak praví apoštol. 25
Pravidlo 8. (arcibiskupa Petra)
Ty, kterí byli zrozeni a padli, avšak sami se rozhodli statecne vyznati sebe krestany, byli vrženi do žaláre a muceni, jest spravedlivé posilovati v radosti srdce a míti s nimi obecenství ve všem, jak v modlitbách, tak i v prijímání Tela a Krve Kristovy, jakož i v úteše slova, aby se pevneji duchovne cvicili a ucineni byli hodnými vyššího povolání. Bylot receno: "Sedmkrát padá spravedlivý, však zase povstává." 26 Jestliže by i všichni padlí totéž cinili, zjevili by tím dokonalé a vroucí pokání.
Pravidlo 9. (arcibiskupa Petra)
Je nutno míti obecenství i s temi, kterí jakoby ze spánku vyskocivše k duchovnímu boji, kdy se tento ješte neukázal, nýbrž se dála pouze príprava k jejich získání, sami sobe zpusobili pokušení, podobné bouri na mori a velkému vlnobití, zvlášte vuci bratrím silneji rozpálili úhel hríšníku. Nebot tací k tomu pristupují ve jménu Krista, trebas ani slov nechápou, jimiž On prikazuje modliti se, abychom nevešli v pokušení, 27 a opet v modlitbe ríkali k Otci: "a neuvod nás v pokušení, ale zbav nás od zlého." 28 Možná, že oni sami nevedí, že Hospodár a Ucitel náš casto se stranil tech, kterí Mu chteli úklady ciniti, a že pro ne nekdy ani nechodil verejne, a když se priblížil cas jeho utrpení, sám sebe nezradil, ale vyckal až prišli na neho se zbranemi a kyji, a tehdy jim pravil: "Jako na lotra vyšli jste s meci a kyjmi, abyste mne jali?" 29 Oni ho, praví evangelista, odevzdali Pilátu. Podobne jako on trpeli i ti, kterí šli k jeho cíli, pamatujíce na jeho božská slova, jimiž on posiluje nás, mluví o pronásledování "Vystríhejte se pak lidí; nebot vás vydávati budou do snemu a v shromáždeních svých budou vás bicovati. Ano i pred vladare i pred krále vedeni budete pro mne," 30 sami sebe však nepovedete. Nebot On chce, abychom i precházeli z místa na místo pronásledováni pro jeho jméno, jakož i opet slyšíme Ho an ríká: "Když se pak vám budou protiviti v tom meste, utecte do jiného, 31 jelikož On nechce, abychom sami pristupovali k zbrojnošum a kopiníkum dábla, abychom pro ne sebe neucinili viníky mnohé smrti, jakoby nutíce je k velké krutosti a k páchání skutku smrt pusobících, avšak abychom ocekávali a dávali pozor, bdeli a modlili se, abychom nevešli v pokušení. Tak Štepán, který v Jeho stopách první podstoupil mucení, byl zajat od hríšníku v Jerusaléme, priveden do shromáždení a kamenován pro jméno Pána Ježíše Krista, byl oslaven, modle se a prave: "Pane, nepokládej jim toho za hrích." 32 Tak byl vzat Jakub od Herodesa, a jako druhý mecem stat. Tak vyvolený z apoštolu Petr mnohokráte byl jímán, uvržen do žaláre, vysmíván a nakonec v Ríme na kríž pribit. A chválený Pavel potom, když byl mnohokráte zajat, trpel až do smrti, mnoho se namáhaje a uvádel mnohá pronásledování a protivenství, v témž meste mecem stat. A on chlube se utrpením, uzavírá tím, že v Damašku byl v noci v koši spušten pres zed i ušel rukou toho, kdo ho chtel zajati. 33 Nebot jejich první vecí bylo kázati a uciti slovo Boží, upevnujíce tím bratrí, aby prebývali u víre, a ríkali i to, že "musíme skrze mnohá soužení vjíti do království Božího," 34 ježto nehledali svého prospechu, ale mnohých, aby byli spaseni. A bylo by lze mnoho ríci o tomto pro takové lidi, aby bylo postupováno s uvážením, avšak jak praví apoštol, "nepostacít mi zajisté cas k vypravování". 35
Pravidlo 10. (arcibiskupa Petra)
Procež není spravedlivé, aby ti z kleru, kterí dobrovolne vyšli k dílu, padli a obnovili dílo, zustávali potom v duchovenské službe, nebot opustili stádce Páne, potupili sami sebe, cehož žádný s apoštolu necinil. Nebot blažený apoštol Pavel, který prodelal mnohá protivenství a ukázal mnohá vítezství v namáhání, trebas i vedel, že je lépe zemríti a býti s Kristem, presto dodává a praví: "ale pozustati v tele potrebneji jest pro vás." 36 Nebot hlede ne na svuj užitek, nýbrž na prospech mnohých, aby byli spaseni, uznával, že je více zapotrebí býti s bratrími a pecovati o ne než osobní uspokojení. On prikazuje, aby ten, kdo ucí byl v ucení a byl príkladem verícím. Procež ti, kdož padli a obnovili v žalári dílo a žádají právo ke konání bohoslužeb, jednají zcela nerozumne. Totiž, jak mohou žádati to, co opustili, když mohli býti užitecni bratrím v takové dobe? Dokud neklopýtli meli odpuštení ve svém neuváženém cinu, avšak když padli, tehdy již nemohou konati posvátné služby, ježto se zachovali neprístojne a sami sebe zhanobili. Tudíž necht odloží marnivost a pecují pokorne o to, jak ukoncí svou lhutu. Stacít jim obecenství, zachovávané peclive a presne pro dve príciny: jednak aby se neukazovali zarmoucenými a proto nehledali s horlivostí povolení, jednak, aby nekterí padlí nemeli duvodu padnouti na duchu následkem hrozícího trestu. Tací více než všichni budou míti hanbu a ostudu podle vzoru onoho cloveka, který položil základ a nemohl dokonati, nebot pocnou, jak receno, všichni kolemjdoucí se mu posmívati a ríkati: "Tento clovek pocal staveti a nemohl dokonati." 37
Pravidlo 11. (arcibiskupa Petra)
Nekterí z pocátku sami sebe podvrhli krutému pronásledování. Stojíce v okolí soudu a hledíce na svaté mucedníky, spechající k pocte vyššího povolání nutkáni dobrou horlivostí odevzdali se k tomu s velikou odvahou zvlášte, když videli, že mnozí byli zlákáni a odpadli od víry. Pro tyto planuli uvnitr a voláni vnitrním hlasem k odporu vuci jásajícímu nepríteli pospíchali k tomu, aby se nezdál sám pred sebou moudrým, ježto se domníval, že vítezil lstivostí, ac sám tehdy nepozoroval, že byl poražen temi, kdož zmužile trpeli strouhání a bití, ostrost mece a pálení ohne a topení ve vode. Když nekterí z techto, kdož bud trpeli ve vezení a byli premoženi hladem a žízní nebo mimo žalár na soude muceni strouháním a bitím a posléze premoženi nemohoucností tela, prosí o prinášení modliteb a proseb, je spravedlivé s nimi souhlasiti. Nebot míti soucit a lítost s placícími a sténajícími nad temi, kdož byli zmoženi v hrdinském odporu znacnou mocí lstivého dábla nebo nad rodici ci bratrími nebo detmi, neškodí nikomu. Jelikož víme, že podle víry druhých získali nekterí milost Boží na odpuštení hríchu a zdraví tela i vzkríšení mrtvých. A tak vzpomínajíce na jejich námahu a trampoty, jež na sebe vzali dríve pro jméno Kristovo, a nejen to, nýbrž i to, že se káli a pocin, jímž sebe zradili oplakávají ve vycerpávání a umrtvování tela a že se vzdálili sveta a mají dobré svedectví o svém žití, spolecne s nimi se modleme a prosme o jejich ocistu a o jiné vhodné blaho skrze Toho, který se stal naším prímluvcem u Otce a získává milosrdenství pro naše hríchy. Bylot receno: "Prímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého. A ont jest obet slitování za hríchy naše." (1. Jan 2,1-2).
Pravidlo 12. (arcibiskupa Petra)
Tem, kterí dali stríbro, aby zcela nebyli zneklidnováni žádnou zlobou, necht se toto neklade za vinu. Nebot oni utrpeli škodu a ztrátu penez, aby neuškodili nebo nezahubili svou duši, což jiní ze zištnosti neucinili, byt Pán i Pravil; "Co jest platno cloveku by všechen svet získal, své pak duši uškodil." 38 nebo zahubil? Také: "Nemužete Bohu sloužiti a mamone." 39 Nebot se prece pronásledovateli hlásili jako služebníci Boží, kterí nenávidejí a odmítají stríbro a opovrhují jím, címž splnili napsané: "Výplata života cloveku jest bohatstvím jeho." 40 I ve Skutcích apoštolských cteme, že v Soluni ti, kdož byli vleceni za Pavla a Sílu k starším mesta, byli propušteni za znacnou penežitou záruku. Ale prijavše dosti ucinení od Jázona a jiných, propustili je. Bratrí pak hned v noci vyslali i Pavla i Sílu do Berie." 41
Pravidlo 13. (arcibiskupa Petra)
Procež necht nejsou obvinováni ti, kterí vše opustili pro spasení duše a vzdálili se, že za ne byli vzati druzí. Nebot i v Efesu byli vzati na námestí místo Pavla Gaius a Aristarch, spolucestující Pavlovi, a když Pavel chtel jíti k lidu, ježto boure se stala pro neho, nebot primel a obrátil množství lidu ke zbožnosti, tehdy, jak receno, nedopustili to ucedlníci. "Ano i nekterí z predních mužu Azianských, kteríž jemu práli, poslavše k nemu, prosili, aby se nedával do toho hluku." 42 Jsou-li nekterí úporní a prou se s temi, kdož uprímne chápou toho, který pravil: "Zachovávejž život svuj, neohlédej se zpet." 43 tito necht si pripomenou Petra, vyvoleného mezi apoštoly, jak byl už uvržen do žaláre a odevzdán ke hlídání ctyrem ctvericím žoldnéru a jak unikl v noci z vražedné ruky Herodovy a spasil se ze všeho ocekávání lidu židovského na príkaz andela Páne. "A když byl den - praví se - stal se rozbroj nemalý mezi žoldnéri o to, co se stalo pri Petrovi. Herodes pak ptaje se na nej, a nenalezna, vytazovav se na strážných, kázal je pryc vésti", avšak za to nelze obvinovati Petra. Mohli totiž, když videli to, co se stalo, utéci, tak jako všechny dítky betlemské a v okolí, kdyby jejich rodice vedeli, co se stane. Avšak ony byly zahubeny vražedníkem Herodem místo jím hledaného k zabití jediného Detátka, které rovnež z príkazu andela Páne uprchlo, již zapocavši rychle jímati a náhle získávati souhlasne s jménem, jež obdrželo jak napsáno; "Dej mu jméno." K rychlé koristi pospíchá loupežník. Nebo prvé než bude umeti díte to volati Otce muj, matko má, odejme zboží Damašské, a loupeže Samarské lid krále Assyrského." 44 Proto mudrci jako již zajatí a ukoristení pokorne a uctive se klanejí Pacholeti, otevírajíce pokladnice své a prinášejíce mu nejlepší a nejvhodnejší dary, zlato, kadidlo a myrrhu jako králi a Bohu i cloveku. Proto se nechteli vrátiti ke králi assyrskému, jsouce podporováni Prozretelností. Evangelium praví: "A od Boha napomenuti jsouce ve snách, aby se nenavraceli k Herodesovi, jinou cestou navrátili se do krajiny své. Proto krvežíznivý Herodes uzrev, že by oklamán byl od mudrcu, rozhneval se náramne, a poslav, zmordoval všechny dítky, kteréž byly v Betleme i ve všech koncinách jeho, od dvouletých a níže, podle casu, na který se byl pilne vyptal od mudrcu." 45 Snažil se spolu s nimi zabíti i jiné dítko, narozené pred Ním, a nenalezna, zabil otce jeho Zachariáše, mezi chrámem a oltárem, zatím co díte prchlo s matkou Alžbetou. Avšak za to jim nikdo neciní výtku. 46
Poznámka: Jméno krále Assyrskébo sv. Petr bere z jím uvedeného proroctví Izaiášova a užívá je o Herodovi jako nepríteli božského dítete Krista, ale od tohoto poraženém.
Pravidlo 14. (arcibiskupa Petra)
Jestliže pak nekterí vytrpeli mnohá násilí a tísen, i železo do úst prijali a pouta a setrvali nepohnuti z lásky k víre a zmužile snesli pálení svých rukou približovaných proti vuli k necisté obeti, jak mi nejblahoslavenejší mucedníci a také jiní spoluslužebníci napsali ze žaláre o tech, kdož jsou v Libyji, tací zvlášte, když i ostatní bratri jim dosvedcí, mohou zustati v knežském sloužení a necht jsou v poctu vyznavacu podobne jako též zmrtvelí z mnohého mucení, kterí nemohli již ani slovo ani hlas vydati nebo se vzepríti proti tem, kterí marné násilí páchali. Nebot oni nesouhlasili s jejich mrzkostí, jak jsem opet slyšel od spoluslužebníku. Budiž pricten k vyznavacum též každý, kdo žije podle príkladu Timotheova a rídí se slovem: "Následuj spravedlnosti, pobožnosti, víry, lásky, trpelivosti, tichosti. Bojuj ten dobrý boj víry, dosáhni vecného života, k nemuž i povolán jsi, a vyznals dobré vyznání pred mnohými svedky." (1.Tim. 6,11-12)
Pravidlo 15. (arcibiskupa Petra)
Téhož, z kázání na Paschu. - Necht nám nikdo neciní výtek za zachovávání stredy a pátku, v kteréžto dny je nám požehnane prikázáno se postiti podle podání. Ve stredu z príciny ucinené rady židu na zajetí Pána a v pátek proto, že za nás trpel. Den nedelní trávíme jako den radosti, pro Vzkríšeného v nej. V tento den neskláníme ani kolenou.
.
Kanonický list svatého Rehore, arcibiskupa neocaesarijského, divotvurce.
Pravidlo 1. (Rehore, arcibiskupa neocaesarijského)
Netíží nás pokrm, svatý papeži, 47 trebas zajatci i jedli to, co jim predkládali ti, kdo je zajali, zvlášte když všichni svorne vyprávejí, že barbari, kterí ucinili vpád do našich zemí neprinášeli obeti modlám. Apoštol pak praví: "Pokrmové brichu a bricho pokrmum; Buh pak i bricho i pokrmy zkazí." 48 A Spasitel, kterýž ocištuje každý pokrm, rekl: "Ne to, což vchází v ústa, poskvrnuje cloveka, ale což z úst vychází." 49
Pravidlo 2. (Rehore, arcibiskupa neocaesarijského)
Není težkým ani to, že zajaté ženy byly znásilneny od barbaru, kterí zhanobili jejich tela. Avšak jestliže už dríve byl život nekteré s nich pohoršlivý, nebot chodila za ocima smilníku dle slov Písma, je zrejmé, že lze podezírati její sklon k smilstvu, i v dobe zajetí, takové nesmejí prekotne pripoušteti do obecenství na modlitbách. Jestliže však nekterá, která ješte v naprosté cistote žila projevila drívejší život cistým a mimo jakékoliv podezrení, nyní byla zhanobena násilne a z prinucení, pro tento prípad máme v páté knize Mojžíšove príklad panny, kterou nalezl clovek na poli a násilne s ní obcoval. Zákon dí: "Devecce pak nic neuciníš. Nedopustila se hríchu hodného smrti, nebo jakož povstává nekdo proti bližnímu svému a morduje život jeho, tak i pri této veci. Kricela devecka a žádný tu nebyl, kdo by ji vysvobodil." 50 Takové jsou i tyto prípady.
Pravidlo 3. (Rehore, arcibiskupa neocaesarijského)
Avšak težkou vecí je lakota a není možné v jednom liste uvésti božská písma, v nichž nejen loupež, nýbrž vubec lakota a braní cizího pro hnusný zisk se nazývá odvratným a hrozným skutkem a každý takto provinilý podléhá odloucení z církve Boží. A to, že v dobe vpádu barbaru za takové tísne a tolikého nárku se nekterí odvážili považovati tento cas, hrozící všem záhubou, za príležitost ke koristi, je vlastní lidem necestným a Boha nenávidejícím, kterí došli ke krajní míre hnusnosti. Proto se uznává za spravedlivé, aby všichni tací byli odlouceni od církve, aby nejak neprišel hnev na všechen lid a prvne na samy predstavené, kterí by to nevyšetrovali. Nebot se obávám, jak dí Písmo, aby bezbožný spolecne se sebou nezahladil spravedlivého. 51 Pravít Písmo: "Smilstvo a lakomství, pro než prichází hnev Boží na syny nepoddané. Nebývejtež tedy úcastníci jejich. Byli jste zajisté nekdy temnosti, ale nyní jste svetlo v Pánu. Jakožto synové svetla chodte, nebo ovoce Ducha záleží ve vší dobrote a spravedlnosti, a v pravde, o to stojíce, což by se dobre líbilo Pánu. A neobcujte se skutky neužitecnými tmy, ale radeji je trescete. Nebo což se tajné deje od nich, mrzko jest o tom i mluviti. Ale to všecko, když bývá od svetla trestáno, bývá zjeveno," 52 tak dí apoštol. Jestliže však nekterí, kdož byli potrestáni za drívejší lakotu v dobe míru, opet se navracejí v cas hnevu k lakote, koristíce z krve a záhuby lidí utíkajících nebo vraždených zajatcu, což jiného lze ocekávati krome toho, že služebníci lakoty svolají hnev na sebe a veškeren lid?
Pravidlo 4. (Rehore, arcibiskupa neocaesarijského)
Zdali Achan z celedi Záre 53 nezhrešil tímto provinením vzav z vecí proklatých a prišel hnev na všechen zástup izraelitský; zhrešil pouze sám, avšak sám nezemrel ve svém hríchu. I my máme v nynejší dobe pokládati za proklatou každou korist, ne naši, nýbrž cizí. Nebot jako Achan onen vzal z koristi, tak tito nyní berou z koristi; avšak onen vzal neprátelské, avšak tito nyní koristí to, co náleží bratrím. Záhubný zisk.
Pravidlo 5. (Rehore, arcibiskupa neocaesarijského)
Nikdo at se neoklamává tím, že neco nalezl. Není dovoleno prisvojovati si nález. 5. Mojžíšova dí: "Jestliže tys uzrel vola aneb dobytce bratra svého, an bloudí, nepomineš jich, ale privedeš je až k bratru svému. Byt pak nebyl blízký bratr tvuj a neznal bys ho, uvedeš je však do domu svého, a bude u tebe, dokudž by se po nem neptal bratr tvuj a navrátíš mu je. Tolikéž uciníš s oslem jeho, s odevem jeho, také i se všelikou vecí ztracenou bratra svého, kteráž by mu zhynula, když bys ji nalezl, nepomineš ji;" 54 tak praví Deuteronomium. V knize Východu je receno nejen o nalezeném majetku bratrove od kohokoliv, nýbrž i o neprítelove: "Navrácením navrátíš to do domu jeho majitele." 55 Není-li pak dovoleno v míru koristiti od bratra nebo neprítele, který je ledabylý, tráví cas v radovánkách a nepecuje o své vlastnictví tím více od trpícího, prchajícího pred nepráteli a z prinucení zanechávajícího majetek.
Pravidlo 6. (Rehore, arcibiskupa neocaesarijského)
Jiní však sebe oklamávají, zadržujíce nalezený cizí majetek, místo svého ztraceného. Takto jako Boradi a Gothové s nimi jednali neprátelsky, i oni se ucinili pro druhé Borady a Gothy. Proto jsme k vám poslali bratra a spolustarce Eufrosyna, aby podle vzoru zdejšího zpusobu rízení uvedl i tam podobný, od koho náleží prijímati žaloby a koho nutno odlouciti od modliteb.
Pravidlo 7. (Rehore, arcibiskupa neocaesarijského)
Bylo nám sdeleno také neco neuveritelného, co se stalo ve vaší zemi bez pochyb od lidí neverných a bezbožných, kterí nepoznali ani jména Páne, že prý nekterí dospeli až do takové hranice krutosti a nelidskosti, že u sebe zadržují násilne nekteré uprchlíky z barbarského zajetí. Vyšlete nekoho do zeme, aby toto vyšetril, aby nesešel blesk na ty, kdož to pášou.
Pravidlo 8. (Rehore, arcibiskupa neocaesarijského)
Jestliže nekterí se pripojili k barbarum a s nimi se v dobe svého zajetí úcastnili vpádu zapomenuvše, že byli Ponští a krestané a zdivoceli natolik, že vraždili své soukmenovce bud klacky nebo uškrcením, ukazovali rovnež neznalým barbarum cesty nebo domy, temto nutno zameziti prístup dokonce do rádu naslouchajících, dokud o nich nerozhodnou shromáždení sv. otcové a pred nimi Duch svatý.
Pravidlo 9. (Rehore, arcibiskupa neocaesarijského)
Ti, kdož se odvážili uciniti vpád do cizích domu, budou-li po obvinení usvedceni, necht nejsou ucineni hodnými ani poctu poslouchajících Písma. Jestliže se však sami za sebe prihlásí a vrátí uloupené, necht pripadnou k poctu obracejících se.
Pravidlo 10. (Rehore, arcibiskupa neocaesarijského)
Ti však, kterí neco nalezli na poli nebo ve svých domech, co zanechali barbari, budou-li po obvinení usvedceni, budtež v poctu padajících (klecících). Jestli se sami prihlásí a vrátí nález, necht budou ucineni hodnými i modlitby.
Pravidlo 11. (Rehore, arcibiskupa neocaesarijského)
Ti, kdož toto prikázání plní, jsou povinni ciniti tak bez žádné ziskuchtivosti nežádajíce sobe odmeny bud za ukázání veci nebo její uschování nebo nalezení, nebo at si duvod k tomu nazývají jakkoliv.
Pravidlo 12. (Rehore, arcibiskupa neocaesarijského)
Plác bývá za branou modlitebního chrámu, kde stoje zhrešivší je povinen prositi vcházející verící, aby se za neho pomodlili. Poslouchání bývá za dvermi v predsíni, kde má hríšník státi do modlitby za katechumeny, a tehdy vyjíti: Nebot pravidlo dí: Až vyslechne Písma a ucení, budiž vyveden a neucinen hodným modlitby. Rád padajících jsou kajícníci stojící uvnitr chrámu, kterí vycházejí spolecne s katechumeny. A rád spolecne stojících jsou kajícníci, kterí stojí spolecne s verícími a nevycházejí s katechumeny. Konecné však je prijímání svatých tajin.
.
List sv. Athanasia Velikého, arcibiskupa alexandrijského, k Ammunu, mnichu. .
56 Všechna stvorení Boží jsou dobrá a cistá. Nebot nic neužitecného nebo necistého nestvorilo Boží Slovo. "Nebot jsme Kristova vune dobrá Bohu v tech, kteríž k spasení pricházejí," dle apoštola. 57 Ježto však rozlicné a mnohotvárné jsou šípy dábla, který i ty, kdož cudne smýšlejí uvádí do zmatku, odvádí bratrí od obvyklých zamestnání zasévaje do nich necisté a hanebné myšlenky, podle milosti Spasitele našeho v krátkých slovech odženme i klam zlého i upevneme mysl prostých. "Všecko zajisté cisté jest cistým, poskvrneným pak a neverícím nic není cistého, ale poskvrnena jest i mysl jejich i svedomí. 58 Podivuji se lstivosti dáblove, že jsa rozvratem a záhubou, uvádí zdánlive cisté myšlenky. Avšak jeho pusobení nutno považovati více za úklady nebo pokušení. Totiž, jak jsem pravil, aby odvlékl askety od obvyklé a spásné péce a v tom, jak zamýšlí, je porazil, vyvolává takové povesti, jež neprinášejí žádného prospechu pro život, nýbrž prázdné problémy a prázdnomluvnost, cehož se nutno vystríhati. Nebot rekni mi, nejmilejší a nejzbožnejší, co je hríšného nebo necistého v nejakém telesném výpotku, jako kdyby chtel nekdo na príklad klásti za vinu vytékání hlenu z nozder a slin z úst? Mužeme mluviti o necem víc než toto, o kálení strevy, jež je nutno pro život živého. Dále podle božských Písem veríme, že clovek je dílo rukou Božích, tudíž jak by mohlo od cisté síly vzejíti dílo poskvrnené, a jsme dle božského Písma Skutku apoštolských rodinou Boží, 59 nemáme v sobe nic necistého. Tehdy však pouze sebe poskvrnujeme, pášeme-li hrích, horší jakéhokoliv zápachu. Jestliže se prihodí nejaký prírodní neúmyslný výron, jsme mu podrobováni, jak shora receno, z prirozené nezbytnosti. Jelikož ti, kdož chtejí jen odporovati pravdivým slovum, ba stvorenému od Boha, nesprávne uvádejí také výrok evangelia, že ne to, co vchází, ale co vychází, poskvrnuje cloveka, nutno vytknouti jim i tuto jejich nejapnost (nebot nechci to zváti otázkou). Predevším z neznalosti jako neupevnení prevracejí Písmo. Smysl božského slova je tento; Když nekterí, podobne jako tito, byli na pochybách ohledne pokrmu, tehdy sám Pán zbavoval je neznalosti nebo lépe káraje omyl, pravil: Ne to, co vchází poskvrnuje cloveka, ale což pochází. 60 Potom dodává, odkud vychází: ze srdce. O tom poucený apoštol strucneji hovorí: "Necinít pak nás pokrm vzácných Bohu." 61 Nekdo muže uvážlive ríci i v tomto prípade: Nejaký prirozený výpotek nemuže nás dovésti k trestu. Možná i lékari (necht se o tom presvedcí odpurci vnejšími duvody) na obranu toho reknou, že živí obdrželi nutné otvory pro odchod prebytecných výmešku, jež jsou u nás v každém údu, jakož prebytecné vlasy na hlave, výpotky z hlavy odcházející, rovnež to, co ze strev vychází a prebytek semenných vácku. A tak, bohumilý starce, jaký to zde hrích, pred Bohem, když sám stvoritel živých Pán chtel a ucinil, aby tyto údy mely také otvory? Avšak je potrebí varovati pred protikladem zlých. Mohou totiž ríci: Tudíž není hríchem i samé užití, když Stvoritel zarídil orgány. Tyto prinutíme k mlcení otázkou, ríkajíce: O jakém užití pravíš, zda o zákonném, zda o onom, jež Buh povolil, prave: "Plodtež se a rozmnožujte se, a naplnte zemi", 62 a jež dopustil apoštol slovy: "Poctivét jest u všech manželství a lože neposkvrnené", ci o onom, jaké bývá mezi lidmi, avšak deje se tajne a cizoložne? Nebot i v jiných prípadech života nacházíme rozdílnost vzhledem k ruzným okolnostem, na pr. není dovoleno zabíjeti, avšak pobíjeti neprítele v boji je i zákonné i hodné chvály. Ti, kdož byli skvelí v boji doznávají tak velké cti a staví se jim památníky, hlásající jejich významné ciny. Takovým zpusobem jedno a totéž podle casu a v nekterých okolnostech není dovoleno, avšak v jiných okolnostech a v pravý cas se pripouští a povoluje. Taktéž nutno uvažovati i o telesném obcování. Blahoslavený, kdo v mládí založiv svobodne manželský párek, používá prirozenosti k rození detí. Pakliže k rozkošnictví, smilníci a cizoložníci budou potrestáni, jak hlásá apoštol. 63 Jsout dve cesty v živote ohledne této veci. Jednak obvyklá a pozemská to je manželství; a druhá andelská, nad níž není nic vyššího, to je panenství. Zvolil-li kdo svetskou cestu, to jest manželství, nepodléhá výtce, ale neobdrží tolik daru byt ostatne dostane nekteré, ježto i on prináší tricateronásobný plod. Prijal-li nekdo cistou a nadsvetskou cestu, trebas jeho cesta je krutejší a namáhavejší první, takový však obdrží daleko podivuhodnejší dary, ježto vydává dokonalý plod, stonásobný. Takto jejich necisté a lstné otázky mají vlastní rešení, božskými Písmy odedávna pripravené. Tudíž, otce, upevnuj podrízené ti stádce apoštolským poucením, evangelní útechou, radami žalmu, ríkaje k Pánu: "Obživiž mne podle slova svého." 64 Jeho slovo je obsaženo v jeho službe z cistého srdce. Nebot veda to, týž prorok jakoby sobe vysvetloval, praví: "Srdce cisté stvor mi, ó Bože", 65 aby hanebné myšlenky mne nekormoutily. A dále: "A duchem dobrovolným utvrd mne", 66 aby kdyby mne myšlenky zkormoutily, mohutná jakás síla z Tebe vycházející mne posilovala, jako nejaká tvrz. Takové a podobné rady poskytnuv i ty ríkej tem, kterí se zdlouhave podrobují pravde: "I budu vyucovati prestupníky cestám tvým," 67 a doufaje v Pána, že je presvedcíš, aby odstoupili od takové zloby, pej: a hríšníci k tobe se obrátí. Necht ustanou zlomyslní tazatelé s touto marnou námahou a ti, kdož z prostoty jsou na pochybách, at se upevní Duchem Páne; vy pak, kdož pevne znáte pravdu, držte ji neporušitelne a nepohnutelne v Kristu Ježíši Pánu našem s Nímž Otci sláva a moc se sv. Duchem na veky veku amen.
.
List sv. Athanasia, arcibiskupa alexandrijského k Rufiniánu. .
Synovi a toužebnému spoluslužebníkovi panu Rufiniánovi, Athnanasij pozdravení v Pánu. 68
Píšeš otci, jak se sluší na milovaného syna. Objal jsem te, který ses listem priblížil, Rufiniáne, nade všechny toužebný. Mohl bych ti i já jako synu psáti i na pocátku i uprostred i na konci, ale zdržel jsem se, aby z dopisu nebylo zrejmé obecenství a svedectví. Nebot list muj jsi ty dle výroku v Písme, 69 kterýž se zná a cte v srdci. Takto naklonen (ver mi, ó ver), vyzývám te a presvedcuji, abys psal. Cine to totiž nikoliv málo, nýbrž mnoho mne utešuješ. Jelikož ses z lásky k dobru a církevne (jak je vhodné vzhledem k tvé zbožnosti) tázal o tech, kterí byli oklamáni prinucením (pozn. prekl.: ariánstvím), avšak nejsou zkaženi špatnou verou, a prál sis, abych ti napsal, co bylo stanoveno o nich na snemech, a vubec, vez, pane muj žádoucí, že z pocátku, když prestalo bývalé násilí, 70 konal se snem biskupu, kterí se shromáždili z vnejších zemí; rovnež byl u spoluslužebníku, bydlících v Recku, stejne tak i u nacházejících se ve Španelsku a v Gallii. I bylo stanoveno jak zde tak ti, 71 kterí pokání ciní, ale nedávalo se jim místa v kleru; avšak tem, kterí nebyli vedoucími ciniteli bezbožnosti, nýbrž byli oklamáni prinucením a násilím, jest odpustiti a povoliti místo v kleru, zvlášte když se ospravedlnili, a ono ucinili se zretelne dobrým úmyslem; totiž takoví tvrdili, že nikdy se neobrátili k bezbožnosti, avšak aby ti, kterí se stali velmi bezbožní, nerozvrátili církve, považovali za lepší ustoupiti násilí a nésti bríme, nežli zahubiti lid. Pravíce to i podle našeho mínení, mluvili verohodne, nebot na svou omluvu uvádeli i Arona, bratra Mojžíšova, který ustoupil na poušti zlocinnému požadavku lidu, avšak mel omluvu v úmyslu, aby lid se nevrátil do Egypta a nezustal v modloslužebnictví. Zdálo se totiž verohodným, že zustávaje na poušti muže zanechati bezbožnost, ale vejda do Egypta rozmnoží a zpevní v sobe bezbožnost. Z toho duvodu bylo dovoleno dopoušteti takové do kleru, tak jako se poskytuje prominutí tem, kdož byli oklamáni a utrpeli násilí. To oznamuji i tvé zbožnosti a doufám, že i tvá pobožnost prijme ustanovení a neodsoudí blahovuli tech, kdož se tak usnesli. Rac pak toto precísti i pred duchovenstvem a pred lidem tobe podrízeným, aby i oni znajíce to nereptali, žes naklonen k takovým. Nebot nebylo by vhod, abych jim psal já, když tvá pobožnost muže jim oznámiti náš dobrý vztah k nim a doplniti to, co by scházelo. Dík Bohu, který te naplnil každým slovem a všelikým vedením. Ti, kdož ciní pokání, necht odevzdají anatheme lživou víru jmenovite Eudoxiovu a Euzojovu. Nebot tito rouhave nazývajíce Slovo Boží stvorením, ukázali se jako obránci Ariova bludu. Necht pak vyznávají víru, vyznanou v Nicei od otcu, a necht nedávají žádnému snemu prednost pred tímto snemem. Pozdravuj bratrstvo, jež je s tebou, a to, co je s námi, v Pánu zdraví tebe.
.
Z 39 listu o svátcích od sv. Athanasia, arcibiskupa alexandrijského. .
72 Avšak jelikož jsem pripomnel bludare jako mrtvé, a nás, že máme ke spasení božská Písma a bojím se, aby jak psal Korintským Pavel, 73 nekterí z prostých nebyli odvráceni od prostoty a cistoty chytrostí lidí a potom nezacali dbáti na jiné knihy, tak zvané apokryfy, 74 jsouce oklamáni jejich stejnými názvy s pravými knihami, prosím o poshovení, jestliže ješte pro potrebu a užitek církve vzpomenu toho, co je vám známé. V touze pripomenouti toto užiji k ospravedlnení své smelosti slovní obraty evangelisty Lukáše, a pravím: Ponevadž nekterí zacali sobe skládati tak zvané apokryfní knihy a smešovati je s Písmem od Boha vnuknutým, o nemž jsme presvedceni, jakož vydali otcum ti, kterí od pocátku sami videli a služebníci toho Slova byli, videlo se i mne na podnet pravých bratrí, kterýž jsem povedomosti došel od pocátku po rade vypsati, které knihy byly prijaty do kánonu, odevzdány a uznávány za božské, aby každý obelstený odmítl obelstující a každý, kdo zustal cistým, aby se obradoval z nového varování. A tak však knih Starého zákona je poctem dvacetdve, nebot tolikéž je písmen v užití u židu, jak jsem slyšel. Podle porádku a podle názvu jsou to tyto: Napred Stvorení, potom Východ, dále Levitská, pak Císel a posléze Obnovených zákonu; za nimi následuje Jozue, Soudcu, a potom Ruth; dále po porádku ctyri knihy Královské, z nichž první a druhá se pocítají za jednu knihu, taktéž tretí a ctvrtá za jednu; po nich Paralipomenon první a druhá, rovnež pocítaná za jednu knihu; dále Ezdrášova první a druhá, taktéž za jednu; po nich kniha Žalmu, a potom Prísloví, pak Ekklesiastes a Písen písní. Po nich Job; nakonec dvanáct proroku, pocítaní za jednu knihu, potom Izaiáš, Jeremiáš a s ním Baruch, Plác a List, a po nich Ezechiel a Daniel. Tyto tvorí Starý zákon. Avšak je nutno bez prodlení ríci i o knihách Nového zákona. Ony jsou tyto: ctyri evangelia, od Matouše, od Marka, od Lukáše, a od Jana; po nich Skutky apoštolu a sedm tak zvaných obecných listu apoštolu, a to: jeden Jakubuv, dva Petrovy, pak Janovy tri a Juduv jeden; k nim ctrnáct listu apoštola Pavla, jež se píší v tomto poradí: první k Rímanum, pak ke Korintským dva, po nich ke Galatským, dále k Efezským, potom k Filipenským, ke Kolossenským, k Solunským dva, k Židum, k Timoteji dva a k Titu jeden, poslední k Filemonu jeden, a nakonec Apokalypsis Jana. To jsou prameny spasení, aby žíznící utlumil žízen slovy v nich obsaženými; pouze v nich se zvestuje ucení zbožnosti! Necht k nim nikdo nepridává ani neodnímá od nich cehokoli. O nich praví Pán zahanbuje saduceje: "Bloudíte, neznajíce Písem, ani moci Boží." 75 Židum radil: "Ptejte se na Písma, tat svedectví vydávají o mne." 76 Pro vetší presnost, ježto píši z potreby dodávám i toto: krome techto jsou i druhé knihy, neuvedené do kánonu, avšak urcené otci ke ctení nove pristouplým a toužícím, aby byli seznámeni se slovem zbožnosti: Moudrost Šalomounova, Moudrost Sirachova, Esther, Judith a Tobiáš a tak zvané Ucení apoštolu 77 a Pastýr. Ostatne, drazí, krome techto ctených a onech kanonických, nikde se nevzpomíná apokryf, nýbrž tyto jsou výmyslem bludaru, kterí je píší, když chtejí, urcují a dodávají jim cas, aby je vydávali za dávné a meli zpusob k obelstení prostých skrze ne.
.
Pravidla sv. Basila Velikého.
.
První kanonický list sv. otce našeho Basila, arcibiskupa Caesaree Kappadocijská, k Amfilochiju, biskupu ikonijskému.
Úvod.
Receno je v Písme, 78 že prosí-li blázen o moudrost, dostane moudrost; otázky moudrého však, zdá se ciní i nemoudrého moudrým. Toto z milosti Boží stává se s námi pokaždé, když dostáváme psaní tvé pilné duše. Nebot se stávám více vedoucím a rozvážnejším, než jsem; už ze samých otázek se mnohému ucím, co jsem dríve neznal. Starost o odpoved stává se mi ucitelem. Vpravde i ted, ac dríve však nikdy jsem nebyl zneklidnen predmety tvých otázek, jsem prinucen presne je rozebrati a privésti si na pamet, jestli jsem neco slyšel od starších a ze sebe pridati to, co souhlasí s tím, cemu jsem se ucil.
Pravidlo 1. (Basila Velikého)
A tak k otázce o katharech, 79 bylo i dríve receno, a tys uvážlive pripomnel, že se nutno ríditi obycejem každé zeme, protože o jejich krtu rozlicne myslili ti, kdož o tomto predmetu usuzovali ve svuj cas. Krest Pepuziánu podle mého mínení nemá niceho k svému ospravedlnení, a já se divím, jak toho nepozoroval veliký Dionysij, znalý pravidel. Nebot starí stanovili, aby byl uznáván krest, v nicem neodstupující od víry; proto Bludari nazvali ty, kdož se zcela odtrhli a v samé víre odcizili; rozkolníky ty, kdož se odlišili v názorech na nekteré církevní záležitosti a na otázky, jež se dají rešiti; samozvané sbory jsou shromáždení, vytvorená nepokornými presbytery nebo biskupy a nevzdelaným lidem. Na príklad, jestliže se nekdo usvedcen ze hríchu a vzdálen výkonu bohoslužeb nepodrobí pravidlum a zachová si vedení a sloužení, a s ním odstoupí nekterí jiní, opustivše obecnou církev, to je samozvaný sbor. Chápati pokání jinak než ti, co jsou v církvi, to je rozkol. Bludy jsou na príklad; manichejský, valentinijánský, markionitský a práve onech Pepuziánu. Nebot zde je zrejmý rozdíl ve víre v Boha. Proto otcové, kterí byli na pocátku, rozhodli, aby byl úplne odmítán krest bludaru, uznáván krest rozkolníku, jako církvi úplne neodcizených, a aby clenové samozvaných sboru byli napravováni vhodným pokáním a obrácením a znovu sjednocováni s církví. Tímto zpusobem dokonce ti, kdož jsou v církevních stupních, kdy odstoupili s nepokornými a ucinili tak pokání, nezrídka jsou prijímáni opet v téže hodnosti. Pepuziáni jsou jasne bludari. Nebot oni se rouhali Duchu sv., bezbožne a hanebne udelujíce název Utešitele Montanovi a Priscille. Proto, jestliže ciní lidi bohy, podléhají za to odsouzení; urážejí-li Ducha sv. srovnávajíce Ho s lidmi, jsou podrobeni i pro tuto prícinu vecnému odsouzení, ježto rouhání Duchu sv. se neodpouští. Jak lze uznati správnost krtu tech, kdož krtí v Otce i Syna i Montana nebo Priscillu? Nebot nejsou pokrteni ti, kterí byli krteni v to, co nebylo nám odevzdáno. Procež, trebas veliký Dionysij toho ani nezpozoroval, nesmíme zachovávati následování nesprávného; neprístojnost totiž sama sebou je jasná, a zrejmá je všem, kdož jen trochu uvažují. Kathari jsou z poctu rozkolníku. Presto dávní jako Cyprián a náš Firmilián rozhodli zaraditi všechny do jedné rady: Kathary, enkratity, hydroparastáty a apotaktity. Nebot byt zacátek odpadu vznikl rozkolem, odpadlí od Církve už nemeli na sobe milost Ducha sv. Scházelo totiž odevzdání milosti, ježto byla porušena zákonná posloupnost. Sice první odpadlíci obdrželi posvecení od otcu a meli duchovní dar skrze skládání jejich rukou, avšak odtržení sebe ucinili laiky, nemeli moci ani krtíti ani svetiti a nemohli odevzdávati druhým milost sv. Ducha, od níž sami odpadli. Proto starí narizovali, aby ti, kdož z nich pricházeli do církve, byli znovu ocistováni pravým církevním krtem jako pokrtení laiky. Avšak jelikož rozhodli nekterí v Asii pro poucení mnohých uznati jejich krest, budiž on uznáván. Musíme však posouditi chytráctví enkratitu. Tito, aby se ucinili neprijatelnými pro církev, vymyslili si konati prekotne svuj krest a tím i vlastní svuj obycej zmenili. A tak vzhledem k tomu, že o nich není nic jasného receno, domnívám se, že je nutné, abychom jejich krest odmítali. Toho, kdo jej od nich prijal, krtíti, prichází-li do církve. Melo-li by se to však státi prekážkou obecného rádu, nutno opet pridržeti se obyceje a následovati otce, kterí prozírave zarídili naše záležitosti. Obávám se totiž, budeme-li chtíti zdržeti je od prekotného krtení, že prísným odkládáním zahradíme cestu tech, kdož si prejí spásy. To, že oni uznávají náš krest, necht nás nemate, ježto nejsme povinni projevovati jim za to vdecnost, nýbrž podrobovati se presne pravidlum. Všemožne pak budiž stanoveno, aby po jejich krtu vstupující do církve byli pomazáni od verících a tak pristupovali k tajinám. Ostatne vím, že bratrí Zojina a Satornina, kterí byli v jejich spolecenství, jsme prijali na stolec biskupský, procež nemužeme již ty, kdož byli sjednoceni s jejich obcí, prísným soudem odcizovati z církve, ježto prijetím biskupu jsme stanovili jakési pravidlo k obcování.
Pravidlo 2. (Basila Velikého) 80
Ta, jež úmyslne zahubí plod zacatý v útrobách, podléhá trestu za vraždu. Nemáme presného rozlišování mezi plodem již utvoreným nebo ješte nevytvoreným. Nebot zde je nutno trestati nejen za to, co se melo naroditi, nýbrž i za to, že se vydala nebezpecí, jelikož ženy od takových pokusu velmi casto umírají. K tomu se pridružuje i zahubení zárodku jako druhá vražda od tech, které se toho úmyslne odváží. Ostatne nesmí se do nekonecna protahovati jejich pokání, nýbrž prijímati je do obecenství po uplynutí desíti let; nápravu jejich meriti nikoliv dobou, nýbrž zpusobem pokání.
Pravidlo 3. (Basila Velikého)
Jáhen, který spáchal smilstvo po prijetí jáhenství, trebas má býti vyvržen z jáhenství, necht se po degradaci na laické místo neodlucuje od obecenství, nebot je dávné pravidlo, aby ti, kdož jsou vyvrhováni z duchovenského stupne, byli pouze podrobeni tomuto zpusobu trestu, v cemž, jak se mi zdá, starí následovali onen zákon; nemsti se dvakrát za jedno. 81 Je však i druhý duvod pro to, nebot ti, kdo jsou ve stavu laiku, byli-li svrženi z místa verících, prijímají se opet na místo, s nehož vypadli, kdežto jáhen se podrobuje trestu svržení, jež je trvalé. Tudíž oni se omezili pouze na tento jediný trest, jelikož se mu jáhenství navrací. Tak podle rádu. Vubec však nejsprávnejší lécení je vzdálení od hríchu, takže ten, kdo odvrhl milost pro rozkoš tela, projeví nám plný dukaz svého uzdravení, když se zkroušeným srdcem a s plným podrobením tela zdrženlivosti, se odrekne rozkošnictví, jímž byl sveden. A tak náleží, abychom vedeli to i ono, jak to, co náleží k dokonalému pokání, tak to, co vešlo do obyceje. U tech, kdož nedosahují dokonalého pokání, ríditi se odevzdaným rádem.
Pravidlo 4. (Basila Velikého) 82
O tech, kdož byli po tretí nebo i vícekrát oddáni stanovili jsme analogicky stejné pravidlo jako o po druhé oddaných. Oddané po druhé odlucují na rok, jiní však na dva, po tretí oddané na tri léta, casto však na ctyri, a nazývají takový svazek už ne manželstvím, nýbrž polygamií nebo dokonce odsouzeným smilstvem. Proto i Pán Samaritánce, jež zmenila už pet mužu, praví: "Nyní kterého máš, není tvuj muž", 83 címž ukazuje, že ti, kdož prešli mez druhého manželství, nejsou už hodni zváti se jménem muž nebo žena. My pak nikoliv od pravidla, nýbrž z následování predchudcu prijali jsme zvyk odlucovati na pet let ty, kdož jsou jsou po tretí oddáni. Ostatne nelze úplne zameziti pro ne vchod do církve, nýbrž jim povolovati naslouchání Písem, dva nebo tri roky a potom dopoušteti stání, avšak zdržovati od prijímání svátosti a když projeví nejaké ovoce pokání, postavovati opet na místo obecenství.
Pravidlo 5. (Basila Velikého)
Náleží prijímati bludare, kterí ciní pokání pri smrti. Jasné, že prijímati nikoliv bez uvážení, nýbrž se zjištením, zda projevují pravé pokání a mají-li plody, svedcící o úsilí o spasení.
Pravidlo 6. (Basila Velikého)
Smilstvo tech, kdož jsou Bohu posveceni, nelze promenovati v manželství, nýbrž všemožne necht roztrhne jejich spojení. Nebot toto je užitecné i pro upevnení církve, a nedá se bludarum príležitost k výtkám, že prý lákáme k sobe povolováním hríchu.
Pravidlo 7. (Basila Velikého) 84
Pederasté, sodomité, vrahové, travici, cizoložníci a modlári jsou hodni téhož odsouzení. Proto pravidlo, jež máš o ostatních, zachovávej i o techto; nebylo však nutno býti na pochybách, zda se mají prijmouti ti, kterí se káli tricet let z necistoty, již spáchali z neznalosti. Nebot i neznalost je ciní hodnými prominutí, jakož i dobrovolné priznání a uplynutí tak drahné doby; bylit témer celý lidský vek odevzdáni satanovi, aby se naucili prístojnosti. Proto prikaž, aby už neprodlene byli prijati, zvlášte prolévají-li slzy, jež te mají k milosrdenství, a projevují-li život, hodný smilování.
Pravidlo 8. (Basila Velikého) 85
Je vrahem, kdo v hnevu užil sekeru na svou ženu. Pripomnels mi spravedlive a jak sluší na tvou rozvážnost, abych se o tom obšírneji vyslovil, nebot je mnoho rozdílu mezi úmyslným a neúmyslným. Jestliže nekdo hodiv kamenem na psa nebo na strom, zasáhne cloveka, to je skutek zcela neúmyslný, jejž nemel pachatel v úmyslu; jeho úmyslem bylo odraziti zvíre nebo sraziti ovoce, a ten, kdo byl zasažen, mimodek se tu ocitl, jda mimo; tudíž toto je neúmyslné. Neúmyslné je také i to, jestliže nekdo ve snaze nekoho napraviti, uhodí remenem nebo slabší holí, a bitý zemre; zde se zkoumá úmysl, nebot on chtel napraviti viníka a nikoliv zabíti. Podobne k neúmyslným zabitím náleží též to, když nekdo v sebeobrane pri zápase holí nebo rukou bezohledne uderí odpurce na nebezpecné místo s úmyslem zpusobiti mu bolest nikoliv však zcela zabíti; ale toto už se blíží k úmyslnému zabití, nebot ten, kdo použil takového predmetu k obrane, nebo nemilosrdne uderil, zrejme nešetril cloveka, ovládán vášní. Podobne ten, kdo použil za nástroj težký klacek nebo kámen, nad lidské síly, radí se k neúmyslným vrahum, ježto neco jiného mel v úmyslu, ale neco jiného spáchal; ve svém hnevu totiž dal takový úder, že zabil poraženého, ac možná jeho úmyslem bylo pouze ho sraziti, nikoliv však zcela zabíti. Avšak kdo použil mece nebo neco takového, nemá žádné omluvy a zvlášte ten, kdo na nekoho vrhl sekeru. Nebot neuderil ho rukou, kdy síla rány závisí na nem, nýbrž vrhl tak, že úder se nutne stal smrtícím pro tíhu železa, ostrí jeho a letem dlouhou drahou. Také zcela úmyslným a žádným pochybám nepodléhajícím je to, co pášou lupici, a pri vpádech neprátel; nebot lupici vraždí pro peníze, aby se zbavili usvedcení v zlocinu; žoldnéri jdou porazit odpurce s verejným úmyslem nikoliv zastrašiti a napraviti, nýbrž vyhubiti. Dále, jestliže nekdo dá nekomu napíti nápoj tajného složení (trebas to bylo pro nejakou jinou prícinu) a zahubí, takového uznáváme za úmyslného vraha. Toto casto pášou ženy, pokoušejíce nejakými kouzly a cáry primámiti nekoho na lásku k sobe, dávají jim lécivé nápoje, jež pusobí zatemnení rozumu. Trebas tyto zpusobily smrt, spáchavše to, co nemely v úmyslu, prece za carodejnictví a zakázané pocínání pocítají se k úmyslným vražedníkum. Proto i ti, kdož dávají léky k potratu zárodku v útrobe jsou vrazi, stejne jako ty, které pijí jedy, vraždící zárodek. O tomto dosti.
Pravidlo 9. (Basila Velikého) 86
Výrok Páne o tom, že není dovoleno rozlucovati manželství krome príciny cizoložstva, 87 dle svého smyslu se vztahuje stejne na muže jako na ženy. Avšak nebývá tomu tak ve zvyklostech. O ženách nacházíme mnoho prísných výroku. Apoštol praví: "Kdož se pripojuje k nevestce, jedno telo jest s ní." 88 A Jeremiáš: "Bude-li žena muže jiného, nevrátí se ke svému muži, nýbrž poskvrnivši se, bude poskvrnena." 89 A opet: "Kdo chová cizoložnici je blázen a bezbožný," 90 Zvyklost prikazuje ženám, aby udržely své muže, trebas cizoloží a žijí ve smilství. Proto nevím, zda muže býti prímo nazvána cizoložnicí žena, žijící s mužem, jehož opustila jeho žena; zde vine padá na tu, jež muže opustila, z jakého duvodu ustoupila od manželství. Bylo-li to proto, že byla bita a nestrpela ran, náleželo spíše trpeti, než se rozvádeti se spolužijícím; jestliže proto, že nesnesla ztráty majetku, tento duvod není hoden zretele. Jestliže proto, že její muž žije ve smilstvu, církevní praxe na to neobrací pozornost, není však prikázáno žene rozlucovati se od neverného muže, nýbrž prebývati s ním, nebot se neví, co se muže státi. "Kterak ty víš, ženo, získáš-li muže svého?" Proto žena, opustivší svého muže, je cizoložnice, odešla-li k druhému muži, kdežto opuštený muž je hoden odpuštení a ta, co s ním žije, neodsuzuje se. Jestliže muž odstoupí od ženy a pojme jinou, je sám cizoložník, ježto ji ciní cizoložnicí a žijící s ním je cizoložnice, jelikož pritáhla k sobe cizího muže.
Pravidlo 10. (Basila Velikého) 91
Prísahající, že neprijmou svecení, když ucinili prísahu, nebudtež nuceni k jejímu porušení. Trebas se totiž zdá, že je pravidlo, jež jim vychází vstríc, presto jsme seznali se zkušenosti, že se nedarí tem, kdož jednali proti prísaze. Nutno zkoumati jak zpusob prísahy, slova a stav, v nemž prísahali, tak presné dodatky ve slovech. A jestliže ze žádného hlediska není ulehcení od závažnosti prísahy, nutno tyto zcela zanechati. Záležitost Severa nebo jím ustanoveného presbytera podle mého názoru (jestliže budeš se mnou souhlasiti) nalézá jakési rozrešení prísahy tímto zpusobem: Onu ves, v níž byl tento clovek ustanoven, dosud podrízenou Misthii, pakliž pridružovati k Masadám, ježto takto nebude krivoprísežníkem neodcházeje z místa, a Longin, maje s sebou Kyriaka, nenechá církev neobsazenu a nepodrobí svou duši odsouzení za její zpustnutí, a nebude se zdáti, že delá neco proti pravidlum, vycházejíce vstríc Kyriakovi, který prísahal, že bude prebývati v Mindánech, ale souhlasil se svým preložením. Nebot jeho navrácení bude zachováním prísahy; jeho uposlechnutí príkazu nebude považováno za krivoprísežnictví jelikož k jeho prísaze nebylo pridáno to, že on ani na krátký cas neopustí Mindány, nýbrž že tu zustane nadále po všechen cas. Severu, který se omlouvá zapomenutím, odpustíme rkouce, že ten, kdo ví tajné, nedovolí, aby jeho církev utrpela škodu od toho, kdo z pocátku postupoval nikoliv podle pravidel, nýbrž se zavázal prísahou proti evangeliu; kdo preložením ucil krivoprísežnictví, nyní však lže pokryteckým zapomenutím. Ježto však nejsme soudcové srdcí, ale soudíme dle toho, co slyšíme, prenecháme odplatu Pánu, kdežto sami bez pochyb ho prijmeme, odpustivše zapomenutí jako lidskou slabost.
Pravidlo 11. (Basila Velikého)
Ten, kdo spáchal neúmyslné zabití, je dostatecne potrestán tím, že byl odloucen na jedenáct let, nebot je jasné, že máme zachovávati Mojžíšuv predpis o ranených 92 a toho, kdo by ulehl na postel pro rány, jež obdržel, kdo ale potom opet chodil o holi, nepovažovati za zabitého; jestliže však nevstal po ranách, vzhledem k tomu, že ten, kdo ho bil, ho nechtel zabíti, tedy tento trebas byl vrahem, prece je podle úmyslu neúmyslným.
Pravidlo 12. (Basila Velikého) 93
Pravidlo zakázalo, aby byli služebníci církve po druhé ženatí. ( Apošt. 17 ).
Pravidlo 13. (Basila Velikého) 94
Zabití ve válce naši otcové 95 nepocítali za vraždu omlouvajíce, jak se mi zdá, obránce cistoty a zbožnosti. Avšak snad by bylo dobre raditi, aby se majíce necisté ruce zdrželi po tri léta pouze úcasti svatých tajin.
Pravidlo 14. (Basila Velikého)
Ten, kdo bére úroky, rozhodne-li se, že nespravedlivý zisk utratí pro chudé a že v budoucnu se zbaví neduhu zištnosti, muže býti prijat v knežstvo.
Pravidlo 15. (Basila Velikého)
Podivuji se, že požaduješ po Písmu doslovnou presnost a myslíš, že znení prekladu je násilné. Když sice dobre vystihuje príslušný predmet, avšak neprevádí vlastní smysl hebrejského slova. Avšak nelze bez pozornosti prejíti otázku, položenou zvídavým mužem. Ptáci nebeští a ryby morské mely i pri stvorení sveta stejný puvod, ježto obe tato pokolení zvírat byla vyvedena z vody. Duvod pro to je ten, že obe mají jednu a tutéž vlastnost, nebot jedny plavou ve vode a druzí plovou po vzduchu, proto jsou jmenovány spolecne. Sestava slov žalmu 96 není presná vzhledem k rybám, ale v pomeru ke všem ostatním tvorum, žijícím ve vodách, je zcela správná. Nebot cloveku se pokorují ptáci nebeští a ryby morské, a nejen tyto, nýbrž i všichni tvorové, procházející morskými drahami. Totiž ne vše, co žije v mori, je rybou, na pr. zvírata kytovitá, velryby, delfíni, tuleni, dále kone, psi, pilouni, mecouni a morské krávy a všechny želvy, 97 z nichž ani jedno není ryba, ale všechny se ubírají drahami morskými. Tímto zpusobem jsou tri rády: ptáci nebeští, ryby morské a ta zvírata, která sídlí ve vodách, odlišná od ryb, avšak také precházejí dráhy morské.
Pravidlo 16. (Basila Velikého)
Náman 98 byl velikým nikoliv pred Hospodinem, nýbrž u svého pána, t.j. byl jedním z velmožu u krále syrského. A tak vnikej do Písma s presností a v nem samém najdeš vyrešení otázky.
.
Druhý kanonický list sv. Basila Velikého k Amfilochiji, biskupu ikonijskému.
Predmluva.
Dávno jsem napsal odpovedi na dotazy, jež mi predložila tvá zbožnost, ale neodeslal jsem své psaní zdržen dílem vleklou a nebezpecnou nemocí, dílem nedostatkem pomocníku. Nebot nemáme mnoho lidí, kterí by jednak znali cestu, jednak byli hotovi na tuto službu. A tak veda príciny prodlení, odpust nám je. Podivuji se tvé lásce k ucení a rovnež tvé pokore. Totiž chceš se uciti, ac ti sverena hodnost ucitele, a pritom u nás, ac nemáme mnoho vedomostí. Presto vzhledem k tomu, že pro bázen Boží se nezríkáš díla, jež by byl steží vykonal nekdo jiný, jsme povinni i my napomáhati i nad své síly tvému úmyslu a dobrému úsilí.
Pravidlo 17. (Basila Velikého) 99
Tázal ses nás, zda muže býti presbyter Vianor prijat do kleru po prísaze, kterou ucinil. Vzpomínám si, že jsem pro antiochijské duchovenstvo vydal všeobecné rozhodnutí o všech, kterí spolecne s ním prísahali, a to, aby byli odstraneni z verejných shromáždení, avšak jednotlive mohou býti cinní jako presbyteri. Tímto se dává i jemu povolení k sloužení, nebot jeho knežství není v Antiochiji, nýbrž v Ikoniji, již si zvolil, jaks nám psal, za bydlište místo Antiochije. Takto tedy muže býti onen muž prijat; pouze necht tvá zbožnost žádá, po nem, aby cinil pokání z prekotné prísahy, již ucinil nevernému cloveku nemoha snésti zneklidnení onou malou svízelí.
Pravidlo 18. (Basila Velikého)
O padlých pannách, které zaslíbily Pánu, že budou žíti v cistote, avšak potom upadly do telesných vášní a porušily své sliby, naši otcové vycházejíce lidsky a laskave vstríc k tem, jež povolily své nemohoucnosti, vydali predpis, aby byly prijaty po uplynutí roku stanovíce to dle vzoru po druhé oddaných. Vzhledem k tomu však, že milostí Kristovou se církev behem casu stává pevnejší a rád panen se nyní rozmnožuje, zdá se mi, že náleží peclive tuto záležitost promysliti, jak se sama dle svého pojetí jeví, a dle smyslu Písma vyvoditi záver. Nebot vdovství je nižší než panenství, procež i hrích vdov je mnohem lehcí než hrích panen. Pohledme, co napsal Pavel k Timotheji: "Ale mladých vdov neprijímej; nebo když nedbajíce na Krista, v chlípnost se vydají vdávati se chtejí, jsouce již hodné potupení, protože první víru zrušily." 100 Tudíž jestli vdova podléhá težšímu trestu jako by odvrhla víru v Krista, co náleží ríci o panne, jež je nevesta Kristova a svatá nádoba Pánu zasvecená? Je velkým hríchem, když služebnice se oddá tajnému manželství a naplní dum rozvratem a špatným životem hanobí toho, jež ji získal, avšak daleko težším je to, když nevesta se uciní cizoložnicí, zhanobí svuj svazek se ženichem a oddá se nezkrotitelnému rozkošnictví. A tak vdova se odsuzuje jako svedená služebnice, kdežto panna podléhá odsouzení jako cizoložnice. Jako toho, kdo obcuje s cizí ženou, nazýváme cizoložníkem a neprijímáme ho dríve v obecenství, dokud neprestane hrešiti, tak postupujeme i s tím, kdo pojal pannu. Je zapotrebí, abychom nyní vysvetlili, že pannou se nazývá ta, která se dobrovolne zasvetila Bohu, zrekla se manželství a dala prednost životu v posvecení. Sliby však tentokráte uznávám za platné, když stárí dosáhlo plného rozumu, nebot detská slova v této veci nelze vubec považovati za pevná. Avšak tu, jež má více než šestnáct nebo sedmnáct let veku, vládne svými myšlenkami, byla dlouho proverována, setrvala pevne v úmyslu a prosila naléhave za své prijetí, náleží nakonec prijímati do rádu panen, potvrditi její slib, a jeho porušení neprodlene trestati. Nebot mnozí rodicové, bratrí a nekterí z príbuzných pred plnoletostí je privádejí ne z jejich vlastní touhy po svobodném stavu, nýbrž spekulujíce, aby tím získali neco svetského; tyto nelze jen tak prijímati, dokud jasne nezvíme, jaká je jejich vlastní náchylnost.
Pravidlo 19. (Basila Velikého) 101
Neznáme jiné sliby mužu, než tech, kterí vstoupili do mnišského rádu a mlcky ukazují, že prijali celibát. Avšak domnívám se, že i oni mají býti predbežne dotázáni a dáti jasne slib celibátu. Kdyby se oddali telesnému a rozkošnickému žití, budtež potrestáni epitimií, predepsané pro cizoložníky.
Pravidlo 20. (Basila Velikého) 102
Jestliže nekteré z ženského pohlaví jako bludarky daly slib panenství, ale potom si zvolily manželství, domnívám se, že je není nutno odsuzovati: "Cožkoli zákon mluví, tem, kterí jsou pod zákonem mluví." 103 Ty, kdož ješte na sebe nevzaly jho Kristovo, neznají ani prikázání Páne. Proto ony mohou se všemi býti prijímány do církve a v tomto prípade dostávají odpuštení skrze prijetí víry v Krista, a vubec vše, co bylo spácháno v živote katechumenu, nepodléhá šetrení. Je jasné, že církev takové neprijímá bez krtu, procež naprostou nutností pro ne je výsada znovuzrození.
Pravidlo 21. (Basila Velikého) 104
Jestliže muž žije se ženou a potom nespokojen v manželství upadne do smilstva, takového považujeme za smilníka a ponecháváme ho dlouho pod epitimií. Ostatne nemáme pravidlo trestati ho z viny cizoložství, spáchal-li hrích se svobodnou od manželství. Nebot je receno: "Cizoložnice poskvrnující se poskvrní a nevrátí se k muži svému." 105 a "Kdo drží cizoložnici je pošetilý a bezbožný", 106 ale zcizoloživší neodlucuj se od spolužití se svou ženou a žena je povinna prijati svého muže, odvracejícího se od smilstva, ale muž vypuzuje ze svého domu poskvrnenou ženu. Není lehké uvésti duvod pro to, ale tak vešlo do obyceje.
Pravidlo 22. (Basila Velikého)
Neprísluší dríve prijímati na pokání ty, kdož mají ženy získané únosem, jestliže je zasnoubené uloupili druhým, dokud nebudou od nich odnaty a dokud jejich snoubencum nebude dána možnost bud, aby si je vzali, chtejí-li, anebo je propustili. Jestliže nekdo unese nezasnoubenou, nutno ji vzíti, vrátiti príbuzným a ponechati na vuli príbuzným, at jsou to rodice, bratrí nebo jiní porucníci panny, aby rozhodli, zda mu ji odevzdají; pak budiž spolužití platné. Nebudou-li souhlasiti, nelze je prinutiti. A kdo pojme ženu, s níž napred tajne nebo násilne obcoval, musí býti neprodlene církevne potrestán za smilstvo. Trest pro smilníky je stanoven na ctyri léta. První rok náleží, aby nebyli pripoušteni k modlitbám, a plakali u dverí chrámových. V druhém prijímati je k naslouchání Písmum. V tretím k pokání. Ve ctvrtý k stání s lidem, ale zdržovati se od prijímání. Potom je pripouštet k prijímání svatých tajin.
Pravidlo 23. (Basila Velikého) 107
O tech, kdož se žení s dvema sestrami nebo vdávají za dva bratry vydal jsem list, 108 jehož opis jsme poslali tvé zbožnosti. A kdo si vzal ženu svého bratra, neprijímá se dríve, dokud ji nezanechá.
Pravidlo 24. (Basila Velikého) 109
Vdovu, zarazenou do poctu vdov, to jest vydržovanou od církve, prikazuje apoštol zanechati bez péce, vdá-li se za muže. O ovdovelém muži není vydán žádný predpis. Pro nej stací epitimie pro po druhé ženaté. Jestliže šedesátiletá vdova zachce žíti s mužem, nebudiž pripouštena k svátostem, dokud nezanechá vášnivé necistoty. Zaradíme-li ji pred šedesátým rokem do poctu vdov, je to naše vina, nikoliv té ženy.
Pravidlo 25. (Basila Velikého)
Kdo má ženu, kterou poskvrnil, za poskvrnení budiž potrestán, avšak budiž mu povoleno, aby ji mel dále za ženu.
Pravidlo 26. (Basila Velikého) 110
Smilstvo není manželstvím, ba ani pocátkem manželství. Proto je lépe rozlucovati je-li možno ty, kdož se v smilstvu spojili. Jestliže všemožne udržují spolužití, necht prijmou epitimii za smilstvo, avšak necht se ponechají v manželském spolužití, aby se nestalo neco horšího.
Pravidlo 27. (Basila Velikého) 111
Stanovil jsem o knezi, který se svázal nesprávným manželstvím, co náleží, a to: "Necht užívá právo na knežské sezení a zdržuje se od ostatních knežských funkcí, nebot takovému musí stacit odpuštení. Nesluší, aby žehnal druhým ten, kdo musí léciti vlastní rány. Jet požehnání odevzdávání posvecení. Ale kdo toho nemá z príciny hríchu neznalosti, jak on mohl odevzdati druhému? Tudíž at nežehná ani verejne ani soukrome a nedává Telo Kristovo druhým, aniž koná jiné sloužení, nýbrž at je spokojen knežským místem, a pláce pred ostatními a pred Pánem, aby mu byl prominut hrích nevedomosti.
Pravidlo 28. (Basila Velikého)
Zdálo se mi smešným, že nekdo slíbil zdržeti se veprového masa. Proto rac takové poucovati, aby se zdržovali od nerozvážných zareknutí a slibu, a dopust užívání vecí mravne neutrálních. Nebot žádné stvorení Boží "nemá zamítáno býti, což se s díku cinením prijímá." 112 Proto je-li takový slib smešný, není nutná zdrženlivost.
Pravidlo 29. (Basila Velikého) 113
Velmi nutno léciti predstavené, kterí prísahají, že uciní neco zlého podrízeným. Lék je dvojí: První, poucovati je, aby prekotne neprísahali, druhé, aby nesetrvávali ve zlých úmyslech. Proto jestliže nekdo prísahal, že uciní zlo druhému, at uciní pokání z drzé prísahy, nikoliv aby se pod záminkou úcty k prísaze zatvrzoval v zlobe. Zachování prísahy nebylo na prospech Herodesovi, který se stal vrahem proroka, aby neporušil prísahy. Prísaha je vubec zakázána; tím více nutno odsuzovati onu, jež se ciní pro zlo. Proto kajícník musí napraviti své myšlenky, nikoliv však usilovati o své upevnení v precinu. Prošetri podrobneji tuto ohavnost. Prísahal-li by nekdo, že vyloupe oci svému bratru, zda by bylo dobré, aby toho uskutecnil? Prísahal-li by nekdo, že zabije ci poruší nekteré jiné prikázání? Nebot "prisáhl jsem, což i splním, že chci ostríhati soudu spravedlnosti tvé." 114 Jakož nutno prikázání zachovávati nezmenitelností úmyslu, tak se musí všemožne potlacovati a hubiti hrích.
Pravidlo 30. (Basila Velikého)
O únoscích žen nemáme dávné pravidlo, ale sestavili jsme vlastní mínení: Jak oni, tak jejich pomahaci, budtež odlouceni ze spolecných modliteb na tri léta. Únos, který se stal bez násilí, nebyl-li doprovázen zhanobením nebo krádeží, nepodléhá trestu. Vdova je svou paní a na ní závisí, chce-li následovati únosce. Nesmíme pecovati o to, co se jeví navenek.
Pravidlo 31. (Basila Velikého)
Žena, která by vstoupila ve spolužití s druhým dríve, než se prokáže smrt muže, který se odloucil a žije neznámo kde, cizoloží.
Pravidlo 32. (Basila Velikého) 115
Ti z kleru, kterí zhrešili smrtelným hríchem, zbavují se své hodnosti, nikoliv však prijímání spolecne s laiky. "Nebudeš se mstíti dvakráte za jedno." (Naum 1,9. (církevneslov. text).
Pravidlo 33. (Basila Velikého) 116
Žena, která porodila na ceste a zanedbala díte, je vina vraždou.
Pravidlo 34. (Basila Velikého)
Otcové naši zakázali zverejnovati ženy, jež cizoložily a ze zbožnosti to vyznaly nebo nejak byly usvedceny, abychom se nestali prícinou smrti usvedcených, ale narídili, aby stály s vernými bez prijímání, dokud se nedokoncí lhuta pokání.
Pravidlo 35. (Basila Velikého)
Byl-li muž opušten od ženy, nutno zkoumati duvod opuštení. Ukáže-li se, že ho opustila bez príciny, je hoden odpuštení, kdežto ona trestu. Odpuštení se mu projeví tím, že bude v obecenství s církví.
Pravidlo 36. (Basila Velikého)
Ženy nezvestných vojínu, jež se provdaly za druhé, podléhají témuž trestu jako ty, které nevyckaly návratu neprítomných mužu. Ostatne zde je prípad hoden zvláštního zretele, ježto je vetší pravdepodobnost smrti.
Pravidlo 37. (Basila Velikého)
Ten, kdo vstoupil do manželství, když mu byla odnata cizí žena, budiž za první obvinen z cizoložství, kdežto za druhou je nevinen.
Pravidlo 38. (Basila Velikého)
Dívky, jež se vdají bez otcova souhlasu, smilní. Avšak, jak se zdá, skutek se napraví smírením s rodici. Ostatne tyto se ihned nepripouštejí k prijímání, nýbrž je jim po tri léta zakázáno.
Pravidlo 39. (Basila Velikého)
Ta, kdož žije s cizoložníkem, je cizoložnice pro celou dobu spolužití.
Pravidlo 40. (Basila Velikého) 117
Ta, která se proti vuli svého pána dala muži, smilní. Jestliže po tom s povolením použije manželství, bude uznáno, že vstoupila v zákonité manželství. Proto první je smilstvo, ale druhé manželství. Nebot smlouvy tech, kdož jsou v cizí pravomoci, neplatí.
Pravidlo 41. (Basila Velikého)
Ovdovelá, majíc moc sama nad sebou, se muže beztrestne provdati, není-li niceho, co by rozloucilo její spolužití. Nebot apoštol rekl: "Pakli by umrel muž její, svobodná jest; muže se vdáti, za koho chce, toliko v Pánu." (1.Kor. 7,39, srv. Rím. 7,2).
Pravidlo 42. (Basila Velikého)
Manželství bez souhlasu tech, kdož mají pravomoc, jsou smilstva. Kdož se oddávají za života otce nebo pána, nejsou bez viny dokud neprojeví souhlas k jejich spolužití ti, kdož mají nad nimi pravomoc. Nebot tehdy manželství získává platnost.
Pravidlo 43. (Basila Velikého)
Ten, kdo smrtelne zranil bližního, je vrahem, jestliže uderil první nebo se mstil.
Pravidlo 44. (Basila Velikého)
Diakonisa, která spáchala smilstvo s pohanem, muže býti prijata do obecenství modliteb, avšak k prijímání svatých tajin bude pripuštena sedmého roku, bude-li žíti v cistote. Pohan, který po prijetí víry opet pristoupí k svatokrádeži, vrací se tím k svému vývratku. Proto nedovolujeme, aby se tela diakonisy jako posvecené již telesne používalo.
Pravidlo 45. (Basila Velikého) 118
Jestliže nekdo po prijetí jména krestan hanobí Krista, nemá užitku z jména.
Pravidlo 46.(Basila Velikého)
Ta, která z neznalosti se provdala za muže, jehož žena docasne opustila a kterou potom z príciny návratu první ženy zanechal, smilnila tímto svazkem, ovšem z nevedomosti. Manželství jí tudíž není zakázáno, ale lépe, zustane-li tak.
Pravidlo 47. (Basila Velikého)
Enkratité, sakkoforové a apotaktité podléhají témuž soudu, jako i Navatiáni: bylot o nekterých z techto vydáno pravidlo, trebas rozdílné, avšak o druhých se mlcí. My však tyto znovu krtíme, posuzujíce je stejne. A trebas u vás není prijat tento zvyk prekrtívání, podobne jako i u Rímanu z nejakých duvodu, presto necht platí náš posudek. Jelikož jejich blud je jakoby odnož bludu Markonitu, odmítajících manželství, neužívajících víno a nazývajících stvorení Boží hanebným. Proto je neprijímáme do církve, nejsou-li pokrteni naším krtem. Nebot necht nepraví, že byli krteni v Otce i Syna i svatého Ducha, když podobne jako Markion a ostatní bludari, lící Boha jako stvoritele zla. Tudíž bude-li vhod, necht se sejde množství biskupu a budiž vydán predpis, aby byl bez nebezpecí ten, kdo tak ciní a kdož odpovídá na dotazy o nich, aby mel hodnoverný duvod pro odpoved.
Pravidlo 48. (Basila Velikého)
Ta, která je od svého muže opuštená, podle mého mínení má zustat neprovdána. Nebot když Pán pravil: "Že kdožkoli propustil by manželku svou, krome príciny cizoložstva, uvádí ji v cizoložství," 119 nazvav ji cizoložnicí, už tím zakázal ji spolužití s jiným. Nenít možné, aby byl muž vinen jako prícina cizoložstva, ale žena nevinná, když ji Pán nazval cizoložnicí za obcování s jiným mužem?
Pravidlo 49. (Basila Velikého)
Zhanobení násilím nepodléhá obvinení. Tudíž ani služebnice znásilnená svým pánem není vinna.
Pravidlo 50. (Basila Velikého) 120
Pro tretí snatek není predpis; proto tretí snatek se neuzavírá podle predpisu. Na takovou záležitost pohlížíme jako na necistotu v církvi, ale verejne ji neodsuzujeme, nebot je to lépe než nemravné smilstvo.
.
Tretí kanonický list sv. Basila Velikého k Amfilochiji, biskupu ikonijskému.
Pravidlo 51. (Basila Velikého)
O príslušnících kleru pravidla byla stanovena bez rozdílu. Ona narizují urcovati pro padlé jeden trest, vyvržení ze sloužení, at jsou v hodnosti posvecení, anebo konají službu, pro níž není zapotrebí svecení rukopoložením.
Pravidlo 52. (Basila Velikého) 121
Ta, která odložila novorozene na ceste, ucinila-li tak majíc možnost je zachovati nebo v úmyslu zakrýti svuj hrích ci sledujíc svuj zcela zvírecí a nelidský zámer, budiž souzena za vraždu. Nemohla-li je zachrániti a novorozene zemrelo pro pusté místo a z nedostatku potreb, hodna jest matka odpuštení.
Pravidlo 53. (Basila Velikého) 122
Ovdovelá otrokyne možná mnoho nezhrešila vstupujíc do druhého manželství pod zpusobou únosu. Procež nelze ji nikterak za to obvinovati. Nebot nesoudí se vnejší zpusoby, nýbrž úmysly. Jest však jasné, že podléhá epitimii za druhý snatek.
Pravidlo 54. (Basila Velikého)
O neúmyslném zabití, pokud se pamatuji, psal jsem dríve tvé zbožnosti, kolik jsem umel, a více ríci nemohu. Bude záležitostí tvého uvážení, abys prodloužil ci ulehcil trest podle povahy prípadu.
Pravidlo 55. (Basila Velikého)
Ti, kterí spolecne bojují s lupici, nejsou-li v církevní službe, necht jsou odlouceni od prijímání svatých tajin. Klerici budtež svrženi ze své hodnosti. Nebot bylo receno: "Všichni, kteríž mec berou, od mece zahynou." (Mat. 26,52).
Pravidlo 56. (Basila Velikého)
Ten, kdo úmyslne zabil a pak se kál, budiž dvacet let bez prijímání svatých tajin. Na techto dvacet let obdrží toto rozdelení: ctyri léta musí plakati, stoje vne dverí modlitebního chrámu a prose vcházející verné, aby se za neho pomodlili a vyznávaje pritom své provinení. Po ctyrech letech budiž prijat do poctu poslouchajících Písma a s nimi necht vychází po pet let; sedm let necht se modlí a padajícími a vychází. Ctyri léta necht pouze stojí s vernými, avšak neprijímá svaté tajiny. Po uplynutí této doby necht prijme svaté tajiny.
Pravidlo 57. (Basila Velikého)
Ten, kdo zabil neúmyslne, necht neprijímá svaté tajiny deset let. Rozdelení desíti let budiž pro neho toto: Dve léta at pláce, tri léta necht stráví mezi poslouchajícími, ctyri léta mezi padajícími a rok pouze stojí s vernými, avšak neprijímá svaté tajiny. po uplynutí této doby necht prijme svaté tajiny.
Pravidlo 58. (Basila Velikého) 123
Cizoložník necht neprijímá patnáct let svaté tajiny. Rozdelení techto patnácti let pro neho je toto: ctyri léta budiž placícím, pet naslouchajícím, ctyri padajícím, dva stojícím s vernými bez prijímání.
Pravidlo 59. (Basila Velikého) 124
Smilník sedm let neprijímejž svaté tajiny. Dva roky at pláce, dva at naslouchá, dva at padá a jeden rok pouze at stojí s vernými; osmý rok bude pripušten k svatému prijímání.
Pravidlo 60. (Basila Velikého) 125
Ta, která slíbila setrvati v panenství a porušila svuj slib, necht naplní dobu trestu, stanoveného pro hrích cizoložství s rozdelením s ohledem na její život. Totéž pro ty, kterí ucinili slib mnišského žití, avšak padli.
Pravidlo 61. (Basila Velikého)
Ten, kdo ukradl, jestliže sám se kál a priznal, budiž na rok vzdálen pouze od prijímání svatých tajin; bude-li usvedcen, na dva roky. Doba tato budiž pro neho rozdelena na padání, (klecení) a stání s verícími; potom at je ucinen hodným prijímání.
Pravidlo 62. (Basila Velikého) 126
Kdo spáchá hanebnost s mužským pohlavím, obdrží lhutu pro pokání jako ten, kdo zhrešil cizoložstvím.
Pravidlo 63. (Basila Velikého) 127
Kdo na zvíratech projevil svou hanebnost a vyzná se, budiž v zákazu tutéž dobu.
Pravidlo 64. (Basila Velikého) 128
Krivoprísežník deset let necht neprijímá; dva roky bude mezi placícími, tri mezi naslouchajícím Písmum, ctyri mezi padajícími, jeden stoje s vernými, a tehdy obdrží prijímání.
Pravidlo 65. (Basila Velikého)
Kdo ucinil pokání z carodejnictví anebo z travicství, necht stráví v pokání lhutu stanovenou pro vrahy s rozdelením, odpovídajícím tomu, jak sebe sám usvedcil v tomto hríchu.
Pravidlo 66. (Basila Velikého) 129
Kdo vykopával hroby, aby loupil, neprijímejž svaté tajiny po deset let; dva necht pláce, tri at naslouchá, ctyri at padá, jeden at stojí s vernými, a tehdy už at prijímá.
Pravidlo 67. (Basila Velikého)
Krvesmilstvo bratra a sestry vyžaduje lhutu pokání, stanovenou pro vraha.
Pravidlo 68. (Basila Velikého)
Manželský svazek lidí v zakázaném príbuzenství, bude-li zjišten, jako hrích lidský podléhá epitimii cizoložníku.
Pravidlo 69. (Basila Velikého)
Jestliže žalmista pred snatkem obcoval se svou snoubenkou, bude prijat za žalmistu po uplynutí jednoho roku odloucení od služby, ale zustane bez povýšení na vyšší hodnost. Jestliže bez zasnoubení obcoval tajne, prestaniž sloužiti. Stejne tak podjáhen.
Pravidlo 70. (Basila Velikého) 130
Jáhnu, který se poskvrnil ústy a vyznal, že jeho hrích dále netrval, budiž zakázáno sloužení, ale smí prijímati svaté tajiny s jáhny. Taktéž i knez. Bude-li nekdo zjišten, že zhrešil ješte více než toto, budiž svržen, at je v kterékoliv hodnosti.
Pravidlo 71. (Basila Velikého)
Kdo spolupusobil pri kterémkoliv z uvedených hríchu a nevyznal se, nýbrž byl usvedcen, budiž pod epitimií takovou dobu, na níž byl odsouzen pachatel zla.
Pravidlo 72. (Basila Velikého)
Kdo se sveril kouzelníkum nebo jim podobným, budiž pod epitimií takovou dobu jako vrah.
Pravidlo 73. (Basila Velikého) 131
Kdo se zrekl Krista a provinil se proti tajemství spásy, musí býti po celou dobu svého života v poctu placících a povinen se vyznávati; až na konec svého života bude ucinen hodným prijímání svátostí podle víry v Boží lidumilnost.
Pravidlo 74. (Basila Velikého) 132
Jestliže kdokoliv z padlých do shora jmenovaných hríchu se vyznal a stal se horlivým v náprave, pak ten, kdo od lidumilnosti Boží prijal moc rozhrešovati a svazovati, nebude hoden odsouzení, když vida naprosto uprímné vyznání hríšníkovo stane se milosrdnejším a zkrátí epitimii. Totiž vyprávení svatého Písma nám ukazuje, že ti, kdož se vyznají s velkou horlivostí, dríve obdrží milosrdenství Boží.
Pravidlo 75. (Basila Velikého)
Ten, kdo se poskvrnil se svou sestrou po otci nebo po matce, nesmí choditi do modlitebního chrámu, dokud neustane od nezákonného a hnusného díla. Prijda do poznání hruzného hríchu, necht tri léta pláce a stojí u dverí modlitebních domu a prosí vcházející na modlitbu, aby se každý se soucitem za nej vroucne modlil k Pánu. Potom v druhém tríletí budiž pripušten pouze k poslouchání Písem, ale po vyslechnutí Písem a poucení budiž vyhánen z chrámu, aby nebyl ucinen hodným obecenství na modlitbe. Potom, jestliže bude se slzami prositi o ni a o padání Pred Pánem se zkroušeným srdcem a hlubokou pokorou, necht se mu poskytnou další tri léta na padání. A takovým zpusobem, když ukáže ovoce hojné pokání, desátého roku budiž prijat k modlení s vernými, bez prijímání. Dva roky bude státi s vernými v cas modlitby, posléze pak ucinen hodným spolecenství tajin.
Pravidlo 76. (Basila Velikého)
Týž predpis platí i pro ty, kdo obcovali se svou snachou.
Pravidlo 77. (Basila Velikého) 133
Ten, kdo opustil ženu, zákonne s ním oddanou a vzal druhou, podle výroku Páne je vinen cizoložstvím. (Mat. 19, 9). Pravidly otcu našich stanoveno, aby tací jeden rok plakali, dva roky poslouchali, tri padali, sedmý rok stáli s vernými a pak aby ucineni byli hodnými svatého prijímání, budou-li se se slzami káti.
Pravidlo 78. (Basila Velikého) 134
Týž predpis budiž zachován i pro ty, kterí si vzali k spolužití dve sestry, trebas bylo v ruzný cas.
Pravidlo 79. (Basila Velikého)
Ten, kdo obcoval se svou macechou, podléhá témuž pravidlu jako ten, kdo zhanobil svou sestru.
Pravidlo 80. (Basila Velikého)
Otcové mlcí o polygamii jako o veci zvírecí a zcela cizí lidskému pokolení. Nám se tento hrích jeví težším než smilstvo. Proto bude moudrým podrobovati tyto epitimii podle pravidel, to jest, aby byli jeden rok placícími, tri roky padajícími a potom mohou býti prijati.
Pravidlo 81. (Basila Velikého)
Jelikož v dobe barbarských vpádu mnozí se provinili proti víre v Boha, složili pohanské prísahy a jedli nekterá poskvrnená jídla, prinesená s kouzly v obet modlám, budiž s takovými postupováno podle zákonu a pravidel už otci vydaných. Ti, kdož vytrpeli težké zmorení na mukách a nevydrželi utrpení a zrekli se Krista, nebudtež tri léta prijímáni do církve; po jejich uplynutí necht dve léta poslouchají Písma, tri at padají, a tehdy mohou býti prijati do obecenství. Ti, kterí bez velikého násilí zradili víru v Boha, dotkli se besovského stolu a složili pohanské prísahy, necht budou tri léta vyvrženi z církve, dve naslouchati Písmum, tri léta at se modlí v padání, další tri at stojí v dobe modlitby s vernými, a tehdy už mohou býti prijati k prijímání svatých tajin.
Pravidlo 82. (Basila Velikého)
Ohledne tech, kdož porušili prísahu z prinucení a násilí: podléhají méne prísným trestum a po šesti létech mohou býti zcela prijati. Kdož bez nucení zradili svou víru, budtež dva roky placícími a dva roky naslouchajícími, pátého necht se modlí s padajícími, dále budtež na dva roky prijati ke spolecenství v modlitbe bez prijímání, a takto až ukáží patricné pokání posléze budou privedeni k prijetí Tela Páne.
Pravidlo 83. (Basila Velikého)
Ti, kdož se zabývají kouzly a následují pohanské obyceje nebo uvádejí nekoho do svého domu k carování nebo ocistování, podléhají pravidlu šestiletého pokání; rok budtež placícími, rok naslouchajícími, tri léta padajícími a jeden rok at stojí s vernými a pak budtež prijeti.
Pravidlo 84. (Basila Velikého)
Všechno toto píšeme, aby byly zkoušeny plody pokání. Neposuzujeme je pouze podle délky casu, nýbrž hledíme na zpusob pokání. Jestliže nekterí vytrvale se drží svých mravu a radeji chtejí sloužiti telesným chtícum než Pánu a neprijímají žití podle evangelia, nemáme s nimi nic spolecného. Nebot jsme nauceni u lidu nepokorného a reptajícího slyšeti toto: "Zachovejž život svuj." (1. Mojž. 19,17).
Pravidlo 85. (Basila Velikého)
A tak nedopustme, abychom zahynuli s takovými, nýbrž bojíce se prísného trestu a majíce pred ocima strašný den odplaty Páne, nechtejme zhynouti spolecne s cizími hríchy. Zda nás nepoucily hrozné osudy Páne a toliké rány neprivedly k pocitu toho, že nás zanechal Pán pro naše preciny a odevzdal v ruce barbaru, takže byl lid odveden nepráteli do otroctví a rozptýlen, ježto se ti, kdož mají jméno Kristovo, odvážili takových špatností, aniž poznali a pochopili, že pro ne prišel na nás hnev Boží; co máme s nimi spolecného? Avšak ve dne i noci, verejne i soukrome jsme povinni svedciti jim o pravde. Avšak nedopustme toho, abychom byli zlákáni jejich zlociny, nýbrž více se modleme, abychom je získali a vytáhli ze síte zlého. Jestliže se nám to nepodarí, v krajním prípade pecujeme o to, abychom své duše zachránili pred vecným odsouzením.
.
Z jiného listu sv. Basila Velikého k Amfilochiji, biskupu ikonijskému.
Pravidlo 86. (Basila Velikého)
Významným enkratitum (zdrženlivcum) na jejich duležitou námitku, proc ani my všechno nejíme, odpoví se takto: Nebot také se hnusíme svých výmetu. Totiž podle hodnoty pro nás je totéž rostlinný pokrm jako maso, kdežto v posuzování užitku jako v rostlinách oddelujeme škodlivé od zdravých tak i v masu rozlišujeme škodlivé od užitecného. Nebot i bolehlav je rostlina i maso jestrába je maso, avšak nikdo pri zdravých smyslech nebude jísti blín aniž se dotýkati psího masa, lec z veliké nouze. Proto ten, kdo jedl, nespáchal zlocin.
.
List sv. Basila Velikého k Diodoru, biskupu Tarskému.
Úvod.
Došel nás dopis s podpisem Diodora, avšak ostatní v nem se více hodí na nekoho jiného než Diodora. Nebot se mi zdá, že nekdo ze lstivých vzal na sebe tvou osobu a chtel se tak uciniti verohodným pred posluchaci. Byv otázán nekým, zda je dovoleno uzavríti snatek se sestrou své zemrelé ženy, nezdesil se této otázky, nýbrž jednak klidne prijal to, co vyslechl, jednak byl tazateli velmi odvážne a snažne nápomocen v hanebném prání. Kdybych mel u sebe tento dopis, poslal bych ti jej, a ty bys byl zcela ve stavu obhájiti sebe a pravdu. Jelikož však ten, kdo jej ukázal, vzal si jej nazpet jako jakýsi dukaz vítezství nade mnou, který jsem už dríve zakázal takové snatky, všude jej nosil, prave, že má písemné povolení, proto ti nyní píši, abych se dvojnásob oprel proti onomu podvrženému listu, zbavil ho jakékoliv platnosti, aby nemohl škoditi tem, kdož jej ctou.
Pravidlo 87. (Basila Velikého)
A tak prvním a v záležitostech této povahy velmi duležitým je uvésti, že se u nás zachovává zvyk, mající moc zákona, ježto toto ustanovení bylo nám predáno od svatých mužu. Zvyk je tento: Jestliže nekdo, zachvácen necistou vášní, upadne v hanebné obcování s dvema sestrami, nepovažuje se to za manželství, a tací nejsou prijímáni do církevního shromáždení, dokud se vzájemne nerozloucí. Procež i kdyby nebylo lze ríci nic jiného, stacil by pouze tento zvyk k zakázání špatnosti. Vzhledem k tomu, že pisatel dopisu se pokusil lživým oduvodnením uvésti v život toliké zlo, nutno, abychom vzali na pomoc rozvahu, trebas v záležitostech zcela jasných presvedcení je pádnejší než každé usuzování. Bylot napsáno, praví on, v knize Levitské: "Nevezmeš sobe ženy k žene první, abys soužil ji, odkrývaje hanbu její za života jejího." 135 Z toho prý je jasné, že je dovoleno vzíti ji po její smrti. Na toto predevším reknu: "Cožkoli zákon mluví, tem, kteríž jsou pod zákonem mluví." 136 Nebot jinak bychom podléhali též obrízce, sobote a zdržování nekterých pokrmu. Anebo zda se máme podrizovati jhu zákona, když najdeme neco príjemného našemu rozkošnictví, když však nekterý z predpisu zákona se jeví obtížným utíkati se ke svobode, která je v Kristu? Tázali se nás: Dovoluje sv. Písmo vzíti si ženu po její sestre? Rekli jsme: Nikoliv. To je pro nás bez nebezpecí i pravdivé, avšak tvoriti si mínení pomocí vhodných záveru o tom, o cem se mlcí, znamenalo by stanoviti predpis a nikoliv jej citovati. Tomu, kdo by se totiž tohoto odvážil, bylo by dovoleno i za života ženy, vzíti se její sestru. Nebot podobná sofistika muže býti prizpusobena i pro takový prípad. Je napsáno, 137 rekl by, nevezmeš sobe žárlivou souperku, cili vzíti si nežárlivou predpis nezakazuje. Procež obránce vášne rekne, že sestry nemají žárlivé povahy. Není-li tudíž príciny, pro níž je spolužití s obema zakázáno, co by prekáželo vzíti si sestry? Toto není napsáno, odpovíme, a ani stanoveno. Myšlenka vyvodená ze záveru ciní dovoleným to i druhé. Náleží vrátiti se nemnoho nazpet k predchozím výrokum Zákona a tak se zbavit težkostí. Nebot by se zpozorovalo, že zákonodárce nepojal všechny druhy hríchu, nýbrž zvlášte odmítá všechny hríchy Egyptanu, odkudž vyšel Izrael a Chananejcu, k nimž se premistoval. Lze císti takto: "Vedle skutku zeme egyptské, v níž jsme bydlili, necinte ani podlé skutku zeme kananejské, do kteréž já vás uvozuji, ciniti budete a v ustanoveních jejich nechodte" 138 Pravdepodobne tento druh hríchu nebyl tenkráte dovolen v žití pohanu, takže ani zákonodárce nemel nutnost jej zamezovati, avšak stacila zvyklost bez predchozího predpisu, aby tato hanebnost byla odvržena. Ale proc zakázal vetší a zamlcel menší? Protože mnohým z telesných lidí v ohledu na spolužití se sestrami živých žen zdál se být škodlivým príklad patriarchy. Co však máme my ciniti? Ríkati to, co je napsáno, nebo vyhledávati to, co zamlceno? Totiž v techto predpisech není ani to napsáno, že otec a syn nesmejí vcházeti k jedné souložnici, avšak u proroka se toto podrobuje nejvetšímu odsouzení: "Nadto syn i otec vcházejí k jedné a též mladici." 139 A kolik jiných zpusobu necistých vášní vynalezla besovská škola, o nichž božské Písmo pomlcelo? Ve snaze, aby neporušovalo posvátnou duležitost vyjmenováním hanebností zaznamenalo necistoty obecnými názvy, jak vece apoštol Pavel: "Smilstvo pak a všeliká necistota, neb lakomství aniž jmenováno, budiž mezi vámi, jakož sluší na svaté." 140 Pod jménem necistota chápe nevhodné názvy styku mužu a žen. Tudíž pomlcení nedává povolení rozkošníkum. Pravím však, že zákonodárce vlastne nemlcel o tomto zpusobu provinení, nýbrž velmi ostre jej zakázal. Totiž slova: "Nižádný clovek k žádné prítelkyni krevní nepristupuj k obnažení hanby její, 141 obsahují v sobe i tento druh príbuzenství. Což muže býti pro muže bližšího než vlastní žena nebo více než jeho telo? Nebot oni už nejsou dva, ale jedno telo. Tímto zpusobem, prostrednictvím ženy, její sestra stává se príbuznou mužovou. Tudíž tak jako si nemuže vzíti matku své ženy, ani její dceru, ponevadž si nemuže vzíti svou matku, ani její dceru, nemuže si ani vzíti sestru své ženy, ježto si nesmí vzíti svou sestru. A naopak není dovoleno žene spolužití s príbuzným muže, jelikož právo príbuznosti je spolecné pro oba. Každému, kdo žádá radu v manželství, svedcím, že pomíjí zpusob tohoto sveta a cas je ukrácený, aby i ti, kteríž mají ženy byli jakoby jich nemeli. 142 Uvede-li mi nekdo onen výrok jako námitku: "Plodtež a rozmnožujte se", 143 vysmeji se mu, že nerozlišuje dobu stanovení predpisu. Druhé manželství je lék proti smilstvu a nikoliv cesta k rozkošnictví. Je receno: "Paklit se nemohou zdržeti, nechat v stav manželský vstoupí." 144 Avšak nikoliv uzavírati snatek a provinovati se pritom proti predpisum. Ti však, kterí poskvrnujíce duši bezectnou vášní nehledí na prirozenost, jež odedávna rozlišuje druhy príbuzenství, kterým jménem vystihnouti príbuzenský vztah mezi detmi, narozenými z obou manželství? Zda jsou rodní bratri nebo bratranci? Vzhledem k smíšení príslušel by jim jeden i druhý název. Netvor, clovece, z tety detí jejich macechu a tu, jež má je laskati místo zemrelé matky neodzbrojuj neuhasitelnou revnivostí. Totiž sama socivost macech až za hrob se nenávistne prostírá, ta zatím co jiní, bývalí neprátelé, smirují se se zesnulými, macechy zacínají nenávidet od smrti. Hlavním ze shorareceného je toto: Preje-li si nekdo manželství podle zákona, je mu otevren celý svet; rídí-li se jeho prání vášnemi, tím spíše nutno mu snatek zakázati, aby umel svým osudím vládnouti ve svatosti a ne v libosti žádostí. 145 Chtel jsem se více rozepsati, avšak zadržela mne rozsáhlost psaní. Preji si, bud aby mé doporucení bylo silnejší než vášen, anebo aby tento precin nevnikl do naší oblasti, ale zustal v tech místech, kde se toho odvážili.
.
List sv. Basila Velikého k presbyteru Rehori.
Pravidlo 88. (Basila Velikého) 146
Precetl jsem tvuj list s všelikou trpelivostí a podivil jsem se, že ty, ac by ses mohl prede mnou krátce a snadno ospravedlniti samou záležitostí, ses rozhodl setrvati v tom, z cehos byl obvinen a snažíš se mnohomluvností vylécit to, co je nevylécitelné. Nikoliv my jako první, ó Rehori, ani sami jsme nevydali predpis, že ženy a mužové nesmejí žíti spolecne. Precti si pravidlo, vydané našimi svatými otci na nicejském snemu, že je zakázáno míti v dome spolužijící ženy. Celibát má svou hodnotu v tom, že pri nem není styku se ženským pohlavím. Takovým zpusobem jestliže nekdo vydávaje se podle jména za panice, avšak delá skutkem to, co žijící se ženami, ukazuje, že se domáhá dustojenství panictví dle jména, avšak nezanechal hanebného rozkošnictví. Tím spíše jsi mel splnit muj požadavek, tvrdíš-li, že jsi prost každé telesné vášne. Nepredpokládám, že by sedmdesátník žil se ženou vášnive a nerozhodl jsem tak, jak jsem ucinil, pro nastalý precin, nýbrž proto, že jsem se naucil od apoštola neklásti úrazu neb pohoršení bratru. 147 Víme, že necí cisté skutky bývají druhým pohnutkou ke hríchu. Proto rídíce se ustanovením sv. otcu prikázali jsme ti, aby ses odloucil od oné ženy. Proc však obvinuješ chorepiskopa a vzpomínáš na dávné neprátelství? Proc si stežuješ i na mne, že mám otevreny uši ke slyšení pomluv, ale nikoliv na sebe, ježto nejsi ochoten zanechati styk s ženou? Tudíž vzdal ji ze svého domu a urci do monastýru, aby byla s pannami; ty však mejž služebníky mužského pohlaví, aby skrze vás nebylo hanobeno Boží jméno. Dokud toto ciníš, tisíce ospravedlnení, jež uvádíš v dopise, neprinesou ti žádného užitku, nýbrž zemreš v zákazu bohoslužeb a dáš Pánu odpoved za svuj trest. Jestliže se nepolepšíš a odvážíš se výkonu sloužení, budiž ti anathema pred veškerým lidem a ti, kdož tebe prijmou, budou odlouceni od té církve.
.
Kanonický list sv. Basila Velikého k chorepiskopum.
Pravidlo 89. (Basila Velikého)
Velkou bolest cítím, že pravidla otcu jsou opouštena a jakákoliv prísnost byla z církve vypuzena. A obávám se, aby církevní záležitosti nedoznaly úplného zmatení, pujde-li tato lhostejnost ponenáhlu svou cestou. Podle zvyku, který odedávna se vžil v Božích církvích, služebníci církve byli prijímáni po vyšetrení s naprostou prísností a bylo provereno peclive celé jejich chování; zda nejsou pomlouvacní, opilci, svárliví, zda vychovávají své mladší, aby umeli následovati svatost, bez níž žádný neuzrí Pána. 148 Toto šetrení provádeli presbyteri a s nimi žijící jáhni, referovali o tom chorepiskopum a tito po obdržení mínky spolehlivých svedku uvedomili biskupa a pak zaradili služebníka do posvátného rádu. Avšak nyní vy predevším jste nás pominuli, nechcete dokonce nás informovati a všechnu pravomoc jste strhli na sebe. Posléze zanedbali jste tyto záležitosti a dovolili jste presbyterum a jáhnum, aby bez prozkoumání života, nýbrž ze stranickosti, pocházející z príbuzenství nebo z nejakého prátelství, koho chtejí uvádejí do církve trebas byl nehodný. Pro toto v každé obci se pocítá mnoho služebníku, avšak není žádného dustojného pro službu oltári, jako sami svedcíte, že nenalézáte lidí pri volbách. Jelikož záležitost tato dospela nakonec do nevylécitelného stavu, zvlášte nyní, kdy mnozí ze strachu, aby nebyli vzati mezi vojíny, rozhodují se pro službu církvi, z nutnosti jsem se uchýlil k obnovení pravidel otcu a píši vám, abyste mi zaslali seznam církevních služebníku každé vsi s uvedením, kým byl kdo ustanoven a jaký je jeho život. Mejte i vy pri sobe takový seznam, aby bylo lze srovnati vaše zápisy s temi, co jsou u mne, a aby nikdo nemohl sebe zapisovati, když se mu zachce. Jestliže nekterí byli prijati presbytery po prvním léte indiktu, tímto zpusobem budtež svrženi do poctu laiku. Budiž vámi znovu provedeno šetrení o nich, a jsou-li hodni, necht jsou prijati z vašeho rozhodnutí. Ocistete církev odstranujíce z jejích služeb nehodné. A napríšte zkoumejte zpusobilost a prijímejte hodné, avšak nezarazujte do kleru, dokud mi neoznámíte. Vezte, že jinak ten, kdo byl bez mého souhlasu prijat do církevních služeb, stane se laikem.
.
List sv. Basila Velikého k jemu podrízeným biskupum.
Pravidlo 90. (Basila Velikého)
Ohavná záležitost, o níž píši, stala se predmetem podezrení a recí a naplnila mou duši zármutkem; ostatne zdála se mi neuveritelnou. Procež tento list o ní necht viník prijme jako lék, nevinný jako výstrahu a lhostejný k dobru a zlu, což by si ani neprál mezi vámi videt, jako svedectví proti nemu. Co to je, o cem pravím? Vyprávejí nekterí, že nekterí z vás berou peníze od tech, jež svetí, a zakrývají to jménem zbožnosti, což je ješte hure. Nebot, páše-li nekdo zlo pod rouškou dobra, je hoden dvojího potrestání: za to, že ciní nedobré, a za to, že používá dobré takrka za svého pomocníka k páchání hríchu. Je-li tomu tak, necht se tak nedeje napríšte, nýbrž at se napraví. Tomu, kdo prijímá stríbro naprosto nutno ríci to, co pravili apoštolé onomu, kdo chtel je dáti, aby koupil odevzdávání sv. Ducha: "Peníze tvé budtež s tebou na zatracení." 149 Méne však hreší ten, kdo chtel z nechápání koupiti dar Boží, nežli ten, kdo jej prodává, protože toto je prodej, a prodáváš-li to, cos obdržel zdarma jakoby prodaný satanu, bude ti dar odnat. Tak uvádíš kupcení do duchovních záležitostí a do církve, v níž je nám svereno Telo a Krev Kristova. Neprísluší, aby se toto takto dálo. Chci ríci, v cem je chytráctví. Domnívají se, že nehreší, berou-li nikoliv pri rukopoložení, nýbrž po nem. Vzíti jest vzíti, at je to kdykoliv. Tudíž prosím zanechati tento príjem, lépe toto vstupné do pekla, a necinte sebe nehodnými ke konání posvátných tajin, poskvrnujíce své ruce takovou chamtivostí. Odpustte mi, že napred nepresvedcen, potom však presvedcen, vyhrožuji. Spáchá-li nekdo neco podobného, po tomto mém liste, odstoupiž od zdejších oltáru a hledejž sobe, kde by mohl kupovati a prodávati dar Boží. "Myt takového obyceje nemáme, ani církev Boží." 150 Prestanu dodávaje jedno. Toto bývá z lakoty: "Koren zajisté všeho zlého jestit milování penez" 151 a nazývá se "modlám sloužení". 152 A tak nedávejte modlám prednost pred Kristem za trochu penez, aniž napodobujte Jidáše prodávajíce z chamtivosti po druhé, kdo byl jedenkrát za nás ukrižován, nebot i pole i ruce tech, kdo prijímají takové ovoce, budou nazvány Akeldama.
.
Z 27 hlavy knihy sv, Basila o sv. Duchu k blaženému Amfilochiji.
Pravidlo 91. (Basila Velikého)
Nekterá z dogmat a kázání, chránených v církvi, máme z písemného poucení, jiná však jsme prijali z apoštolského podání, tajemne svereného. Ta i ona mají jednu a tutéž platnost pro zbožnost. A tomu neodporuje nikdo, trebas málo obeznalý v církevních ustanoveních. Nebot jestliže pocneme odmítati nepsané zvyky jako nemající veliké platnosti, nezpozorovane poškodíme evangelium v hlavních bodech nebo dokonce svedeme kázání na názvy bez vlastního obsahu. Na príklad predevším pripomenu to, co je první a všeobecné, totiž, že všichni doufající ve jméno Pána našeho Ježíše Krista se znamenají krížem; kdo tomuto ucil v Písmu? Co z Písma nás naucilo, že se máme obraceti k modlitbe na východ? Slova vzývání (epiklese)pri promenování; chleba eucharistie a kalicha požehnání, kdo ze svatých nám písemne pozustavil? Nebot jsme se nespokojili temi slovy, jež vzpomnel apoštol nebo evangelium, nýbrž pred nimi a po nich prinášíme také jiná, jako mající znacnou pusobnost v tajemství, prijavše je z nepsaného ucení. Požehnáváme také krestní vodu a olej k pomazání, dále samého krtence, podle kterého Písma? Zda nikoliv dle podání, jež se stalo mlcky a tajne? A co ješte? Které psané slovo nás naucilo samému pomazání olejem? Odkud je též trojnásobné ponorení cloveka a ostatní pri krtu; zreknutí satana a jeho pomocníku, z kterého Písma bylo vzato? Zdali ne z onoho nezverejnovaného a nevysloveného ucení, jež naši otcové zachovali nedostupným pred zvedavostí a v mlcenlivosti pred vyzvídáním, jsouce zdrave nauceni ochrániti mlcením svatost tajiny? Nebot zda by bylo vhodné rozhlašovati písemne ucení o tom, co se zakazuje dokonce videti nezasveceným v tajinu? Atd. Duvod podání bez Písem je ten, že precastým zkoumáním dogmat mnozí by pro zevšednení ztratili zbožnost. Nebot neco jiného je dogma, ale neco jiného kázání. Dogmata jsou chována v mlcení, kázání však je verejné. Druhem zamlcení je rovnež nejasnost, jež se užívá v Písmu, ciníc chápání dogmat nepochopitelným pro užitek ctenáru. Napr. všichni zríme k východu v cas modliteb, avšak nemnozí víme, že tím hledáme dávnou rajskou vlast, kterou zasadil Buh v Edenu na východe. 153 Také ve stoje se modlíme jedine v sobotu???, ale všichni neznáme puvod toho. Nebot nejen proto, že vzkríšení Kristu a povinni hledati vecí nebeských, stáním v dobe modliteb v den vzkríšení sobe pripomínáme milost, jež nám byla poskytnuta, nýbrž ciníme taktéž, ponevadž tento den je považován za jakýsi obraz ocekávaného veku. Procež jako pocátek dnu ani u Mojžíše se nenazývá prvním, nýbrž jedním. "I byl vecer a bylo jitro, den jeden", 154 praví jakoby se jeden a týž den vracel mnohokrát v kruhu zpet. A tak jediný a soucasne i osmý, který je skutecne jediným a osmým, jejž pripomíná též žalmista v nekterých nadpisech žalmu, ukazuje stav, nastupující po tomto veku, den neustávající bez vecera, bez následování dalších, neskonávající onen a nestárnoucí vek. A tak církev duvodne ucí své chovance, aby modlitby onoho dne konali ve stoje, abychom castým pripomínáním nehynoucího života, nezanechali v nedbalosti pokyny k onomu prechodu. Avšak i celá padesátnice je pripomínka vzkríšení, ocekávaného v budoucím veku. Nebot onen jediný a první den, násoben sedmi tvorí sedm týdnu svaté padesátnice. Padesátnice zacíná a koncí prvním dnem týdne. Padesátkrát procházejíc podobnými dny, ležícími mezi, touto podobností napodobuje vek, který v kruhovém pohybu zacíná u takových znaku, u nichž se také koncí. Církevní predpisy nás ucí, abychom v techto dnech dali prednost prímému držení tela v dobe modlitby, jako bychom jasnou pripomínkou premístili naší mysl z prítomnosti do budoucnosti. Pri každém sklonení kolen a povstání úkonem ukazujeme i to, že jsme hríchem padli na zemi, i to, že lidumilností svého Stvoritele jsme byli opet povoláni na nebe. Avšak nedostane se mi ríci o nenapsaných tajinách církevních. Další pomíjím. Samé vyznání víry, že veríme v Otce i Syna i svatého Ducha, z kterých Písem máme? Jestliže ze zbožné úvahy jsme povinni tak veriti, jak jsme pokrteni a z podání o krtu ciníme vyznání víry, podobne tajemne pusobícímu výroku pri krtu, necht nám dovolí z téhož úsudku také pronášeti slavosloví, podobné vyznání víry. Odmítají-li však znení slavosloví jako nenapsané, necht nám ukáží písemné dukazy jak vyznání víry, tak všeho ostatního, co jsme napocítali. Tudíž vzhledem k tomu, že je tolik nepsaného, co má velkou váhu v tajemství pobožnosti, zda by nám nechteli povoliti jeden výrok, jenž nás došel od otcu a našli jsme jej v nevymýšlené zvyklosti u neporušených církví, an má nemalou duležitost a prináší významný užitek pro pusobnost tajiny?
.
Z 29 hlavy knihy sv. Basila o sv. Duchu.
Pravidlo 92. (Basila Velikého)
Na námitku, že pro slavosloví "s Duchem" 155 není svedectví a není v Písmech, odpovídáme: Kdyby se ani nic jiného neprijalo bez Písem, necht se neprijímá ani toto, ale je-li u nás bez Písma uvedeno velmi mnoho tajemství, prijmeme s mnohými druhými vecmi i toto. Myslím, že je apoštolské i to, abychom se drželi nepsaného podání. "Chválímt pak vás, bratrí, praví apoštol, že všechny veci mé v pameti máte, a jakž jsem vydal vám, ustanovení zachováváte." 156 A na jiném míste: "Držtež se ucení vydaného, jemuž jste se naucili, bud skrze rec, bud skrze list náš." 157 Jedním z toho tím spíše je i to, co rozebíráme a co prední ustanovovatelé odevzdali následovníkum a behem casu pri trvajícím užívání dlouhodobým zvykem v církvích se zakorenilo. Tudíž jestliže my jako na soude pri nedostatku písemných dukazu uvedeme ve prospech své záležitosti množství svedku, zdali od vás neobdržíme ospravedlnující rešení? Tak se domnívám. Nebot v ústech dvou svedku aneb v ústech trí svedku stane slovo. 158 Poukážeme-li na dlouhou dobu jasne svedcící v náš prospech, zda se vám neukážeme jako správne mluvící, ježto není možno s úspechem se s vámi príti? Nebot dávná dogmata nejakým zpusobem pusobí zbožnou úctu, vzbuzující svým stárím jako jakýmisi šedinami úctyhodný vztah.
.
Kanonický list sv. Rehore, biskupa nisského, k Litoiji, biskupu melitinskému. .
Pravidlo 1. (Rehore Nisského)
A toto je jedním z príslušenství posvátného svátku (Paschy), abychom pochopili zákonný a správný zpusob pusobnosti vzhledem k zhrešivším, aby se vylécila každá duševní nemoc, pocházející z kteréhokoliv hríchu. Tento všeobecný svátek stvorení, konaný každého roku podle stanoveného pohybu rocního kruhu, oslavuje se z príciny vzkríšení padlého. Avšak pád je hrích, vzkríšení však povstání z hríšného pádu. A tak bude vhodným v tento den nejen privádeti k Bohu ty, kdož jsou obnovováni obrozením skrze milost koupele, nýbrž také ty, kdož se opet vracejí pokáním a odvrácením od mrtvých skutku na cestu života, vésti k spásnému doufání, od nehož byli hríchem odcizeni. Není lehkou záležitostí o tomto ríci slovo podle zákona spravedlivého a zkušeného soudu z príkazu prorockého, ukládajícího slovo mluviti na soudu tak, aby podle výroku Písma se nepohnul na veky, "v pameti vecné bude spravedlivý." 159 Nebot jako v lécení tela je jediný cíl lékarského umení, navrácení zdraví nemocnému, zpusob lécení však rozdílný, ježto dle rozlicné povahy jednotlivých nemocí se používá vhodná metoda lécby, tak i pri nemocech duše podle poctu a rozdílností vášní stává se nevyhnutelnou mnohotvárná lécebná péce, která vzhledem k neduhu pusobí uzdravování. Abychom však prozkoumali tento predmet s nejakou správností, uvažujme takto: V naší duši jest pozorovati podle puvodního rozdelení tri síly; síla rozumu, síla žádostí a síla hnevu. V techto bývají i ciny tech, kdož žijí ctnostne, i pády tech, kdož se uchýlili ke zlému. Proto ten, kdo chce použíti vhodný lék pro nemocnou cást duše, musí napred zjistiti, ve které cásti vznikla nemoc, a potom použíti lék na trpící cást, ovšem nikoliv, aby z neznalosti lécebné metody nebyl podáván lék jedné cásti, když je nemoc v druhé; podobne ve skutecnosti vidíme mnohé lékare, kterí nepoznavše puvodne nemocnou cást tela, svými zákroky rozšírili nemoc. Casto bývá nemoc z prebytku teploty, avšak jako onemocnelým z velkého chladu je prospešné to, co je teplé a hrející, totéž, co jim prirozene prineslo užitek, kdyby bylo použito nepozorne pro zachvácené vysokou horeckou, ucinilo by nemoc nevylécitelnou. Tudíž jako pro lékare se uznává za samozrejme nutné poznati vlastnosti cástí tela, aby byla lécena z cástí trpících nebo netrpících ta, jež je v nenormálním stavu, tak též my dbajíce na ono rozdelení pozorovaných duševních sil, stanovme jako pocátek a základ príslušného lécení vášní obecný rozbor. A tak podle trojího, jak jsme rekli, rozdelení hnutí, vlastních duši, na síly rozumu, žádostí a hnevu, dobré cinnosti síly rozumu jsou: zbožné chápání božského, umení rozlišovati dobro a zlo, jasné a nesmíšené posuzování vlastnosti vecí, co je hodno si zvoliti a co odvrhnouti a se odvrátiti. Naopak bez pochyb jest pozorovati také zlou náklonnost této duševní vlastnosti, když je v ní vzhledem k božským vecem bezbožnost, vzhledem k správnému a dobrému nerozvážlivost, zmatecné a lživé chápání povahy vecí, na pr. považovati svetlo za tmu, tmu však za svetlo, jak praví Písmo. 160 Ctnostné usmernení síly žádosti jest vzepetí prání po tom, co je podstatne žádoucí a skutecne krásné, oplývání veškerou mocí a náklonností lásky, jaká jen by v nás byla v presvedcení, že dle své povahy není nic žádoucnejšího než ctnost a osobnost, jež ctnost koná. Zvrhnutí a hríšné pozdvižení této vlastnosti bývá, když nekdo žádost obrátí k snílkovskému slavomamu nebo ke kvetoucí telesné kráse. Odtud pramení lakota, ctižádost, rozkošnictví a všechny vady, temto podobné, jejichž pocátkem je tento druh zla. Konecne dobrá pusobnost síly hnevu je nenávist zlého, boj s vášnemi a upevnení duše ve statecnosti, aby ten, kdo bojuje o víru a ctnost se nedesil toho, co se zdá strašným pro mnohé, avšak zápasil se hríchem do krve, opovrhnuv hrozbou smrti, težkými mukami a odloucením od toho, co je príjemné, a slovem, aby byl nade vším, co mnohé drží v zajetí rozkoší ze zvyku a presvedcení. Záporná hnutí této síly jsou ovšem jasná: závist, nenávist, neprátelství, nadávky, úklady, svárlivá a mstivá nálada, pamatování zlého dloubou dobu se vlekoucí, což mnohé privádí k vražde a krveprolití. Nebot nepoucená mysl nenajdouc, jak s prospechem použíti zbrane, obrací proti sobe samému ostrí železa a zbran, jež nám Bobem dána k obrane, stává se zneuživateli záhubnou.
Pravidlo 2. (Rehore Nisského)
A tak po rozdelení hríchu shorareceným zpusobem, hríchy vztahující se na myšlenkovou vlastnost duše, otcové uznávají za nejtežší a vyžadující velkého, dlouhého a prísného pokání. Na príklad, jestliže se nekdo zrekl víry v Krista a ukázal se, že prijal židovství, nebo modloslužebnictví nebo manichejství nebo jiný podobný druh bezbožnosti, spáchal-li toto zlo úmyslne, ale potom toho litoval, má míti celý život za dobu pokání. Nebot takový nikdy se nestává hodným v cas konání tajemné modlitby klaneti se Bohu spolecne s lidem, nýbrž necht se modlí osamocen a od prijímání svatých tajin zcela budiž odloucen. Avšak v hodince odchodu z tohoto života necht je ucinen hodným prijetí svatých tajin. Jestliže však nad ocekávání zustane na živu, opet necht žije v tomtéž odsouzení, neprijímaje do svého konce. Ti však, kdož mukami a krutými týráními byli prinuceni, podrobují se epitimii na urcitou dobu. Totiž svatí otcové jim projevili takovou lidumilnost proto, že nikoliv jejich duše padla, nýbrž nemohoucnost tela nebyla ve stavu odporovati mucení. Proto za násilné a mucením vynucené odpadnutí stanoví se po obrácení míra epitimie jako v prípadu tech, kdož zhrešili smilstvem.
Pravidlo 3. (Rehore Nisského)
Ti pak, kterí pricházejí k carodejum nebo hadacum nebo tem, kdož slibují, že pomocí démonu zpusobí nejaké ocistení nebo odvrácení škody, budtež podrobne dotazováni a zkoušeni, zda zustali ve víre v Krista a jen z nejakého prinucení nalákáni k takovému hríchu snad neštestím ci težkou ztrátou anebo tím, že zcela opovrhli vyznání, jež jsme jim sverili a utekli se k podpore od démonu. Nebot ucinili-li tak s odvržením víry a s tím, že neverí v Boha, uctívaného krestany, bez pochyb budou odsouzeni jako odpadlíci. Jestliže opanovala jejich slabou duši nesnesitelná nouze a dovedla je k tomu oklamavši je jakousi lživou nadejí, budiž i nad nimi projevena lidumilnost podle prípadu tech, kterí ve vyznavacských dobách nemohli odolati mucení.
Pravidlo 4. (Rehore Nisského)
Hríchy žádosti a rozkošnictví se rozdelují tímto zpusobem;. Neco jiného je cizoložství a jiné je smilstvo. Nekterí presnejší zkoumatelé se rozhodli také hrích smilstva nazvati cizoložstvím, protože je jediný zákonný svazek, ženy s mužem a muže se ženou. Tudíž vše mimo zákon je již proti zákonu a ten, kdo bére to, co není jemu vlastní, zrejme bére cizí. Nebot cloveku je dána Bohem jediná pomocnice a nad ženou je postavena jedna hlava. A tak získal-li kdo, podle výrazu božského Pavla své vlastní osudí, 161 prírodní zákon mu káže, aby je užíval poctive. Jestliže však se nekdo uchyluje ne k vlastnímu, bezpochyby se zmocnuje cizího. Pro každého je cizím to, co není jeho vlastní, trebas by nebyl známý majitel, jež ho vlastní. Proto tem, kterí prísneji tuto záležitost prozkoumali jevilo se smilstvo nepríliš vzdáleným od cizoložstva, nebot i božské Písmo praví: "Proc by ses kochal v cizí." 162 Vzhledem k tomu, že otcové projevili laskavost k slabým, bylo stanoveno toto rozdelení tohoto hríchu: Smilstvem se nazývá ukojení žádostivosti s nekým bez urážky druhého, kdežto cizoložstvím pohana a urážka cizího svazku. K tomuto se vztahuje sodomie a homosexualita, nebot i tyto hríchy jsou cizoložstvím vuci prirozenosti, a pusobí se urážka cizímu rodu, a pritom proti prirozenosti. Pri tomto rozdelení druhu spolecná lécba i tohoto hríchu záleží v tom, aby se clovek pokáním ocistil z vášnivého chtíce telesných rozkoší. Ježto u tech, kdož se poskvrnili smilstvem, není s tímto hríchem spojena urážka, je stanovena dvojnásobná doba pokání pro ty, kdož se poskvrnili cizoložstvím nebo jinou hanebností, jako sodomií nebo chtícem k mužskému pohlaví. Totiž v techto prípadech, jak jsem rekl, hrích se zdvojnásobuje; jeden je v nedovoleném rozkošnictví a druhý v urážce druhého. Budiž však nejaký rozdíl zpusobu pokání z hríchu rozkošnictví. Ten, kdo se sám probudil k vyznání hríchu a tak sám zapocal lécení svého neduhu tím, že se rozhodl z vlastních pohnutek státi se žalobcem své tajnosti, a projevil známky svého promenení k lepšímu, necht je pod epitimií více shovívavou; avšak pristižený ve špatnosti nebo nevolky usvedcený po jakémsi podezrení nebo obvinení, podrobuje se delší náprave, aby byl s prísností ocišten a tímto zpusobem prijat do obecenství svatých tajin. Pravidlo o tom je toto: Ti, kdož se poskvrnili smilstvem, budtež po tri léta zcela vzdáleni z církevní modlitby, tri léta necht se úcastní pouze naslouchání Písem, další tri léta necht se modlí s padajícími v pokání a potom at prijímají svaté tajiny. Pro ty, kdož procházejí pokáním horliveji a životem svým projevují návrat k dobru, je dovoleno, aby ten, kdo pecuje o prospech církevního zrízení, zkrátil dobu naslouchání a rychleji je privádel k obrácení; podobne jim muže zkrátiti i dobu tohoto a dríve je pripustiti k obecenství podle toho, jak z vlastní zkušenosti sezná stav léceného. Nebot jak je zakázáno házeti perly sviním, nebylo by místným také naopak zbavovati drahocenné perly toho, kdo vzdálením od hríchu a ocistou se už stal clovekem. Zlocin spáchaný cizoložstvím nebo jinými zpusoby necistoty, jak shora receno, necht se ve všem lécí tímtéž soudem, jako hrích smilný, ale se zdvojnásobenou lhutou. Také budiž pritom pozorován stav léceného, jako i u postiženého necistotou smilstva, aby dríve ci pozdeji jim bylo podáno prijímání blaha.
Pravidlo 5. (Rehore Nisského)
Zbývá pak podrobiti prozkoumání duševní sílu hnevu, když se vzdálí od svého dobrého užití jako spravedlivý hnev a upadá do hríchu. Z hnevu bývá mnoho hríšných skutku a všelikých špatností. Avšak naši otcové nepovažovali za nutné velmi podrobne se nekterými z nich zabývati a neuznávali za potrebné prílišnou lécebnou péci všech provinení, pocházejících z hnevu. Písmo zakazuje nejen lehkou ránu, nýbrž i každé zlorecení a mrzkomluvnost 163 a vše podobné, jež z hnevu pochází. Oni však pouze proti zlocinu vraždy stanovili preventivní opatrení epitimiemi. Delí se tento zlocin na úmyslné a neúmyslné zabití. Úmyslné zabití je za prvé to, jehož se s úmyslem odvážil ten, kdo se rozhodl pro tento zlocin, aby jej spáchal; za druhé se klade mezi úmyslné zabití, když nekdo ve rvacce bije a jsa bit, uderí na urcité místo. Nebot kdo je jednou zachvácen zurivostí a podlehne proudu hnevu, v cas vášne neprijímá na rozum nic, co by mohlo pretíti zlo. Tudíž zabití ve rvacce se pripisuje úmyslu a nikoliv náhode. Neúmyslné zabití má urcité príznaky, kdy nekdo maje v úmyslu neco jiného náhodou spáchá težké zlo. Z techto úmyslné zabití vyžaduje trojnásobného prodloužení doby pro ty, kterí lécí obrácením vedomý zlocin. Pro ne se stanoví tri desítiletí s urcením po devíti letech pro každý stupen pokání. Necht stráví devet let v úplném odloucení a se zakázaným vchodem do chrámu. Tolik let dále prebývejž na stupni naslouchajících, hoden pouze poslouchati ucitele a Písma; v tretím devítiletí at se modlí s padajícími v pokání, potom at pristupuje k obecenství svatých tajin. Jest zrejmé, že správa církve ho bude taktéž pozorovati a podle pozorování jeho obrácení zkrátí pro neho délku epitimie tak, že místo devíti pro každý stupen pokání se stanoví bud osm, nebo sedm, šest ci pouze pet let, jestliže vroucností pokání potvrzuje dobu a horlivostí v náprave predstihuje ty, kterí v delším case s menším výsledkem se ocistují od skvrn. Neúmyslné zabití bylo uznáno za hodné shovívavosti, nikoliv pochvaly. Tak jsem pravil, abych ucinil známým, že pravidlo uznalo za nehodného knežské milosti toho, kdo trebas neúmyslne byl poskvrnen zabitím a ucinil se necistým skrze necistý skutek. Doba, urcená proste pro ocistení ze smilstva, uznána za vhodnou být urcena i pro neúmyslné vrahy, s tím, že bude pozorován i zde stav kajícníkuv. Tudíž bude-li obrácení pravdivé, není nutno zachovati pocet let, nýbrž jest dobre zkrátiti a vésti kajícníka k návratu do církve a k prijímání svatých tajin. Jestliže nekdo nenaplniv cas, pravidly urcený k pokání, odchází ze života, lidumilnost otcu káže, aby prijal svaté tajiny a nebyl propušten bez posilnení na cestu k onomu poslednímu putování. Avšak jestli po prijetí svatých tajin se vrátí opet k životu, necht ocekává naplnení urceného casu na tom stupni, na nemž byl pred prijímáním, daným mu z nouze.
Pravidlo 6. (Rehore Nisského)
Jiný druh modlárství, nebot tak svatý apoštol jmenuje lakomství, 164 nevím, jak naši otcové zanechali bez poukázání lécby. Toto zlo se zdá býti nemocí duše v trojím vztahu. Totiž rozum chybuje v posuzování dobra, se domnívá, že se dobro nalézá ve hmote, a nevzírá ke kráse duchovní. Žádost smeruje dolu, odpadajíc od toho, co je správe žádoucí; z tohoto provinení v mnohých prípadech vzniká svárlivý a podráždený stav duše. A vubec lze ríci, že taková nemoc odpovídá apoštolskému popisu lakoty. Nebot božský apoštol uznává ji nejen modlárstvím, nýbrž i korenem všeho zlého. 165 Presto však tento druh hríchu byl pozustaven bez zvláštní pozornosti a lécení, címž tento neduh se rozmnožil v církvích, a nikdo nezkoumá ty, kdož se prijímáni do kleru neposkvrnili tímto druhem modlárství. Ostatne ježto naši otcové jej neprijímají, považujeme za postacující léciti jej, kolik lze verejným poucným slovem a ocištovati rozborem nemoci lakoty jako jakési choroby z prebytku majetku. Pouze loupež vykrádání hrobu a svatokupectví považujeme za vážnou nemoc, ježto máme o tom takové prijaté podání od otcu. A podle božského Písma k poctu zakázaných skutku náleží lichvarení a úrokování a prisvojení k svému vlastnictví to, co je cizí, pomocí nejakého nátlaku, trebas by to bylo formou smlouvy. Jelikož však naše mínení nemá té duvery, aby jeho platnost se rovnala pravidlum, pripojujeme k tomu, co už bylo receno, názor podle pravidel o vecech beze sporu zakázaných. Krádež se delí na loupež a vloupání; cíl toho i onoho je jeden, odcizení cizího, avšak mezi nimi je znacný rozdíl ve stavu ducha. Nebot lupic k dosažení svého úmyslu používá i vraždy a pripravuje se k ní zbranemi i vytvárením tlup ze sobe podobných lidí a vyhledáváním vhodných míst. Proto takový podléhá soudu pro vrahy, jestliže se pokáním vrátí k církvi Boží. A ten, kdo si cizí privlastnil tajným odcizením a potom pri zpovedi svuj hrích knezi oznámil, necht lécí neduh cvicením opacným své vášni, to jest rozdáváním svého majetku chudým, aby utratil tak to, co má a sebe ukázal ocišteným od nemoci lakoty. Tomu, kdo nemá nic krome tela, káže apoštol, aby telesnou prací lécil onu vášen. Príkaz tento cte se takto: Kdo kradl, již více nekrad, ale radeji pracuj, delaje rukama, což dobrého jest, aby mel, z ceho udeliti nuznému. 166
Pravidlo 7. (Rehore Nisského)
I vylupování hrobu se delí na odpustitelné a neodpustitelné. Totiž šetrí-li nekdo cest mrtvých a nedotýkaje se v hrobe skrytého tela, aby se neukázala pod sluncem hanba prirozenosti, použije nekteré kameny, na hrobe položené, na nejakou stavbu, trebas toto není chvalitebné, ale následkem zvyku se stávalo promíjitelným, když onen materiál byl použit k necemu lepšímu a obecne prospešnejšímu. Avšak prehledávati prach tela, premeneného v zem, vytahovati kosti v nadeji, na získání nejakých ozdob, zakopaných se zemrelými, podléhá témuž soudu jako prosté smilstvo se zachováváním rozdílu, ukázaného v predcházejícím slove, t.j. aby pozoroval predstavený uzdravování léceného ze samého jeho života tak, že muže zkrátiti délku epitimie, urcené pravidly.
Pravidlo 8. (Rehore Nisského)
Svatokupectví bylo ve starozákonním písme uznáno za hodné nemenšího potrestání než jako vražda. Nebot i usvedcený ze zabití, i ten, kdo odcizil posvecené Bohu, stejne podléhali pobití kameny. 167 Avšak v církevní praxi, nevím jak, byla uvedena jakási povolnost a mekkost, a ocištení tohoto neduhu prijato celkem snadne. Nebot otcovským podáním byla urcena pro tyto epitimie na kratší dobu než pro cizoložství. Je nutno pri každém druhu zlocinu predevším hledeti na stav léceného a nedomnívati se, že k lécbe stací pouze cas (nebot jaké uzdravení muže býti z casu?), nýbrž úsilí toho, kdo se lécí pokáním. Toto jsme ti, clovece Boží, s mnohou pílí vybrali z toho, co máme po ruce a s horlivostí zasíláme, nebot náleží býti poslušným príkazu bratrí. Ty pak neustávej prinášeti Bohu obvyklé modlitby za nás, ježto jsi povinen jako vdecný syn živiti v stárí svými modlitbami toho, kdo te v Bohu zrodil, podle prikázání ukládajícího ctíti rodice, aby ti bylo dobre a prodleli se dnové tvoji na zemi. 168 Verím, že tento list prijmeš jako posvátné znamení a neopovrhneš darem, trebas byl menší než tvuj hluboký duch.
.
Svatého Rehore Bohoslovce (Theologa) o tom, které knihy Starého a Nového zákona náleží císti. .
Aby tvuj rozum nebyl obelsten cizími knihami, nebot se vyskytují mnohé podvržené spisy, nesprávne nadepsané, prijmi, milovaný, toto mé verné vypocítání. Historických knih nejstarší hebrejské moudrosti všech je dvanáct. První Stvorení, potom Východ, Levitská, potom Císla, pak Obnovené zákony; potom Jozue a Soudci; osmá Ruth. Devátá a desátá kniha skutky Království, Paralipomenon a poslední máš Ezdráše. Básnických knih je pet: první Jobova, potom Davidova, dále tri Šalamounovy: Ekklesiaates, Písen písní a Prísloví. Také pet knih ducha prorockého. Do jedné knihy se spojuje techto dvanáct: Ozeáš, Amos, a tretí Micheáš, potom Joel, potom Jonáš, Abdiáš, Nahum, Habakuk, Sofoniáš, Aggeus, dále Zachariáš a Malachiáš. Toto je jedna kniha, druhá pak je Izaiáš; pak Jeremiáš, povolaný z detství, potom Ezechiel a Danielova milost. Takto jsem predložil dvacetdve knihy Starého zákona, poctem se rovnající hebrejským písmenum. Po tomto spocti také knihy Nového Tajemství. Matouš psal o zázracích Kristových pro Židy Marek však pro Italii, Lukáš však pro Achaiu. Pro všechny pak Jan, velký kazatel a poutník do nebe. Pak následují Skutky apoštolu, ctrnáct listu Pavla. Sedm obecných, z nichž jeden Jakubuv, dva Petrovy, dále tri Janovy, sedmý pak je Juduv; takto máš vše. Jsou-li nekteré nadto, nenáleží k uznaným.
.
Svatého Amfilochije, biskupa, k Seleukovi o tom, které knihy se prijímají. .
Zvlášte nutno vedeti i to, že ne každá kniha, mající úctyhodné jméno Písma, je hodnovernou. Nebot leckdy jsou knihy lžive nadepsané, nekteré leží uprostred takrka blízké slovum pravdy, avšak jiné podvržené a klamné, podobne jako padelané a nepravé peníze, jež trebas mely císarský nápis, podle svého složení jsou padelky. Proto ti budu jmenovati každou z Bohem vnuknutých knih. Avšak abys je dovedl rozlišovati, vyjmenuji napred knihy Starého zákona. Pentateuch (Pet knih Mojžíšových) obsahuje: Stvorení, potom Východ, a strední Knihu Levitskou, po ní Císla, pak Obnovené zákony. K tem pripoj Jozue a Soudce, potom Ruth, ctyri knihy Královské a dve Paralipomenon. Po nich následuje Ezdrášova kniha první a druhá. Dále budu ti jmenovati pet knih básnických: ozdobeného ranami rozlicného utrpení Joba a knihu Žalmu, lék duší z vhodných písní, tri knihy moudrého Šalamouna, Prísloví, Ekklesiastes a Písen písní. K tem dodej dvanáct proroku, prvního Ozeáše, pak druhého Amose, Micheáše, Joela, Abdiáše, a Jonáše, obraz trídenní smrti; po nich Nahuma, Habakuka, potom devátého Sofoniáše, Aggea a Zachariáše a slavného hlasatele Malachiáše. Po nich seznej ctyri proroky: velikého Izaiáše, smele mluvícího, Jeremiáše, milosrdného, tajemného Ezechiele, a posledního Daniele, skutkem a slovem moudrého. K temto pridávají nekterí Esther. Cas je, abych jmenoval knihy Nového zákona: Prijímej pouze ctyri evangelisty: Matouše, potom Marka, k nim pridruživ tretího Lukáše, Jana pocítej za ctvrtého dle casu, ale za prvního dle hloubky dogmat, nebot správne ho jmenují synem hromu, který velkolepe hlásal Boha Slovo. Prijímej i druhou knihu Lukášovu, sborové Skutky apoštolské. K nim potom pripoj nádobu vyvolenou, kazatele a apoštola pohanu, Pavla, moudre napsavšího církvím ctrnáct listu: jeden k Rímanum, k nemuž nutno pricísti dva ke Korintským, ke Galatským, k Efezským, potom k žijícím ve Filippe, pak napsaný ke Kolosenským, a Solunským dva, k Timoteji dva, k Titu a Filemonu, ke každému jeden, a jeden k Židum. Tento nekterí nesprávne nazývají nepravým, ale v nem je pravá milost. Co ríci naposled o obecných listech? Jedni praví, že je nutno prijímati jich sedm, druzí však, že pouze tri: jeden Jakubuv, jeden Petruv a jeden Januv. Nekterí prijímají tri Janovy a krome tech dva Petrovy a sedmý Juduv. Zjevení Janovo nekterí pripocítávají k posvátným knihám, mnozí však nazývají nepravým. Tento budiž zcela pravý kánon Bohem vnuknutých Písem.
.
Kanonické odpovedi sv. Timoteje, biskupa alexandrijského, jednoho ze stopadesáti otcu na carihradském snemu. .
Otázka 1. (Timoteji Alexandrijskému)
Jestli sedmileté katechumenské díte nebo dospelý clovek vycká vhodnou dobu pri konání liturgie a z neznalosti prijímá, jak nutno postupovati s takovým?
Odpoved.
Nutno ho osvítiti krtem, nebot je Bohem povolán.
Otázka 2. (Timoteji Alexandrijskému) 169
Jestliže posedlý katechumen zachce sám nebo jeho príbuzní prijati svatý krest, muže-li prijmouti nebo nikoliv, zvlášte bude-li blízek smrti?
Odpoved.
Jestliže posedlý se dosud neocistil od necistého ducha, nemuže prijímati svatý krest, ale pri odchodu z tohoto života se krtí.
Otázka 3. (Timoteji Alexandrijskému) 170
Jestliže nekterý verící je posedlý dáblem, má prijímati svaté tajiny nebo ne?
Odpoved.
Neruší-li tajinu a nejak nerouhá-li se, necht prijímá, ale ne každý den, stací mu obcas.
Otázka 4. (Timoteji Alexandrijskému)
Jestliže nekdo z katechumenu v nemoci ztratí zdravý rozum a sám nemuže pronésti vyznání víry, jeho príbuzní však budou žádati, aby obdržel svatý krest dokud žije, má dostati ci nikoliv.
Odpoved.
Smí prijati krest, není-li pokoušen od necistého ducha.
Otázka 5. (Timoteji Alexandrijskému) 171
Stráví-li žena noc se svým mužem nebo muž se svou ženou a zítra bude svatá služba, mají prijímati nebo ne?
Odpoved.
Nemohou. Jelikož apoštol praví: "Neoklamávejte jeden druhého, lec by to bylo z spolecného svolení na cas, abyste se uprázdnili ku postu a modlitbe; a zase spolu se sejdete, aby vás nepokoušel satan pro nezdrženlivost vaši." (1.Kor. 7,5).
Otázka 6. (Timoteji Alexandrijskému)
Jestliže žena katechumenka zapsala své jméno ke krtu, ale ke dni krtu se jí prihodí to, co je ženám obvyklé, muže se taková pokrtíti v ten den nebo odložiti a na jaký cas odložiti?
Odpoved.
Nutno odložiti, až se ocistí.
Otázka 7. (Timoteji Alexandrijskému)
Zpozoruje-li žena, že se jí stalo to, co je ženám vlastní, smí toho dne pristoupiti k svatým tajinám ci nikoliv?
Odpoved.
Nesmí, dokud se neocistí.
Otázka 8. (Timoteji Alexandrijskému)
Porodí-li žena pred svatou Paschou, to jest ve Velký týden, musí postiti a nepíti vína, nebo se osvobozuje od postu a zákazu píti víno, protože porodila?
Odpoved.
Pust byl ustanoven pro zkrocení našeho tela. Tudíž nachází-li se telo v klidu a nemohoucnosti, smí ona prijímati pokrm a nápoj, jak chce a kolik snésti muže.
Otázka 9. (Timoteji Alexandrijskému)
Smí se knez modliti v prítomnosti ariánu nebo jiných bludaru? Ci ani pramálo mu to neuškodí, když pri nich vykoná svou modlitbu nebo posvátný úkon?
Odpoved.
V božské liturgii volá jáhen pred dobou líbání: Vyjdete, kdož nejste prijati v obecenství. Proto takoví nemají býti prítomni, neslíbili-li, že uciní pokání a zanechají bludu.
Otázka 10. (Timoteji Alexandrijskému)
Je-li nekdo nemocen a z vážné choroby zcela vycerpán, a blíží se svatá Pascha, zda za každou cenu musí takový postiti, nebo z duvodu jeho velkého zeslábnutí duchovní mu dovolí užívati co muže, zda i olej a víno?
Odpoved.
Nutno dovoliti, aby nemocný prijímal pokrm a nápoj s ohledem na to, co snese. Jest správné, aby zcela zesláblý užíval olej.
Otázka 11. (Timoteji Alexandrijskému)
Pozve-li nekdo kneze k vykonání oddavek a tento se dozví, že toto manželství je nezákonité, nebo krvesmilstvo, na príklad nevesta je sestrou zemrelé ženy, má knez uposlechnouti takové a vykonati za ne bohoslužbu?
Odpoved.
Rozhodne reknete; Dozví-li se knez o nezákonitosti manželství a je-li skutecne manželství nezákonné, nesmí se duchovní pripojiti k cizím hríchum.
Otázka 12. (Timoteji Alexandrijskému)
Mel-li laik necistý sen a otáže se kneze; smí ho pripustiti k prijímání nebo nikoliv?
Odpoved.
Je-li zachvácen žádostivostí po žene, nesmí prijímati. Pokouší-li ho satan, aby z toho duvodu byl odloucen od úcasti božských tajin, má prijímati. Nebot jinak pokušitel neprestane útociti na neho v ten cas, kdy má prijímati.
Otázka 13. (Timoteji Alexandrijskému)
Kdož žijí v manželském spolecenství, ve které dny v týdnu mají zachovávati zdrženlivost vzájemného obcování a kdy mají na ne právo?
Odpoved.
Dríve jsem pravil a nyní ríkám, že apoštol dí: "Neoklamávejte jeden druhého, lec by to bylo z spolecného svolení, na cas, abyste se uprázdnili ku postu a modlitbe; a zase spolu se sejdete, aby vás nepokoušel satan pro nezdrženlivost vaši." (Kor. 7,5). Ostatne je nutno se zdržovati v sobotní den a nedeli, protože tyto dny se prináší Pánu duchovní obet.
Otázka 14. (Timoteji Alexandrijskému)
Jestliže nekdo bez sebe vztáhne na sebe ruku nebo se vrhne s výšky, lze za neho konati službu ci ne?
Odpoved.
O nem musí knez uvážiti, že tak ucinil skutecne bez rozumu. Nebot casto príbuzní sebevrahovi ve snaze dosíci konání bohoslužby a modlitby za neho lžou a ríkají, že byl bez sebe. Mohl tak uciniti z lidské urážky, nebo z jiné príciny, z malomyslnosti; za takového nelze konati obet, nebot je sebevrah. Proto knez všemožne musí s velkou pozorností provádeti šetrení, aby sám neupadl do trestu.
Otázka 15. (Timoteji Alexandrijskému)
Je-li necí žena posedlá zlým duchem natolik, že nosí dokonce pouta, a její muž ríká, že nemuže žíti ve zdrženlivosti, a chce pojmouti jinou; smí-li takový si vzíti druhou nebo ne?
Odpoved.
V takovém pocinu je obsaženo cizoložství; nemám a nenalézám, co na to odpovedeti.
Otázka 16. (Timoteji Alexandrijskému)
Jestliže nekdo postil se pred prijímáním svatých tajin a vyplachuje si ústa nebo pri koupeli nevedomky polkl vodu; smí takový prijímati?
Odpoved.
Smí. Nebo jinak satan najde v tom vhodný zpusob, jak ho oddáliti od prijímání, a casteji bude totéž páchati.
Otázka 17. (Timoteji Alexandrijskému)
Casto nasloucháme slovu Božímu, ale nekonáme; zda-li se nenalézáme proto pod odsouzením?
Odpoved.
Nekonáme-li, musíme se kárati, že neplníme to, co slyšíme. Sebe kárati je cást spasení.
Otázka 18. (Timoteji Alexandrijskému)
Od kterého stárí cloveka bude Buh souditi jeho hríchy?
Odpoved.
Podle míry poznání a chápání každého; nekterí soudí, že od stárí desíti let, kdežto jiní od následujících let.
.
Pravidla Theofila, arcibiskupa alexandrijského.
.
Oznámení o svátku Zjevení Páne, pripadne-li po nedeli.
Pravidlo 1. (Theofila Alexandrijského) 172
Jak zvyk, tak povinnost vyžaduje po nás, abychom ctili každý nedelní den a svetili jej, ponevadž toho dne Pán náš Ježíš Kristus ukázal nám vzkríšení z mrtvých. Procež se také tento den nazývá prvním ve svatém Písme, nebot tvorí pro nás pocátek života, a osmým, že prišel po židovské sobote. Avšak mel-li býti pust toho dne pred svatým Zjevením Páne, nutno stanoviti jej tak, s patricným prihlédnutím k obema prípadum. Sníme-li nekolik datlí, neuciníme podle zvyklostí bludu, jež nesvetí den vzkríšení Pána našeho Ježíše Krista, a soucasne vykonáme to, co náleží v postním dnu, ocekávajíce na vecerní shromáždení, jež se tohoto dne z vule Boží koná. A tak toho dne se shromaždujme v hodinu devátou.
.
Poucení Theofilovo Ammonovi.
Pravidlo 2. (Theofila Alexandrijského)
S temi, kdož byli ve spolecenství s ariány a dodnes spravují chrámy, budiž jednáno podle zvyklosti, t.j. tak, aby byli ustanoveni druzí, osvedcení v pravoslaví, oni však at zustanou v obecenství, a rozhodnutí o nich necht souhlasí s tím, jak i v jiných mestech stanovili pravoslavní biskupové v Thebaide. Ti, kdož byli ustanoveni biskupem Apóllonem a byli v obecenství s ariány, kterí meli chrámy, budtež podrobeni epitimii, ucinili-li tak ze svého rozhodnutí; jestliže však z poslušenství svému biskupu, tehdy zustávají v obecenství, nebot nechápali, že jednali nerozumne. Ostatne, jestliže všechen lid je odmítá s ostatními, budtež rukopoloženi jiní. Prijme-li je spolecne s temi, s nimiž vstoupili do obecenství, i vuci nim budiž užito zvyku, jejž následovali všichni pravoslavní biskupové v Thebaide.
Pravidlo 3. (Theofila Alexandrijského) 173
O Vistu, ustanoveném za presbytera v Ereve, nutno provést šetrení. Jestliže spáchal násilí nad ženou, jež se rozloucila od živého muže, nesmí mu býti dopušteno, aby byl presbyterem, nebot nemuže ani jako laik vstoupiti do církve, jež obvykle takové odlucuje. Ostatne toto nelze vytýkati biskupu Apollonu, ustanovil-li ho z neznalosti, nebot svatý snem stanovil vyvrhnouti nehodné, kterí byli ze zlocinu usvedceni po rukopoložení.
Pravidlo 4. (Theofila Alexandrijského)
Se Surou, jelikož biskup Apollon tvrdí, že ho propustil a odloucil od církve, budiž tak, jak rozhodl biskup; avšak budiž mu umožneno, aby se ospravedlnil, chce-li a není-li spokojen rozhodnutím biskupovým.
Pravidlo 5. (Theofila Alexandrijského)
O Panufovi, ustanoveném za jáhna v Likonu nutno provésti šetrení; a jestliže se sezná, že jsa katechumenem vstoupil do manželského obecenství se svou neterí, a teprve po krtu byl uveden do kleru, zustaniž v kleru jenom v prípade, že ona skonala a že s ní neobcoval po krtu. Vzal-li po krtu svou neter do manželského spolecenství, budiž odstranen z kleru. Nelze ciniti výtky biskupu Apollonu, jestliže ho ustanovil z neznalosti.
Pravidlo 6. (Theofila Alexandrijského)
O Jakubovi nutno provésti vyšetrování. Jestliže jako žalmista se provinil zlocinem smilstva a byl vyvržen od presbyteru, potom však prijal rukopoložení, budiž svržen se své hodnosti, ovšem po dukladném šetrení, nikoliv jen z pouhého podezrení, pocházejícího z pomluv a klevet. Ukáže-li se nevinným, zustane v kleru. Nelze udílet pozornost prázdnému žalobnictví.
Pravidlo 7. (Theofila Alexandrijského)
Vzhledem k tem, kdož mají býti rukopoloženi, necht platí tento rád. Necht shromáždení všech duchovních souhlasí a zvolí kandidáta, a tehdy biskup at vyzkouší zvoleného a se souhlasem duchovenstva vykoná svecení uprostred chrámu v prítomnosti lidu, aby i lid mohl o nem svedectví vydati pri ohlášení biskupove. Rukopoložení se nesmí konati tajne. Nebot tehdy církev prebývá v pokoji, když se svecení konají správne v chráme a v prítomnosti svatých. V místech pak, kde jsou stoupenci tech, kdož byli v obecenství s bludari, rukopoložení budtež provádena ne jinak než po šetrení od pravých pravoslavných kneží, také v prítomnosti biskupa a pri jeho prohlášení k prítomnému lidu, pouze takto, aby nenásledovalo nejaké uchýlení se správné cesty.
Pravidlo 8. (Theofila Alexandrijského)
To, co se prinese k nekrvavé obeti po použití potrebného k tajine, necht mezi sebe rozdelí príslušníci kleru; necht nejí a nepije z toho katechumen, nýbrž pouze príslušníci kleru a verící bratrí s nimi.
Pravidlo 9. (Theofila Alexandrijského) 174
Ponevadž Jerax praví, že kdosi nemá býti v kleru, jsa obvinen ze smilstva, avšak Apollon tvrdí, že ani jeden žalobce se proti nemu neohlásil, budiž i o nem vykonáno šetrení. Ohlásí-li se nejaký hodnoverný žalobce, a obvinení bude prokázáno uvedením verohodných svedku, budiž vyvržen z církve. Je-li hoden kleru a má svedectví o své bezúhonnosti, zustávejž v kleru.
Pravidlo 10. (Theofila Alexandrijského)
Se souhlasem všeho duchovenstva budiž ustanoven druhý ekonom, k jehož zrízení dal souhlas i biskup Apollon, aby církevní majetek byl užíván na to, co je nutné.
Pravidlo 11. (Theofila Alexandrijského)
Vdovy, chudí a putující príchozí necht obdrží všechnu péci a nikdo at si neprisvojuje církevní majetek.
.
Sv. Theofil k Afyngiji, biskupu o tak zvaných "cistých".
Pravidlo 12. (Theofila Alexandrijského)
Oznámila mi tvá zbožnost, že si nekterí z tak zvaných "cistých" prejí se sjednotiti s církví. Jelikož však veliký snem blahoslavených otcu našich v Niceji, 175 stanovil svetiti ty, kdož pricházejí z bludu, dle tohoto predpisu raciž i ty svetiti ty, kterí se chtejí pripojiti k církvi, pouze je-li jejich život ctnostný a není žádných prekážek k tomu.
.
Sv. Theofil Agathonu, biskupu.
Pravidlo 13. (Theofila Alexandrijského)
Maxim tvrdil, že vstoupil do nezákonného manželství z neznalosti církevních predpisu a jelikož ho zneklidnuje jeho vyloucení ze shromáždení církevních, ujištoval, že spáchal prestoupení z nevedomosti a že dle úmluvy se bude zdržovati nezákonného spolužití, s címž souhlasí i jeho žena. Tudíž jestli zjistíš, že tak ciní ze souhlasu a že neklamou, vzhledem k tomu, že již uplynulo deset let od jejich oddavek, a uznáš, že je lze zaraditi mezi katechumeny, ucin tak. Zpozoruješ-li však, že chtejí obelstíti, a že je potrebí vuci nim ješte prísnosti, ucin, co ti Buh vnukne, ríde se ve všem opatrností. Totiž nacházeje se na míste mužeš lépe znáti jejich stav.
.
Sv. Theofil Minovi, biskupu.
Pravidlo 14. (Theofila Alexandrijského)
Zákonné dílo vykonali presbyteri ve vsi Geminu, mluví-li pravdu Eustathie, která prinesla list; ona lící, že vyloucili z církevního shromáždení Kyradii, která cinila urážky a nechtela prestati s nespravedlností. Avšak jelikož jsem se presvedcil, že ona lécíc svou vadu, si preje, aby byla prijata do obecenství s církví, postarej se, abys ji primel, aby napred prestala s nespravedlností, a ucinila pokání, a tak, zjistíš-li, že se obrací k Božímu zákonu a touží býti v církevních shromáždeních, dovol jí, aby na nich byla spolecne s verícím lidem.
.
Pravidla svatého otce našeho Cyrilla, arcibiskupa alexandrijského.
.
Kanonický list k Domnovi, patriarchovi antiochijskému.
Pravidlo 1. (Cyrila Alexandrijského) 176
Každé naše dílo, když se rídí prímo pravidly zbožnosti, nepusobí nám žádného neklidu, nýbrž zbavuje nás výtek nekterých lidí a nadto nám získává uznání tech, kdož správne uvažují. Nebot kdo by nesouhlasil s nestranným názorem, at jej projeví kdokoliv? Zda není bez výtky, ale naopak plne chválen správný a zákonný soud? Toto nyní píši, když tvá zbožnost ve svém liste zaslaném mne a zbožnému našemu bratru a spolubiskupu Proklovi, nazývá Petra nejzbožnejším a nejbohumilejším biskupem. Avšak on mezitím pláce a považuje se za nesprávne zbaveného církve mu sverené. Náleželo by, aby bud mel jméno knežské spolecne s touto funkcí, anebo nebyl-li hoden státi pred oltárem Božím, necht není cten ani jménem biskupa. Možná, že má slova se ukáží tvé bohumilosti krutá a nebratrská, ale ona nejsou vpravde taková. Totiž domníváme se, že budeme milosrdni k starci, když mu ponecháme pouze jméno. Ale mnohem lépe by bylo pomysliti i druhé. On ríká, že se muže ospravedlniti, avšak nebyl mu dán cas k ospravedlnení a nenavrženo, aby záležitost byla prozkoumána podle pravidel. Kdyby se tak bylo stalo, sám prubeh rízení bud by ho usvedcil ze zlocinu dokázaného a priznaného, takže by nemohl ríkati, že mu bylo ublíženo, nebo by ho rozhodne prohlásilo nevinným a vrátilo mu správu církve, jež mu byla sverena. Jelikož však nebylo nic takového udeláno, volá proti tomu a praví, že vytrpel nesnesitelnou urážku a že byl nespravedlive svržen; dodává pak, že vše, co mu patrilo, bylo mu odnato. Tudíž tvá zbožnost prijmiž v úvahu, ceho žádají božská pravidla a co sluší církvi a tem, kdož jsou v ní ustanoveni k posvátné službe, a nadto zváživ také náš list, aby otrel slzy starcovy. A jestliže zachce souditi se s temi, kterí mu pripisovali provinení, necht se soudí podle prijaté zvyklosti pred tvou zbožností za spoluprítomnosti tobe podrízených zbožných biskupu, vyjma ty, jež neprijme, ježto je bude podezírati. Nemyslíme, že by nekdo ze zbožných biskupu choval neprátelské smýšlení vuci svému bratru; ale aby tato záminka se nestala oslabením platnosti soudu, jenž má býti, jako by byl nespravedlive vykonán, nebude ani trochu urážlivým, když nekterí, o jejichž nestrannosti by mohlo býti pochybováno, nebudou pri soudním shromáždení.
Pravidlo 2. (Cyrila Alexandrijského)
Jmení, jež mu neprávem bylo odnato, žádá spravedlnost, aby mu bylo vráceno ze dvou duvodu: za prvé, nemelo se tak vubec státi, za druhé, proto, že všechny zbožné biskupy na celé zemi, velmi hnevá a krajní nespokojenost jim pusobí, je-li žádáno po nich vyúctování jejich vydání jak z církevních príjmu, tak z necích daru. Totiž každý z nás ve svuj cas dá vyúctování Soudci všech. Zarízení a nemovitý majetek sluší chrániti církvím jako nezcizitelné. Ti, kdož spravují božské knežství, necht volne rozhodují o vydání, jež jsou v jejich cas.
Pravidlo 3. (Cyrila Alexandrijského)
Písemnou resignaci prý dal, jak praví, ne z vlastního rozhodnutí, nýbrž z prinucení, ze strachu a pro vyhrožování nekterých. Avšak i mimo to neodpovídá církevním predpisum, když nekterí duchovní zasílají písemnou resignaci. Nebot, jsou-li hodni sloužiti, necht v tom prebývají; nejsou-li hodni, necht se nevzdalují sloužení resignací, nýbrž odsouzením za skutky, proti nimž by mohl kdokoliv ztropiti veliký hluk, že se staly mimo jakýkoliv rád. Pozdravuj bratrí, kterí jsou s tebou; ti, co jsou s námi, zdraví te v Pánu.
.
Sv. Cyrilla k biskupum v Lybii a Pentapoli.
Pravidlo 4. (Cyrila Alexandrijského)
Jest nutno míti péci o vše, co je prospešné a nutné k výchove lidu a co slouží ke sláve svatých církví. Jestit receno v Písme: "Zbožné ucinte syny Izraelské". 177 Otci monastýru v Thebské oblasti, mužové zbožní a trávící podivuhodný život, prišli do Alexandrije, a otázáni mnou o stavu tamních monastýru, oznámili, že se mnozí pohoršují, z této príciny: nekterí, kdož se nedávno oženili a nejak vyšli z manželské ložnice, získávají nekteré z bohumilých biskupu, a možná proto, že nikdo neodhalí jejich stav jsou sveceni na kneze, t.j. presbytery. Jiní vyhnáni ze samých monastýru jako neporádní, rovnež uchvacují svecení a stavše se knežími, pricházejí do monastýru, z nichž byli vypuzeni, a chtejí prinášeti nekrvavou obet a konati vše, co náleží knežím. A z toho bývá, že nekterí, kdož je znají, neúcastní se církevních shromáždení a nechtejí prijímati, když oni slouží. A vzhledem k tomu, že - jak receno - vše máme konati k výchove lidu, necht vaše zbožnost na to dává pozor, a má-li nekdo býti vysvecen na duchovního, zkoumejte jeho život, také má-li ženu nebo ne, jak a kdy ji pojal, a není-li z poctu vyobcovaných od jiného zbožného biskupa nebo z monastýru, a teprve, bude-li bezúhonným, jej vysvette. Tímto zpusobem zachováme své svedomí v cistote a posvátné a ctihodné sloužení bez výtky.
Pravidlo 5. (Cyrila Alexandrijského) 178
Jestliže nekterí katechumeni byli potrestáni odloucením za hríšný pád a potom se priblížili smrti, budtež pokrteni a necht neodcházejí z tohoto života bez prijetí milosti, to jest bez prijímání svatých tajin. Tak se praví a toto souhlasí s predpisy církve. Pozdravujte bratri, kterí jsou s vámi. Ti, kdož jsou s námi, pozdravují vás v Pánu.
.
Výber z listu svatých Otcu, Písma svatého a kánonu o simonii (svatokupectví)
.
OKRUŽNÍ LIST. Gennadije, patriarchy carihradského a svatého snemu, všem preosvíceným metropolitum a k papeži rímskému. .
(O simonii)
Bohumilému spoluslužebníku Gennadij a shromáždený v sídelním meste, novém Ríme, svatý snem.
Vládce náš a Buh a Spasitel Ježíš Kristus, sveriv svatým svým ucedníkum kázání evangelia a poslav je do celého sveta jako ucitele lidí, jasne prikázal, aby dar, jejž zadarmo od neho obdrželi, též oni dávali lidem zdarma, aniž za nej dostanou med, nebo stríbro, nebo zlato, nebo vubec jakýkoliv jiný hmotný a pozemský zisk. Nebot pozemské a pomíjející nemuže zameniti nebeské a duchovní dary. Tento príkaz nedal pouze jim, nýbrž skrze ne i nám, jež ucinil hodnými uvésti na jejich stupen a místo. A jakož oni tehdy jej zachovávali, tak i nám prísluší jej nyní presne chrániti a zachovávati, nechytraciti v tom, co nesnáší chytráctví a neodvažovati se na nebezpecné podnikání. "Darmo jste vzali, praví, darmo dejte. Neberte s sebou zlata, ani stríbra, ani penez do opasku svých." 179 Prostá a jasná jsou slova tohoto príkazu, nemajíce v sobe niceho, co by se dalo ruzne vykládati, niceho nesrozumitelného, což by bylo zapotrebí znalecky vysvetlovati. Od mne, praví, jste prijali dustojenství knežství; kdybyste mi za ne dali málo, nebo mnoho a já vám je prodal, i vy je prodávejte druhým; vzali-li jste však zdarma, zdarma dejte. Co je jasnejší nad toto prikázání? A co prospešnejší pro ty, kdož uposlechnou? Beda vpravde tem, kterí si usmyslili za peníze získati dar Boží anebo jej prodávati. Nebot takoví podle výroku svatého Petra jsou "v žluci horkosti a v svazku nepravosti," 180 svázáni svou lakotou. S tímto zákonem Páne souhlasí též pravidlo o tomto predmete od svatých a božských otcu svatého a velikého všeobecného snemu, shromáždeného v Chalcedonu. Je nám jasne vyloženo temito slovy: "Biskup, který za peníze vykoná svecení vkládáním rukou a nabídne na prodej neprodejnou milost, za peníze ustanoví biskupa nebo chorepiskopa, kneze nebo jáhna, nebo jinou duchovní osobu, nebo za peníze povýší na ekonoma nebo ekdika nebo paramonaria nebo vubec na jakýkoliv církevní úrad pro svuj hanebný zisk, budiž ztaven své vlastní hodnosti, bude-li usvedcen, že se o takový cin pokusil. Osoba jím ustanovená nemá míti žádných práv z koupeného vysvecení vložením rukou nebo z povýšení. Dustojenství nebo úrad, kterých nabyla za peníze, budtež jí odnaty. Kdo bude usvedcen z takového hanebného a nezákonného úplatkárství, budiž, jde-li o duchovního, zbaven vlastní hodnosti; jde-li však o laika nebo mnicha, bud dán do klatby." Velmi ušlechtilý a zbožný je príkaz tohoto pravidla svatých otcu, kterí odráží a nicí každý satanský útok, každý dábelský pokus proti duchovnímu daru. Nebot nikterak se nedovoluje, aby se obrad svecení konal, nebo prijímal za tento peníze, jak tím, kdo jej vykonává, tak tím, kdo svecení prijímá. Avšak ani pred svecením ani nejaký cas po nem ani pri svecení se nedovoluje dávat plat za svecení, protože se zcela zakazuje v této veci podplácení dary. Presto v soucasné dobe, ac je tolik jasných zákazu, byli zpozorováni nekterí v Galatii, že pro hanebný zisk a lakotu nedbají a prestupují tato spasná a lidumilná prikázání, procež jsme uznali za dobré se svatým snemem v tomto sídelním novém Ríme, aby znovu byla obnovena, aby nebylo dovoleno žádné chytráctví, žádné záminky a žádného mudráctví a aby tento hnusný a bezbožný zvyk, který neznámo jakým zpusobem se vetrel do svatých církví, byl znicen, a aby pri vpravde nepodplaceném a cistém hlášení od archijereju nad svecenci, sestoupila na ne shury milost svatého Ducha. Totiž nyní pri konání funkce za peníze a pri úkonu necisté ruky, nevím, sestupuje-li na svecence po prohlášení ci spíše milost Ducha svatého odchází zpet. Proto vez, muži nejzbožnejší, že každý, at je to kdokoliv, usvedcený z neceho takového, biskup nebo chorepiskop nebo periodeuta, nebo presbyter nebo jáhen nebo kdokoliv z církevních služebníku nebo laik, bude odsouzen z obecného rozhodnutí a obecného rozsudku archijereju, jak o tom praví shorauvedené pravidlo svatých otcu. Nebot milost má býti milostí a nikdy nemá býti stríbro pro ni prostredníkem. A tak at bude a je odvržen a odstranen jakékoliv knežské hodnosti a služby a uvržen do prokletí anathemy jak ten, kdo se domnívá, že ji muže obdržeti za peníze, tak i onen, kdo slibuje, že ji prodá za peníze, at je to klerik nebo laik, bude-li usvedcen nebo neusvedcen z tohoto skutku. Nebot nelze sjednocovati to, co je neslucitelné, nemuže mamon býti souhlasný s Bohem, ani kdo mu slouží, nemuže Bohu sloužiti. Jest nepopíratelným výrokem Páne i: "Nemužete Bohu sloužiti i mamone." 181 Opírajíce se o tato slova podle jejich váhy a poslouchajíce je i Pána, který je vyslovil, vydali jsme rozhodnutí o vinících takových zlocinu. Necht i tvá zbožnost o to pecuje, ciníc tak s všelikým úsilím a oznámí to opisem tohoto listu také tobe podrízeným bohumilým biskupum, periodeutum a všem ostatním, abychom dohromady všichni krestané jedním duchem a jednou duší, posílení proti spolecnému nepríteli, mohli s Boží pomocí vysekati se všemi zlými odnožemi koren lakoty, jejž on u nás zasadil. Zdravíme všechno bratrstvo jež je s tebou. Posílen v Pánu, modli se za nás, bohumilý bratre.
Pod tato slova listu spolecne s Gennadijem se podepsali také 73 biskupové.
.
List Tarasije, patriarchy Carihradu, nového Ríma, k Hadrianu, papeži starého Ríma.
(O simonii)
Svatému a blaženému bratru a spoluslužebníku panu Hadriánu, papeži starého Ríma, Tarasij, milostí Boží biskup Carihradu, nového Ríma, pozdravení v Pánu.
Velmi casto a rozlicným zpusobem evangelisté, apoštolé a otcové nás ucili, abychom nemeli lakotnou povahu pri svecení na knežství a nebrali stríbro ani zlato pri ustanovování kteréhokoliv posvátného muže, jak ukážeme z dále uvedených výpisu z božských výroku Písma a ucení otcu. Nebot ti, kdož kladou ruce, jsou služebníci Ducha, nikoliv však prodavaci Ducha. Ti, kdož prijali toto právo od slova Božího, zavázali ty, kdož zadarmo prijali milost Ducha, aby zadarmo ji odevzdávali tem, kdo ji od nich prejímají. Bude-li kdo usvedcen, že ji koupil za zlato, takového káží prohlásiti za vyvrženého z posvátné hodnosti. Trebas obdržel knežství dle jména, prece slovo se nekrylo se skutecností. Nemužet nikdo Bohu sloužiti i mamone, jak se poucujeme z evangelia. 182 A jelikož slyšíme Boha volat skrze proroka: Kneží "mluvte k srdci Jerusalemu", 183 a opet hrozícího a ríkajícího "Pakli strážný vida, an mec prichází, však by nezatroubil na troubu, a lid by nebyl napomenut, a prijda mec, zachvátil by nekoho z nich: ten pro nepravost svou zachvácen bude, ale krve jeho z ruky strážného toho vyhledávati budu", 184 bojíce se odsouzení za mlcení, ohlašujeme všem predstaveným našich církví, abychom s odvahou slovy božského apoštola mohli ríci: "Jsem cist od krve", tech, kdož jednají proti prikázaným pravidlum a zvlášte kdož rukopoložili nebo byli rukopoloženi za odmenu. Božský apoštol Petr, jehož stolec zdedila vaše bratrská svatost, odvrhl takové jako kouzelníka Šimona. Proto ani my neváháme hlásati pravdu, chráníce a zachovávajíce to, co nám bylo predáno v pravidlech svatých apoštolu a slavných našich otcu, a odvracíme se od tech, kterí neco z nich porušili. Vaše bratrské posvátné archijerejství zastávajíc zákonne a z Boží vule posvátný správní úrad získalo zvucné jméno. Nebot veliký a první veleknez Kristus Buh náš rekl skrze proroka: "kteríž mne ctí, poctím..." Znáš, muži duchovní touhy, že bezbožný blud Macedoniuv a jeho následovníku duchoborcu jest snesitelnejší. Nebot tito blábolí, že svatý Duch jest stvorení a služebník Boha Otce, kdežto oni si ho ciní svým sluhou. Každý pán, chce-li prodá, co má, otroka nebo neco jiného ze svého majetku; také i kupující ve snaze státi se pánem kupovaného, získává ho za stríbro. Tímto jednáním pachatelé této nepravosti ponižují Ducha svatého, hrešíce stejne jako ti, kterí rouhave ríkali, že Kristus vyhání dábly Belzebubem anebo, ješte správneji, jsou podobni zrádci Jidáši, který prodal Krista vražedníkum, Boha Židum, za cenu stríbra. Jelikož Duch svatý je jedné bytosti s Kriatam Bohem naším, je každému jasné, že i oni obdrží týž údel, jak bylo prokázáno. Trebas se však neprodával (je jasné, že nikterak to nelze), bezpochyby není v nich milosti svatého Ducha, to jest svatosti knežství a oni ji neobdrželi a nemají. Necht si pripomenou svatého Petra, který praví tomu, jenž se pokusil o takovou koupi: "Nemáš dílu ani losu v této veci..." Totiž prodává-li se hodnost knežství, je samozrejme pro ne zbytecný zbožný zpusob života a prebývání v cistote a ctnosti. Je zbytecný pro ne i Pavel, božský apoštol, poucující, že biskup musít býti bez úhony, mravný, cestný, zpusobný k ucení, strídmý, zdrženlivý, pilne se pridržující verné reci k vyucování dostatecné, aby mohl i napomínati ucení zdravým, i ty, kteríž odpírají, premáhati. 185 Toto vše se stává nepotrebným, prodává-li se a kupuje knežství. Níže uvedená vybraná místa ze svatých spisu ukazují, že ten je zcela prost knežství, kdo dává nebo prijímá odmenu v kterýkoliv cas pred svecením nebo po svecení. Nebot bráti jest bráti. Také jsou zakázána všechna církevní ustanovení za penežitý dar. 186
Pravidlo 29. svatých apoštolu.
(O simonii)
Jestliže nekterý biskup nebo knez nebo jáhen za peníze tuto hodnost získá, budiž svržen i on i ten, kdo ho ustanovil a at z obecenství se zcela oddelí jako Šimon kouzelník.
Ze Skutku svatých apoštolu (8, 18-23).
(O simonii)
"I uzrev Šimon, že skrze vzkládání rukou apoštolských dává se Duch svatý, prinesl jim peníze, rka: Dejte i mne tuto moc, at na kohož bych koli vzložil ruce, prijme Ducha svatého. I rekl jemu Petr: Peníze tvé budtež s tebou na zatracení, protože jsi se domníval, že by dar Boží mohl býti zjednán za peníze. Nemáš dílu ani losu v této veci; nebo srdce tvé není uprímné pred Bohem. Protož cin pokání z této své nešlechetnosti a pros Boha, zda by odpušteno bylo tobe to myšlení srdce tvého. Nebo v žluci horkosti a v svazku nepravosti tebe býti vidím."
Z tretí knihy královské (13, 33-34).
(O simonii)
"Neodvrátil se Jeroboám od cesty své zlé, ale opet nadelal z lidu obecného kneze výsostí. Kdo jen chtel, posvetil ruky jeho, a ten byl knezem výsostí. A byla ta vec domu Jeroboámovu prícinou k hrešení, aby vyplenen a vyhlazen byl ze svrchku zeme."
Ze ctvrté knihy královské (5 15, 16, 20, 21, 23, 25-27).
(O simonii)
A hned navrátil se (Náman) k muži Božímu (Elizeovi) se vším komonstvem svým, a prišed stál pred ním a rekl: Aj, již jsem poznal, žet není Boha na vší zemi, jediné v Izraeli. Protož nyní vezmi, prosím, dary tyto od služebníka svého. On pak rekl: Živt jest Hospodin, pred jehož oblicejem stojím, žet nic nevezmu. A ac ho nutil, aby vzal, však nikoli nechtel... (a trochu dále): Vtom rekl Gézi služebník Elizea muže Božího: Hle, nedopustil Pán muj Námanovi Syrskému tomuto, aby dáti mel z ruky své to, což privezl. Živt jest Hospodin, žet pobehnu za ním, a vezmu neco od neho. Protož bežel Gézi za Námanem... (a trochu dále): I rekl Náman: Radeji vezmu dva centnére... A svázal dva centnére stríbra do dvou pytlu a dvoje roucha promenné... (a dále): I rekl mu Elizeus: Odkužto Gézi? Odpovedel: Nechodil služebník tvuj nikam. Kterýž rekl jemu: Zdaliž srdce mé nebylo pri tom, když obrátil se muž s vozu svého vstríc tobe? Zdaliž cas byl bráti stríbro aneb roucho, aneb olivoví a vinice, aneb stáda a voly, neb služebníky aneb devky? Protož malomocenství Námanovo prichytí se tebe i semene tvého na veky. I vyšel od tvári jeho malomocný jako sníh.
Z výkladu Izaiáše od svatého Basila.
(O simonii)
Buh dal zákona na pomoc, aby pravili: Není slovo jako toto, za než není možno dáti dary. Tento zákon se nepodobá reci brichomluvce, jelikož není vynalezen jako onen pro obelstení, nýbrž je ucitelem pravdy. Avšak takoví predpovídají za stríbro. A je hodné výsmechu, že oklamaní jim platí dokonce stríbro v odmenu za lež. Rec zákona však není taková, aby se za ní dávaly dary, ježto nikdo neprodává milost. "Darmo jste vzali, praví, darmo dejte." Vidíš, jak se rozhneval Petr na Šimona, který prinesl stríbro za milost Ducha. "Peníze tvé budtež s tebou na zatracení, protože jsi se domníval, že by dar Boží mohl býti zjednán za peníze." A tak slovo evangelia není podobné prodávaným recem brichomluvcu. Nebot co by mohl dáti nekdo vhodného v odmenu za ne; slyš Davida, který v rozpacích praví: "Cím se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho mne ucinená?" 187 Proto nelze za ne dáti dary vhodné milosti, skrze ne poskytované. Jeden dar je dustojný: Zachování toho, co bylo dáno. Ten, kdo ti dal poklad, nežádá cenu za dané, nýbrž abys to vhodne zachoval, co ti dáno.
Z Basilova listu k podrízeným biskupum, pravidlo 90.
(Výber z Kánonu - o simonii)
Tudíž prosím, zanechejte tento príjem, lépe toto vstupné do pekla, a necinte sebe nehodnými, ke konání posvátných tajin, poskvrnujíce své ruce takovou chamtivostí.
Ze životopisu svatého Jana Zlatoústého.
(Výber z Kánonu - o simonii)
Pristoupil ke všem biskupum viník obsáhlosti našich recí, Eusebij, žalobce proti šesti ostatním biskupum, s prosbou, aby ho prijali do obecenství. Nekterí z biskupu namítali, že ho nelze prijati, nebot je pomlouvac. Na to on s prosbou pravil: Jelikož záležitost behem dvou let byla z vetší cásti prozkoumána a dán odklad pro svedky, prosím vaši bohumilnost, abych smel uvésti svedky nyní, v tuto chvíli: Nebot trebas už zemrel biskup Antonín, který vzal zlato a rukopoložil, prece zustali na živu ti, kdož dali a byli vysveceni. Prítomný snem uznal za spravedlivé, aby zapocal s projednáváním veci. I pocalo probírání záležitosti ctením zápisu o tom, co bylo dríve projednáno. Vešli svedkové, prišlo též šest, kterí dali a byli rukopoloženi. Tito se z pocátku nepriznávali, ale když svedci jak z laiku, tak z kneží, na než jak vidno spoléhali, pevne stáli na svých údajích, napred popírali, ale když je svedkové usvedcili, pripomínajíce jim místo i cas a uvádejíce tvar venovaných vecí a množství, tehdy jejich svedomí se pohnulo a dobrovolne bez velkého prinucení se takto priznali: Priznáváme, že jsme dali, avšak my jsme myslili, že je takový postup, abychom byli osvobozeni verejné služby. A nyní prosíme, není-li zbožné, abychom setrvávali v církevní službe, v krajním prípade, o navrácení zlata, jež jsme dali, ježto jsme dali nekteré veci našich žen. Na to Jan dal tuto odpoved snemu: Osvobodím je ze svetského soudu, požádav o to císare, ale vy naridte, aby vzali od dedicu Antonínových to, co dali. Snem prikázal: Necht vezmou zlato od dedicu Antonínových; prijímati budou v oltári, ale budou mimo knežství, aby, kdybychom to prominuli, nevešel v praxi zvyk židovský nebo egyptský prodávati a kupovati knežství. Totiž se vypravuje, že škudce a lživý patriarcha židovský každorocne nebo ob rok vymenuje archisynagogy pro shromaždování stríbra a podobne též jeho napodobitel patriarcha egyptských Židu, aby se naplnilo prorocké slovo: "Kneží jeho ze mzdy ucí, a proroci jeho z penez hádají." 188
Z pravidel 630 svatých otcu, shromáždených v Chalcedonu. (Pravidlo 2).
(Výber z Kánonu - o simonii)
Biskup který za peníze vykoná svecení vkládáním rukou a nabídne na prodej neprodejnou milost, za peníze ustanoví biskupa nebo chorepiskopa, kneze nebo jáhna, nebo jinou duchovní osobu, nebo za peníze povýší na ekonoma nebo ekdika nebo paramonaria nebo vubec na jakýkoliv církevní úrad pro svuj hanebný zisk, budiž zbaven své vlastní hodnosti, bude-li usvedcen, že se o takový cin pokusil. Osoba, jím ustanovená, nemá míti žádných práv z koupeného vysvecení vložením rukou, nebo z povýšení. Dustojenství nebo úrad, kterých nabyla za peníze, budtež jí odnaty. Kdo bude usvedcen z takového hanebného a nezákonného úplatkárství, budiž, jde-li o duchovního, zbaven vlastní hodnosti, jde-li však o laika nebo mnicha, bud dán do klatby.
Z okružního listu Gennadije, arcibiskupa carihradského a snemu, jenž byl s ním.
(Výber z Kánonu - o simonii)
A tak at bude a je odvržen a odstranen jakékoliv knežské hodnosti a služby a uvržen do prokletí anathemy, jak ten, kdo se domnívá, že ji muže obdržeti za peníze, tak i ten, kdo slibuje, že ji prodá za peníze, at je to klerik nebo laik, bude-li usvedcen nebo neusvedcen z tohoto skutku. Nebot nelze sjednocovati to, co je neslucitelné, nemuže mamon býti souhlasný s Bohem, ani kdo mu slouží, nemuže Bohu sloužiti. Jest nepopíratelným výrokem Páne, i: "Nemužete Bohu sloužiti i mamone." (Mat. 6,24)
Z pravidel svatého šestého snemu (22. pravidlo)
(Výber z Kánonu - o simonii)
Ty, kdož byli ustanoveni biskupy neb na jakýkoliv duchovní stupen za peníze a nikoliv po šetrení a volbe na základe vzorného života, narizujeme svrhnouti, a také ty, kterí je ustanovili. Vyslyšme to všichni a zapamatujme si nejen archijerejové, nýbrž i príslušníci kleru a všichni žijící na svete. "Protož musímet my tím snažneji šetriti toho, co jsme slýchali, aby nám to nevymizelo." 189 Nebot "ne porušitelnými vecmi, stríbrem nebo zlatem, vykoupeni jste z marného svého obcování toho, od otcu vydaného, ale drahou krví jakožto Beránka nevinného a neposkvrneného Krista." 190 Tak nauc i nás, svatý muži, ríditi se prikázáními Písma, jak evangelia, tak apoštolu, a posvátných pravidel a otcu. Nebot se podrobujeme slovum vašich úst. Vzejdi na výši, povznes hlasu svého v síle, stoupej do šíre, kaž smele, at je konecne vymýceno a zniceno úplatkárské svecení a všechno to, co v lakote, nespravedlivosti a lichvárském kupcení se mu pridružuje. A až ono a to, co mu je príbuzné, bude odnato z vyvoleného lidu, nazvaného jménem Kristovým a zdarma vykoupení získavšího, tehdy z korene vyhlazeny budou všechny skvrny, jež je provázejí, a kneží budou vzkvétati jako palma, vdechujíce vuni Kristovu tem, kterí jsou spaseni, a zpívajíce církvi víteznou písen: "Odjal Hospodin soudy tvé", 191 a kochajíce se nadto vybraným ovocem a rozmnožujíce je v hlubokém stárí, to jest jevíce se jako dedici onoho blaženého a nesmrtelného života.
.
Doplnková pravidla.
.
Pravidla svatého Jana Postníka.
Pravidlo 1. (Jana Postníka)
Kdo se bez násilí nerozvážne zrekl Krista, muže se stát podle 73. pravidla Basila Velikého hodným prijímání jenom, když je pri smrti, a nikdo ho nemuže osvoboditi od takové epitimie, aniž se nekdo muže odvážiti projeviti mu nejakou blahovuli. Svatý Rehor Nisský potom vyložil po porádku všechno, co se týce apostatu, a podrobuje stejnému trestu ty, kterí bez jakéhokoliv násilí precházejí od víry k bludu, stanoviv, že trvání trestu má se meriti podle trvání života príslušného hríšníka; kdežto ty, kterí tak ucinili, byvše prinuceni od druhých, podrobuje trestu jako za smilstvo, to jest na devet let. Stejne tak rozlišuje odpadlíky také ancyrský snem a mucedník Petr Alexandrijský i Basil Veliký ve svém 81. pravidlu. Avšak církev v hlavním následuje to, co ustanovil a narídil svatý carihradský patriarcha Methodej a podle toho všeobecne jedná s temi, kterí se tak ci onak usvedcí z tohoto prestupku. Podle tohoto rozdelení svatého Methodeje, jestliže nekdo, ješte jako díte, byl zajat od bezbožných a ze strachu nebo z nevedomosti nebo z nechápání víry byl prinucen, aby se zrekl víry, a potom, když vyrostl, se opet vrátil ke krestanskému životu a vstoupil do obecné církve s pokáním a se zpovedí, necht poslouchá každého dne od kneze do sedmého dne ctyri príslušné modlitby a osmého dne necht se omyje; potom necht svlékne svuj šat a oblékne si lention, a tehdy necht je pomazán svatým myrem, stejne jako ti, kterí se teprve pokrtili, a potom necht je ucinen hodným svatého prijímání; behem dalších osmi dní necht se úcastní v chrámech sv. bohoslužeb, stejne tak jako ti, kterí se práve pokrtili. Této milosti budiž ucinen hodným také ten, který byl zajat od bezbožných již jako plnoletý a mucením byl prinucen, aby se zrekl své víry. Pouze tento napred musí pred tím se postiti dvakrát ctyricet dní, zdržuje se masa, sýra a vajec, a každého týdne tri dny také vína a oleje, a behem celého tohoto casu necht se modlí a ciní hluboké poklony, kolik bude moci. Potom když se naplní cas dvakrát ctyricet dní, necht po sedm dní naslouchá každého dne modlitbám milosrdenství a osmého dne, jak nahore vzpomenuto, necht se omývá, a bude pomazán a ucinen hodným prijetí svaté tajiny, a behem dalších osmi dní necht je na církevních službách. Toho, který se však bez jakéhokoliv násilí zrekl víry, ocekává strašný trest; avšak podle nevýslovné Boží lidumilnosti je zapotrebí i tohoto laskave léciti. Tudíž takový necht postí dva roky, zdržuje se masa, sýru a vajec a každého týdne tri dny také oleje a vína, cine každého dne podle svých sil sto až dveste hlubokých poklon (metanijí). Když se naplní dva roky necht i on sedm dní poslouchá modliteb milosrdenství, a necht je s ním jednáno tak, jak dríve receno.
Pravidlo 2. (Jana Postníka)
Tem, kterí se zabývají hadacstvím a carodejnictvím, božský Basil urcuje ve svém 65. pravidlu trest pro vrahy, který trvá dvacet let, rovnež tak v 72. pravidle ty, kterí verí kouzelníkum nebo proste jdou na jejich stranu. Rehor Nisský pak ve svém 2. a 3. pravidle podle jeho podelení hríchu, stanoví, že se mají trestati jako apostaté všichni oni, kterí poskvrnujíce naši víru uchylují se k carodejníkum; a pro ty, kterí z malomyslnosti své, nebo z necího prinucení se obracejí k carodejníkum, prikazuje podrobiti trestu pro cizoložníky. 61. pravidlo šestého snemu odsuzuje tyto poslední na šestiletý trest. 24. pravidlo ancyrského snemu stanoví epitimii pro takové pouze na pet let. Pritom nutno precísti 35. pravidlo laodicejského snemu, které podrobne stanoví rozdelení všeho tohoto. A Jan Postník pro ty, kterí se zabývají hádáním a carováním, zkrátil na tri léta pokání, jestliže se ukáže, že oni vroucne každého dne postí a spokojují se každého dne po deváté hodine pouze suchým a okoralým pokrmem, a pritom každého dne ciní 250 metanijí, dotýkajíce se zbožne svým celem zeme. Témuž trestu podrobuje také ženy, které si zhotovují amulety, a zabývají se hadacstvím.
Pravidlo 3. (Jana Postníka)
To, že my (praví Jan Postník) zkracujeme lhutu pokání, nemelo by se tem, kterí správne usuzují zdáti bezduvodným. Nebot vzhledem k tomu, že ani u velikého otce Basila, ani u starších našich božských otcu není predepsán pro hríšníky žádný pust ani bdení ani pocet poklon, nýbrž pouze vzdálení od svatého prijímání, zdálo se nám, že pro ty, kterí se uprímne kají a jsou ochotni krotiti své telo prísným chováním a zarizovati svuj život podle zpusobu, který jest opacný drívejšímu hanebnému žití, je nutné podle zpusobu a množství jejich zdrženlivosti uzpusobiti a zkrátiti cas pokání. Na príklad, jestliže nekdo uciní slib, že nebude píti víno v urcité dny, tehdy souhlasíme, aby tomuto se zmenšila o jeden rok epitimie, stanovená od otcu za jeho zlocin; stejne tak, jestliže nekdo uciní slib, že se urcitou dobu bude zdržovati masa, souhlasíme, aby se zkrátila epitimie ješte o jeden rok; nebo, že se bude zdržovati sýru a vajec, nebo ryb a oleje, souhlasíme, že za zdrženlivost od každé z techto jednotlivých vecí zkrátí se o jeden rok. Stejne tak nutno jednati i když nekdo castými metaniemi chce si Boha nakloniti, nebo když ukazuje vroucí a nevynucenou vuli udíleti almužnu. Tím více zkrátíme trest, když vidíme, že tento po hríchu se oddal zbožnému a samotárskému životu.
Pravidlo 4. (Jana Postníka)
Vliv necistých myšlenek na srdce nemuže podléhati epitimii, jestliže hrích nebyl spáchán.
Pravidlo 5. (Jana Postníka)
Necistá myšlenka (kterou sdílí rovnež srdce) ocištuje se dvanácti metaniemi.
Pravidlo 6. (Jana Postníka)
Za boj s vášnemi clovek muže si zasloužit bud odmenu nebo trest.
Pravidlo 7. (Jana Postníka)
Kdo podlehne necistým myšlenkám, zpusobil si tím trest a zasloužil si jej.
Pravidlo 8. (Jana Postníka)
Kdo se ve spánku poskvrnil polucí, zbavuje se po jeden den prijímání, a bude považován za ocišteného z necistoty, když precte padesátý žalm a vykoná 49 metanií.
Pravidlo 9. (Jana Postníka)
Kdo v bdelém stavu se poskvrní ejakulací, má býti vzdálen od prijímání do sedmého dne a každého dne musí císt padesátý žalm a ciní 49 metanií.
Pravidlo 10. (Jana Postníka)
Kdo spáchá onanii, podrobuje se epitimii ctyricetidenní, kterou stráví v prísném pustu, konaje každý den 100 metanií.
Pravidlo 11.(Jana Postníka)
Když dva spáchají vzájemne necistotu, ponevadž tím vykonali dvojnásobnou onanii, podrobují se zmínené epitimii po 80 dní.
Pravidlo 12.(Jana Postníka)
Jestliže nekterý klerik padl do vášne onanie pred vysvecením, a obává se, možná, že proto nebude prijat mezi duchovní osoby, necht se svobodne prijme, ale až vykoná príslušný trest. Jestliže po prijetí knežství do tohoto padne, necht behem jednoho roku se mu zakáže výkon knežské služby, a když vydrží predepsaný trest, necht je opet prijat mezi knežstvo. Jestliže prizná svuj hrích a vzhledem k tomu, že ho prizná, by opet jej spáchal, po druhé i po tretí, budiž zbaven knežstva a postaven do rady žalmistu.
Pravidlo 13.(Jana Postníka)
Podrobuje se trestu za onanii i žena, která se líbá s mužem a prichází s ním do styku, i když není poskvrnena.
Pravidlo 14. (Jana Postníka)
4. pravidlo sv. Rehore nisského zbavuje smilníka svaté tajiny po devet let; 59. pravidlo sv. Basila Velikého však po sedm let.
Pravidlo 15. (Jana Postníka)
21. pravidlo Basila Velikého predpisuje, že ten, kdo má ženu a spáchá smilstvo, zasluhuje vetší trest, než ten, který nemá ženu a podlehne této vášni.
Pravidlo 16. (Jana Postníka)
60. pravidlo Basila Velikého podrobuje mnichy a stejne tak posvecené ženy za smilstvo epitimii predepsané za cizoložství, nebot roztrhli svazek se svým duchovním ženichem, Kristem. 14. pravidlo trullského snemu prikazuje, aby nebyl více než laik trestán mnich, který spáchal smilstvo. My však (praví Jan Postník) myslíme, že každý, kdo spáchal smilstvo nesmí prijímati dva roky, jestliže bude spokojen tím, že každého dne po deváté hodine bude jíst suchou potravu a ciniti 250 metanií. Nebude-li chtít toto cinit, necht se naplní lhuta epitimie, kterou predepsali otcové.
Pravidlo 17. (Jana Postníka)
Poskvrnení, která se stávají násilím od krutých lidí nebo pánu podle otcu nepodléhají odsouzení, a jednotlive o tom hovorí Basil Veliký ve svém 49. pravidle.
Pravidlo 18. (Jana Postníka)
32. pravidlo Basila Velikého prikazuje, aby klerici, kterí spáchají smilstvo, byli svrženi, nikoliv však odlouceni.
Pravidlo 19. (Jana Postníka)
Basil Veliký ve svém 4. pravidle praví o tech, kdož byli po druhé oddáni, že nekterí narídili jeden rok epitimii, kdežto druzí dve léta; ty, kterí vstoupili po tretí do manželství, odlucují od prijímání po 3 nebo 4 léta. Ale praví, že ze zvyku jsme prijali, aby tito po tretí provdaní a ženatí, byli odlucováni od prijímání po pet let, jejich manželství se však nerozlucuje, nemají-li detí z prvních manželství.
Pravidlo 20. (Jana Postníka)
4. pravidlo Rehore Nisského zbavuje cizoložníka prijímání po 18 let; 58. pravidlo Basila Velikého dovoluje mu prijímati po 15 letech; 20. pravidlo ancyrského snemu stanoví, že epitimie muže se skonciti po sedmi letech. My však se domníváme, že cizoložník muže se stát hodným prijímání po trech letech, jestliže se spokojí tím, že každého dne po deváté hodine bude jísti suchý pokrm a ciniti 250 metanií. Nebude-li to chtít ucinit, musí vyckat naplnení lhuty, kterou otcové stanovili.
Pravidlo 21. (Jana Postníka)
Nemuže vstoupiti do knežských rad ten, jehož žena byla pristižena v cizoložství, jak praví 8. pravidlo neocaesarijského snemu. Prikazuje, že musí bud propustiti ženu, která byla pristižena v cizoložství po chirotonii svého muže, nebo on sám se musí zríci svého knežství.
Pravidlo 22. (Jana Postníka)
98. pravidlo trullského snemu odsuzuje jako cizoložníka každého, který chce pojati za zákonnou ženu dívku, zasnoubenou druhému.
Pravidlo 23. (Jana Postníka)
Jestliže pravoslavný pojme ženu bludarku, nebo naopak, 72. pravidlo trullského snemu prikazuje, že toto manželství má se rozvésti jako nesprávné. Chtejí-li však dotycní presto setrvati v takovém manželství, mají se odlouciti od prijímání.
Pravidlo 24. (Jana Postníka)
Mezi temi, kterí svou krev poskvrnili, zbavuje se podle Basila Velikého po 15 let prijímání ten, který spáchal smilstvo se svou vlastní sestrou. My však prikazujeme, že takový muže se stát hodný svatého prijímání po trech letech, bude-li každý den postiti a jenom vecer se spokojí suchým pokrmem a uciní po 500 metanií.
Pravidlo 25. (Jana Postníka)
Kdo spáchá smilstvo se svou švagrovou, musí podle Basila Velikého být zbaven prijímání po 11 let; my však pravíme pouze po dve léta, spokojí-li se každého dne suchým pokrmem po deváté hodine a uciní-li 300 metanií. Jestliže to nebude chtíti konati, necht se naplní lhuta pokání, kterou stanovili otcové.
Pravidlo 26. (Jana Postníka)
Temže trestum mel by být podroben rovnež ten, kdo žije v manželském svazku se svou ženou, rozpálí se vášní se svou tchýní, podle zákona, který praví, že to, co na pocátku bylo utvrzeno musí zustat nepohnutelným, at se deje cokoliv. Ale svatý a božský snem nyní prikazuje, že ti, kdož spáchají takový proklatý hrích, musí zustat bez prijímání po šest let, a podrobeni tomuto pravidlu; prvních šest mesícu zcela se mají zdržovati omaštených pokrmu, pricházejíce neustále na posvátná shromáždení do chrámu, lec by jim v tom bránila nejaká nemoc, nebo nevyhnutelná potreba; musí státi však vne chrámu, a v slzách prositi Boha, aby jim hrích odpustil. Nemohou v tu dobu dostávati antidor, ani píti posvecené vody v predvecer Zjevení Páne, nýbrž mohou jísti pouze zbožne obycejný chléb, v cest svaté Trojice, a jako zálohu Boží lidumilnosti; rovnež tak nesmejí líbati ani svaté ikony, nýbrž pouze jejich podnoží, a to v zcela zbožné bázni. A behem techto šesti let, musí ciniti sto metanií každý den, krome soboty a nedele, a každé stredy a pátku jísti suchý pokrm, bez ryby, vína a oleje. Po prvních šesti mesících, mohou dva roky státi ve chráme, avšak za zpeváky, a naslouchati božským písním. Ostatní tri a pul roku mohou stát ve chráme spolecne s verícími a s nimi se modliti, a až se ukoncí šestý rok, mohou se stát hodnými prijímání. Nadto musí ješte ciniti to, a sice, udíleti co nejvíce mohou almužnu, zvlášte ve vzpomenuté postní dny, to je ve stredu a pátek; jednotlive pak rozdávati chudým všechno to, co jim bylo dovoleno jísti, dríve než byli podrobeni trestu, a prosit chudé, aby se za ne modlili; také každého týdne, jestli mohou, aby posílali do chrámu na jednu liturgii, a zdržovali se lži a prísahy, nebot casto tak vzniká krivoprísežnictví. Zastihne-li je náhodou težká nemoc, necht se uciní hodnými božského prijímání. Uzdraví-li se, budtež opet na onom stupni pokání, na nemž byli pred prijímáním, které obdrželi jenom z nutnosti, a necht zkroušeným srdcem a vroucími slzami usilují o to, aby co nejvíce smyli težký hrích duše.
Pravidlo 27. (Jana Postníka)
Tento trest rovnež platí pro carodejníky, cizoložníky, vrahy a pro všechny, kterí spáchají težký zlocin, avšak vzhledem k vroucnosti a vztahu k pokání necht se tento trest bud zkrátí nebo prodlouží.
Pravidlo 28. (Jana Postníka)
2. pravidlo sv. Dionysije, stejne tak jako 7. pravidlo Timothejovo pripomíná ženám, které mají periodu, že se nesmejí dotknouti niceho, co je svaté. Totéž predpisuje rovnež Starý zákon; stejne tak zakazuje jim, aby obcovaly s muži, nebot z toho ono, co se seje, bývá nemocné a slabé, proto božský Mojžíš prikazoval kamenovati otce takového nedochudcete, nebot takový otec pro nezdrženlivost ženy nevyckal na její ocištení. Prikazujeme, aby po ctyricet dnu byla bez prijímání každá žena, která behem své necistoty nedbá predpisu a pristoupí k božským tajinám.
Pravidlo 29. (Jana Postníka)
Ten, který spáchal necistotu s druhým mužem, podle 4. pravidla Rehore Nisského, zbavuje se prijímání po 18 let. My jsme stanovili, aby se takový zbavil prijímání po tri léta, a aby se zkroušene modlil a postil, a teprve vecer byl spokojen suchým pokrmem a každého dne, aby vykonal 200 metanií. Nebude-li v tom pilen, necht je po patnáct let podroben trestu.
Pravidlo 30. (Jana Postníka)
Kdo ješte jako díte byl poskvrnen nekým, nemuže se stát knezem, nebot trebas nezhrešil, jsa neplnoletý, prece jeho telo bylo zhanobeno a nehodí se víc pro knežskou službu. Jestliže mu však jako díteti byla hanebnost ucinena do beder, nelze mu po príslušné epitimii zakázati vstup do knežství.
Pravidlo 31. (Jana Postníka)
Starý zákon prikazuje, aby vrah byl potrestán smrtí; Basil Veliký svým 56. pravidlem zbavuje ho prijímání po 20 let, za každé úmyslné zabití a 10 let za každé neúmyslné zabití. My však zbavujeme prijímání (po peti letech za úmyslnou vraždu i za neúmyslnou) po trech letech, jestliže ten, který zabíjí svou rukou, postí každého dne do vecera, a vecer se spokojí suchým pokrmem, a ciní tri sta metanií. Koná-li to nedbale, necht naplní to, co narizují otcové. 23. pravidlo ancyrského snemu praví, že jedno drívejší prikázání predpisuje, aby po sedm let byli vzdáleni prijímání ti, kterí spáchali neúmyslnou vraždu, podle druhého narízení však mají býti bez prijímání po pet let.
Pravidlo 32. (Jana Postníka)
Basil Veliký svým 13. pravidlem zbavuje prijímání po tri léta ty, kterí zabíjeli ve válce, stejne 55. pravidlem ty, kterí jdou proti loupežníkum, aby je odrazili. Kleriky však podrobuje svržení.
Pravidlo 33. (Jana Postníka)
O ženách, které umele vraždí zárodek ve své útrobe, které dávají nebo prijímají ruzné léky pro otrávení svého plodu, aby neuzrál, Basil Veliký ve svém 2. a 8. pravidle praví, že podléhají trestu za vraždu; my stanovíme, že takové ženy mají být podrobeny nejvíc petiletému nebo tríletému trestu.
Pravidlo 34. (Jana Postníka)
Žena, která neúmyslne potratila své díte, podléhá epitimii na rok.
Pravidlo 35. (Jana Postníka)
Žena, která usnula na svém díteti a tím ho udusila, muže býti ucinena vhodnou prijímání teprve po trech letech, zdržujíc se v urcité dny jedení sýru, a vroucne konajíc ostatní skutky pokání. Stalo-li se tak z nedbalosti nebo z nezdrženlivosti rodicu, posuzuje se to jako úmyslná vražda; stalo-li se tak bez zvláštní viny, muže se odpustiti, ale presto podrobiti príslušné epitimii, nebot se tak stalo pro jiné hríchy.
Pravidlo 36. (Jana Postníka)
Žena, která zanechá novorozene a toto pro nedbalost její zahyne, podvržena jest k trestu za úmyslnou vraždu.
Pravidlo 37. (Jana Postníka)
Zemre-li díte bez krtení nedbalostí rodicu, zbavují se rodice prijímání po tri léta a po ten cas musejí se spokojit suchým pokrmem a metaniemi, plácem a nejvetší almužnou, usilovat o to, aby si naklonili Boha. Je-li decku teprve sedm dní, a zemre bez krtu, zbavují se rodice prijímání, asi na ctyricet dnu, a omezí se po ten cas na suché pokrmy, a každého dne uciní 40 metanií.
Pravidlo 38. (Jana Postníka)
Mniška, která se dozví od druhých o cizoložství nebo o poskvrnení dítete a neoznámí to predstavené, podrobuje se témuž trestu, jako by to sama ucinila, podle 71. pravidla Basila Velikého.
Pravidlo 39. (Jana Postníka)
Zákon trestá jako vraha každou ženu, která odloží své díte u vchodu do chrámu, trebas by to díte nekdo vzal a ucinil vlastním.
Pravidlo 40. (Jana Postníka)
Loupežníci se podrobují trestu pro vrahy, nebot používají vražd pri své cinnosti.
Pravidlo 41. (Jana Postníka)
Zlodej, který sám prizná svuj hrích, podle 61. pravidla Basila Velikého, odlucuje se na jeden rok; jestliže byl však usvedcen, odlucuje se na dva roky. Zbavujeme pak asi na 40 dní prijímání toho, kdo uciní sám pokání, na 6 mesícu však toho, kdo byl usvedcen z krádeže, ovšem musí po ten cas se spokojit se suchým pokrmem po deváté hodine a každého dne ucinit sto metanií.
Pravidlo 42. (Jana Postníka)
Kdo byl pristižen pri krádeži obecného majetku, což se nazývá hlavní krádeží, nesmí se stát knezem. Jestliže je v tom pristižen, potom když se stal knezem, zbavuje se knežství podle 25. pravidla svatých apoštolu.
Pravidlo 43. (Jana Postníka)
65. pravidlo Basila Velikého narizuje, že musí zustat deset roku bez prijímání ten, kdo vykopává hroby a vylupuje je. My však ho ponecháváme bez prijímání po jeden rok, jestliže bude spokojen suchým pokrmem po deváté hodine a bude-li každého dne ciniti dveste metanií.
Pravidlo 44. (Jana Postníka)
Pro svatokrádež sv. Rehor nisský predpisuje trest menší než za cizoložství; všeobecne se trestá tremi léty.
Pravidlo 45. (Jana Postníka)
Pravidlo 82. Basila Velikého prikazuje, aby ti, kterí byli prinuceni k porušení prísahy, byli zbaveni prijímání po tri léta; kterí však to spáchali bez násilí, musí být zbaveni prijímání po deset let. My však myslíme, že mají být zbaveni prijímání jeden rok, spokojí-li se suchým pokrmem po deváté hodine a uciní-li každého dne 250 metanií.
Pravidlo 46. (Jana Postníka)
Ani svetskou ženu ani mnišku není nutno odlouciti od církve, nýbrž pouze od prijímání, at uciní jakýkoliv hrích. Nebot pravidlo praví, abychom tak cinili, ponevadž mnohé ženy ze studu vykonaly sebevraždu; stejne ani presbytera ani jáhna, podle výroku: Nemsti se dvakrát za tutéž vec. (Nahum 1,9. círk. slov. text)
Pravidlo 47. (Jana Postníka)
Padne-li neco necistého do studne nebo do oleje, nebo do vína a nekdo bude z toho píti, necht se zdržuje po tri dny požívání masa a sýra a po sedm dní neprijímá.
Pravidlo 48. (Jana Postníka)
Kdo po božském prijímání zvrací, at se to stalo z jakýchkoliv duvodu, po ctyricet dní má být zbaven prijímání a každého dne musí císt padesátý žalm a cinit ctyricet metanií; nebot trebas vedel, že se tak stalo bez jeho viny, prece musí být podroben tomuto trestu pro nekteré jiné, náhodné jeho hríchy.
Pravidlo 49. (Jana Postníka) 192
Kdo spáchá smilstvo se svou macechou, podrobuje se trestu po tri léta; je povinen postiti se každého dne a teprve vecer uspokojit se suchým pokrmem a každého dne ciniti petset metanií.
Pravidlo 50. (Jana Postníka)
Kdo spáchá smilstvo s matkou a dcerou, podvržen je epitimii po ctyri léta, a musí se spokojit suchým pokrmem každého dne po deváté hodine a ucinit trista metanií.
Pravidlo 51. (Jana Postníka)
Kdo uciní hanebnost s dvema bratry, podroben je téže epitimii.
Pravidlo 52. (Jana Postníka)
Kdo uciní hanebnost se svým zetem, podrobuje se epitimii po ctyri léta a musí se spokojit suchým pokrmem každého dne po deváté hodine a cinit dveste metanií.
Pravidlo 53. (Jana Postníka)
Kdo uciní hanebnost se svým bratrem, podvrhuje se epitimii po osm let, musí se spokojit suchým pokrmem každého dne po deváté hodine a vykonat ctyrista metanií.
Pravidlo 54. (Jana Postníka)
Jestliže starší bratr uciní hanebnost mladšímu, tento však to neuciní, podrobuje se onen epitimii po tri léta, a musí se spokojit suchým pokrmem každého dne po deváté hodine a cinit sto metanií.
Pravidlo 55. (Jana Postníka)
Kdo spáchá smilstvo se svou dcerou pouze jedenkrát, podrobuje se epitimii po pet let; jestliže však vícekrát, tedy po šest a sedm let, spokojuje se suchým pokrmem každého dne po deváté hodine a konaje petset metanií.
Pravidlo 56. (Jana Postníka)
Kdo spáchá smilstvo se svou matkou jenom jedenkrát, podroben je epitimii po sedm let; jestliže vícekrát, tedy dvanáct let, spokojuje se suchým pokrmem každého dne po deváté hodine a cine petset metanií.
Pravidlo 57. (Jana Postníka)
Kdo pouze jedenkrát spáchá smilstvo s tou, kterou držel pri krtu, podrobuje se epitimii po osm let; jestliže vícekrát, tedy deset let, spokojuje se suchým pokrmem každého dne po 9. hodine a cine 500 metanií.
Pravidlo 58. (Jana Postníka)
Kdo spáchá smilstvo s matkou svého kmotrence nebo kmotrenky, podrobuje se epitimii po osm let, a musí se spokojit suchým pokrmem každého dne po deváté hodine a cinit trista metanií.
Pravidlo 59. (Jana Postníka)
Kdo uciní mnohokrát hanebnost se zvíretem, maje ženu, podrobuje se epitimii po osm let; nemá-li ženu a uciní-li to pouze jedenkrát, dvakrát nebo trikrát, podrobuje se epitimii po tri léta, spokojuje se suchým pokrmem každého dne po deváté hodine a cine trista metanií. Stejnému trestu podvrhuje se i žena, jež to uciní
Pravidlo 60. (Jana Postníka)
Kdo spáchá smilstvo s dítetem svého bratra, podrobuje se epitimii po dva roky, a musí se spokojit suchým pokrmem každého dne po deváté hodine a cinit petset metanií.
Pravidlo 61. (Jana Postníka)
Kdo uciní smilstvo se židovkou nebo turkyní nebo s bludarkou, to jest s latinkou, nebo arménkou, podrobuje se epitimii ctyri nebo pet let a musí se spokojit suchým pokrmem každého dne po deváté hodine a cinit dvestepadesát metanií.
Pravidlo 62. (Jana Postníka)
Jestliže bude žena presbytera nebo jáhna pristižena v cizoložství, podléhá epitimii po tri léta, spokojujíc se suchým pokrmem každého dne po deváté hodine a ciníc trista metanií; avšak tyto ženy podvrhují se težší epitimii než druhé cizoložnice proto, že bývají vinnými duchovní smrtí svých mužu, nebot pro jejich cizoložství mohou být tito zbaveni knežství, jak se ve skutecnosti stává, když chtejí nadále žíti s takovými cizoložnými ženami. Chtejí-li pro sebe zachovat knežství, musejí se ihned po cizoložství s nimi rozlouciti ve smyslu 8. pravidla neocaesarijského snemu.
Pravidlo 63. (Jana Postníka)
Jestliže žena spáchá smilstvo se dvema bratry, podrobuje se epitimii na tri léta, spokojujíc se každého dne po deváté hodine suchým pokrmem a ciníc dveste metanií.
Pravidlo 64. (Jana Postníka)
Jestliže žena spáchá smilstvo s eunuchem, podrobuje se epitimii po tri léta a musí se spokojit každého dne po deváté hodine suchým pokrmem a cinit trista metanií.
Pravidlo 65. (Jana Postníka)
Kdo obcoval proti prirozenosti se svou ženou, podrobuje se epitimii osm let, spokojuje se každého dne po deváté hodine suchým pokrmem a cine dveste metanií.
.
Pravidla Nicefora Vyznavace.
Pravidlo 1. (Nicefora Vyznavace)
Jestliže z neznalosti byl vyprán antimins, neztrácí proto posvecení, aniž se stává necistým.
Pravidlo 2. (Nicefora Vyznavace)
Kdož uzavírají druhé manželství, se neoddávají, nýbrž se trestají, že po dve léta nesmejí prijímat svaté tajiny; po tretím oddání pet let.
Pravidlo 3. (Nicefora Vyznavace)
Kdo z nutnosti po krátkou dobu ulehne v predsíni chrámové, není podroben trestu; zustane-li tu však dlouho, bude vyhnán a podroben trestu; církev bude však své vyhledávat.
Pravidlo 4. (Nicefora Vyznavace)
Je nutno prijímati zbožné príspevky, které se ciní pro dobro tech, kterí zemreli bez odkazu a zvlášte, jestliže tito chteli tak uciniti za svého života.
Pravidlo 5. (Nicefora Vyznavace)
Pripadne-li svátek Zvestování na Veliký Ctvrtek, nebo na Veliký Pátek, nezhrešíme, jestliže toho dne budeme užívati víno a ryby.
Pravidlo 6. (Nicefora Vyznavace)
Je-li presbyter modlitbou ustanoven igumenem, muže ve svém monastýru uvádeti v hodnosti žalmisty a podjáhny.
Pravidlo 7. (Nicefora Vyznavace)
Kdo strávil v prostopášném živote dvacet nebo více let a potom ukazuje, že ciní dobré skutky, presto nelze takového rukopoložiti, nebot to, co má být posveceno, musí býti neposkvrneno.
Pravidlo 8. (Nicefora Vyznavace)
Deti, narozené ze souložnic, nebo po druhé ci po tretí vdaných, projeví-li, že jejich život je hoden knežstva, mohou být rukopoloženy.
Pravidlo 9. (Nicefora Vyznavace)
Nemocnému, jehož ohrožuje smrt, možno dáti svaté prijímání i po jídle.
Pravidlo 10. (Nicefora Vyznavace)
O nedelích a behem celé Padesátnice nelze konati obvyklé metanie, nýbrž možno pouze skloniti kolena pri líbání svatých ikon.
Pravidlo 11. (Nicefora Vyznavace)
Nikdo nezhreší, jestliže prinese na žertveník jednu prosforu pro tri lidi, nebo zapálí jednu svíci.
Pravidlo 12. (Nicefora Vyznavace)
Svatý kalich netreba žehnati, když se cte modlitba predložení.
Pravidlo 13. (Nicefora Vyznavace)
Knez nemuže sloužit liturgii bez teplé vody, krome vážného prípadu, a jestliže nemuže horkou vodu obdržet.
Pravidlo 14. (Nicefora Vyznavace)
Mnich, který rád opustil a opet se vrátil, má být znovu oblecen do mnišského roucha, které ze sebe svlékl, ale bez stanovených modliteb.
Pravidlo 15. (Nicefora Vyznavace)
Mnišky mohou vcházeti do svatého oltáre, zapalovat svíce a kadidla, upravovat oltár a zametati jej.
Pravidlo 16. (Nicefora Vyznavace)
Mnichové nemají o Velkém Pátku pracovati na polích a pod tou záminkou užívati víno a olej, nebot je to péce o blaho žaludku.
Pravidlo 17. (Nicefora Vyznavace)
Mnichu je dovoleno, aby se vzdálil ze svého monastýru z trech prícin: je-li igumen bludar, mohou-li ženy volne vcházeti do monastýru a ucí-li se v monastýru svetské deti.
Pravidlo 18. (Nicefora Vyznavace)
Nebot není místné, aby jejich prostrednictvím roznášelo se ve svete všechno, co se v monastýru deje.
Pravidlo 19. (Nicefora Vyznavace)
Mnichové, kterí jsou pod epitimií, mohou jísti spolecne s ostatními a rovnež s ostatními se modliti, ale prijímati požehnaný chléb cili kataklaston mohou jenom, když se vyzpovídají.
Pravidlo 20. (Nicefora Vyznavace)
Mnichové, kterí žijí v monastýru, v dobe postu svatých apoštolu a postu svatého Filipa a rovnež ve stredu a pátek mohou jísti pouze jedenkrát vecer; a ti, kterí jsou v práci, mohou obedvati po šesté hodine a vecer vecereti.
Pravidlo 21. (Nicefora Vyznavace)
Mniška, kterou barbari nebo zlí lidé zhanobili, ale jejíž drívejší život byl rádný, podrobena je epitimii po ctyricet dnu; byl-li její drívejší život špatný, musí splniti epitimii, predepsanou pro cizoložství.
Pravidlo 22. (Nicefora Vyznavace)
Kdo vstoupil do mnišského rádu, bud aby se vyhnul vojenské službe nebo z jiné nejaké lsti, a potom, když mu pominula potreba, a nemusí klamati, zanechá svuj rád, címž se rádu vysmál, podroben epitimii trikrát ctyricet dní, jenom pak muže pristoupit ke svatému prijímání.
Pravidlo 23. (Nicefora Vyznavace)
Mnišky nemohou prijímati z rukou mladého mnicha presbytera, když on slouží a dává prijímání.
Pravidlo 24. (Nicefora Vyznavace)
Igumen nemá snímati pokrývku hlavy žákovi, a vyháneti jej. (Poznámka: Žák je každý mnich, závislý na igumenovi).
Pravidlo 25. (Nicefora Vyznavace)
Kdo opustil svatý rád mnišský a nevrací se na správnou cestu, takového nelze již vpoušteti pod strechu, nýbrž je lépe opustiti ho.
Pravidlo 26. (Nicefora Vyznavace)
Kdo je nemocen a preje si svaté pokrtení, nebo svatý rád mnišský, nutno mu jej ihned poskytnouti a nebrániti milosti.
Pravidlo 27. (Nicefora Vyznavace)
Mnich presbyter nesmí sloužiti bez mantie.
Pravidlo 28. (Nicefora Vyznavace)
Duchovní, který prijímá zpoved, musí zakázat prijímání tem, kterí vyznávají tajné hríchy, avšak necht jim nezakazuje pricházeti do chrámu, a ani verejne at neprojeví to, co o nich ví, nýbrž necht je laskave vede k pokání a modlitbe, a stanoví pro ne odpovídající epitimii podle jejich duševního stavu.
Pravidlo 29. (Nicefora Vyznavace)
Cizoložníci, sodomisté a vrazi a podobní, jestliže z vlastní vule vyznají svuj hrích, který není ješte druhým znám, mají býti vzdáleni od prijímání a podvrženi epitimii, a když pricházejí do chrámu, mohou tu zustati do modlitby za katechumeny; avšak jsou-li jejich hríchy verejné, tehdy již musí podle predpisu církevního splniti epitimii.
Pravidlo 30. (Nicefora Vyznavace)
S laikem, který z dobré vule vyzná své hríchy, musí duchovní jednati s plnou rozvahou.
Pravidlo 31. (Nicefora Vyznavace)
S povolením biskupa muže i knez vykonati stauropigii (svecení základu chrámu).
Pravidlo 32. (Nicefora Vyznavace)
Tem, kdož pujcují na úrok nelze dávat prijímání, ani s nimi jísti, setrvají-li nepohnutelne ve svém zlocinu.
Pravidlo 33. (Nicefora Vyznavace)
Mnichové musí se postiti ve stredu a pátek syropustního týdne. A po propuštení liturgie predem posvecených daru necht jedí sýr, at jsou kde jsou, aby se tak znicilo ucení Jakubovo, a blud Tetradituv.
Pravidlo 34. (Nicefora Vyznavace)
Kdo má milostnici a nechce ji propustiti, aniž žádá požehnání, aby se s ní mohl oženiti, po knežské modlitbe, od takového nelze prijímati príspevky církvi, jejíž božské zákony uráží svým nevázaným skutkem.
Pravidlo 35. (Nicefora Vyznavace)
Jestliže nekterý mnich zanechá svatý rád, jí maso a pojme ženu a nechce se navrátiti, nutno ho podrobiti anatheme, a násilím opet obléci do mnišského roucha, a zavrít do monastýru.
Pravidlo 36. (Nicefora Vyznavace)
Kdo jedenkrát spáchal smilstvo, nemuže být rukopoložen, trebas zanechal této vášne, nebot Veliký Basil praví: I kdyby takový clovek mrtvé krísil, prece nesmí být knezem.
Pravidlo 37. (Nicefora Vyznavace)
Když apoštol praví: "Kdyby kdo, maje jméno bratr byl smilník, s takovým ani nejezte" (1.Kor. 5,11), jiste že zde nerozumí toho, koho ona osoba videla, že ciní smilstvo, nýbrž onoho, který byl tak nazván, to jest, o nemž je to všem známé; nebot hríchy, které se verejne páší, podléhají mnohem težšímu trestu.
Pravidlo 38. (Nicefora Vyznavace)
Když žena porodí a decku hrozí nebezpecí po trech nebo peti dnech, necht se díte to ihned pokrtí, a druhá žena, která je pokrtená a cistá, necht ho kojí; matka pak dítete necht nevchází do pokoje, kde díte leží a necht se ho vubec nedotýká, dokud neuplyne ctyricet dní, kdy se úplne ocistí, a prijme od kneze modlitbu.
Pravidlo 39. (Nicefora Vyznavace)
Bez nutnosti nebo prinucení nemá se v nedeli cestovati.
Pravidlo 40. (Nicefora Vyznavace)
Nenít nutno uznávati apokalypsy Pavlovy, ani knihy, které se nazývají brontologie (o blesku), selinodrologie (o mesíci) nebo kalandalogie (události príštího roku), nebot všechno to je necisté.
Pravidlo 41. (Nicefora Vyznavace)
Nelze uznávati apokalypsy Ezdráše a Zosimy, dva popisy mucednictví svatého Jirího a svatých mucedníku Kyriaka a Julity, ani knihu Markovu a Diadochovu, nebot vše to bylo odsouzeno a odvrženo.
Pravidlo 42. (Nicefora Vyznavace)
Nesmí se pracovati behem velikonocního týdne, ani v sobotu propustného týdne zpívati žalm 119, ani svátkovati ctvrtek.
Pravidlo 43. (Nicefora Vyznavace)
Kdo bije otce svého a úmyslne ho zabije, podléhá trestu vraha po 35 let.
Pravidlo 44. (Nicefora Vyznavace)
Z nouze krtí i obycejný mnich, rovnež tak podle potreby krtí i jáhen.
Pravidlo 45. (Nicefora Vyznavace)
Není-li v nekterém míste knez, má nekrtené deti pokrtít kdokoliv v tom míste. Pokrtí-li otec nebo kterýkoliv krestan, nezhreší.
Pravidlo 46. (Nicefora Vyznavace)
Pripomínáme, že do chrámu, který založili bludari, muže se vejít jenom z nutnosti a to jako do obycejného domu a jenom, když se položí doprostred kríž, muže se tu i zpívati; avšak do oltáre nesmí se vcházeti, ani okurování, ani modliti, ani zapalovati lampy nebo svíci.
Pravidlo 47. (Nicefora Vyznavace)
Netreba prijímati od kneze, který nepostí ve stredu a v pátek. Treba se vydával za pravoslavného, nebot není svatým, aby v necem byl zbožný, kdežto v druhém se poskvrnoval.
Pravidlo 48. (Nicefora Vyznavace)
Mnichové, kterí jsou v práci behem svaté ctyricátnice, mohou o deváté hodine pojísti trochu chleba, a vecer vecereti.
Pravidlo 49. (Nicefora Vyznavace)
Jestliže se stane, že v urcitém míste byli podvrženi svržení presbyter, jáhen a žalmista, muže požehnat pri obede i mnich, který by tu byl.
.
List Theodora Studity mnichu Methodeji, který je napsán v Athenské Syntagne jménem Niceforovým.
Jak je veliká touha tvé dustojnosti, abys spatril naši pokoru, stejne tak se domnívej, že i naše, abychom si zblízka porozpráveli. Avšak ježto je napsáno, že "není na tom, kdož chce, ani na tom, kdo beží, ale na Bohu, který se smilovává" (Rím. 9,16), je nutno v neho doufati, a jemu péci zustaviti, a on až bude chtíti vyplní prání tem, kterí ho milují. (Žalm 145,19). A nyní nutno odpovedeti co je zapotrebí na ony otázky, které nám predali od tvé dustojnosti duchovní bratrí naši, Illarion a Eustratij. A aby bylo lehceji k pochopení, co má se ríci, postavím napred jednotlivé otázky a na každou otázku bude následovat po porádku odpoved.
1. Otázka: (Theodoru Studitovi)
Zdali je zapotrebí prijímati presbytery, kterí byli rukopoloženi v Ríme, Neapoli a Longobardii, bez obecných voleb a ustanovení, obcovati s nimi, jísti a modliti se?
Odpoved:
V dobe bludu pro naprostou nutnost mnohé nekoná se z toho, co je stanoveno v dobe pokoje, jak to práve vidíme, že ucinili blahoslavený Athanasij a svatý Eusebij, kterí svetili cizince. Vidíme, že totéž i dnes bývá, v dobe nynejšího bludu. Vzhledem k tomu zmínení presbyteri, nebyli-li verejne odsouzeni, nemají být od nás odmítnuti, ponevadž byli tak rukopoloženi; nýbrž že je zapotrebí, aby byli prijati po ctyrech návrzích.
2. Otázka: (Theodoru Studitovi)
Je-li potrebí prijímati presbytery, kterí byli rukopoloženi za hranicemi v Sicilii?
Odpoved:
Tato otázka je podobná predešlé, jenom se liší vzhledem k místu, procež na tuto otázku pochopitelne patrí stejná odpoved.
3. Otázka: (Theodoru Studitovi)
Je-li zapotrebí vcházeti k modlitbe a zpívání posvátných písní do chrámu, které byly poskvrneny od kneží, majících úcast v bludu?
Odpoved:
Nelze pro zmínené duvody vcházeti do takových chrámu, nebot jest napsáno: "Aj, zanechávát se vám dum váš pustý" (Mat. 23,38), a jakmile byl uveden blud, ihned odešel andel, stojící na tom míste, podle slov velikého Basila (Poselství 191), a chrám takový promenil se v obycejný dum, a "s bezbožnými se neusazuji" (Žalm 26,5) a "jaké spolcení chrámu Božího s modlami", táže se apoštol (2.Kor. 6,15).
4. Otázka: (Theodoru Studitovi)
Zdali se muže zpívati a modliti ve chrámech, které tito presbyteri poskvrnili, avšak už je nemají v držení?
Odpoved:
Samozrejme, že se muže vcházeti do takových chrámu a v nich zpívat a modliti se, jestliže je bludari už neposkvrnují ale jsou-li již obsazeny pravoslavnými. Pritom jest ustanoveno, že príslušnou modlitbou biskup nebo presbyter, který verí ke spasení, slavnostne otevre tento chrám; když to uciní, nic neprekáží, aby se zde konala liturgie. Príkladem budiž svatý Athanasij, který, když ho císar Konstancius prosil, aby ucinil jedno milosrdenství, totiž, aby poskytl v Alexandrii Ariánum jeden chrám, kde by se mohli shromaždovati, pristoupil na to pod podmínkou, že i on obdrží stejné milosrdenství, aby v Carihrade pravoslavní mohli se shromaždovati v jednom chráme, který dríve drželi Ariáni.
5. Otázka: (Theodoru Studitovi)
Muže-li se vcházeti na místa, kde odpocívají tela svatých a tu se modlit a sloužit, avšak tato místa mají v moci poskvrnení kneží?
Odpoved:
Pravidlo nedovoluje vcházeti na místa, kde odpocívají ona svatá tela, jak o tom dríve receno, nebot je napsáno: "Proc by mela svoboda má potupena býti od cizího svedomí?" (1.Kor. 10,29), jenom když z velké potreby chce se sem vejít pro uctení svatých ostatku.
6. Otázka: (Theodoru Studitovi)
Jak prijímati ony, kterí obdrželi mnišský rád od poskvrnených kneží?
Odpoved:
Takoví se mohou prijímati, když se vyznají, že zhrešili, když splnili epitimii po nejakou dobu, a potom je uzná za dustojné knez, který verí ke spáse.
7. Otázka: (Theodoru Studitovi)
Jak prijímati mnichy a kleriky, kterí se podepsali pod blud, zdali bez epitimie, nebo s epitimií, prohlásí-li, že víc nebudou konat posvátnou službu, a zda mužeme urcovati pro ne epitimii?
Odpoved;
Samozrejme, nutno je prijímati s príslušnou epitimií, nebot tak ukázavše ovoce pokání mohou být hodnými, aby se sjednotili s pravoslavným telem; ani nebude lze popírati to, že jim klademe epitimii, nebot je napsáno: "Bremena jedni druhých neste" (Gal. 6,2).
8. Otázka: (Theodoru Studitovi)
Lze-li pripustiti k spolecnému stolu a zpívání svatých písní ony mnichy, kterí s každým bez rozdílu obcují, jedí a modlí se?
Odpoved:
Jelikož apoštol praví: "Abyste se oddelovali od každého bratra, kterýž by se choval nerádne, a ne podle naucení vydaného, kteréž prijal od nás" (2.Sol. 3,6), jak vy sami ze sebe byste nemohli posoudit, co je dobré? Tudíž jestliže prestanou konati své hríšné zvyklosti, a splní príslušnou epitimii, nutno je prijati. Avšak nutno uvážiti, co jsou to ti "každí", o nichž pravíte; zda bludari, nebo lidé známí pro špatný život? O nich apoštol praví: "Kdyby kdo maje jméno bratr byl smilník, neb lakomec, neb modlár, neb zlolajce atd., s takovým ani nejezte." (1.Kor. 5,11).
9. Otázka: (Theodoru Studitovi)
Zdali lze pripustit k spolecnému stolu a zpívání svatých písní presbytery, kterí jednou neb dvakrát jedli spolecne s bludari, ale nebyli s nimi v církevním spolecenství, aniž se podepsali pod jejich blud?
Odpoved:
Zde nutno videti, zdali ti kneží, kterí jedli, cinili tak s bludarskými knežími nebo laiky, a zdali opet s temi, kterí správne verili, ale nebyli v církevním obecenství s bludari; pochopitelne, daleko vetší hrích mají duchovní osoby. Ostatne i jedni i druhé nutno prijmouti po príslušné epitimii, a pripustiti je do obecenství jídla a modlitby.
10. Otázka: (Theodoru Studitovi)
Mohou-li pravoslavní laici jísti spolecne s laiky, kterí podepsali blud, a vstoupili do obecenství s bludari?
Odpoved:
Lhostejnost je prícinou zlého, nebot prorok praví: "Mezi svatým a poskvrneným rozdílu neciní." (Ezech. 22,26). Vzhledem k tomu, jsou-li pravoslavní horliví, nemají dovolovat takovým, aby s nimi spolecne jedli, nesplní-li napred epitimii za hanebný podpis, a neprestali-li s obcováním s bludari. Vzhledem k tomu však, že nekterí z nouze, aby se vystríhali nebezpecí, sebe poskvrnili bludarským obcováním, tito vyzpovídají-li se, že tak ucinili z techto prícin, nutno prijmouti k spolecnému stolu tyto; ovšem toto se nesmí stát bez patricné úvahy, ale jenom po spolecné domluve, která prospeje jednem i druhým, a nebude k duševní škode.
11. Otázka: (Theodoru Studitovi)
Mohou-li pokrtíti, hrozí-li smrt a není-li pravoslavný knez, nebo knez bez vady, onoho, jež má býti pokrten, i kneží poskvrnení nebo neznámí?
Odpoved:
O tom je vydáno rozhodnutí od vyznavacu hierarchu a od vedoucích: Povoluje se onem presbyterum, kterým bylo zakázáno konání svaté služby pro obcování s bludari, že mohou pokrtíti, není-li kneze správné víry, a také podávati prijímání, jež posvetil bezúhonný knez; rovnež tak mohou udíleti mnišský rád, císti modlitby na pohrbech, císti evangelium na jitrní, svetiti vodu na Zjevení Páne, ale pouze, jak receno, když je to z nutnosti, aby lid úplne nezustal bez poslouchání evangelia a bez krtu. Budete-li s tím souhlasit, necht se na toto ustanovení dbá i u vás.
12. Otázka: (Theodoru Studitovi)
Zdali nutno stanoviti epitimii a prijímati ty, kterí se oddelili v rozkolu, a vracejí se v pokání?
Odpoved:
Nahore už bylo receno, že nutno stanovit epitimii, takže je zbytecné totéž opakovati.
13. Otázka: (Theodoru Studitovi)
Jestliže nekterý biskup spáchal zlocin a proto byl snemem svržen, nacež opet rukopoložil kneze, a tento knez prijda do monastýru, vyplnil epitimii, kterou mu na urcitou dobu jeho príslušný predstavený stanovil, a potom konal posvátnou službu, prosíme, zdali je zapotrebí prijímati takového kneze jako bezúhonného?
Odpoved:
Vzhledem k tomu, že je nesprávnost zcela jasná, nemeli jste postaviti otázku o takovém zlocinu, nebot Pán pravil: "Aniž jest strom zlý, kterýž nese ovoce dobré." (Luk. 6,43). Vzhledem k tomu ten, který od svého predstaveného, ba ani kdyby od nekterého svetce obdržel epitimii, nemuže být považován za tak dispensovaného, že muže sloužit svatou službu, nebot ani on není knezem, ani ten není svatým, kdo mu dal povolení; takovýmto zpusobem byly by zvráceny všechny kanonické predpisy a prestaly by existovat.
14. Otázka: (Theodoru Studitovi)
O knežích, kterí byli rukopoloženi od pravoslavných, ale nepodepsali, ani neobcovali, nýbrž pouze spolecne jedli s metropolitou Konstantinem.
Odpoved:
Na toto bylo odpovezeno nahore. At se jedlo s Konstantinem, nebo s kýmkoliv druhým, nepravoslavným, ten kdo jedl, musí být rozvázán z precinu vhodnou epitimií, a to nejenom proto, aby mohl potom volne jísti s temi, kterí se zachovali cistými, nýbrž aby mohl sloužiti svatou službu, které se stal hodným. Není možno míru epitimie stanoviti presne, nebot jest prihlížeti ke kvalite osoby a k okolnostem. Samozrejme, muže býti dosti epitimie na dve nebo tri ctyricetidenní údobí.
15. Otázka: (Theodoru Studitovi)
O presbyterech, kterí byli rukopoloženi od pravoslavných, ale z neznalosti jedli spolecne s presbytery, kterí s tímž metropolitou jedli.
Odpoved:
Napsáno je: "Vše, co je z nevedomosti, bude ocišteno." (3. Mojž. 4,2. círk. slov. text). tudíž podle toho oni nepodléhají žádné epitimii.
16. Otázka: (Theodoru Studitovi)
O pravoslavných presbyterech, zejména Illarionovi a Eustratiovi, mnichovi, mají-li oni moc udíleti epitimie?
Odpoved:
Shora už bylo receno, že je nutno udíleti epitimii, a vzhledem k tomu, že vznikla otázka, zdali muže i ten, kdo není presbyterem, není-li presbytera, udíleti epitimii, nelze ríci, že je zakázáno také obycejnému mnichovi stanovit epitimii.
17 Otázka: O mnichovi, který z nevedomosti prijal svatou hodnost od presbytera, který byl rukopoložen od svrženého biskupa? (Theodoru Studitovi)
Odpoved:
Bylo receno v druhé hlave, že bude ocišteno vše, co se stalo z nevedomosti, tudíž není nutno odvraceti se od spolecného stolu s takovým, a s druhým, co muže podporovati svornost a prátelství.
A všechno toto jsme ti, podle našich sil vysvetlili, jako cloveku, který je jednomyslný s námi a náš spolupracovník; a ty toto moudre sdel bratrím, kterí se te budou tázati. "Nebot ne všech jest víra." (2.Sol. 3,2). Tudíž toto zde není vyloženo pro všechny, a to jednak pro nerozum tech, kterí hreší, jednak aby nepadli do pokušení ti, kterí prikazují. A za ty mnohé a krásné rady, které poslali zbožní, necht prijmou od Boha vhodnou odmenu, a od nás tyto dva koše, jako vzpomínku na prátelství. Budte zdrávi v Pánu, ctihodní bratri, a modlete se za nás hríšné, abychom byli ucineni hodnými "lepších vecí, a náležejících k spasení" (Žid. 5,9).
.
Pravidla Mikuláše Carihradského.
Pravidlo 1. (Mikuláše Carihradského)
Otázka: Muže mnich vejíti do svatého oltáre, když to zakazuje 3. pravidlo sv. trullského snemu, které nedopouští žádného mnicha, který nebyl ustanoven (žalmistou), aby zpíval nebo cetl z ambonu; rovnež tak 15. a 21. pravidlo laodicijské a 14. pravidlo druhého nicejského snemu?
Odpoved: Zakazuje se mnichovi, který není ustanoven, aby s ambonu konal službu žalmisty; avšak domnívám se, pro úctu k mnišskému rádu, že není zapotrebí zakazovati mnichovi, který není zatížen nejakým zlocinem, aby vcházel do oltáre pálit svíce nebo lampy.
Pravidlo 2. (Mikuláše Carihradského)
Otázka: Zda se nesmí klekati v sobotu, tak jako se nesmí o nedelích a v padesátnici?
Odpoved: Toto není zakázáno pravidlem, ale mnozí neklecí proto, že se v sobotu nepostí.
Pravidlo 3. (Mikuláše Carihradského)
Otázka: Zdali je nutno zachovávati pust mesíce srpna?
Odpoved: Dríve se v tu dobu postilo; ale tento pust byl prenesen proto, aby nepripadl spolecne s pohanskými pusty, které v tu dobu bývaly. Ostatne dnes mnozí tento pust postí.
Pravidlo 4. (Mikuláše Carihradského)
Otázka: Zdali nutno dáti prijímání svatých tajin posedlému, když svatý Timothej na postavenou otázku odpovedel jinak, jinak svatí apoštolé a opet jinak pozdejší?
Odpoved: Trápí-li nekoho žloutenka, takže vypadá jako posedlý, není nutno zakazovati mu prijímání. Je-li však doopravdy posedlý, nemuže být zpusobilý k sv. tajine, nebot nemá žádného spolecenství svetlo s tmou. (Žloutenka v orig. "cerná žlut").
Pravidlo 5. (Mikuláše Carihradského)
Otázka: Zdali muže knez jísti bez každého ohledu a jak se mu zachce to, co se prináší do chrámu, to jest prosfory a víno a zdali muže jísti prosfory jako obycejný chléb; co uciní, jestliže se toho mnoho nashromáždilo?
Odpoved: Cástky prosfor prinesených na žertveníku nikterak, nýbrž se mají snísti pouze ve chráme, dokud se všechny nepoužijí. Co však zustane z ostatních prosfor, má jísti oddelene samo po sobe, nikoliv s mlékem nebo se sýrem, nebo s vejci ci s rybami.
Pravidlo 6. (Mikuláše Carihradského)
Otázka: Jestliže nekterý mnich at získal postrižiny kdekoliv, je zneklidnen necím, co ho v duši uráží, a chce odejíti z monastýru, a predstavený ho proto podvrhne trestu, co má ucinit tento mnich, zda nechati své pohoršení bez pozornosti, anebo si nevšímati trestu?
Odpoved: On má ríci predstavenému, co ho pohoršuje, a jestliže mu proto hrozí ocividne nebezpecí, necht odejde, a necht nedbá na tresty.
Pravidlo 7. (Mikuláše Carihradského)
Otázka: Igumen pri smrti ustanoví druhého na své místo a zaváže ho, aby neodešel, ale tento, když sezná svou nemohoucnost, odejde. Co se má státi s tímto zavázáním?
Odpoved: Závazek je nesmyslný, a bez jakékoliv platnosti a ten, kdo byl zavázán bude osvobozen, když odejde k archijereji a vše mu o sobe poví.
Pravidlo 8. (Mikuláše Carihradského)
Otázka: Knez, který byl pro nejaký zlocin svržen, nebo svévolne zanechal knežství a potom sám priznal svou vinu, zdali takový muže ríkati: "Blahoslaveno budiž království", "Bože smiluj se nad námi", "Kristus pravý", nebo okurovati kadidlem nebo prijímati v oltári?
Odpoved: Nemuže, nebot se již pocítá mezi laiky.
Pravidlo 9. (Mikuláše Carihradského)
Otázka: Co znamená, když svatý Basil praví v malých epitimiích: necht bude vzdálen požehnání podle míry pádu?
Odpoved: To znamená zbaviti nekoho onoho požehnání, které se v chráme udeluje.
Pravidlo 10. (Mikuláše Carihradského)
Otázka: Komu je zakázáno svaté prijímání, zda muže jísti z prosfory prinesené na žertveníku?
Odpoved: V životopisu sv. Theodora Sigeota nalézáme, že je to pro takové zakázáno.
Pravidlo 11. (Mikuláše Carihradského)
Otázka: Zdali máme príslušné podrobovati epitimiím podle kanoniku Postníkova?
Odpoved: Tento kanonikon svou velkou blahovulí mnohé zahubil. Proto ti, kterí vedí, co je dobré, a od neho se vzdalují, necht se snaží o svou nápravu.
.
Rozlicné kanonické predpisy.
.
1. Z listu Basila Velikého presbyterum v Nicopolisu. .
Co jsme my strašného vytrpeli, krome toho, že je možná smutným, že jsme niceho nevytrpeli a že jsme se nepovažovali za hodné trpeti protivenství pro jméno Pána Ježíše? (Skutky 5,41). Jestli vás rmoutí, že zloba opanovala dum modlitby, kdežto vy musíte pod otevreným místem se modliti k Tvurci nebe i zeme, považte, že také jedenáct ucedníku bylo zavreno v jedné místnosti, kdežto ti, kterí Pána na kríž pribili, konali židovské bohoslužby ve významném chráme. Ba i Jidáš, který radeji chtel zemrít obešen než žíti v hanbe, je možná lepší než ti, kterí se dnes nestydí žádného zla, jež páchají lidem, takže jsou bez studu hotovi pro každou špatnost. Pouze nenechte se oklamati jejich lžemi, když praví, že kážou pravou víru. Nejsou to krestané, nýbrž lidé, kterí Krista prodávají, nebot pred životem podle pravdy dávají prednost vždycky tomu, co jim prináší prospech v tomto živote. Když se domnívali, že si mohou získati prázdné prední místo, sešli se tehdy s nepráteli božími; a nyní, když vidí, že rozhnevaný lid povstal, delají, jakoby opet správne verili. Nevím, že by byl biskupem, ani bych mezi Kristovy kneze nepocítal cloveka, který z necistých rukou prijal vedení, aby vyvrátil víru. Tak já soudím. Jestliže vy máte s námi spolecenství, je jasné, že budete zrovna tak souditi jako my; jestliže však byste chteli souditi sami podle sebe, tehdy je každý pánem svého smýšlení, kdežto my nejsme vinni v jeho krvi.
.
2. Z listu Basila Velikého Kesariji. ..
Je dobré a velmi prospešné prijímati každého dne božské tajiny, nebot sám Kristus praví: "Kdož jí mé Telo a pije mou Krev, mát život vecný." (Jan 6,54). Avšak my prijímáme ctyrikrát každého týdne; V nedeli, ve stredu, v pátek a v sobotu a v jiné dny, když bývá památka nejakého svatého. A není ani málo hríšné, když nekdo, prinucen v dobe pronásledování, prijímá ze své vlastní ruky, a není kneze nebo druhého, kdo slouží. Bylo by zbytecné toto dokazovati, nebot potvrzuje to dlouhodobý zvyk mnohými fakty. Ví se, že všichni ti, kterí tráví život na osamelých místech, kde není kneze, chrání ve svých domech prijímání a sami sobe je podávají. A v Alexandriji a v Egypte vetšinou každý laik má ve svém dome prijímání a sám prijímá, když si preje. Když knez jednou vykonal a odevzdal obet, ten kdo ji prijímá a úcastní se jí, musí verit, že ji od kneze prijímá. Nebot i v chrámu knez dává cástecku a ten, kdo ji prijímá, drží ji zcela sám a svou rukou potom ji povznáší k ústum; vzhledem k tomu je to totéž, jestliže nekdo prijme od kneze jednu cástecku nebo spolecne vetší pocet cástecek.
.
3. Z poucení Basila Velikého knezi. ..
Pecuj, kneže, abys byl bezúhonný pracovník, a správný konatel slova pravdy. Nepricházej nikdy na církevní službu, když jsi s nekým zneprátelen, abys nezpusobil to, že Utešitel se vzdálí služby. Nesud se a nepri se toho dne. Nýbrž trvaje v chrámu, modli se a cti, až prijde cas, kdy budeš konat božské tajemství, a tehdy zkroušene a s cistým srdcem pristup k svatému oltári, neohlížeje se okolo, nýbrž s bázní a tresením postav se pred nebeského Krále. Nepospíchej nebo nezkracuj modlitbu, abys lahodil lidem, aniž se obracej na lidskou osobu, nýbrž hled pouze na Krále, který je tu, a na nebeské mocnosti, které jsou okolo. Bud hodným vykonavatelem posvátných pravidel. Nesluž spolecne s temi, jimž je to zakázáno. Dbej na toho, pred kým stojíš, jak sloužíš a komu dáváš prijímání. Nezapomen na prikázání Páne a svatých apoštolu, jež zní: "Nedávejte svatého psum, aniž mecte perel svých pred svine" (Mat. 7,6). Dejte pozor na psy a na vše ostatní. Hled, abys nepadl, boje se cloveka, aniž podávej Syna Božího v ruce nehodných. V tuto chvíli neboj se pozemských vládcu ani toho, kdo nosí diadém. Dej zadarmo prijímání tem, kterí jsou božského prijímání hodni, tak jako jsi je zadarmo prijal; nepodávej prijímání tem, jimž božská pravidla to zakazují, nebot oni jsou jako pohané a neobrátí-li se, beda jim, a tem, kterí jim prijímání poskytují. Dbej (to není má práce, nýbrž tvoje), aby pro tvou nedbalost se nedotkla svatých daru myš nebo neco druhého, aby se nezkazily, aby se nezacadily dýmem, a aby se jich dotkly ruce necistých a nehodných. Budeš-li vždycky míti na pameti toto a podobné, budeš ve stavu spasiti sebe a ty, kterí te poslouchají.
.
4. Z poucení Jana Zlatoústého knežím. ..
Pri stanovení epitimie není nutno tolik se dívat na míru hríchu, jako na vuli hríšníka, a to proto, abys v úmyslu zašíti to, co je potrhané, neucinil ješte vetší díru, a abys ve snaze pozvednouti to, co padlo, ješte více to nesrazil; nebot ti, kterí jsou nemocni a roztekaní, a vubec oddáni svetským rozkošem, stejne jako ti, kterí se chválí svým puvodem a svou mocí, jenom postupne budou chtít uvažovati o svých hríších, a jenom poznenáhlu budou moci se osvoboditi od neštestí, do nehož padli. Kdo by chtel je na jedenkrát a s prísností privésti na pravou cestu, snadno by mohl nedosáhnouti ani toho, aby aspon cástecne pokání ucinili. Nebot je-li duše privedena až do takového stavu, že není více citlivá, padá do zoufalství, nenaslouchá laskavým slovum, a neleká se hrozeb, neposiluje se dobrotou, nýbrž stává se horší než ono mesto, o nemž prorok s opovržením praví: Tvuj oblicej je jako oblicej nevestky, a nemáš studu v nicem. Proto pastýr potrebuje mnoho vedení, aby mohl proniknouti ze všech stran do duševních hnutí. Nebot jako mnozí padají do šílenství a zoufalství, pro své spasení, proto, že nemohli snésti horké léky, tak nekterí, jež nebyli podvrženi trestu podle míry hríchu, neobracejí pozornost na duši, ale stávají se horší, ale hreší ješte více. Proto duchovní osoba musí na toto všechno obracet zretel, a aby po prozkoumání všeho peclive použila to, co je zapotrebí, tak, aby její snaha nebyla marná.
.
5. Z kázání Jana Zlatoústého na list Efezským. ..
Vidím, že mnozí prijímají Telo Kristovo proste a podle toho, jak se jim to prihodí, a prijímají více ze zvyku a predpisu, než by rozmýšleli a dukladne uvážili. Když nastoupí cas velikonocního postu a Paschy, clovek, at se nalézá v jakékoliv stavu, už prijímá svaté dary. Avšak nelze slaviti svátky, dokud svedomí není ocišteno. Jenom tak lze prijímati. Kdo je necistý a nehodný, nemá právo ani na svátek, prijímat svaté a všeliké bázne hodné Telo. Jenom si pomysli, že i ti, kterí prijímali starozákonný obed, mnoho o to pecovali, hledeli, aby se napred ocistili a ukázali se ve všem a podle všeho ocišteni; kdežto ty, když pristupuješ k obeti, pred níž se chvejí andelé, svádíš vec na casovou událost a poskvrnenýma rukama a ústy bez studu pristupuješ k Telu a Krvi Kristove. Ale ani císare bys nechtel políbit, když by ti páchlo z úst, avšak líbáš Krále nebeského s duší, která hanebne zapáchá. Je to drzá vec. Vzhledem k tomu, nejsi-li hoden prijímání, nenáležíš ani mezi ty, kterí jsou teprve hodni modlitby a služby církevní. A poslechni Pána, který praví: "Kteríž pokání ciní, oni též pristupují; avšak kterí neprijímají, ti se ani nekají."
.
6. Z kázání Jana Zlatoústého na list Židum. ..
Mnozí prijímají svatou obet jedenkrát v roce, jiní dvakrát, nekterí však casto - a všem dohromady Pravíme naše slovo; ba nejenom tem, kterí jsou zde, nýbrž i onem, kterí žijí v osamelosti a kterí tak ciní jedenkrát rocne. Koho je nutno tedy pochváliti, zdali ty, kterí prijímají jedenkrát nebo ony, kterí casto, anebo dokonce ty, kterí zrídka prijímají? Ani ty, kterí jedenkrát prijímají, ani ty, kterí casto, ani ty, kterí zrídka tak ciní, nýbrž ony, kterí prijímají s cistým svedomím, a jejichž život je bezúhonný. Tací necht pristupují vždycky, kterí však nejsou tací, nepristupují ani jedenkrát. Proc? Protože takoví prijímají pro sebe soud a odsouzení, potrestání a trest. Nediv se tomu; nebot jakožto pokrm, který podle své prirozenosti živí, je-li prijímán slabým nicí a kazí, a je prícinou nemoci, rovnež tak i posvátné tajiny. Jsi naplnen rozkoší pri duchovním stolu, nacež opet mažeš ústa blátem. Napred vonnými mastmi mažeš a pak plníš zápachem, a po celý rok prijímáš. Myslíš, že stací ctyricet dní, abys ocistil hríchy, které jsi spáchal po celou dobu? Nacež se opet vrátíš po jednom týdnu k drívejšímu zpusobu života. Rci mi, jestliže za ctyricet dní se vylécíš z dlouhé nemoci a opet pocneš jísti ta jídla, která tu nemoc zpusobila, zda si tím neznicil svou veškerou drívejší námahu a sobe ješte více uškodil? Mení-li se to, co je fysické, tím víc se mení to, co závisí na vuli. Ctyricet dní dáváš pro zdraví duše. A muže být, ani ctyricet dní nevyckáváš na milost Boží? Rci mi, posmíváš se? Proto prece i jáhen hlásá: "Svaté svatým", to jest, kdo není svatý, necht nepristupuje. On nepraví pouze, kdo je cist od hríchu, nýbrž kdo je svatý.
.
7. Svatý Athanasij, patriarcha antiochijský, o prijímání. .
Otázka: Je lépe prijímati casto, nebo ridceji?
Odpoved: Když apoštol pravil: "Zkusiž tedy sám sebe clovek, a tak chléb ten jez a s toho kalicha pij. Nebo kdož jí a pije nehodne, odsouzení sobe jí a pije, nerozsuzuje Tela Páne. Protož mezi vámi jsou mnozí mdlí a nemocní a spí mnozí, ježto kdybychom se sami rozsuzovali, nebyli bychom souzeni. Ale když býváme souzeni, ode Pána býváme poucováni, abychom se svetem nebyli potupeni." (1.Kor. 11.28-32); je jasné, že my napred musíme sebe ocistiti a ukázat se cistými z každého nesprávného skutku a tehdy pristoupiti k božské tajine, aby nám nebyla ke zkáze duše naší a tela; nebot Buh skrze Mojžíše praví Izraeli: "Kdobykoli ze všeho semena vašeho pristoupil ku posveceným vecem, kterýchž by posvetili synové izraelští Hospodinu, když necistota jeho na nem jest, vyhlazena bude duše ta od tvári mé: Já jsem Hospodin." (3.Mojž. 22,3). A opet: "I budete oddelovati syny Izraelské od necistot jejich, aby nezemreli pro necistoty své, když by poskvrnili príbytku mého, kterýž jest uprostred nich." (3.Mojž. 15,31). Proto práve apoštol praví tem, kterí nehodne prijímají, jak jest nahore receno: "Protož mezi vámi jsou mnozí mdlí a nemocní a spí mnozí." (1.Kor. 11,30), to jest, jsou nemocní a umírají. Pro tuto prícinu když božský David a ti, kterí s ním byli, chteli jísti chleby predložení, které byly praobrazem Tela Kristova, archijerej hned se jich zeptal, zdali jsou cisti od žen, a tehdy jim dal chleby. (1.Sam. 21,4-5).
Konec svatých pravidel.

________________________________________

Pátá cást
Poznámky:
Poznámka 1: Prav. 4. - prvotiny úrody v prvních dobách krestanství byly jediným pramenem príjmu pro kneze. Zpet do textu
Poznámka 2: Prav. 5. - V apoštolské dobe nekterí duchovní osoby považovaly manželství za necisté a rozvádely se od svých žen. Zpet do textu
Poznámka 3: Prav. 6. - Je zakázáno duchovním osobám, aby vykonávaly svetské záležitosti, obchod, bankovnictví, prodej vína atd. Zpet do textu
Poznámka 4: Prav. 7. - Pohnutkou k vydání pravidla byli judaistictí krestané, kterí svetili Paschu spolecne se Židy 14. Nisanu. Zpet do textu
Poznámka 5: Prav. 8. - V dobe pronásledování nekteré duchovní osoby se zdržovaly sv. prijímání z bázne pred pronásledováním, jež bylo napraveno hlavne proti duchovním osobám. Zpet do textu
Poznámka 6: Prav. 10. - Vyloucení zbavovalo krestana clenství v církvi a práv navštevovat bohoslužby. Zpet do textu
Poznámka 7: Prav. 11. - Vyvržený klerik (duchovní osoba: biskup, knez nebo jáhen) byl zbavován duchovní hodnosti, a stal se laikem. Zpet do textu
Poznámka 8: Prav. 12. - Doporucující dopis dával biskup knezi nebo jáhnu pri odchodu do jiné eparchie. Zpet do textu
Poznámka 9: Prav. 13. - Toto pravidlo je pokracováním 12. pravidla a týká se docasne suspendovaného a jeho prechodu do jiné eparchie. Zpet do textu
Poznámka 10: Prav. 16. - Je pokracováním pravidla patnáctého. Zpet do textu
Poznámka 11: Prav. 19. - Kdo byl ženat s dvema sestrami, napred z jednou, pak s druhou, nemuže být v duchovní hodnosti. Zpet do textu
Poznámka 12: Prav. 20. - Kdo pred soudem dával záruku za nekoho ze zištnosti, nemuže být v duchovní hodnosti. Zpet do textu
Poznámka 13: Prav. 25. - Klerik (duchovní osoba: biskup, knez, jáhen) je zbavován hodnosti za smilstvo, krivoprísežnictví a krádež, zustává však krestanem. Totéž se vztahuje i na nižší kleriky: podjáhena a žalmistu. Zpet do textu
Poznámka 14: Prav. 30. - Když se duchovní obrátí k svetským úradum o spolupusobení pro získání biskupství, zbavuje se hodnosti a clenství v církvi. Zpet do textu
Poznámka 15: Prav. 31. - Když se knez svévolne oddelí od biskupa a založí novou církevní obec, a pocne v ní sloužiti, nezávisle na svém biskupovi, zbavuje se jak hodnosti, tak clenství v církvi, prestává být knezem a krestanem. Zpet do textu
Poznámka 16: Prav. 33. - Toto pravidlo se vztahuje na bludare gnostiky, kterí vstupovali do krestanské církve a pokracovali ve své neprátelské akci proti krestanum. Bylo zapotrebí dáti jim doporucující list na cestu a pro život. Zpet do textu
Poznámka 17: Prav. 36. - Biskupa volil lid, potom sbor biskupu zkoumal Zpet do textu
Poznámka 18: Prav. 38. - Biskup se zabýval rozdelováním daru, jež verící dávali dobrovolne církvi; pravidlo toto zakazuje biskupovi, aby si cokoliv prisvojoval pro sebe, nebo pro své príbuzné z církevního jmení. Zpet do textu
Poznámka 19: Prav. 39. - Zakazuje knezi a jáhnu svévoli v záležitostech správy církevního majetku. Zpet do textu
Poznámka 20: Prav. 40. - Dává biskupu právo míti vlastní majetek. "Majetek Páne je církevní majetek." Zpet do textu
Poznámka 21: Prav. 41. - Biskup je povinen osobne spravovat církevní majetek, t.j. dobrovolné obetiny. Zpet do textu
Poznámka 22: Prav. 42. - Pod hrou jest chápati hazardní hry, karty. Zpet do textu
Poznámka 23: Prav. 44. - Zakazuje pujcovati na úrok. Zpet do textu
Poznámka 24: Prav. 46. - Bludari nemají ani rádného krtu ani rádné liturgie. Zpet do textu
Poznámka 25: Prav. 47. - Neverní jsou ruzní bludari (Mikulášenci, simonisté, gnostici). Zpet do textu
Poznámka 26: Prav. 48. - Zakazuje krestanu, aby z vlastní svévole vypuzoval zákonitou manželku a vzal si ženu, propuštenou od druhého muže proti zákonu. Zpet do textu
Poznámka 27: Prav. 51. - Pravidlo toto bylo vydáno Proti bludarum, to jest lživým ucitelum, kterí považovali za hrích manželství, jezení masa a pití vína. Zpet do textu
Poznámka 28: Prav. 54. - Zakazuje duchovním osobám navštevovat hostince, nebot se v nich prodává víno, lidé se opíjejí a páší ruzné nepravosti. Zpet do textu
Poznámka 29: Prav. 55. - Kdo urazí biskupa, zbavuje se posvátné hodnosti. Zpet do textu
Poznámka 30: Prav. 56. - Pod klerikem jest chápati církevní služebníky: podjáhna, žalmistu, zpeváka, cili t.zv. nižší kleriky. Zpet do textu
Poznámka 31: Prav. 59. - Predpisuje, aby knez a biskup pomáhali hmotne potrebným klerikum, t.j. podjáhnovi, jáhnovi a žalmistovi. Zpet do textu
Poznámka 32: Prav. 60. - Zakazuje rozširovat necisté knihy, to jest apokryfní nebo lživé, bludarské knihy; na pr.: evangelium Judovo, evangelium Egyptanu. Zpet do textu
Poznámka 33: Prav. 62. - Kdo z duchovních osob se zrekne krestanství, vylucuje se z clenství v církvi, kdo se zrekne duchovní hodnosti, zbavuje se duchovní hodnosti. Zpet do textu
Poznámka 34: Prav. 64. - Zakazuje pust v den Páne, to jest v nedeli a v sobotu. Sobotu krestané ctili jako den radosti - Stvorení sveta, nedeli jako den Kristova vzkríšení. Zde Pod pustem jest chápati prísný pust, tak zvané suché jídlo, cili požívání chleba a vody. Zpet do textu
Poznámka 35: Prav. 66. - Duchovní osoby, které spáchaly vraždu, zbavují se hodnosti a laik se zbavuje úcasti na svatém prijímání. Zpet do textu
Poznámka 36: Prav. 68. - Kdo byl bludari pokrten nebo rukopoložen, nemuže být ani krestanem, ani v duchovní hodnosti. Zpet do textu
Poznámka 37: Prav. 72. - Zakazuje bráti z církve vosk nebo olej, nebot tyto predmety byly Bohu zasveceny a jimi se posvecovaly chrámy. Zpet do textu
Poznámka 38: Prav. 79. - Muž posedlý cili duševne chorý, nemuže být v duchovní hodnosti. Zpet do textu
Poznámka 39: Prav. 81. - Bylo vydáno ješte v dobe pohanství a pohanští úredníci dohlíželi na chrámy a svátky pohanské. Zpet do textu
Poznámka 40: Prav. 82. - Tohoto pravidla se nepoužívá v církevní praxi. Zpet do textu
Poznámka 41: Prav. 84. - Rovnež není používáno v církevní praxi. Zpet do textu

________________________________________

Poznámka 1: Apoštolské pravidlo 80. Zpet do textu
Poznámka 2: Apoštolské pravidlo 32. Zpet do textu
Poznámka 3: Prav. 6. - Pohnutkou pro vydání tohoto pravidla byl rozkol Meletiuv v africké církvi. Tento povstal proti alexandrijskému biskupu Petrovi a nezákonite posvetil 29 biskupu. Pravidlo potvrzuje práva alaxandrijského biskupa v Africe. Zpet do textu
Poznámka 4: Prav. 7. - Elia je Jeruzalém, který obdržel stolec metropolie. Zpet do textu
Poznámka 5: Katari cili cistí byli následovníci Novata, kneze karthagenské církve a Novatiána, kneze rímské církve. Tito popírali právo clenství v krestanské církvi osobám, které v dobe pronásledování odpadli od krestanství, potom však ucinili pokání a chteli se vrátit do Kristovy církve; rovnež považovali za neodpustitelný hrích druhé manželství. Zpet do textu
Poznámka 6: Apoštolské pravidlo 25. Zpet do textu
Poznámka 7: Prav. 10. - Odpadlí jsou ti, kterí se zrekli krestanství v dobe pronásledování. Tyto osoby se zbavují posvátné hodnosti. Zpet do textu
Poznámka 8: Prav. 11. - Ve ctvrtém století v krestanské církvi byli ctyri stupne kajícníku; placící, kterí stáli vne chrámu a s plácem prosili verící, aby se za ne pomodlili, za druhé naslouchající, kterí stáli v zadní cásti chrámu až do modlitby za katechumeny, kdy z chrámu vycházeli; za tretí klekající, kterí kleceli v chráme spolecne s verícími a vycházeli z chrámu po ektenii za katechumeny a za ctvrté stojící, spolecne s verícími, kterí se však neúcastnili prijímání. Zpet do textu
Poznámka 9: Prav. 12. - Kdo zanechal vojenské služby a potom znovu se k ní vrátil, podvržen je rádu pokání po trináct let. Kdo z krestanu prijal vojenskou službu, byl nucen zreknout se totiž krestanstva. Zpet do textu
Poznámka 10: Prav. 13. - Je pokracováním pravidla 12. a týká se osob, které odpadly od krestanství. Je dovoleno dávat jim svaté prijímání na smrtelné posteli. Zpet do textu
Poznámka 11: Prav. 14. - Se vztahuje na odpadlé od krestanské víry. Katechumeni byly osoby z pohanu, které projevily prání prijmouti krestanství a byly poucovány v základních pravdách krestanské víry. Instituce katechumenu prestala v šestém století. Zpet do textu
Poznámka 12: Prav. 15. - Zakazuje duchovním osobám svévolne opoušteti místo služby a precházeti do druhého mesta. Zpet do textu
Poznámka 13: (apošt. prav. 15) Zpet do textu
Poznámka 14: Prav. 19. - Pauliáni jsou stoupenci Pavla samosatského, antitrinitári, to jest odpurci víry v presvatou Trojici. Sami verili v jednoho Boha a v jednu božskou osobu Boha-Otce. Krista považovali za cloveka. Neuznávali ani svatého Ducha. Zpet do textu
Poznámka 15: Prav. 20. - Zakazuje skláneti kolena v den nedelní a od Paschy do padesátnice. Zpet do textu
Poznámka 16: Prav. 3. - Ztratilo platnost po roku 1054, kdy rímská církev odpadla od jednotné církve. Zpet do textu
Poznámka 17: Prav. 5. - Svitek západních církví je poselství, která napsal snem v Ríme r. 369 proti ariánskému biskupu Auxentii milánskému. 378 byl sezván snem v Antiochii, který prijal toto poselství rímského snemu z roku 369. Zpet do textu
Poznámka 18: Prav. 1. - Celestij byl bludar z pátého století, který neoprávnene ucil o prvním hríchu. Zpet do textu
Poznámka 19: Prav. 2. - Nestorij byl bludar, který neuznával božství Kristovo a svatou Pannu Marii nazýval Clovekorodicka. Byl odsouzen na tretím všeobecném snemu. Zpet do textu
Poznámka 20: Prav. 8. - Uznává autokefalitu cili samostatnost cyperské církve. Zpet do textu
Poznámka 21: Prav. 2. - Chorepiskop byl biskup malého mesta, závislý na hlavním biskupovi. Ekonom, ekdik, paramonarij byli církevní úredníci. Ekonom spravoval církevní majetek, ekdik byl církevne-právní zástupce. Paramonarij pecoval o církevní budovy. Zpet do textu
Poznámka 22: Ekdik .znamená obhájce. Jeho služba spocívala v prímluvách u prednostu úradu a soudu ve vecech církevních za chudé a nespravedlive trpící. Zpet do textu
Poznámka 23: Paramonarij znamená osobu ustanovenou k vykonávání péce. Jeho povinnost byla stálá prítomnost pri posvátných místech pro ochranu a pohodlí návštevníku. Z toho pochází nynejší zkrácené pojmenování ponomar. Zpet do textu
Poznámka 24: Prav. 6. - Prikazuje, aby každá posvátná osoba byla rukopoložena pro urcitý chrám nebo monastýr. Zpet do textu
Poznámka 25: Prav. 11. - Dopis pokoje byl list, jímž se potvrzovalo chudobné postavení laické osoby. Doporucující dopis dostával duchovní, pri precházení do druhé eparchie. Laiku se dával, když vykonal uloženou epitimii anebo byl ospravedlnen po odloucení od prijímání. Zpet do textu
Poznámka 26: Prav. 13. - Doporucující listina se vydávala biskupem knezi nebo jáhnu pri precházení do druhého místa. Zpet do textu
Poznámka 27: Prav. 15. - Diakonisy byly vysvecovány zvláštním obradem. Ony hlídaly církevní vchodové dvere, posluhovaly pri krtu žen, kázaly slovo Boží v ženských ústavech. Cinily prísný slib celibátu. Ve 12. století na Východe tato instituce prestala. Zpet do textu
Poznámka 28: Prav. 16. - Dívky Bohu zasvecené byly Panny, které daly slib celibátu, nikoli však mnišky. Zpet do textu
Poznámka 29: Prav. 17. - Narizuje, aby hranice církevních obcí se kryly s obcanskými hranicemi. Zpet do textu
Poznámka 30: Apoštolské pravidlo 40. Zpet do textu
Poznámka 31: Prav. 23. - Ekdik je církevní advokát, soudce. Zpet do textu
Poznámka 32: Prav. 24. - V praxi se nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 33: Prav. 26. - Ekonom jest církevní úredník, který spravoval majetek. Nyní funkce tato neexistuje. Zpet do textu
Poznámka 34: Prav. 28. - Nemá platnosti po odpadnutí rímské církve roku 1054. Zpet do textu
Poznámka 35: Prav. 30. - Bylo vydáno z této príciny: Ctvrtý všeobecný snem v Chalcedonu odsoudil bludare Dioskona, biskupa alexandrijského. Rímský biskup Lev napsal dopis, jímž odsoudil monofysický blud. Avšak trináct biskupu alexandrijské církve v Africe odmítlo podepsat tento list do vykonání volby nového alexandrijského biskupa. Zpet do textu
Poznámka 36: Prav. 2. - Neuznává za kanonická a zavrhuje ustanovení vydaná Klimentem, papežem rímským. Totéž pravidlo potvrzuje pravidla devíti místních snemu: ancyrského, neocaesarijského, gangerského, antiochijského, sardického, karthagenského, laodicejského a dvou carihradských ze ctvrtého století. Potvrzuje rovnež pravidla svatých otcu: svatého Dionyssije alexandrijského, Petra alexandrijského, Rehore neocaesarijského, Athanasije alexandrijského, Basila Velikého, Rehore nisského, Rehore Bohoslovce, Amfilochije ikonijského, Timotheje alexandrijského, Theofila alexandrijského, Cyrila alexandrijského a Gennadije carihradského. Zpet do textu
Poznámka 37: Prav. 3. - Kdo se oženil s vdovou, rozloucenou, nevestkou, otrokyní nebo hereckou, nemuže býti v posvátné hodnosti. Zpet do textu
Poznámka 38: Apoštolské pravidlo 17. Zpet do textu
Poznámka 39: Apoštolské pravidlo 18. Zpet do textu
Poznámka 40: Prav. 4. - Žena Bohu posvecená nebyla diakonisou ani mniškou. Byla vysvecena zvláštním obradem, rozlicným od obradu diakonisy. Zpet do textu
Poznámka 41: Zde se míní tretí pravidlo prvního všeobecného snemu. Zpet do textu
Poznámka 42: Prav. 6. - Jáhen nebo knez po rukopoložení nesmí uzavírat manželství. Zpet do textu
Poznámka 43: Apoštolské pravidlo 26. Zpet do textu
Poznámka 44: 19. pravidlo IV.všeobecného snemu. Zpet do textu
Poznámka 45: Prav. 11. - Zakazuje krestanu, aby se lécil u židovského lékare, nebot v dobe vydání pravidla židovští lékari z nenávisti trávili krestany. Dnes toto pravidlo už neplatí. Zpet do textu
Poznámka 46: Prav. 12. - Zakazuje, aby biskup žil v manželství. Po VI. všeobecném snemu všichni biskupové byli celibátníci. Zpet do textu
Poznámka 47: Prav. 13. - Prikazuje, že hypodiakoni, diakoni a kneží mají býti ženatí. Zpet do textu
Poznámka 48: Prav. 14. - Toto pravidlo se nepoužívá v círk. praxi. Zpet do textu
Poznámka 49: Prav. 24. - Zakazuje dostihy a divadelní tance pro príslušníky duchovenstva. Dostihy proto, že pri nich zvírata byla týrána, což vyvolávalo u divákU zvírecí city, divadelní tance proto, že byly zcela nemravné. V dnešní dobe se tohoto pravidla v Praxi nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 50: 17. pravidlo IV. všeobecného snemu. Zpet do textu
Poznámka 51: Prav. 25. - Nesprávné manželství jest manželství s mniškou neb s blízkým príbuzným. Zpet do textu
Poznámka 52: 9. pravidlo neocaesarijského snemu. Zpet do textu
Poznámka 53: Prav. 27. - se v církevní praxi nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 54: 18. Pravidlo karthaginského snemu. Zpet do textu
Poznámka 55: 5. apoštolské pravidlo. Zpet do textu
Poznámka 56: Prav. 52. - Predpisuje užívati pri liturgii víno smíšené s vodou jako vzpomínku, že z probodeného boku Kristova vytekla krev a voda. Zpet do textu
Poznámka 57: 18. pravidlo všeobecného snemu. Zpet do textu
Poznámka 58: Prav. 36. - Po roce 1054 neprichází v úvahu v církevní praxi. Zpet do textu
Poznámka 59: 3. pravidlo II. všeobecného snemu. Zpet do textu
Poznámka 60: 28. pravidlo IV. všeobecného snemu. Zpet do textu
Poznámka 61: Prav. 39. - Justinianopol je bývalé mesto Constancie, hlavní mesto Cypru. Zpet do textu
Poznámka 62: Prav. 40. - Mnišství lze prijímati ne dríve desíti let, podle svatého Basila od sedmnácti let. Zpet do textu
Poznámka 63: Prav. 41. - Predpisuje pro ty, kterí chtejí prijmouti mnišství, aby byli podrobeni zkoušení behem trí až ctyr let. Zpet do textu
Poznámka 64: Prav. 44. - Urcuje pro mnicha sedm let odloucení od Prijímání jako trest za smilstvo. Zpet do textu
Poznámka 65: Prav. 49. - se v praxi nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 66: 24. pravidlo IV. všeobecného snemu. Zpet do textu
Poznámka 67: Prav. 50. - Zakazuje hazardní hry, karty. Zpet do textu
Poznámka 68: Prav. 51. - se v praxi nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 69: Prav. 52. - Ve dny velikého postu, krome sobot a nedelí a svátku Zvestování presvaté Bohorodice, koná se liturgie predem posvecených daru. Zpet do textu
Poznámka 70: Prav. 54. - Zakazuje manželství se sestrenicí, otce s dcerou, syna s materí, otce a syna s dvema sestrami, dvema bratrím s materí a dcerou nebo s dvema sestrami. Zpet do textu
Poznámka 71: Prav. 55. - Odsuzuje v praxi rímské církve a zakazuje pust v sobotu. Zde se chápe prísný pust tak zvané suché jídlo, chléb a voda. Zpet do textu
Poznámka 72: 64 apoštolské pravidlo . Zpet do textu
Poznámka 73: Prav. 57. - Zakazuje vykonávat svatou liturgii na medu nebo mléce. Zpet do textu
Poznámka 74: setníci byli starší carodejníci. Zpet do textu
Poznámka 75: Prav. 62. - Predpisuje o mužském a ženském odevu. Neužívá se v praxi. Zakazovalo ruzné pohanské svátky. Zpet do textu
Poznámka 76: Pod jménem Kalend zakazuje se slavení prvního dne každého mesíce s obrady a veselím, pocházejícím od pohanství. Pod jménem Vota, zbytky pohanského svátku v cest Pana. Pod jménem Vrumalia zbytky slavení v cest pohanského božstva Dionysa nebo Bakcha, jehož jedním z jmen je Vromius. Zpet do textu
Poznámka 77: Prav. 65. - Zakazuje pohanské zvyky pri ohni. Zpet do textu
Poznámka 78: Prav. 66. - se v praxi nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 79: Prav. 67. - které zakazuje jísti krev, v praxi se nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 80: Prav. 69. - se v praxi nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 81: Prav. 71. - Zakazuje pohanské zvyky návštevu divadel, nebot v tehdejších pohanských divadlech se vysmívali krestanum. Zákaz návštevy divadla v naší dobe nemá platnosti, nebot divadlo dnes slouží kulture a osvete, verejnosti. Zpet do textu
Poznámka 82: Kylistry podle mínení Balsamonova byly druh kostek, jejichž pomocí ucitelé rozlišovali od sebe studenty. Zpet do textu
Poznámka 83: Prav. 74. - Hovorí o agapách, což byly obedy porádané v chráme po liturgii. Byly zakázány, protože byly prícinou pohoršení. Zpet do textu
Poznámka 84: Prav. 78. - se vztahuje na katechumeny, jichž dnes už není. Proto odpadá. Zpet do textu
Poznámka 85: Prav. 85. - Nemá v praxi použití. Zpet do textu
Poznámka 86: Prav. 87. - Zakazuje muži, aby svévolne bez zákonitého duvodu vyhánel ženu a ženil se s druhou. Za to byl trestán sedmi lety epitimie. Zpet do textu
Poznámka 87: Prav. 89. - Predpisuje konciti velký pust ze soboty na nedeli, od dvanácti hodin v noci. Zpet do textu
Poznámka 88: Prav. 91. - Zakazuje dvacet roku prijímání za vyhánení plodu. Zpet do textu
Poznámka 89: Prav. 101. - V prvních dobách krestanství dávali kneží verícím prijímání, aby si je nosili domu ve zvláštních nádobkách. Toto pravidlo zakazuje dávat svaté prijímání domu. Zpet do textu
Poznámka 90: apoštolské pravidlo 30. Zpet do textu
Poznámka 91: Pravidlo 4, prvního všeobecného snemu. Zpet do textu
Poznámka 92: Prav. 5. - zakazuje simonii, to jest vykonávat knežská svecení za peníze. Zpet do textu
Poznámka 93: apoštolské pravidlo 29. Zpet do textu
Poznámka 94: Prav. 7. - Predpisuje pri posvecení chrámu vkládati v nem svaté ostatky. Toto pravidlo je založeno na tom, že první krestané v dobe pronásledování vykonávali sv. liturgii na hrobech mucednických. Zpet do textu
Poznámka 95: Prav. 8. - Bylo vydáno proti sekte judaistu, to jest tech, kterí prijali vnejškove krestanství, avšak pokracovali v zachovávání Mojžíšova obradního zákona. Zpet do textu
Poznámka 96: Prav. 11. - Ekonom byl knez, který spravoval církevní majetek. Funkce ekonoma zanikla. Zpet do textu
Poznámka 97: Prav. 12. - Nepoužívá se v církevní praxi. Zpet do textu
Poznámka 98: apoštolské pravidlo 38. Zpet do textu
Poznámka 99: Prav. 13. - Není používáno v církevní praxi; bylo vydáno proti ikonoborcum, kterí poskvrnovali chrámy. Zpet do textu
Poznámka 100: Prav. 14. - Právo ustanovovat žalmisty zustalo v moci biskupu. Zpet do textu

________________________________________

Poznámka 1: Prav. 10. - Bylo zrušeno šestým pravidlem všeobecného snemu, které zakazují jáhnu manželství po rukopoložení. Zpet do textu
Poznámka 2: Prav. 13. - Funkce chorepiskopu zanikla ve východní církvi. Zpet do textu
Poznámka 3: Prav. 14. - Hovorí o duchovních osobách, které se hnusí masa, považujíce je za necisté. Zpet do textu
Poznámka 4: Prav. l5. - se v praxi nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 5: Prav. 17. - Ti, kdož jsou "na zime" byli ti, kterí se modlili vne chrámu pod širým nebem. Zpet do textu
Poznámka 6: Prav. 19. - Ženy, které daly slib panenství, nazývali svatými pannami. Muži, panici. Jestliže takové osoby vstoupily do manželství, byly podrobeny vyloucení ze svatého prijímání na dobu jednoho roku. Zpet do textu
Poznámka 7: Prav. 20. - Cizoložstvo trestá se sedmiletým vyloucením od prijímání. Zpet do textu
Poznámka 8: Prav. 21. - Za vypuzení plodu se trestá podle svatého Basila dvaceti lety odloucením od svatého prijímání; toto pravidlo trestá deseti lety. Zpet do textu
Poznámka 9: Prav. 22. - Úmyslná vražda trestá se zákazem prijímání do smrti. Podle svatého Basila dvaceti lety. Zpet do textu
Poznámka 10: Prav. 23. - Neúmyslná vražda trestá se zákazem prijímání na sedm nebo pet let. Podle svatého Basila deset let. Zpet do textu
Poznámka 11: Prav. 24. - Trestá peti lety zákazu prijímání za carování. Zpet do textu
Poznámka 12: Prav. l. - Smilstvo je telesný hrích se svobodnou ženou, která není v manželství. Cizoložstvo je telesný hrích s vdanou ženou. Zpet do textu
Poznámka 13: Prav. 2. - Zakazuje manželství žen s dvema bratry, napred s jedním a po jeho smrti s druhým. Zpet do textu
Poznámka 14: Prav. 4. - Praví, že hríšné prání nepodléhá trestu. Zpet do textu
Poznámka 15: Prav. 5. - V praxi se nepoužívá nebot není katechumenu. Zpet do textu
Poznámka 16: Prav. 6. - Nekterí se domnívali, že nelze krtíti tehotnou ženu, precházející z pohanstva do krestanství. Toto pravidlo povoluje tento krest. Zpet do textu
Poznámka 17: Prav. 7. - Ježto ten, kdo uzavírá druhé manželství podléhá epitimii, nemá se knez úcastnit hostiny pri uzavírání druhého manželství. Zpet do textu
Poznámka 18: Prav. 9. - Zakazuje knezi sloužení za smilstvo pred svecením. Zpet do textu
Poznámka 19: Prav. 11. - V církevní praxi se nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 20: Prav. 12. - Nemocní, kterí prijímají krestanství, byli krteni na posteli poléváním, avšak podle pravidla bylo potrebí krtíti ponorováním. Proto ten, kdo byl pokrten poléváním nemohl býti knezem. Zpet do textu
Poznámka 21: Prav. l3. - Biskupové a kneží rozdelovali se na mestské a vesnické. Nyní není tohoto rozdelení a omezení práv venkovských kneží. Zpet do textu
Poznámka 22: Prav. l4. - Biskupové se delili na mestské a venkovské, kterí se nazývali chorepiskopy. Nyní jich není. Zpet do textu
Poznámka 23: Prav. 1. - Bylo vydáno proti bludarum eustafiánum, následovníkum Evstafija, biskupa samosackého. Hnusili se manželství a jezení masa, považujíce je za necisté. Zpet do textu
Poznámka 24: Prav. 2. - Vydáno proti eustafiánum, kterí se hnusili masa. Potvrzuje ustanovení apoštolského snemu z r. 51. Zpet do textu
Poznámka 25: Prav. 3. - V praxi se nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 26: Prav. 4. - Bylo vydáno proti bludarum eustafiánum, kterí považovali ženatého kneze za nehodného vykonávat liturgii, a varovali se prijímat u neho. Zpet do textu
Poznámka 27: Prav. 5. - Vydáno proti eustafiánum, kterí ucili, že chrámy nejsou nutné, nebot podle sv. Písma prý se mužeme modliti na každém míste. (1. Tim. 2,8). Zpet do textu
Poznámka 28: Prav. 6. - Vydáno rovnež proti eustafiánum, kterí se považovali za svaté a konali službu bez kneží. Zpet do textu
Poznámka 29: Prav. 7. - se nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 30: Prav. 8. - se nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 31: Prav. 9. - Vydáno proti eustafiánum, kterí zamítali manželství. Zpet do textu
Poznámka 32: Prav. 10. - Vydáno proti eustafiánum, kterí zamítali manželství. Zpet do textu
Poznámka 33: Prav. 11. - Nekterí príslušníci krestanstva, zámožní, porádali hostiny, na než zvali chudé. Eustafiáni se vystríhali techto hostin, jež podle jejich mínení se neporádaly ve jménu Božím. Zpet do textu
Poznámka 34: Prav. 12. - Eustafiáni nosili hrubý šat a opovrhovali temi, kterí používali jemné šaty. Zpet do textu
Poznámka 35: Prav. 13. - se v praxi nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 36: Prav. 14. - Vydáno proti eustafiánum, o nichž jsme rekli, že se hnusili manželství, radili ženám, aby opouštely své muže. Zpet do textu
Poznámka 37: Prav. 15. - Rovnež vydáno proti temto bludarum, kterí ucili, že nutno opustiti deti, a oddati se askesi. Zpet do textu
Poznámka 38: Prav. 16. - Potvrzuje páté prikázání zákonu Božího. Zpet do textu
Poznámka 39: Prav. 17. - Vydáno proti zmíneným eustafiánum, kterí ucili, že ženy nejen mají opustit své muže, nýbrž i stríhati si vlasy jako znamení podrobenosti svému muži. (1. Kor. 11,3). Zpet do textu
Poznámka 40: Prav. 18. - Vydáno proti eustafiánum, kterí se v nedeli postili. Zpet do textu
Poznámka 41: Prav. 19. - Proti eustafiánum, kterí zavrhli posty, ustanovené církví. Zpet do textu
Poznámka 42: Prav. 20. - Prikazuje svetiti svátky a pamet svatých mucedníku. Zpet do textu
Poznámka 43: Prav. 21. - Úhrnné predpisy vzhledem k ucení bludaru austafiánu. Zpet do textu
Poznámka 44: Prav. 1. - Zakazuje svecení Paschy spolecne se Židy, jak tak ucinil již snem nicejský. Zpet do textu
Poznámka 45: Prav. 7. - Hovorí o pokojných listech jako v 11. pravidlo ctvrtého všeobecného snemu. Zpet do textu
Poznámka 46: Prav. 8. - Venkovští kneží byli protopresbyteri nebo protojereji. Vydávali knežím pri jejich premistování obycejné dopisy, kdežto dopisy kanonické (listy pokoje a listiny doporucující) vydávali eparchiální biskupové. Zpet do textu
Poznámka 47: Prav. 10. - se vztahovalo na stav biskupu mestských a vesnických. Tito se zvali chorepiskopy, a byli zrušeni, takže dnes chorepiskopi neexistují. Zpet do textu
Poznámka 48: Prav. 11. - Ve ctvrtém století vzniklo v církvi kacírství - ariánství. Blud tento vyvolal velké nepokoje. Biskupové se obraceli k byzantskému císari o pomoc a ochranu. Pravidlo toto zakazuje duchovním osobám, aby se obraceli k byzantskému císarskému dvoru o pomoc. Zpet do textu
Poznámka 49: Prav. 12. - Zakazuje posvátným osobám obraceti se byzantskému císari s protestem proti rozhodnutím církevního soudu. Zpet do textu
Poznámka 50: Hyperveretej je jméno mesíce podle syromacedonského kalendáre. Zpet do textu
Poznámka 51: 1.Tim. 6,8. Zpet do textu
Poznámka 52: Prav. 1. - Kdož uzavrel druhé manželství podléhá epitimii, zákazu prijímání podle sv. Basila Velikého na dobu jednoho roku. Zpet do textu
Poznámka 53: Prav. 5. - Pri volbe duchovních osob nesmejí se úcastniti katechumeni anebo vyloucení z církve. Zpet do textu
Poznámka 54: Prav. 7. - Ctrnáctníci byli bludari, kterí svetili Paschu 14. nisanu (brezna) spolecne se Židy. Zpet do textu
Poznámka 55: Prav. 8. - Frygové cili montanisté byli bludari asketického smeru. Zpet do textu
Poznámka 56: Prav. 9. - Bludari oslavovali své mucedníky, zvlášte to byli montanisté. Zpet do textu
Poznámka 57: Prav. 10. - Zakazuje manželství s bludari. Zpet do textu
Poznámka 58: Prav. 11. - Ruší t.zv. presbyteridy (starší) v církvi. (1. Tim 5,2). To byly ženy, které vykonávali katechisaci mimo církev. Funkce byla zrušena pro pýchu a zištnost techto žen. Zpet do textu
Poznámka 59: Prav. 13. - Zakazuje úcast pri volbách posvátných osob davu nebo shluku lidí, nebot jimi byly vyvolávány neporádky pri volbe. Zpet do textu
Poznámka 60: svátku Paschy verící jednoho místa posílali verícím druhého místa na znamení bratrské lásky cástecky sv. Beránka. Bylo to zakázáno, aby sv. dary nebyly znesvecovány. Antidor, cili požehnaný chléb, jsou zustatky prosfory pro vynetí Beránka, které se dávaly tem, kdož neprijímali. Také se nazývaly anafora. Zpet do textu
Poznámka 61: Prav. 15. - Pevci (kantori) dostávali biskupské posvecení a byli cleny kleru. Dnes se tohoto pravidla prakticky nepoužívá. (Pouze v ruské církvi se vztahuje na žalmisty). Zpet do textu
Poznámka 62: Prav. 16. - V nekterých chrámech obvykle v sobotu se nesloužila sv. liturgie a necetlo evangelium. Pravidlo prikazuje, aby i v sobotu se liturgie sloužila a evangelium cetlo. Zpet do textu
Poznámka 63: Prav. 17. - Podle zvyku v nekterých chrámech neustále peli žalmy, procež lid vycházel z chrámu. V dusledku toho žalmy byly rozdeleny na kathismy, a pri kathismách se cetlo poucení. Zpet do textu
Poznámka 64: Prav. 18. - Zakazuje sestavovati nové modlitby pri deváté hodince. Zpet do textu
Poznámka 65: Prav. 19. - V nem je vyložen starý rád liturgie s apoštolským ustanovením. Tato stará liturgie byla pozdeji nahrazena liturgií sv. Basila Velikého a sv. Jana Zlatoústého. Zpet do textu
Poznámka 66: Prav. 21. - Podjáhni stáli u vnejších dverí chrámu a dbali, aby nikdo z neverících nevešel do chrámu. Proto nesmeli stát v oltári, a nesmeli nositi posvátné nádoby pri vchodu. Nyní podjáhni neochranují chrám, stojí v oltári a pri archijerejské bohoslužbe nosí dikirie (dvojsvícník) a trikirie (trojsvícen). Zpet do textu
Poznámka 67: Prav. 22. - Podjáhen nenosí orár na levém rameni jako jáhen, nýbrž nosí orár krížem. Nyní podjáhen neochranuje vchod do chrámu a nestojí u dverí. Zpet do textu
Poznámka 68: Prav. 24. - Zaklínaci byly osoby, které se úcastnily krtu a vykonávaly zaklínání krtencu. Vrátní bránili vchod do chrámu pred nevernými. Zpet do textu
Poznámka 69: Prav. 25. - Podjáhni pocali si prisvojovati službu kneze, rozdávali prijímání a posvecovali sv. dary. Proto jim toto pravidlo zakazuje výkon knežských funkcí. Zpet do textu
Poznámka 70: Prav. 26. - Zaklínaci, zvláštní osoby, pripravovali katechumeny k odríkání, od necistého ducha, dábla. Dnes jich v církvi není. Zpet do textu
Poznámka 71: Prav. 28. - Agapy, t.zv. vecere lásky, jsou zakázány; byly porádány ve chráme, napred pred liturgií, pozdeji po liturgii. Vzhledem k neporádkum a nezdrženlivosti v jídle a pití, byly zrušeny. Zpet do textu
Poznámka 72: Prav. 29. - Krestané nesmejí napodobovati Židy ve svecení soboty, nýbrž mají svetiti nedeli jako radostný den Kristova Vzkríšení. Zpet do textu
Poznámka 73: Prav. 30. - Zakazuje duchovním osobám a laikum koupati se v lázni spolecne se ženami, aby se vyvarovali pohoršení a rozvratu. Zpet do textu
Poznámka 74: Prav. 32. - Bludari meli zvyk na Paschu posílat druhým antidor nebo anaforu. Proto pravidlo zakazuje prijímati od bludaru tyto zásilky. Zpet do textu
Poznámka 75: Prav. 35. - Byli bludari, kterí ucili, že není nutno vzývati v modlitbe Ježíše Krista, nýbrž pouze andely. Proto toto pravidlo predpisuje, aby krestané se obraceli s modlitbou na Spasitele i k andelum. Zpet do textu
Poznámka 76: Prav. 43. - Nyní podjáhni neochranují vnejší dvere pri vchodu do chrámu pred jinoverci. Zpet do textu
Poznámka 77: Prav. 44. - Ženám je zakázán vchod do oltáre, ponevadž mívají menses. Zpet do textu
Poznámka 78: Prav. 45. - Pravidlo má na mysli katechumeny, kterí se meli ucit pravdám víry. Toto ucení zacínalo pred velkým pustem a katechumeni byli krteni na velikou sobotu. Kdo se nezacal ucit od prvních týdnu velkého postu, nemohl být pokrten ve velkém týdnu. Zpet do textu
Poznámka 79: Prav. 46. - Príprava katechumenu dála se systematicky, v každém týdnu, ve ctvrtek pak byli zkoušeni z toho, cemu se naucili. Zpet do textu
Poznámka 80: Prav. 47. - Katechumeni byli krteni v prípade nemoci Pred ukoncením svého ucení, po krtu pak pokracovali v ucení pravdám víry. Zpet do textu
Poznámka 81: Prav. 48. - Prikazuje, aby svatá tajina Myropomazání se konala spolecne s tajinou krtu. Zpet do textu
Poznámka 82: Prav. 49. - Prikazuje, aby o velikém postu byla konána plná liturgie pouze v sobotu a nedeli. V ostatní dny se koná liturgie predem posvecených daru. Zpet do textu
Poznámka 83: Prav. 51. - Viz predcházející poznámku. Zpet do textu
Poznámka 84: Prav. 52. - Pust je doba smutku a pokání, proto se zakazují radovánky. Zpet do textu
Poznámka 85: Prav. 53. - Zakazuje pohoršující rozvratné tance. Zpet do textu
Poznámka 86: Prav. 5c. - Divadelní predstavení se vysmívala krestanstvu. Zpet do textu
Poznámka 87: Prav. 55. - Krestané jsou povinni žíti skromne a neoddávati se zbytecnému hodování. Zpet do textu
Poznámka 88: Prav. 56. - Nekterí kneží chovali se neuctive k biskupum, procež bylo proti nim vydáno toto pravidlo. Zpet do textu
Poznámka 89: Prav. 57. - Periodeutové byli kneží pri mestských biskupech, kterí vykonávali visitaci chrámu v menších vesnicích. Jsou to dnešní okružní protopresbyteri. Zpet do textu
Poznámka 90: Jméno "periodeuta" znamená "obcházející". Stupne byl knežského a jeho povinnost byla podobná té, již nyní má okružní protopresbyter a misionár. Zpet do textu
Poznámka 91: Prav. 58. - Zakazuje vykonávat liturgii v soukromých domech. Zpet do textu
Poznámka 92: Prav. 59. - Neposvátné žalmy byly náboženské písne, které sestavovali zbožní lidé, a tyto písne se zpívaly pri církevních bohoslužbách. Když zacali podobné písne sestavovati bludari, zakázalo pravidlo užívání techto písní pri bohoslužbách. Zpet do textu
Poznámka 93: Prav. 1. - Zakazuje precházeti biskupovi z menšího mesta do vetšího, ježto se tak dálo ze zištnosti. Zpet do textu
Poznámka 94: Prav. 2. - Je pokracováním predcházejícího pravidla. Zpet do textu
Poznámka 95: Prav. 3. - Sardický snem byl svolán z príciny sv. Athanasia, biskupa alexandrijského, jehož ariáni nezákonite zbavili biskupství. Ježto vetšina východních biskupu byli ariáni, byl svolán snem ze západních biskupu, v Sardice (Sofie), která byla v jurisdikci rímského papeže Julia. Predsedou snemu byl západní biskup Hosij z Korduby (Španelsko). Papež Julius a biskup Hosij byli prívrženci sv. Athanasije. Snem rozhodl, aby v pochybných prípadech v záležitostech západních biskupu, se obraceli o posouzení k papeži Juliovi. Zpet do textu
Poznámka 96: Prav. 4. - Je v souvislosti s tretím pravidlem. A dává rímskému biskupovi právo rozhodovati o pochybných prípadech západních biskupu. Zpet do textu
Poznámka 97: Prav. 5. - Je pokracováním pravidla ctvrtého a týká se západních biskupu. Zpet do textu
Poznámka 98: Prav. 6. - Má tri cásti: 1. o volbe biskupa, 2. o ustanovení metropolity, 3. o tom, že není nutno ustanovovati biskupa pro malá místa. Zpet do textu
Poznámka 99: Prav. 7. - Vojenský tábor zde znamená císarský dvur. Pravidlo zakazuje biskupum, aby se obraceli k císari se žádostí o svetská místa pro druhé lidi. Zpet do textu
Poznámka 100: Prav. 8. - se v praxi nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 101: Prav. 9. - se rovnež nepoužívá v církevní praxi. Zpet do textu
Poznámka 102: Prav. 10. - Prikazuje, aby zvolený kandidát biskupa z laiku prošel všechny stupne hierarchie: žalmistu, diakona a kneze, a aby procházení techto stupnu nebylo prekotné. Zpet do textu
Poznámka 103: 1.Tim. 3,6. Zpet do textu
Poznámka 104: Prav. 14. - Když chce biskup zbaviti kneze nebo jáhna hodnosti, má právo odsouzený obrátiti se k metropolitovi, aby o záležitosti rozhodl. Zpet do textu
Poznámka 105: Prav. 17. - Vyznání obecné církve, je vyznání pravoslavné víry. Byl-li biskup nespravedlive vypuzen pro pravoslavnou víru z eparchie, nemuže strávit ve vyhnanství více než tri nedele. (Zde se má na zreteli prípad sv. Athanasia, biskupa alexandrijského, jehož ariáni vypudili z eparchie). Zpet do textu
Poznámka 106: Prav. 19. - Eutichián a Musei byli dva solunští kneží. Nebyli vysveceni na biskupy, ale presto rukopoložili nekolik kneží. Pravidlo konstatuje, že oba nebyli biskupy, procež ti, kterí byli od nich vysveceni, nejsou kneží, nýbrž laici. Zpet do textu
Poznámka 107: Prav. 20. - Kdo z biskupu nezachovává rozhodnutí snemu, je zbaven hodnosti. Zpet do textu
Poznámka 108: Prav. 4. - Duchovní osoba, slouží-li liturgii, má se zdržovati žen. Zpet do textu
Poznámka 109: Prav. 6. - Kneží nesmejí posvecovat sv. Myro, svetiti panny a chrám. Zpet do textu
Poznámka 110: Prav. 7. - Ten, kdo byl vyloucen z prijímání, muže obdržet od kneze sv. prijímání na smrtelné posteli, se souhlasem biskupa. Zpet do textu
Poznámka 111: Prav. 8. - Pomlouvac nesmí podávati žalobu na biskupa. Zpet do textu
Poznámka 112: Prav. 10. - Knez odsouzený biskupem, nesmí konati liturgii. Zpet do textu
Poznámka 113: Prav. 11. - Knez, který se oddelil od svého biskupa a pusobí rozkol, podléhá prokletí. Zpet do textu
Poznámka 114: Prav. 13. - Biskupa svetí ne všichni biskupové místní církve, nejméne však tri. Jestliže biskup pri volbe dal svuj hlas kandidátu biskupství a potom jej odvolal, aniž dokázal proc, a tvrdí, že kandidát není hoden hodnosti, takový biskup se zbavuje hodnosti. Zpet do textu
Poznámka 115: Prav. 18. - Deti kneze nemají navštevovat divadelní predstavení, protože tehdy se pri divadle provádela rouhání a vysmívání krestanstvu. Zpet do textu
Poznámka 116: Prav. 22. - Pravidlo, že jáhen nemá být rukopoložen pred 25 lety, se nyní v církevní praxi nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 117: Prav. 24. - Mauretanie sitifenaká v Africe, která sousedila s Numidií, byla oddelena a mela svého primase. Zpet do textu
Poznámka 118: Prav. 26. - Zakazuje dávat prijímání mrtvým a krtíti je. Zpet do textu
Poznámka 119: Mat. 26,26. Zpet do textu
Poznámka 120: Prav. 28. - Obsahuje soudní rád proti biskupovi. Obvinený dostává lhutu k ospravedlnení behem mesíce nebo dvou. Zpet do textu
Poznámka 121: t.j. z Afriky do Italie a do Ríma. Zpet do textu
Poznámka 122: Prav. 33. - Krome kanonických knih jsou zde obsaženy knihy nekanonické: Tobiáš a Judith. Zpet do textu
Poznámka 123: biskup rímský. Zpet do textu
Poznámka 124: Prav. 34. - Posvátné osoby, když konají liturgii, mají se zdržovati žen. Zpet do textu
Poznámka 125: Prav. 36. - Kneží, kterí byli zbaveni hodnosti pro težké hríchy, nemohou být znova vysveceni na kneze nebo jáhna, ani dokonce znovu pokrteni. Zpet do textu
Poznámka 126: Prav. 37. - Zakazuje se duchovním osobám obraceti se k vyššímu soudu za more, t.j. do Ríma. Zpet do textu
Poznámka 127: t.j. do Italie a do Ríma. Zpet do textu
Poznámka 128: Prav. 39. - Bojí-li se obžalovaný násilí od davu, muže si vybrat jiné blízké místo pro soud církevní. Zpet do textu
Poznámka 129: Prav. 40. - Jestliže biskup pro prospech církve chce nekoho ustanoviti ve vyšší hodnosti, a on odepre, je biskup povinen zbavit ho hodnosti. Zpet do textu
Poznámka 130: Prav. 46. - V staré krestanské církvi byl zvyk prinášeti do oltáre med a mléko na Paschu. Tyto dary se pokládaly na prestol spolecne s chlebem a vínem a posvecovaly. Dary ty, med a mléko, dávali novokrteným místo prijímání. Zpet do textu
Poznámka 131: Prav. 47. - Klerici, t.j. jáhen, podjáhen a žalmista, kterí nejsou ženatí, a zdrženlivci (mnichové) nesmejí pricházet sami k pannám Bohu posveceným. Zpet do textu
Poznámka 132: Prav. 48. - V africké církvi bylo nekolik predních stolcu, které mely významné tituly. Proto vznikaly nepríjemnosti a proto bylo vydáno toto pravidlo. Zpet do textu
Poznámka 133: Prav. 50. - Sv. tajemství oltáre je liturgie, kterou mají konati lacní duchovní. Pouze na velký ctvrtek bylo povoleno konat liturgii po zvláštní veceri, na památku poslední vecere. Trullský snem svým 29. pravidlem, prikázal, aby na Veliký ctvrtek se konala liturgie v lacném stavu. Bylo-li nutno vykonat památku zemrelých a knez obedval, vykonala se vzpomínka bez liturgie. Zpet do textu
Poznámka 134: Prav. 51. - Zakazuje usporádati obedy v chráme pro chudé, vzhledem k tomu, že tyto obedy se pohybovaly mimo rámec slušnosti a skromnosti. Zpet do textu
Poznámka 135: Prav. 52. - Pravidlo obsahuje tri body: 1. biskup urcuje dobu pokání vzhledem k hríchu, 2. knez muže odpustiti hríšníkum v krajním prípade, je-li biskup neprítomen, 3. velikým hríšníkum, kterí svými hríchy vyvolali pohoršení, dává se odpuštení pred branou chrámovou. Zpet do textu
Poznámka 136: Prav. 54. - Pro nemocné, kterí nemohou vyjádriti svou víru a vuli ke krtu, lze vzíti za svedky druhé lidi, kterí potvrzují, že nemocný, když byl zdráv, vyslovil prání dáti se pokrtíti. Zpet do textu
Poznámka 137: Prav. 55. - Divadelní predstavení se posmívalo krestanum Proto herci krestané podléhali epitimii. Zpet do textu
Poznámka 138: Prav. 57. - Donatisté byli rozkolníci v africké církvi. V cele jejich byl biskup Donát. Kdo k nim pristupoval, toho krtili a pristoupil-li k nim knez, znovu ho svetili. Církev uznávala jejich krest a povolovala knežské svecení tem, kdož byli donatisty pokrteni. Zpet do textu
Poznámka 139: Prav. 59. - Nelze opakovati krest a rovnež tak rukopoložení, bylo-li správne vykonáno. Zpet do textu
Poznámka 140: Prav. 60. - Biskupa svetí tri biskupové. Zpet do textu
Poznámka 141: Prav. 61. - Lid má právo voliti si biskupa. Zpet do textu
Poznámka 142: Prav. 63. - Biskup má každý rok navštevovat svou eparchii. Zpet do textu
Poznámka 143: Prav. 64. - Bez souhlasu biskupa oblasti nelze ustanovovat nového biskupa na novou eparchii. Zpet do textu
Poznámka 144: Prav. 65. - Biskup nesmí prijímat kleriky, duchovní osoby z druhé eparchie bez souhlasu jejich biskupa. Zpet do textu
Poznámka 145: Prav. 66. - Dává právo karthagenskému biskupu svetiti biskupy a premistovati kleriky z jedné eparchie do druhé. Zpet do textu
Poznámka 146: Prav. 68. - Osoby, které byly pokrteny donatistickými biskupy, možno prijímati do kleru, svetiti na kneze. Zpet do textu
Poznámka 147: Toto pravidlo hovorí na snemu Aurelij, biskup karthagenský. Zpet do textu
Poznámka 148: Ef. 4,5,6. Zpet do textu
Poznámka 149: Písen písní 2, l4. Zpet do textu
Poznámka 150: Shorarecení bratri, jejichž mínení a rady ocekává zde snem, jak vidno z predešlých slov Aureliových v aktech tohoto snemu jsou: Anastazij, biskup rímský a Venerij, biskup milánský. Mínení techto dvou stolcu považuje Aurelij za nutné k zachování církevní jednomyslnosti, protože biskup rímský a milánský predtím se domnívali, že donatisté nemají býti prijímáni do kleru. Zpet do textu
Poznámka 151: Prav. 72. - V církevní praxi se neužívá. Zpet do textu
Poznámka 152: Prav. 77. - Predpisuje, aby se s donatistickými rozkolníky postupovalo mírne. Zpet do textu
Poznámka 153: Prav. 79. - Donatisté v duchovní hodnosti prijímají se do církve v této hodnosti. Zpet do textu
Poznámka 154: Prav. 61. - Duchovní osoby mají se zdržovat žen, když slouží liturgii. Zpet do textu
Poznámka 155: Prav. 83. - Deti, pro jejichž krest není dukazu, nutno znovu pokrtíti. Zpet do textu
Poznámka 156: Prav. 84. - Církevní praxe nepoužívá Zpet do textu
Poznámka 157: Prav. 86. - Rovnež se nepoužívá v církevní praxi. Zpet do textu
Poznámka 158: Prav. 88. - Biskup Kreskonij nezákonne zaujal druhý stolec a byl pozván na snem k soudu. Zpet do textu
Poznámka 159: Prav. 89. - Predepisuje obnoviti porádek v hyponských eparchiích. Zpet do textu
Poznámka 160: Prav. 92. - Biskup nesmí jmenovati svým dedicem bludare nebo pohana. Zpet do textu
Poznámka 161: Prav. 94. - Zakazuje modlitební shromáždení krestanu pri lživých památnících mucedníku. Zpet do textu
Poznámka 162: Prav. 96. - Biskup karthagenský muže podpisovati poselství jménem všech biskupu. Zpet do textu
Poznámka 163: Prav. 99. - Biskup Maximián byl rozkolník, potom se vrátil k pravoslaví. Lid ho nechtel prijmout, proto resignoval. Zpet do textu
Poznámka 164: Prav. 100. - Kdo byl rukopoložen na biskupa, dostával o tom dekret. Zpet do textu
Poznámka 165: Bezpochyby Aurelij, biskup karthagenský, predseda snemu. Zpet do textu
Poznámka 166: Mat. 5,9. Zpet do textu
Poznámka 167: Prav. 113. - Biskup Maurentij z Nové Germanie (Numidie v Africe) byl obžalován pred snemem. Nelze ve smyslu tohoto pravidla z vule lidu urážeti biskupa. Zpet do textu
Poznámka 168: Prav. 114. - Mezi biskupem rímským a alexandrijským vznikl spor pro Jana Zlatoústého, jehož vypudil Theofil alexandrijský. Rímský biskup Innokentij vyobcoval z církevního obecenství Theofila, biskupa alexandrijského. Pro církevní pokoj snem rozhodl obrátiti se k rímskému papeži Innokentiji, aby se smíril s biskupem alexandrijským. Zpet do textu
Poznámka 169: Prav. 115. - Když žena svévolne bez zákonitého duvodu opustí muže, nebo muž ženu, nemohou uzavírati nové manželství. Jsou povinni se smírit a pokracovati v manželském živote. Zpet do textu
Poznámka 170: Prav. 118. - Zámorské kraje jsou rímská církev. Zpet do textu
Poznámka 171: Prav. 119. - V církevní praxi se nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 172: Prav. 122. - Kdo si preje prijmouti krestanství, musí tak ucinit dobrovolne, nikoliv z prinucení. Zpet do textu
Poznámka 173: Prav. 123. - Adam nebyl stvoren smrtelným. Zpet do textu
Poznámka 174: Prav. 124. - Deti nutno krtíti pro ocištení z prarodicovského hríchu. Zpet do textu
Poznámka 175: Rím. 5,12. Zpet do textu
Poznámka 176: 1.Kor. 8,1. Zpet do textu
Poznámka 177: Žalm 94,10. Zpet do textu
Poznámka 178: 1.Jan 4,7. Zpet do textu
Poznámka 179: Prav. 127. - Bez milosti nemužeme vykonat nic dobrého. Zpet do textu
Poznámka 180: Prav. 128. - Kdo ríká, že nemá hrích, mluví lež. Zpet do textu
Poznámka 181: 1.Jan 1,8. Zpet do textu
Poznámka 182: 1.Jan 1,9. Zpet do textu
Poznámka 183: Prav. 129. - Když se svatí modlí slova "odpust nám naše viny", modlí se i za sebe a za své hríchy. Zpet do textu
Poznámka 184: Mat. 6,12. Zpet do textu
Poznámka 185: Jak. 3,2. Zpet do textu
Poznámka 186: Žalm 143,2. Zpet do textu
Poznámka 187: 3.Král. 8,16. Zpet do textu
Poznámka 188: Job 37,7 (text církevneslov.). Zpet do textu
Poznámka 189: Dan. 9,5. Zpet do textu
Poznámka 190: Dan. 9, 20. Zpet do textu
Poznámka 191: Prav. 130. - Temito slovy "odpust nám naše viny" svatí nevyjadrují svou pokoru, nýbrž mluví pravdu o svých hríších. Zpet do textu
Poznámka 192: Prav. 131. - Když rozkolníci - donatisté prijímali pravoslaví, zustávali pod mocí svého biskupa, pod nímž byli do vzniku rozkolu. Zpet do textu
Poznámka 193: Prav. 134. - Žádný biskup nesmí sobe prisvojovati verící lid, který de facto byl pod mocí jiného biskupa. Zpet do textu
Poznámka 194: Svetský nácelník, povinný spolucinností s biskupem, aby bludari se nevyhýbali, když byli pozváni k presvedcování nebo k odpovednosti. Zpet do textu
Poznámka 195: Prav. 139. - Kneží a jáhni jsou povinni obraceti se k vyššímu soudu Africké církve, nikoliv však k rímské církvi. Zpet do textu
Poznámka 196: do Ríma. Zpet do textu
Poznámka 197: Prav. 140. - Episkop nesmí udeliti mnišský rád panne pred 25. rokem jejího veku. Jenom v prípade smrtelného nebezpecí jako výjimku muže udeliti mnišství pred 25. rokem. Zpet do textu
Poznámka 198: Prav. 141. - Soudci, o nichž se mluví, byli biskupové, kterí obdrželi plnou moc od každé eparchie, aby ukoncili zasedání snemu. Zpet do textu
Poznámka 199: Prav. 144. - Neužívá se v církevní praxi. Zpet do textu
Poznámka 200: Prav. 145. - Kdo na soude nemuže dokázati jeden prestupek, nemuže vznášeti žalobu z dalších precinu. Zpet do textu
Poznámka 201: Prav. 147. - Jestliže biskup nekoho proti zákonu vyloucil z církve pro hrích, který mu byl zjeven pri zpovedi, takový biskup zbavuje se církevního obecenství, t.j. bývá odloucen. Zpet do textu
Poznámka 202: Knez Apijarij byl za ruzné zlociny zbaven hodnosti od svého biskupa Urbana afrického, a obrátil se s odvoláním k rímskému papeži. Papež Zosima prijal odvolání a ve svém poselství k africkým biskupum se vyjádril, že má právo vyššího soudu nad biskupem a dokonce nad africkým snemem. Z toho duvodu byl sezván africký snem na r. 419. Mezitím papež Zosim zemrel a byl zvolen papežem Bonifácij, který pokracoval v akci svého predchudce vuci karthagenskému snemu. Snem karthagenský napsal poselství papeži Bonifáciji jako odpoved na list papeže Zosima. Africtí biskupové psali, že se nemohou vyjádriti o právu apelace, dokud nedostanou originál pravidel prvního všeobecného snemu. Apijarij ucinil pokání a byl znovu ustanoven v hodnosti. Avšak potom spáchal další zlociny a znovu byl zbaven hodnosti. Opakoval svou cestu do Ríma. Bonifácij pak zemrel a papežem byl zvolen Celestin, který navrátil hodnost Apiariji a poslal ho do Karthageny, žádaje, aby bylo zrušeno rozhodnutí o zbavení hodnosti Apiarije. Karthagenský snem zacal zkoumati záležitost Apiariovu a když ji vyrídil, napsal poselství papeži Celestinu, v nemž sdeluje, že Apiarij na snemu uznal své zlociny, a žádá rímského papeže, aby neprijímal do církevního obecenství vyloucené kleriky. Snem neuznal papeži rímskému práva vmešování do soudních záležitostí karthagenské církve. Zpet do textu
Poznámka 203: Prav. 2. - Zakazuje udíleti mnišské postrižiny bez prítomnosti duchovního otce, který vezme nového mnicha na poslušenství. Zpet do textu
Poznámka 204: Prav. 5. - Zakazuje prijímat do mnišství bez tríleté zkušební lhuty. Zpet do textu
Poznámka 205: Prav. 6. - Mnich nesmí mít svého majetku, nýbrž jeho majetek pripadne monastýru. Zpet do textu
Poznámka 206: Skut. 4,32. Zpet do textu
Poznámka 207: Prav. 10. - Zakazuje bráti, prisvojovati si a poskvrnovati církevní predmety; kdo tak uciní z duchovních, je zbaven hodnosti. Zpet do textu
Poznámka 208: Sv. Rehor Nys. prav. 8. Zpet do textu
Poznámka 209: Apošt. prav. 73. Zpet do textu
Poznámka 210: Prav. 2. - Biskup, který prijme velikou schimu (velké sliby), ztrácí hodnost biskupa. Zpet do textu

________________________________________

Poznámka 1: Prav. 1. - Prikazuje ukonciti veliký pust o pulnoci. Zpet do textu
Poznámka 2: hl. 28, v.1. Zpet do textu
Poznámka 3: hl. 20, v.1. Zpet do textu
Poznámka 4: hl. 24, v.1. Zpet do textu
Poznámka 5: hl. 16, v.2. Zpet do textu
Poznámka 6: hl. 28, v,1-6. Zpet do textu
Poznámka 7: hl. 20, v.1. Zpet do textu
Poznámka 8: hl.23, v.55, hl. 27. v.1-2. Zpet do textu
Poznámka 9: hl. 16, v.1-2. Zpet do textu
Poznámka 10: Mar. hl. 16, v.6. Zpet do textu
Poznámka 11: Prav. 2. - Ženy, které mají menses, nemají vcházet do chrámu a prijímati, dokud se neocistí. Zpet do textu
Poznámka 12: Prav. 4. - se týká kneze, který mel poluci. Jestli se mu stala bez jeho vlivu (na pr. pro presycení, požití alkoholu aj.), po proctení stanovených modliteb trebníku, muže liturgii vykonati. Jestli se mu tak stalo pro nezdrženlivost v jídle a pití, nesmí konat liturgii. Zpet do textu
Poznámka 13: Rím. 14,23. Zpet do textu
Poznámka 14: Pravidla jeho se vztahují na krestany, kterí v dobe pronásledování odpadli od krestanství. Zpet do textu
Poznámka 15: Luk. 13,6-9. Zpet do textu
Poznámka 16: Mat. 21,19. Zpet do textu
Poznámka 17: Kaz. 1,15. Zpet do textu
Poznámka 18: Iz. 64,24. Zpet do textu
Poznámka 19: Iz. 57,20-21. Zpet do textu
Poznámka 20: Iz. 9,6. Zpet do textu
Poznámka 21: Luk. 17,21. Zpet do textu
Poznámka 22: Rím. 10,8-10. Zpet do textu
Poznámka 23: Ef. 6,9. Zpet do textu
Poznámka 24: Kol. 3,11. Zpet do textu
Poznámka 25: Kol. 4,1. Zpet do textu
Poznámka 26: Prísl. 24,16. Zpet do textu
Poznámka 27: Mat. 26,41. Zpet do textu
Poznámka 28: Luk. 11,4. Zpet do textu
Poznámka 29: Mar. 14,48. Zpet do textu
Poznámka 30: Mat. 10,17-l8. Zpet do textu
Poznámka 31: Mat. 10,23. Zpet do textu
Poznámka 32: Skut. 7,60. Zpet do textu
Poznámka 33: 2.Kor. 11,32. Zpet do textu
Poznámka 34: Skut. 14,22. Zpet do textu
Poznámka 35: Žid. 11,32. Zpet do textu
Poznámka 36: Filip. 1,23-24. Zpet do textu
Poznámka 37: Luk. 14,29-30. Zpet do textu
Poznámka 38: Mt. 16,26. Zpet do textu
Poznámka 39: Luk. 16,13. Zpet do textu
Poznámka 40: Prísl. 13,8. Zpet do textu
Poznámka 41: Skut. ap. 17,9-10. Zpet do textu
Poznámka 42: Skut. 19,30-31. Zpet do textu
Poznámka 43: I.M. 19,17. Zpet do textu
Poznámka 44: Skut. 12,18-19. Zpet do textu
Poznámka 45: Iz. 8,3-4. Zpet do textu
Poznámka 46: Mat. 2,12,16. Zpet do textu
Poznámka 47: List byl napsán k arcibiskupu alexandrijskému, který podle dávného obyceje se nazývá též "papežem". Zpet do textu
Poznámka 48: 1.Kor. 6,13. Zpet do textu
Poznámka 49: Mat. 15,11. Zpet do textu
Poznámka 50: 5.Mojž. 22, 26-27. Zpet do textu
Poznámka 51: 1.Mojž. 18,23. Zpet do textu
Poznámka 52: Ef. 5,6-13. Zpet do textu
Poznámka 53: Jozue 7. Zpet do textu
Poznámka 54: 5.Mojž. 22,1-3. Zpet do textu
Poznámka 55: 2.Mojž. 23,4-5 (dle círk. sl. textu) Zpet do textu
Poznámka 56: Nekterí mnichové byli pohoršováni svými sny, zvlášte když následovala poluce, kterou oni považovali za poskvrnení telesné cistoty. Obrátili se o radu ke ctihodnému Ammunu, který napsal sv. Athanasiji. V odpovedi na tuto otázku napsal poselství, v nemž píše, že nevedomé telesné poskvrnení není hríchem. Zpet do textu
Poznámka 57: 2. Kor. 2,15. Zpet do textu
Poznámka 58: Tit. 1,15. Zpet do textu
Poznámka 59: Skut. 17,28. Zpet do textu
Poznámka 60: Mat. 15,11. Zpet do textu
Poznámka 61: Kor. 8,8. Zpet do textu
Poznámka 62: 1.Mojž. 1,28. Zpet do textu
Poznámka 63: Žid. 13,4. Zpet do textu
Poznámka 64: Žalm 119,25. Zpet do textu
Poznámka 65: Žid. 13,14. Zpet do textu
Poznámka 66: Žalm. 51,12. Zpet do textu
Poznámka 67: Žalm. 51,14. 12 Žalm. 51,15. Zpet do textu
Poznámka 68: Svetec v nem vysvetluje, jak postupovati s bludari, kterí precházejí do pravoslaví z ariánství. Ti, kterí byli prinuceni násilím prijmouti ariánství, mohou obdržeti odpuštení. Vudcové a obránci bludu, kterí jsou v knežském stavu, prijímají se do pravoslaví jako laici. Zpet do textu
Poznámka 69: 2.Kor. 3,2. Zpet do textu
Poznámka 70: Pod jménem "bývalého násilí" sv. Athanasij chápe bývalé utlacování pravoslavných od ariánu. Zpet do textu
Poznámka 71: Pod názvem bezbožnost zde se rozumí ariánství; pod jménem padlí ti, kterí odpadli k obecenství s ariány; a pod jménem predstavitelu bezbožnosti ti, kterí prešli k ariánství a získávali pro ne i druhé. Zpet do textu
Poznámka 72: List tento obsahuje výpocet kanonických knih Starého a Nového zákona. Zpet do textu
Poznámka 73: 2.Kor. 11,3. Zpet do textu
Poznámka 74: Název knih apokryfních dle prekladu z reckého znamená knihy tajné. Bludari dávali tento název podvrženým knihám, jež sestavovali, aby lépe presvedcili, že nebyly nove složeny, nýbrž pouze neznámé a jakoby skryté. Zpet do textu
Poznámka 75: Mat. 22,29. Zpet do textu
Poznámka 76: Jan 5,39. Zpet do textu
Poznámka 77: Pod názvem Ucení apoštolu sv. Athanasij nepochybne chápe Ustanovení apoštolská, jež uvádí poslední pravidlo sv. apoštolu. Zpet do textu
Poznámka 78: Prísl. 7,28. Zpet do textu
Poznámka 79: tzv. "cistí", II,7. Zpet do textu
Poznámka 80: Prav. 2. - Vražda plodu v útrobe podléhá desetiletému zákazu prijímání. Zpet do textu
Poznámka 81: Naum. 1,9 (text církevneslovanský). Zpet do textu
Poznámka 82: Prav. 4. - Druhé manželství podléhá zákazu prijímání po dobu jednoho roku, tretí manželství po dobu peti let. Carihradský snem r. 920 zakázal ctvrté manželství. Zpet do textu
Poznámka 83: Jan 4,18. Zpet do textu
Poznámka 84: Prav. 7. - Kdo spáchá smilstvo s mužem nebo se zvíretem, podléhá zákazu prijímání na 15 let. Vrah, travic, carodej, kouzelník má zákaz prijímání 20 let. Zpet do textu
Poznámka 85: Prav. 8. - Neúmyslné zabití se trestá deseti lety epitimie, úmyslná vražda dvaceti lety. Zpet do textu
Poznámka 86: Prav. 9. - Jestliže muž nebo žena upadne do cizoložstva nutno manželství rozvésti. Zpet do textu
Poznámka 87: Mat. 5,32. Zpet do textu
Poznámka 88: 1.Kor. 6,16. Zpet do textu
Poznámka 89: Jerem. 3,1 (dle církevneslov. textu). Zpet do textu
Poznámka 90: Prísl. 18,23 (dle církevneslov. textu) 5 1.Kor. 7,16. Zpet do textu
Poznámka 91: Prav. 10. - Byly prípady, že nekdo ucinil prísahu, že neprijme svecení anebo, že nikdy neopustí místo služby, pro níž byl rukopoložen. V pravidle se mluví o knezi Kiriakovi, který prísahal, že zustane navždy v jednom míste. Sv. Basil nepovolil porušení takové prísahy. Zpet do textu
Poznámka 92: 2.Mojž. 21,18-19. Zpet do textu
Poznámka 93: Prav. 12. - Kdo dvakrát uzavíral manželství, nemuže býti vysvecen na duchovního. Zpet do textu
Poznámka 94: Prav. 13. - Zabití ve válce nepovažuje se za vraždu, nebot vojín na vojne brání víru. Radu, aby vojíni se zdrželi tri léta sv. prijímání, neuskutecnoval ani sv. Basil a odvolal se na sv. Athanasije. Vražda se zakazuje, ale zabití na vojne se nejen povoluje, nýbrž nutno je pochváliti, procež tem, kterí na vojne zabíjeli, vzdáváme velkou cest a stavíme jim památníky. Zpet do textu
Poznámka 95: Viz list sv. Athanasia k mnichu Ammunu. Balsamon a Zonara souhlasne poznamenávají, že rada, již sv. Basil navrhuje, nevešla vubec v platnost, jak pro nevhodnost, tak z duvodu, vyložených na pocátku tohoto pravidla. Zpet do textu
Poznámka 96: Toto se vztahuje k reckému textu žalm 8 verše 9, jelikož nekteré gramatické odchylky daly podnet sv. Amfilochiji k dotazu sv. Basilu k vysvetlení. Zpet do textu
Poznámka 97: Dále jsou zde uvedeny zigény, koprivy a hrebeny, jichž bližší pojmenování není známo. Zpet do textu
Poznámka 98: 2.Král. 5,1. Zpet do textu
Poznámka 99: Prav. 17. - je ve spojitosti s prav. 10. Hovorí se o knezi Dianoru, který jasne prísahal, že nebude konat knežskou službu. Knez Dianor nemá sloužit verejne, aby nepohoršil lid porušením prísahy, nýbrž má konati bohoslužby soukrome. Zpet do textu
Poznámka 100: 1.Tim. 5,11-12. Zpet do textu
Poznámka 101: Prav. 19. - Spáchá-li mnich smilstvo, je podroben sedmileté epitimii. Zpet do textu
Poznámka 102: Prav. 20. - Slib má platnost pouze tenkrát, byl-li ucinen ve chráme, podle církevních pravidel. Zpet do textu
Poznámka 103: Rím. 3,19. Zpet do textu
Poznámka 104: Prav. 2l. - Sv. Basil odsuzuje neospravedlnené odsouzení nevery muže a ženy. V šestém století církev vyrovnala manželská práva mezi mužem a ženou. Cizoložství je tudíž nezákonitý styk s cizí ženou nebo s cizím mužem. Smilstvo pak je nezákonitý svazek se svobodnými. Zpet do textu
Poznámka 105: Jer. 10,1 (círk. slov. text) Zpet do textu
Poznámka 106: Prísl. 18,23 (církevneslov. text). Zpet do textu
Poznámka 107: Prav. 23. - Zakazuje subcesivní manželství s dvema sestrami nebo s dvema bratry. Zpet do textu
Poznámka 108: List k Diodoru Tarskému pravidlo 87. Zpet do textu
Poznámka 109: Prav. 24. - Hovorí o zvláštních vdovách, které se nazývaly "církevní" vdovy. (1. Tim. 5,3). Má-li vdova méne než 60 let, podléhá jednorocní epitimii. Jestli je starší 60 let, zakazuje se jí prijímání, dokud nezanechá manželství. Zpet do textu
Poznámka 110: Prav. 26. - Smilstvo je svazek mimo manželství mezi svobodnými osobami; trest za smilstvo je 7 let. Zpet do textu
Poznámka 111: Prav. 27. - Knez, který vstoupil do nesprávného manželství, t.j. oženil se se ženou, která je mu príbuzna, takže v tomto príbuzenském vztahu je manželství zakázáno, je povinen zrušiti manželství a nesmí konat bohoslužby. Zpet do textu
Poznámka 112: 1 Tim. 4,4. Zpet do textu
Poznámka 113: Prav. 29. - Zakazuje prísahu ke zlému. Kdo prísahal, že uciní neco zlého, nesmí zlo vykonat a jeho prísaha je zlocin. Zpet do textu
Poznámka 114: Žalm 119,106 (círk. slov. text má dodatek: nikoliv hrích spáchati). Zpet do textu
Poznámka 115: Prav. 32. - Smrtelným hríchem je zde smilstvo a cizoložstvo. Zpet do textu
Poznámka 116: Prav. 33. - Žena, která porodí na ceste a úmyslne odloží díte, takže toto zemre, podléhá dvacetileté epitimii. Zpet do textu
Poznámka 117: Prav. 40. - Nemá církevního použití. Zpet do textu
Poznámka 118: Prav. 45. - Kdo prijal krestanství a neplní Kristova prikázání, nesmí se nazývati krestanem. Zpet do textu
Poznámka 119: Mat. 5,32. Zpet do textu
Poznámka 120: Prav. 50. - Tretí manželství podléhá petileté epitimii. Zpet do textu
Poznámka 121: Prav. 52. - Žena, která se zlým úmyslem zanechala díte na ceste a ono zahynulo, podléhá epitimii jako vražedkyne (20 let). Jestliže nemohla díte zachrániti, ac chtela, odpouští se jí. Zpet do textu
Poznámka 122: Prav. 53. - Církevní praxe nepoužívá. Zpet do textu
Poznámka 123: Prav. 58. - Za cizoložství je 15 let epitimie. Cizoložstvo je telesný svazek vdaných a ženatých z jiných manželství. Zpet do textu
Poznámka 124: Prav. 59. - Smilník podléhá sedmileté epitimii. Smilstvo je telesný svazek mezi svobodnými. Zpet do textu
Poznámka 125: Prav. 60. - Spáše-li mnich smilstvo, dostane 15 let epitimii. Zpet do textu
Poznámka 126: Prav. 62. - Smilstvo mezi muži se trestá 15 lety epitimie. Zpet do textu
Poznámka 127: Prav. 63. - Smilstvo se zvíretem - 15 let epitimie. Zpet do textu
Poznámka 128: Prav. 64. - Porušení prísahy - 10 let epitimie. Zpet do textu
Poznámka 129: Prav. 66. - Kdo vykope hrob s úmyslem loupeže - 10 let epitimie. Zpet do textu
Poznámka 130: Prav. 70. - Jáhen nebo knez, který dá vášnivý milostný polibek žene, budiž zbaven hodnosti. Zpet do textu
Poznámka 131: Prav. 73. - Kdo se zrekl Krista, podléhá epitimii do konce života. Zpet do textu
Poznámka 132: Prav. 74. - Dává biskupu právo odpustiti hríšníku, který se uprímne kaje. Zpet do textu
Poznámka 133: Prav. 77. - Kdo bez zákonité príciny vypudil ženu a bere si druhou, podléhá patnáctileté epitimii. Zpet do textu
Poznámka 134: Prav. 78. - Kdo se postupne ožení se dvema sestrami - 15 let epitimie. Zpet do textu
Poznámka 135: 3 Mojž. 18,18. Zpet do textu
Poznámka 136: Rím. 3,19. Zpet do textu
Poznámka 137: pozn. prekl.: v textu církevne-slovanském. Zpet do textu
Poznámka 138: 3.Mojž. 18,3. Zpet do textu
Poznámka 139: Amos 2,7. Zpet do textu
Poznámka 140: Ef. 5,3. Zpet do textu
Poznámka 141: 3.Mojž. 18,6. Zpet do textu
Poznámka 142: 1 Kor. 7, 29-31. Zpet do textu
Poznámka 143: 1.Mojž. 1,28. Zpet do textu
Poznámka 144: 1.Kor. 7,9. Zpet do textu
Poznámka 145: 1.Sol. 4,4-5. Zpet do textu
Poznámka 146: Prav. 88. - Sv. Basil píše sedmdesátiletému presbyteru Rehorovi, že nesmí držeti v dome ženu. To zakazuje 3. pravidlo prvního všeobecného snemu. Zpet do textu
Poznámka 147: Rím. 14,13. Zpet do textu
Poznámka 148: Žid. 12,14. Zpet do textu
Poznámka 149: Skut. 8,20. Zpet do textu
Poznámka 150: 1.Kor. 11,16. Zpet do textu
Poznámka 151: 1.Tim. 6,10. Zpet do textu
Poznámka 152: Kolos. 3,5. Zpet do textu
Poznámka 153: 1.Mojž. 2,8. Zpet do textu
Poznámka 154: 1.Mojž. 1,5 (círk. slov. text). Zpet do textu
Poznámka 155: Svetec chápe slavosloví, pronášené v této podobe: Sláva Otci i Synu se svatým Duchem. Zpet do textu
Poznámka 156: 1.Kor. 11,2. Zpet do textu
Poznámka 157: 2.Sol. 2,15. Zpet do textu
Poznámka 158: 5.Mojž. 19,15. Zpet do textu
Poznámka 159: Žalm. 112,5-6. Zpet do textu
Poznámka 160: Iz. 5,20. Zpet do textu
Poznámka 161: 1.Sol. 4,4. Zpet do textu
Poznámka 162: Prísl. 5,20. Zpet do textu
Poznámka 163: Kol. 3,8. Ef. 4,31. Zpet do textu
Poznámka 164: Kol. 3,5. Zpet do textu
Poznámka 165: 1.Tim. 6,10. Zpet do textu
Poznámka 166: Ef. 4,28. Zpet do textu
Poznámka 167: 2.Mojž. 21,12; Joz. 7. Zpet do textu
Poznámka 168: 2.Mojž. 20,12. Zpet do textu
Poznámka 169: Prav. 2. - Duševne chorý nemuže být pokrten. Zpet do textu
Poznámka 170: Prav. 3. - Neuráží-li duševne chorý tajemství prijímání, muže je obdržet. Zpet do textu
Poznámka 171: Prav. 5. - Muž a žena, kterí v noci obcovali, nemohou získat druhého dne svaté prijímání. Zpet do textu
Poznámka 172: Prav. 1. - Prikazuje pust v predvecer Zjevení Páne, jestli dokonce pripadne na nedeli. Zpet do textu
Poznámka 173: Prav. 3. - Knez, který spáchá smilstvo pred svecením, zbavuje se hodnosti. Zpet do textu
Poznámka 174: Prav. 9. Jedná o smilstvu spáchaném knezem. Zpet do textu
Poznámka 175: Pravidla 8, 19. Zpet do textu
Poznámka 176: Prav. 1. - O biskupu, který nesprávne byl zbaven hodnosti. Biskupa smí soudit pouze snem biskupu. Zpet do textu
Poznámka 177: 3.Mojž. 15,31 (círk. slov. text). Zpet do textu
Poznámka 178: Prav. 5. - V církevní praxi se nevyskytuje, nebot katechumenská instituce zanikla. Zpet do textu
Poznámka 179: Mat. 10,8-9. Zpet do textu
Poznámka 180: Skut. 8,23. Zpet do textu
Poznámka 181: Mat. 6,24. Zpet do textu
Poznámka 182: Mat. 6,24. Zpet do textu
Poznámka 183: Iz. 40,2. Zpet do textu
Poznámka 184: Ezech. 36,6. Zpet do textu
Poznámka 185: Skut. 20,26. Zpet do textu
Poznámka 186: 1.Sam. 2,30. Zpet do textu
Poznámka 187: 1.Tim. 3,2; Tit. 1,9. Zpet do textu
Poznámka 188: Mat. 10,8. Zpet do textu
Poznámka 189: Skut. 8,20. Zpet do textu
Poznámka 190: Žalm. 115,12. Zpet do textu
Poznámka 191: Mich. 3,11. Zpet do textu
Poznámka 192: Toto a další pravidla se v Pidalionu pripisují Janu Postníkovi. Zpet do textu

________________________________________

Kánony - rejstrík


.
JMENNÝ A VECNÝ REJSTRÍK.
Adam - stvoren od Boha nesmrtelným. Karth.123.
Agape - viz Vecere lásky.
Alexandrijský biskup - má pravomoc v Egypte, Libyi a Pentapolu, I.6, II.2. Poradí jeho stolce mezi ostatními predními stolci VI.36.
Ambon - neposvecená osoba nesmí s neho císti, VI.33; ani mnich VII.14. (Je to kazatelna, vetšinou polokruhový výstupek ze soleje (vyvýšené místo pred ikonostasem) pred královskou bránou ikonostasu smerem od oltáre do chrámové lodi.)
Amfilochij ikonijský - svatý a blahoslavený otec VI.2.
Anathema - prokletí, klatba (vyobcování z Církve = odevzdání vyššímu soudu Božímu).
Andel - kdož opouštejí církev Boží a Krista, aby sloužili andelum jako tvurcum a správcum sveta, predán anatheme (prokletí); Laod.35.
Anomeji - bludari II.1.
Antimins - vyprání, Nicef.1.
Antiochijský biskup - jeho stolec po alexandrijském VI.36.
Apokryfické knihy . - tak nazývali bludari knihy, jež sami sepsali pro oklamání prostých. Ath.
Apolinariané - II.1. Sjednocují se s církví pomocí myropomazání II.7.
Apolinarij - bludar VI.1.
Apoštol - víru odevzdanou od Bohem vyvolených apoštolu nutno zachovávat nedotcenu novotárstvím a menením, VI.1. Pravidla sv. apoštolu prijata mezi církevní zákony VI.2, VII.1. T.zv. apoštolská ustanovení byla napred urcena pro ctení nove pristupujících ke krestanství, (Ath.) ale potom od bludaru porušena a proto odvržena VI.2.
Apotaktité - pri obrácení nutno je sjednocovati s církví krtem. Basil.47.
Ariáni - nesmejí býti pri liturgii spolecne s vernými; Timoth.9; predáni anatheme II.1; pri obrácení nutno je sjednocovati s církví myropomazáním II.7 VI.95; pri obrácení odpadlým k ariánství a býv. predstavitelum ariánství projevováno prominutí, ale nedostávali místa v kleru; a ti, kdož byli zavleceni do ariánství prinucením a násilím po pokání obdrželi odpuštení a místo v kleru. Athan. k Ruf.
Arius - VI.1.
Askese - je dovolená, nekdy zakázaná, Gangr.12, Gangr.21.
Astrolog - viz carodejnictví.
Athanasij - arcibiskup Alexandrijský, svatý a blahosl. otec VI.2; jeho pravidla prijata do církevního zákoníku VI.2.
Aurelij - biskup karthagenský, predseda karthagenského snemu. Karth.1, 3, atd.
Basil - arcibiskup Caesaree Kappadocijské, svatý, blažený, VI.2, bohonosný otec. VI.54.
Beránek - Ježíše Krista Boha našeho nelze zobrazovati v podobe beránka VI.82.
Biskup . -
a/ zvolení a rukopoložení biskupa: biskupa mají ustanovovati dva nebo tri biskupové, apošt.1, Karth.60, ostatne nejlépe všichni biskupové té oblasti, I.4 VII.3. Nebo snem, Ant.19, 23, Laod.12; shromáždí-li se všichni k volbe, lépe, Ant.19; je-li to svízelné, nutno, aby se sešli aspon tri a neprítomní vyjádrí souhlas písemne I.4 VII.3 Ant.19; Volba má býti v prítomnosti metropolity, který písemne svolává ostatní biskupy na snem, Ant.19, potvrzuje volbu, I.4 nacež se koná rukopoložení I.4. IV.28 VII.3 karth.13. - Ustanovení tomuto odporující neplatí, Ant.19, a ustanovený bez souhlasu metropolitova, nesmí býti biskupem. I.6. - Jak postupovati, zpozdí-li jeden biskup, Sard.6, rozhoduje vetšina hlasu volicu, I.6; Ant.19, zvláštní ustanovení o tom, Karth.61; Každá volba biskupa, provedená svetskými predstavenými, je neplatná, VII.3. Kdo pomocí svetských predstavených obdržel biskupskou moc má býti svržen a odloucen a s ním všichni, kdož jsou ve spolecenství, apošt.30. Rovnež neplatí, ustanoví-li sobe biskup nástupce v biskupské hodnosti, koho chce sám, apošt.76, Ant.23. Rukopoložení se nemá odkládati více než tri mesíce, krome nevyhnutelné nutnosti; IV.25; Karth.89. Nelze ustanoviti biskupa v církvi, kde biskup žije, car.a16, anebo pro ves ci malé mesto, jen když vzroste pocet obyvatel; nutno ustanovovat v tech mestech, kde dríve byli biskupové, Sard.6; Nelze ustanoviti biskupa, kde ho dríve nemeli. bez souhlasu místního biskupa, Karth.64, 67, 111. Svetitelé jsou povinni pripomínat svecenci ustanovení snemu, aby nejednali proti rozhodnutí snemu, Karth.25;
b/ vlastnosti biskupu. - Biskupem mají býti ustanoveni lidé dávno osvedcení v slovu víry a v živote podle pravého slova, Laod.12, VII.2; kterí ucinili všechny ve svém dome pravoslavnými krestany, Karth.45; Nelze obratem povyšovati na biskupa toho, kdo teprve prešel z pohanského žití anebo se obrátil z hríšného zpusobu života, apošt.80, I.2; Laik nebo mnich smejí býti povýšeni na biskupství po proverení na nižších stupních církevních, Sard.10; Car.a.17; Pachatel neúmyslného zabití, Rehor.Nis.5; hluchý nebo slepý nemuže býti biskupem, apošt.78; ale jednooký a na nohou poškozený muže, apošt.77; biskup nemuže býti ženat VI.12.
c/ Povinnosti biskupa. Biskup nutne má býti pri záležitostech církevních, Ap.81, má udržovati vedoucí posvátnou péci s duchovní pevností, List.III , biskupu prísluší spravovati svou eparchii s náležitou pozorností, ustanovovati presbytery a jáhny, pripravovat myro, posvecovati panny a uvážlive vyrizovati všechny záležitosti, Ant.9, Karth.6, navraceti zbloudilou a hadem zranenou ovecku lécit, VI.102; svecením na hodnosti kleru predbežne pripomínat ustanovení snemu, Karth.25; biskup má dostávat informace o služebnících církve a míti jejich seznam s oznacením, kdo je ustanovil a jaký je jejich život, Basil.89. Je povinen ve všechny dny, zvlášte v nedelních dnech ucit kler a lid zbožnosti, apošt.58, VI.19. na základe Písma a podání bohonosných otcu, VI.19. Písmo vysvetlovati tak, jak vyložili ucitelé církve ve svých spisech, VI.19; je povinen poucovati nemravného výkladem a presvedcováním, nekdy též církevními epitimiemi, nikoliv se na neho vzpínati bicem a bitím, Car.a.9, apošt.27; je povinen pronášeti v modlitbách jméno svého oblastního biskupa nebo metropolity, Car.a.14; biskupa nelze obvinovati, když z neznalosti ustanoví nehodného knezem nebo jáhnem. Theof.3, 5.
d/ Omezení biskupské moci. - Každá eparchie je povinna zachovávati bez omezení jí príslušná práva a nikdo z biskupu nemá vztahovati svou moc na jinou eparchii, III.5, Ant.9, Karth.64, 57; nesmí verejne ucit v meste, jež mu nepodléhá, VI.20; zvlášte k ponížení místního biskupa, Sard.11; nesmí precházeti svévolne ze své eparchie do cizí a tam svetiti a zarizovati církevní záležitosti, jemu nepríslušné, lec z rozhodnutí snemu, Ap.14; nebo se souhlasem místního biskupa, Anc.13; ten, kdo svévolne prešel, budiž vrácen k své církvi, a jeho rozhodnutí jsou neplatná, Ap.14, 35, I.15; II.2; IV.5; Ant.13, 21, 22; Sard.1, 2, 3; Karth.59, biskup nemá opoušteti sídlo svého stolce a prejíti k nekterému chrámu ve své eparchii, Karth.82; nesmí více než nutno pecovati o své osobní záležitosti a zanedbávati péci o svuj stolec, Karth.82; nesmí odcházeti na své panství od své eparchie déle než tri týdny; každou nedeli musí býti v nejbližším chráme a sloužiti, ale nechoditi casto do mesta, kde je biskup, Sard.12; jestli prodlí v jiném míste více než šest mesícu bez vážné potreby, ztrácí eparchii, cest a hodnost, Car.a.16; biskup nesmí uchvacovati klerika, patrícího území druhého, a svetiti bez souhlasu jeho biskupa, jinak jeho úkon neplatí, I.16; IV.20; Karth.65, 91, 101, Sard.15; nesmí u sebe zdržovati klerika, odlouceného od druhé církve, VI.18; nesmí prijímati suspendované nebo svržené od druhého biskupa, Ap.16, Ant.3, Sard.13; nesmí prijímat nikoho z cizího monastýru a uvádet do kleru nebo na igumena, Karth.91; nesmí suspendovati nikoho ze stranickosti, I.5, VII.4; nesmí zakazovat sloužení ze stranickosti, VII.4; nesmí zavírat chrám ze stranickosti, VII.4; nesmí vyžadovati peníze nebo cokoliv od podrízených, VII.4; nesmí degradovat jenom z podezrení, vzniklého našeptáváním a pomluvami, Theof.6; nesmí vylucovat z obecenství klerika, který rekl soukrome nejaký hrích, ale nepriznává se na soudu, Karth.147; nesmí rozdelovat území pomocí svetských úradu na dve, aby získal jméno metropolity, IV.12; nesmí obracet pozornost na liché stížnosti, Theof.6; nesmí nikoho ustanovovat na své místo z príbuzných nebo jiného ze stranickosti, Ap.76, Ant.23; nesmí choditi za more, t.j. do Ríma, lec s povolením oblastního biskupa, Karth.32;
e/ ruzné prípady: Biskup, který se neujal své eparchie ne ze své vule, zustane biskupem, ale nevmešuje se do záležitostí církve, v níž žije a vycká na rozhodnutí plného snemu o sobe, Ap.36, Ant.18; biskupové, kterí pro vpád barbaru se neujali svých eparchií, užívají všech práv své moci nad nimi, VI.37; biskup, který vytrpel ve své eparchii pronásledování, nebo byl neprávem svržen a prišel do jiného mesta, prijímati s prátelstvím, Sard.17; biskup, který opustil eparchii pro nemoc, má jméno a cest biskupa, ale nesvetí, nezaujímá chrámy a samovládne neslouží, lec s povolením místního biskupa, list.III ; biskup, jenž se neujímá péce o církev, pro níž byl ustanoven, se odlucuje, dokud se jí neujme, nebo jiný snem nevyrkne nad ním jiné rozhodnutí, Ap.36; Ant.17; biskup, preložený s vyššího stolce na nižší, ponechává si prednost predešlého stolce, VI.39; biskupové, mladší dle vysvecení, vzdávají prednost starším, Karth.97; biskupové malých mest jsou závislí na biskupech velkých mest, Laod.57; biskup který má dostatecný pocet kleriku je povinen vypomoci biskupu potrebnému, Karth.66; písemné zreknutí se úradu vynucené na biskupu strachem a hrozbami, neplatí, Cyr.3; nevinen je biskup, oddelivší se od metropolity nebo patriarchy pro jejich blud, odsouzený otci, Car.a.15; biskup zbavený pro nejakou vinu biskupských funkcí, nesmí zaujímat ani knežské místo, IV.29; byl-li však bez viny odstranen nebo svržen bludari, musí býti znovuustanoven, III.3; IV.29; biskup, který se stal mnichem, nesmí konat archijerejskou službu, Car.b.2;
f/ majetek biskupa: Osobní majetek biskupa má být znám knežím a jáhnum, kterí jsou s ním, Ap.40, Ant.24, klerici jej nesmejí uchvacovati po jeho smrti, IV.22; ani metropolita to nesmí ciniti, VI.35, i kdyby zesnulý nevyúctoval církevní vydání, Cyr.2; biskup má právo odevzdati svuj majetek pri smrti komu chce, Ap.40, Ant.24; ostatne nesmí ustanoviti dedice nepravoslavné, bludare a pohany, Karth.31, 92.
Biskupství - viz episkopie.
Bití otce - Nicef.43.
Bíti, tlouci - knez, presbyter a jáhen, kterí by vlastnorucne nebo prostrednictvím druhých bili hrešící verné nebo urážející neverné, zbavují se své hodnosti, Ap.27, Car.b.3.
Bludar, blud - . Co je bludar, Basil.1; blud se predává anatheme, II.1; s bludari spolecne se nemodliti a nechoditi na modlitbu do jejich shromáždení, Ap.45, 65, Laod.33. Nelze jim povolovati prítomnost na bohoslužbách a modlitbách s verícími, Timoth.9; dokonce ani prístup do Božího domu, setrvávají-li v bludu, Laod.6; nelze od nich prijímati obeti, Ap.46; ani svátecní dary, Laod.37; ani požehnání, Laod.32; ani s nimi spolecne slavit svátky, Laod.37; nelze choditi na bludarské hrbitovy, nebo na t.zv. jejich mucednická místa modlit se a uzdravovat, Laod.9; nelze je pripouštet k svedectví proti biskupu a kleru, Ap.75, II.6; neuzavírati s nimi manželství, lec když prislíbí, že prejdou na pravoslavnou víru, IV.14, VI.72, Laod.10, 31, Karth.30; od bludaru vysvecené nelze považovati za skutecne rukopoložené, Ap.68. S bludari jednati laskave, aby byli získáni pro pokání, Karth.77; uciní-li nekdo z nich pokání pri smrti, nutno prijímati, ale s proverením, Basil.5; proti drzosti bludaru nutno prositi pomoc u císare, Karth.104.
Bohatstvím - spojeným se spravedlností a dobrocinností není nutno opovrhovati, Gangr.21.
Brezen (Mart) - krestané nemají konati 1. brezna pohanské lidové shromáždení, VI.62.
BUH OTEC - jeden, všemohoucí, stvoritel všeho viditelného viditelného i neviditelného, symb. nic. a. car.
Carihrad - Nový Rím, II.3; stolec carihradský má stejná práva jako stolec Starého Ríma a je druhý po nem, IV.28, VI.36, II.3. Proto metropolité oblasti Pontu, Asie, Thrakie a známých i cizích národu po volbe jsou ustanovováni od carihradského stolce, IV.28. (Jiné jméno pro Carihrad - Konstantinopolis, což znamená "Mesto Konstantinovo" - tedy císare sv. Konstantina; dnes se jedná o turecké mesto Istanbul.)
Církev . - eparchie, farnost, církevní úrad nemohou být dedici dedici biskupa nebo presbytera, Ap.76; církev nesmí býti dlouho osirelá nebo býti bez predstaveného, list.III ; Karth.89; pri vybudování nového mesta rozdelení církevních zarízení a farností má se ríditi obcanským a územním rozdelením, VI.38; IV.17; práva církve nutno dbáti a zachovávati, I.6, 7.
Církev - spolecenství verících - má zachovávati vše, prijaté z božských Písem a apoštolského podání, Gangr.21; ruzné zpusoby sjednocení s církví jinoverných, I.19, II.7, VI.95, Laod.7, 8, Basil.1, 47.
Církevní majetek . - má býti znám presbyterum a jáhnum, aby v prípade úmrtí biskupa nebyl církevní majetek zamíchán s biskupským a naopak, Ap.40; Ant.24; všechny církevní veci mají míti seznam, Karth.42; církevní majetek chrániti s pécí a dobrým svedomím, Ant.24, Karth.42; Cyr.2; a používat podle predpisu, Theof.11; nikdo si nesmí prisvojovati církevní dedictví, Theof.10, má býti ve správe a disposici biskupove, Ap.38, 41; není nutno po nem vyžadovati vyúctování vydání z církevních príjmu a príspevku, Cyr.2; muže je používati pro nuzné, na své nutné potreby a pro cestující bratry. Ant.25; pro vdovy a chudé, Theof.11; biskup má ekonoma pro církevní majetek, IV.26; (viz ekonom ); nedovoluje se, aby si biskup a kneží neco prisvojovali z církevních vecí nebo venovali svým príbuzným nebo jim dávali právo spravovat církevní príjmy, Ap.38, Ant.25; církevní majetek se nikomu neprodává a v prípade potreby jsou biskupové povinni referovati k snemu a presbyteri biskupu, Karth.42, VII.12; církev je povinna žádati nazpet svuj majetek, který presbyteri prodali, když nebylo biskupa, Anc.15; kdo si bére pro svou potrebu církevní posvecenou zlatou nebo stríbrnou nádobu nebo závesu, musí býti odloucen, Ap.73.
Církevní obec - viz farnost. (Jinak - parochie.)
Císar, panovník - nikdo nesmí nespravedlive napadati císare, Ap.84; nikdo z kleru nesmí jíti k císari bez povolení biskupa své oblasti a zvlášte biskupa metropolie, Ant.11, 12; Karth.119, II.6. Biskup muže žádati císare o milost pro utlacované, vdovy, sirotky, odsouzené a ty, kdož se k církvi utíkají, Sard.7. -9; nikdo z biskupu nesmí jíti k císari bez jeho písemného pozvání, Sard.7.
Císarský list - IV.12;
Cizí - neprijímati bez pokojných listu, Ant.7. Cizím muže biskup pomáhati z církevního majetku, Ap.41, Ant.25.
Cizoložství . -
A/ pojem: cizoložníkem se nazývá ten, kdo obcuje s cizí ženou, Basil.18, Rehor.Nis.4; k cizoložství náleží sodomie a homosexualita, Rehor.Nis.4; za cizoložníka se považuje:

a/ muž opouštející ženu a pojímající druhou, VI.87, Ap.48, Karth.115, Basil.9, 77;
b/ pojímající cizí snoubenku do manželského spolužití, VI.98;
c/ pojavší pannu Pánu zasvecenou, Basil.18;
d/ kdož vstoupí do manželství, když mu byla vzata cizí žena, jako viník za první, Basil.37;
e/ žena, která opustila muže a vdala se za jiného, VI.87; Karth.115, Basil.9;
f/ žena odlouceného muže, která žila s druhým pred osvedcením o smrti prvního, VI.93, Ap.31;
g/ žena vojína, uzavírající manželství v dobe mužovy nezvestnosti, VI.93, Basil.36;
h/ panna, která dala Bohu slib cistoty, ale pak ho porušila, Basil.18, 60; muž, jehož bez provinení žena opustila, hoden je obecenství a církví, kdežto ona epitimie, VI.87, Basil.35; ženám prikazuje zvyk, aby udržovaly v manželství i neverné muže. Muž, jehož žena opustila, je hoden odpuštení, a ta, jež s ním žije se neodsuzuje, Basil.9.

B/ epitimie pro cizoložníky: prijímají se do obecenství za patnáct let, Basil.7, 88; za sedm let, ciní-li pokání se slzami. VI.87, Basil.77, Anc.20. Viz Post.18.-27.
Celestij - bludar III.1, 4.
Centiriat - biskup karthagenský, Karth.98.
Cestování - v nedeli, Nicef.39.
Cypr (Kypr) - práva jeho biskupa, III.8, VI.39.
Cyprián (Kyprian) - arcibiskup africký a mucedník, VI.2. Jeho pravidlo vydané snemem, který byl pri nem konán, bylo zachováváno pouze v místech, z nichž byli biskupové onoho snemu, VI.2.
Cyril (Kyrill) - arcibiskup alexandrijský, svatý a blahoslavený otec, VI.2. Jeho církevní pravidla prijata do církevního zákona. VI.2.
Carodejnictví . - kouzelnictví. Kdož uciní z neho pokání, podléhá epitimii jako vrah, Basil.65, 72; honici mracen, kouzelníci, výrobci ochranných talismanu, carodejové, hadaci podléhají šestileté epitimii VI.61; kdož v tom setrvají, vyobcují se z církve, tamtéž; kdož vyhledávají kouzelníky, kouzelníci, odevzdávají se petileté epitimii, Anc.24; šestileté VI.61, Basil.83; ti, kdož se uchylují odvrhnuvše víru k carodejum nebo hadacum nebo tem, kdož slibují, že pomocí démonu odvrátí nejakou škodu, podléhají odsouzení jako odpadlíci od víry, Rehor.Nis.3 (viz odpadnutí od víry ) Postn.2.
Cest - cti se sám zbavuje, kdo jedná proti svému souhlasu nebo podpisu, Karth.13; kdo chrání pred trestem odsouzeného klerika, zbavuje se cti, Karth.73.
Cistota - mravní musí býti zachovávána od biskupu, presbyteru, jáhnu (diakonu) a všech, kdož se dotýkají svátosti, Karth.4. viz "kler". Biskupové, presbyteri a jáhni jsou vysvecením vázáni svazkem cistoty, Karth.3.
Cistý . - sebe nazývali následovníci Novata, I.8, Theof.12, VI.95, Basil.1.
Ctrnáctideníci - viz tetratidé, II.7, VI.95.
Ctyricátnice - cili Veliký pust (velikonocní) behem neho se nesmí: 1/ konati plná liturgie, krome soboty a nedelního dne, Laod.49; 2/ svetiti dny narození mucedníku, nýbrž konati jejich pamet v soboty a nedele, Laod.51; konati oddavky a slaviti narozeniny, Laod.52; zakazuje se jísti maso, sýr a vejce dokonce v sobotu a v nedeli, VI.56; nutno postiti celý pust, se suchou potravou, Laod.50; nelze dispensovati pust ve ctvrtek posledního týdne sv. ctyricátnice, VI.29, Laod.50; asketa, který bez telesné potreby dispensuje posty, predepsané k zachování a církví ochranované, je pod kletbou, Gangr.19. Verící ukoncí pust v pulnocní hodiny po veliké sobote, VI.89; Dion.1; postižení težkou telesnou chorobou se osvobozují od postu ve stredu, pátek a v ctyricátnici dokonce ve Velkém týdnu pred Paschou, Ap.69; mohou dispensovati pust a užíti víno a olej, Timoth.8, 10; také rodicka ve velkém týdnu pred Paschou se osvobozuje od postu, Timoth.8.
Dedic - biskupská hodnost se nededí, viz biskup. Dedic majetku biskupova, viz majetek biskupa.
Dekret o vysvecení - mají dostávati od svých svetitelu ti, kdož byli vysveceni; dekret má býti podepsán svetitelem s oznacením roku a dne jejich rukopoložení, Karth.100.
Delegát - ustanovení delegáta v Africe, Karth.75; biskupum delegátum dávati listiny, obsahující jejich poverení, od nehož nesmejí ustupovati, Karth.96.
Démon - viz posedlý.
Den Páne - viz vzkríšení.
Den nedelní - viz vzkríšení.
Deti - které opouštejí pod záminkou zbožnosti své rodice, zvlášte verící a zbavující je príslušné cti, pod klatbou. Ovšem pravoverí mají prednostne zachovávati, Gangr.16. Deti príslušníku kleru nemají se spojovati v manželství s bludari nebo pohany, Karth.1.
Devátá hodinka - její modlitby mají býti vždy jedny a tytéž, Laod.18.
Diakon - viz jáhen.
Diakonisa - jáhenkou ustanovovati ženu po dosažení 40 let a po zevrubném proverení, IV.15, VI.14. Vstoupí-li do manželství po kladení rukou, musí býti predána anatheme, spolecne s tím kdo se s ní spojil, IV.15. Diakonisa, která smilnila s pohanem, Basil.44.
Dionisij - arcibiskup alexandrijský, svatý otec, jehož pravidla prijata do církevních predpisu. VI.2.
Dionysos - VI.62.
Dioskor - bludar, VI.1.
Díte nekrtené - Postn.37.
Divadlo . - je zakázáno, VI.24, 51, Karth.18; zvlášte behem osmi dnu Paschy, VI.66, Karth.72; klerik pozvaný na svatbu nebo hostinu se má vzdáliti, jakmile zacnou hry nebo divadelní predstavení, VI.24. Laod.54; deti kneží nemají hrát svetské divadlo, ani se na ne dívati, Karth.18; toho, kdo si preje zanechati herectví, nemíti znovu k nemu, Karth.84, a nezbavovati milosti smírení, Karth.55.
Dívky - se nesmejí vdáti bez svolení svého otce, Basil.38. Dívky zasnoubené a potom od jiných unesené musí být navráceny snoubencum, Anc.10. Kdo znásilní nezasnoubenou dívku, odlucuje se obecenství církevního a nesmí si vzíti jinou, nýbrž tu, kterou si zvolil, apošt.67.
Dobrocinnost - konaná chudým prostrednictvím církve je chvalitebná, Gangr.21.
Dogma - církevní psané a nepsané, Basil.90, 92.
Donatisté - (odštepenci) opatrení k jejich obrácení, Karth.79, 80, 102. Príklad prihlášení donatistu k pravoslaví, Karth.103. Rozhodnutí o verících a donastických eparchiích, navrátivších se k pravoslaví, Karth.57, 68, 112.
Dostihy - viz divadlo.
Duchovenstvo - viz kler, klerici.
Duchoborci - (bludari) II.1.
Dum Boží - viz chrám Boží.
Duše - v naší duši jsou tri síly; síla rozumu, síla žádosti a síla hnevu. Rehor.Nis.1.
Dvere chrámové - nesmejí býti opoušteny od nižších služebníku církevních, Laod.22, 43.
Ekdik . - Karth.86, 109.
Ekonom . - pri archijerejském dome spravuje církevní majetek podle souhlasu svého biskupa, IV.26; takový ekonom má býti pri každém biskupovi, IV.26, VII.11, Theof.10; ekonom chrání majetek osirelého biskupského chrámu IV.25.
Ekytij - svržený biskup hypponský, Karth.76.
Elija - viz Jerusalém, I.7.
Enkratité - zpusob jejich sjednocování s církví, Basil.1, 47.
Eparchie - viz biskup.
Episkop - viz biskup. (Jinak též - archijerej.)
Episkopie . - Biskup má péci o všechny církevní veci, rozhoduje o nich pod dozorem Božím, Ap.38. Polnosti a statky patrící episkopii, nesmí prodávati místním úradum nebo nekomu jinému; v prípade, že jsou nevýnosné, muže je predávati klerikum, nebo zemedelcum. Jestliže zeman s použitím lsti prekoupí pole od klerika, nebo zemedelce, kup neplatí a prodané musí být vráceno episkopii VII.12. Žádný z biskupu nesmí budovati monastýr pro sebe ke škode episkopie; v opacném prípade stavba se privlastní episkopii jako její majetek, Car.a.7. Obsazení episkopií a jejich promenení v obvyklá bydlište se trestá u kleriku svržením, u mnichu a laiku odloucením, VII.12, l3; ženy necht se vzdálí pri pobytu biskupa, VII.18.
Epitimie . - církevní trest, ruz.4.
Epitimie -
1/ urcení a zásady pri stanovení: epitimie jest trest urcený posvátnými pravidly, Car.a.10; nebo duchovní lécba, vhodná pro neduh, VI.102; nelze jí uvrhnouti hríšníka do zoufalství ani dávati prícinu ke zkaženému životu, VI.102; ti, kdož prijali od Boha moc svazovati a rozvazovati, mají zkoumati vlastnost hríchu a stav hríšníkuv, jeho život pred hríchem a po nem, VI.102; I.2; Anc.5, Basil.3. Karth.52; nepovažovati dobu za dostacující k lécení, nýbrž ochotu kajícníkovu, Rehor.Nis.8; epitimie lze zkrátiti horlivému k náprave, Basil.74, Rehor.Nis.4, 5, VI.102, I.12; kdo se sám rozhodl k pokání, podléhá mírnejší epitimii; kdežto usvedcený, delší Rehor.Nis.4, 5; s temi, kdož neprijímají úplného pokání, postupovati podle vydaného rádu, VI.102, Basil.3, I.12; za jedno provinení nestanoviti dva tresty, Ap.25;
2/ Vlastnosti epitimie: Epitimie se liší podle druhu hríchu a provinení. Epitimie za odpadnutí od víry, viz "odpadnutí od víry" atd. Kdo napomáhal pri necím hríchu radou nebo pomocí a nevyznal se, nýbrž byl usvedcen, má býti pod takovou epitimií, a po takovou dobu jako pachatel zla, Basil.71.
3/ Zrušení epitimie: Ty, kterí se obrátili, nutno uvádeti do obecenství po uplynutí lhuty stanovené ku pokání, Laod.2; kajícníka zproštuje biskup, Karth.52; z nutnosti presbyter se souhlasem biskupa, Karth.7, 52; tajne, ne na liturgii, Karth.6; byl-li znám precin verejnosti, pokládá se ruka na kajícníka v predsíni chrámu, Karth.52; odloucený, který dostal prijímání vzhledem k blížícímu se konci života, uzdraví-li se, vrací se k doplnení epitimie, I.13, Rehor.Nis.5. Zkracování epitimie, Postn.3.
Exarcha - biskupa prvního stolce nenazývati exarchou kneží, nýbrž biskupem prvního stolce, Karth.48.
Eudoxiáné - bludari II.1.
Eucharistie - viz prijímání, obet. (Doslovný význam toho slova je - dekování.)
Euagrij - biskup kyperský, III.8.
Eunomiané - bludari, II.1, II.7, VI.95.
Eustathij - metropolita panifilijský, písemne se zrekl své eparchie, snemovní jednání o nem, list.III . Gangr.16.
Eufychij - bludar, VI.1.
Evangelium - proti evangeliu nikdo beztrestne nejednal, Karth.5.
Farnosti . - církevní obce, ve vesnicích nebo predmestích každé eparchie nezmenitelne zustávají pod mocí biskupu, kterí ji spravují, IV.17, VI.25; zvlášte když behem triceti let nesporne byly v jejich správe, IV.17, VI.25; spor o ne se rozhoduje na oblastním snemu nebo exarchou nebo patriarchou, IV.17, VI.25; v prípade vybudování nového mesta, rozdelení farností musí se krýti s rádem obcanským a územním, IV.17, VI.38.
Fotij - patriarcha carihradský, Car.b.1.
Fotiniané - bludari, II.1.
Frýgové - bludari, viz Montanisté.
Furtunatian - biskup africký, Karth.109.
Gennadij - patriarcha carihradský, jeho okružní list prijat mezi církevní predpisy, VI.2.
Hadacství - viz carodejnictví.
Hipponský snem - Karth.43, 63, 84, 89.
Hereze - viz blud
Hluchota - viz telesné vady.
Homosexualita - epitimie Basil.7, 62, Rehor.Nis.4, Post.29.
Hospoda - viz krcma.
Hostina - neporádají ji klerici ani laici, Laod.55; nutno žádati, aby byly zakázány pohanské hostiny a hry, zvlášte ve dny svatých mucedníku a blízko posvátných míst, Karth.71.
Hra - nikdo z laiku a kleriku nesmí se venovat hazardní hre, VI.50. Biskup, knez a jáhen se nesmejí venovati žádné hre, Ap.42; viz divadlo.
Hroby - vylupování hrobu je promíjitelné nebo nikoliv, Rehor.Nis.7. Epitimie za ne, Rehor.Nis.7, Basil.66.
Hrbitov - verící nemají pricházeti na bludarské hrbitovy, jež oni nazývají mucednickými, k modlitbe nebo lécení, Laod.9.
Hrích - není stejný, VI.102. Hríchy se vztahují ke trem silám naší duše, k síle rozumu, žádosti a hnevu. K síle rozumu se vztahují: bezbožnost, vzhledem k božským vecem, zreknutí Krista, odpadnutí k židovství, pohanství atd. Rehor.Nis.1; epitimie za tyto hríchy, Rehor.Nis.2, 3. K síle žádosti se vztahují: lakota, ctižádost, rozkošnictví atd. Rehor.Nis.1, epitimie za tyto hríchy, Rehor.Nis.4. K síle hnevu se vztahují: závist, nenávist, neprátelství pomluva, úklady, svárlivost, pomstychtivost, zabití atd. Rehor.Nis.1, epitimie za tyto hríchy Reh. Nis.5. Všichni lidé jsou hríšní, Karth.124, kdo tvrdí, že Janova slova: "Paklit díme, že hríchu nemáme, sami se svodíme a pravdy v nás není", je nutno takto pronášeti z pokory, ale nikoliv, že by to byla skutecná pravda: anathema, Karth.128; kdo bude ríkati, že svatí lidé mají pronášeti slova v modlitbe Páne: "odpust nám naše viny" nikoliv za sebe, nýbrž za druhé lidi, a že jim není zapotrebí odpuštení, anathema, Karth.129. Kdo rekne, že svatí mají pronášeti tato slova modlitby Páne z pokory, avšak nikoliv proto, že by byla skutecností: anathema, Karth.130. Hríchy vztahující se k síle rozumu jsou nejtežší a potrebují hlubokého a dlouhého pokání, Rehor.Nis.2, Hrích k smrti je, když nekdo hreší, setrvává v nepolepšitelnosti a když nekdo povstává proti zbožnosti a pravde, VII.5. Nesmí býti odmítán nikdo, kdo se obrací ze hríchu, Ap.52. Kdož prijali od Boha moc svazovati a rozvazovati hríchy jsou povinni zkoumati druh hríchu a užívati lécbu, primerenou neduhu, VI.102. Zvlášte nutno vymýtiti pocátek hríchu, VII.22. Hrích vyznaný k biskupu soukrome, nelze považovati pred soudem za dokázaný, Karth.147.
Hrozny - nelze pridávati k nekrvavé obeti, VI.28; prinášené hrozny prijímají kneží v chrámech pouze jako prvotiny, žehnají je a podávají prosícím jako díkucinení Dárci plodu, apošt.3, VI.28.
Hyperveretej - jméno mesíce dle syromacedonského kalendáre, Ant.20, pozn.
Hypodiakon - podjáhen se neustanovuje do veku dvaceti let, VI.15, nesmí býti na míste jáhnu a dotýkati se posvátných nádob, Laod.21, 25.
Charisij - stoupenec Nostariuv, III.7.
Chorepiskop - vikár, má býti ustanoven od biskupa mesta, Ant.10, muže sloužiti i v mestských chrámech, neoc.14; oni mohli omezujíce se na péci o podrízené chrámy, ustanovovati pouze žalmisty, podjáhny a exorcisty; presbytera však a jáhna pouze s povolením svého biskupa, VIl.14. Chorepiskopové byli povinni: a/ prijímati referáty o služebnících církevních od presbyteru a jáhnu a postupovati je biskupum, Basil.89; b/ míti u sebe seznam služebníku církevních s uvedením, kým byl kdo ustanoven a jaký je jeho život a postoupit takový seznam k biskupum, Basil.89; chorepiskopové meli právo proverovati a prijímati hodné do kleru, ovšem nezarazovati je pred oznámením eparchiálnímu archijereji Basil.89.
Chrám bludaru - Nicef.46.
Chrám Boží . - nesmí nikdo budovati bez souhlasu biskupova, viz "oltár", chrámy mají býti posveceny s obvyklou modlitbou a s uložením ostatku do nich, VII.7; chrámy se nesmí vylupovati a promenovati v obycejná bydlište, ale už promenené obnoviti, VII.13; chrámy Boží jsou hodné úcty, Gangr.21; Kdo ucí nedbati domu Božího, je pod klatbou, Gangr.5; Kdo nezustane na modlitbe v chráme do konce, budiž odloucen z církevního obecenství, Ap.9, Ant.2; nesmí se opoušteti Boží chrám a vytváreti oddelená shromáždení, Laod.35; Gangr.6, v chráme se nemá jísti, porádati hostiny, umístovati lože a konati stul bratrské lásky, VI.74, Laod.28, Karth.51. Žene, mající mesícky, se nedovoluje vcházeti do chrámu Božího ani prijímati, Dion.2; nikdo nesmí uvádeti na nádvorí chrámu žádné zvíre, jenom z krajní potreby, VI.88;
Chudí . - mohou choditi s osvedcením chudoby s pokojným církevním listem, IV.11.
Igumen - je-li knezem smí ustanovovati žalmisty a hypodiákony, Nicef.6. Nesmí vyháneti mnichy, Nicef.24. Igumen-presbyter ustanovuje ve svém monastýru žalmistu, VII.14; ustanovení igumena v cizí eparchii neplatí, Karth.91; ten, kdo venoval monastýru jmení a polnosti nemuže bez souhlasu biskupa sám sebe nebo druhého ustanoviti igumenem, Car.a.1. Igumen a nástupce, Nik.7.
Ikona - úcta k cteným a svatým ikonám je povinná, Dogma.VII Ježíše Krista Boha našeho nelze na ikonách zobrazovati v podobe beránka, nýbrž v podobe lidské, VI.82; spisy proti cteným ikonám se pocítají k bludarským knihám, VII.9.
Inventár církve - nelze vydávati veci, zapsané do církevního inventáre, Karth.42.
Jáhen . - Diakon. Jáhna ustanovuje jeden biskup, Ap.1. Ustanovený nesmí býti mladší dvacetipeti let, VI.14, Karth.22. Nutno proveriti u neho ješte na nižším stupni víru, mravy, stálost a tichost, Sard.10; má do svého posvecení prevésti na pravoslavnou víru všechny ve svém dome, Karth.45; volbu jáhna nemají konati svetští predstavení, jejich ustanovení je neplatné, VII.3; jáhni jsou služebníci biskupa a jsou nižší kneží, I.18. Nemohou nic konati bez souhlasu biskupova, Ap.39. O jáhnu, který opustil své území bez vule biskupovy, Ap.15, I.15; Jáhen, který obvinil svého biskupa pred vyšetrením snemu a vyneseného rozsudku, Car.a.13; Jáhni nesmejí dávati prijímání presbyterum ani prijímati pred nimi ani sedeti mezi nimi, I.18. Tím spíše jáhni nemohou sedeti pred presbytery, trebas by meli nejaké církevní poverení, krome toho, kdy zastupují svého patriarchu, nebo metropolitu, VI.7. Jáhen nesmí usednouti bez povolení svého presbytera, Laod.20; Jáhen usilující o prednost pred presbyterem, VI.7. Jáhnum jsou povinni vzdávati cest podjáhni a nižší klerici, Laod.20; Povýšení na jáhna není prekážkou jeho spolužití se zákonnou ženou, VI.13. Jáhni, když mají pristoupiti k svátostem, musí se zdržovati od svých žen, VI.13, Karth.4, 34. Trest pro toho, kdo zbavuje jáhna obcování se ženou, a trest pro jáhna, který pod záminkou zbožnosti vyhání svou ženu, Ap.5, VI.13. Ovdovelý jáhen smí míti ve svém dome pouze matku, sestru nebo tetu, I.3, VI.5, Basil.88. Jáhen, který zhrešil telesne a hrích vyznal, neoc.10. Jáhen, který zhrešil pouze ústy a dále svuj hrích nerozprostranil, Basil.70. Jáhen, modlící se s bludari, Ap.45. Na jáhna, usvedceného z hríchu, který zbavuje duchovní služby, nelze pokládati ruce jako na kajícníka, ani dovolovati mu opetovný krest, aby takto mohl znovu vstoupiti do kleru, Karth.36. Sedm jáhnu, jež pripomíná kniha Skutku; v mestech muže býti více než sedm jáhnu, VI.16.
jáhen odloucený - viz odloucený.
jáhen svržený - viz svržený.
Jan - papež rímský, Car.b.
Jerusalémský biskup . - má hodnost oblastního, I.7. Jeho stolec je pátý v poradí, VI.36.
Jedení prínosu - Mik.5.
Ježíš Kristus - viz vyznání víry nicejské a carihradské, dogmata IV a VI.
Kacír - viz bludar
Kajícník . - uprímného kajícníka prijímati, VI.43; ruzné stupne epitimií pro kajícníky, viz Plác, Poslouchání, Padání, Stání.
Kalendy - VI.62.
Kanonické knihy - viz Kniha.
Kanonické listy - neposílají venkovští kneží, Ant.8.
Kanonický list o propuštení - biskupové odcházející z Afriky do Ríma, mají míti list o propuštení od svého predního biskupa, kart.32. Kdo chce jíti z nejaké potreby k císari, má míti propustku od biskupa, kde to budiž poznamenáno, Karth.119. Nikdo z kleru nesmí býti ustanoven v jiné církvi bez propuštení od svého biskupa, VI.17.
Kanonický list - Nikoho z cizích biskupu, presbyteru a jáhnu neprijímati bez kanonického listu, ale s listy prijímati pouze kazatele zbožnosti, Ap.33. Klerikum neznámým v cizím meste nedovolovati sloužení bez kanonického listu od biskupa, IV.13. Bude-li nekdo z kleru nebo laik, odloucený z církevního obecenství prijat v jiném meste, bez kanonického listu, musí býti odloucen jak prijímající tak prijatý, Ap.12. Kanonické listy se dávají osobám, o nichž by mohly vzniknouti pochybnosti, IV.11. Chudí nechodí s kanonickými listy, ale s listy pokojnými. IV.11. Viz Pokojný list, Chudý.
Kastrace - kastrát - Kdo se stal kastrátem z lidského násilí nebo v dobe barbarského pronásledování nebo zákrokem lékaru v nemoci, ci od narození, muže býti v kleru a je-li hoden, i biskupem, Ap.21, I.1; Kdo sám sobe provedl kastraci, jeli klerik, svrhuje se, je-li laik, neprijímá se do kleru, a odlucuje se na tri léta od tajin, Ap.22. -24, I.1. Kastráti z posvátných hodností a z laiku, nemají míti pri sobe ženy nebo otrokyne krome manželky, sestry, tety a jiných osob mimo podezrení, I.3, VI.5; Kdo provedl kastraci druhého vlastnorucne nebo na rozkaz bez zdravotních duvodu, je-li duchovní, zbavuje se hodnosti, je-li laik, odlucuje se, Car.a.8.
Katechumen - potrebuje lhutu, I.2. mezi jiným k naucení víre, Laod.46; Za katechumeny mají býti modlitby na liturgii, Laod.19. Vše, co katechumeni ucinili pred prijetím do katechumenátu, nepodléhá šetrení, Basil.20; zhreší-li však katechumen, podléhá trestu, Neoc.5, I.14; katechumen díte nebo plnoletý, který prijal z neznalosti svaté tajiny, má býti pokrten, Timoth.1. Katechumen, který pozbyl v nemoci zdravý rozum, muže býti pokrten, není-li pokoušen od zlého ducha, Timoth.4, Nelze krtíti ženu, dokud má periodu a se neocistí, Timoth.6; katechumen nemá jísti z daru pro nekrvavou obet, Theof.8; katechumen odloucený pro hríšné pády, v prípade umírání má být ucinen hodným krtu a prijímání svatých tajin, Cyr.5. Pri odchodu z tohoto sveta krtít každopádne Timot.2
Kathari - viz cistí.
Kler, klerici . -
A/ Co jsou klerici: Všichni sloužící pri církvi, Basil.51; mohou býti voleni též z laiku, VI.33, církevní pravidla pro všechny príslušníky kleru, Basil.89.
B/ Vlastnosti kleriku: Bezúhonnost, I.9, vyzkoušení Basil.89;

kleriky nebo všeobecne v seznamu posvátných hodností nemohou býti;
a/ pomlouvaci, opilci, svárliví, Basil.89.
b/ lichvári, kdož pujcují na úrok a pridávající k svému majetku cizí, Rehor.Nis.6;
c/ smilníci, Theof.3, 6., Nicef.36
d/ po druhé ženatí po krtu nebo ti, co meli družku, Ap.17, Basil.12;
e/ kdož mají vdovu nebo rozloucenou z manželství, nebo smilnici nebo herecku, Ap.18.
f/ kterí byli ženati pred obrácením na krestanství s dvema sestrami nebo neteremi, Ap.19; ostatne jestliže po krtu nezustanou v takovém manželství, mohou býti trpeni v kleru, Theof.5;
g/ posedlí démonem, Ap.79;
h/ muž ženy cizoložnice; ostatne upadne-li jeho žena do hríchu, je povinen se a ní rozvésti, jinak nesmí konati sverenou službu, neoc.8;
ch/ kdo na sobe provedl kastraci, Ap.22;
i/ otrok bez souhlasu svého pána, Ap.82;
j/ odpadlý k ariánskému bezbožnictví a ten, který tam privedl též jiné, Athanas. k Ruf.

Není zakázáno prijmouti do kleru;
a/ ty, kterí nedobrovolne prijali neco obetovaného modlám, Anc.3; ty, kterí pred krtem obetovali modlám, Anc.12;
b/ toho, kdo pred krtem uzavrel nezákonné manželství, umre-li jeho žena, nebo rozvede-li se s ní, Theof.4;
c/ ty, kdož násilne byli težkým mucením prinuceni k necisté obeti, Petr.14.
C/ Podrízenost biskupu: Klerici a ti, co jsou pri dobrocinných ústavech, monastýrech a mucednických chrámech, mají býti pod mocí biskupa, IV.8, Sard.14; mají ho poslechnouti, když s církevní potreby je chce povýšiti na vyšší stupen; jinak nesmejí sloužiti ani v té hodnosti, z níž nechteli býti povýšeni, Karth.10. Kdož urazí biskupa a ciní mu úklady, se svrhnou, Ap.55; IV.18, VI.34. Nikdo z kleru nesmí opustiti svou církev a precházeti do druhé bez propustného listu svého biskupa, Ap.15, VI.17, Ant.3, Sard.16. Kler, který neucí lid poslušenství ustanovenému biskupu, se odlucuje, Ap.36.
D/ Povinnosti kleru: Príslušníci kleru jsou povinni pilne konat Boží službu, IV.3; ucit deti a domácí pravdám Božského písma, VII.10.

Proto žádný z nich nesmí:
a/ úcastniti se svetských záležitostí, IV.3, VII.10;
b/ nebo konati svetské vedoucí funkce, Car.a.11. s výjimkou péce o sirotky a slabé z príkazu biskupova, IV.3;
c/ najímati si majetek. IV.3, Karth.19;
d/ konati vojenskou službu z povolání a vubec svetskou hodnost, IV.7.
e/ ruciti za kohokoliv, Ap.20;
f/ držeti v dome ženu s výjimkou matky, sestry, tety, nebo takové, jež je mimo jakékoliv podezrení, I.3, Basil.88.
E/ Príjmy kleru: Sloužící oltáre z oltáre jedí, Ap.41; mají býti však spokojeni tím, co dává prinášející, VI.99; pro svou výživu mohou pracovati, nikoli však konati zamestnání necestná a opovržení hodná, Karth.19, na pr. míti krcmu, VI.9, obchod a nízká ziskuchtivost jsou vzdáleny církevnímu zvyku, VII.15; nikdo nesmí býti ustanoven pro dva chrámy, VII.15, IV,10, precházeti z jednoho chrámu do druhého ze zištnosti, IV.5, 20, lec by tam nebylo dost lidí k obsazení církevních míst, VII.15, a v prípade, že ztratil svou vlast, IV.20; Nikdo z kleru nesmí odcházeti do mest zvlášte do sídelního mesta a tam konati bohoslužby v domovních chrámech, VII.10. Kdož tam žijí bez príciny a porucení svých biskupu, odeslati, IV.23.
F/ Majetek kleru: Klerik, který nemel žádného majetku a nezískal ho darem nebo dedictvím, koupí-li na své jméno polnosti nebo jmení, je považován za zlodeje Božího majetku, Karth.41. Klerici nesmejí ze svého majetku nic dávati nepravoslavným, trebas byli jejich príbuzní, Karth.31.
G/ Manželství kleriku: viz Manželství.
H/ Tresty za težké hríchy: Klerici, zhrešivší težkým hríchem, degradují se ze své hodnosti, ale nezbavují se prijímání svatých tajin, Basil.32, 51; klerici, kterí bojují s loupežníky, zbavují se svých hodností, Basil.55.
Klecení - o nedelích atd. Nicef.10.
Klekání v sobotu - Mik.2.
Kliment - rímský papež, jeho listy, Ap.85. Apoštolská ustanovení, predan. Klimenta, VI.2.
Kmotr - pri krtu, viz krest, Karth.54.
Knez - viz presbyter.
Knez a pust - Nicef.47.
Knežství - Ti, kdož prijímají knežské dustojenství, mají se poucovati v prikázáních a slovech Páne. Nebot podstatu naší hierarchie tvorí znalost božských Písem, VII.2; shluk lidu nesmí voliti kneží, Laod.13, viz presbyter.
Kniha . - V církvi nelze císti knihy, jež nejsou stanoveny pravidlem, Laod.59, Karth.33; Knihy posvátné, uctívané, kanonické, božské, a Bohem vnuknuté, Ap.85, Laod.60. Ath. o svátcích, Rehor Bohosl. a Amfil. Ke kanonickým knihám nikdo nesmí nic pridávati a nic odnímati Ath. o svát. Knihy neuvedené do Zákona, urceny sv. otci ke ctení nove pristouplým, kterí si prejí poucení slovem pravdy, Ath. o svát. Není dovoleno Knihy Nového a Starého zákona a Kazatelu poškozovati, vystrihovati nebo dávati ke znicení, VI.68.
Knihy apokryfní - viz Apokryfní knihy.
Kníže - Nikdo nesmí uraziti knížete nespravedlive, viníci zbavují se knežské hodnosti, Ap.84.
Komický - nenosit komické masky. VI.62.
Komik - zcela se zakazuje býti komikem, VI.51.
Koupel - klerici, mnichové ani krestanští laikové nemají se spolecne koupati se ženami. Usvedcení z toho klerici se svrhnou, laici odlucují, VI.77, Laod.30.
Kouzelnictví - viz carodejnictví.
Kouzelník - viz carodejnictví.
Krádež - se delí na lup a odcizení, Rehor.Nis.6; kdo lupicsky neco odcizí, podrobuje se epitimii pro vrahy, Rehor.Nis.6; klerici usvedcení z krádeže se svrhují ale neodlucují Ap.25; laik, který kradl, ale sám ucinil pokání, odstranuje se z prijímání na rok, ale usvedcený na dva roky, Basil.61; Kdo odpadl a vyznal se knezi, má léciti svuj neduh rozdáváním svého majetku chudým nebo telesnou prací ve prospech výživy a daru pro potrebné, Rehor.Nis.6; Priznání zlodeje, Postn.41, Krádež obecního majetku, Postn.42. Vylupování hrobu, Postn.43. Krádež viz Loupež, Lakota.
Krcma . - Duchovní, klerik, mnich, nesmí vcházeti do krcmy bez nebezpecí odloucení, Ap.54. Krome nutnosti získat nocleh nebo odpocinek na ceste, Karth.49; Tím více se nedovoluje míti krcmu, VI.9. Nikdo nesmí zrizovati krcmu uprostred posvátné ohrady, VI.76.
Krev - zvírecí nelze jísti, VI.67.
Krev Páne - viz Prijímání.
Krvesmilstvo - Epithimie pro krvesmilníky, Basil.67, 75, 76, 79.
Krest . -
A/ Zpusob krtu: Krest nutno z príkazu Páne konati v Otce a Syna a Svatého Ducha Ap.49; trojím pohroužením (ponorením), Ap.50.
B/ Povinnosti krtencu: Ti, kdož se pripravují k prijetí krtu, jsou povinni uciti se víre a pátého dne dávati odpovedi biskupu nebo presbyteru, VI.78; Laod.46. Kdož prijali krest pro nemoc, po uzdravení musí se uciti víre, Laod.47. Pokrtení mají ocistou žití blížiti se k Bohu, VI.96.
C/ Ruzná pravidla o krtu: Nelze prekotne privádeti k duchovní koupeli ty, kdož nedávno pristoupili k víre od pohanského žití, I.2, Laod.45; deti se krtí na odpuštení hríchu, aby skrze znovuzrození v nich bylo ocišteno to, co obdrželi pri starém narození. Anatheme podléhají ti, kdož zavrhují potrebu krtu novorozenat a tvrdí, že nic nemají z prarodicovského hríchu, co by melo býti omyto koupelí znovubytí, Karth.124; není dovoleno prekrtívání, Karth.59 a Ap.47; nelze prijímati bludarský krest Ap.46. Basil.1. a pokrtené bludare nutno znovu pokrtíti. Ap.47, 68; Laod.8, Basil.1. II.7, VI.95. Krest rozkolníku se prijímá, Basil.1. Krest nutno konati v chráme a v domácích modlitebnách jen s dovolením biskupa, VI.31, 59. Nemocní, kterí nemohou odpovídati, mají býti pokrteni, jestli s jejich souhlasem vysloví druzí o nich svedectví Karth.54. Tehotnou pokrtíti, chce-li, neoc.6. Sedmiletý nebo plnoletý katechumen, který z neznalosti prijímal, má býti osvícen krtem. Timoth.1. Nekrtít posedlého, který se nezbavil nemoci, ale umírá-li, pokrtíti. Timoth.2. Katechumena, který ztratil zdravý rozum, nemocí, možno pokrtíti, není-li pokoušen od necistého ducha, Timoth.4; Katechumenku, dostane-li v den krtu periodu, nekrtíti, dokud se neocistí, Timoth.6. Nekrtíti znovu duchovní zbavené hodnosti, aby mohli býti znovu ustanoveni, Karth.36.
Krest z nouze - Nicef.44, 45.
Krestan - kdo prijal jméno krestan a uráží jméno Kristovo, nemá užitku z toho jména, Basil.45.
Krivoprísežnictví - Kneží a klerici usvedcení z krivé prísahy zbavují se posvátné hodnosti, nikoli však obecenství církevního, Ap.25. Laikovi - krivoprísežníku se zakazuje prijímání na deset let, Basil.64. Nevolníku na šest let, Basil.82.
Kríži - oživujícímu nutno vzdávati patricnou úctu a nekresliti ho na zemi, VI.73.
Kvodvultdej - Quodevultdens, biskup karthagenský, kart.98.
Laik - nesmí:
a/ ucit lid a bráti na sebe ucitelskou hodnost, VI.64;
b/ vcházeti do posvátného oltáre mimo osob císarské hodnosti, VI.69;
c/ podávati si božské tajiny, je-li knez, VI.58. Laici nepodrobující se svému biskupovi, podléhají odloucení, IV.8. Laik nedbající príkazu Božích a císarských. který se odváží bíti biskupa nebo ho vezniti, podléhá anatheme, Car.b.3.
Lakota . - prospechárství a odcizování podléhá odloucení od církve Boží, Rehor.Neoc.3. Proto nutno krotiti vášen lakoty, Karth.5. a lécit ji slovem ucení a usmernením viníka rozdávání jmení chudým, Rehor.Nis.6.
Lepší - (bludari), viz "Cistí".
Lichva - viz Úrok.
Listy - Venkovští kneží neposílají kanonické listy, píší pouze sousedním biskupum, Ant.8. Metropolita svolává listy biskupy své oblasti na snem, Ant.19.
Liturgie . - svatý úkon oltární, svatou tajinu oltární, božskou liturgii smejí sloužiti jen ti, kdo nejedli, VI.29, Karth.50, 58; ve ctyricátnici (velký pust) nutno v sobotu, v den nedelní a o svátku Zvestování konati slavnou plnou liturgii, kdežto v ostatní dny pouze liturgii predem posvecených daru, Laod.49, VI.52. Ariánum a ostatním bludarum se nedovoluje úcast na božské liturgii, neslíbí-li, že zanechají bludu, Timoth.9. Cástecný popis dávné liturgie, Laod.19.
Loupež . - Nejen loupež, nýbrž také vubec lakota se považuje za hrozný a odvratný skutek, Rehor.Neoc.3. Kdo v cas války se pripojil k barbarum, úcastní se jejich vpádu a ukazuje jim cesty a domy, nesmí býti pricten ani do poctu naslouchajících, Rehor.Neoc.8. Kdož se odváží napadnouti na cizí domy a byli z toho usvedceni, nesmí býti zarazeni ani do poctu naslouchajících Písmum. Priznají-li se sami a navrátí-li cizí majetek, musí býti v poctu padajících, Rehor.Neoc.9.
Lupic - bojovníci a lupici se odsuzují, Basil.55. Lupic se soudí jako vrah, Rehor.Nis.6.
Macedoniané - bludari sjednocují se s církví udelením myropomazání, II.7, VI.95.
Macedonius - bludar, VI.1.
Majetek církve - viz Církev.
Majetek biskupa . - viz Biskup.
Majetek episkopie - viz episkopie.
Malomocný - se má modliti venku, Anc.17.
Manichejský blud - Basil.1.
Mantie - Nicef.27.
Manželství - druhé a další, Nicef.27.
Manželský svazek . - posvátnost manželského svazku:
a/ manželství je ustanoveno Bohem: Ap.51, poctivé manželské spolužití je cestné, Gangr.21. Kdo opovrhuje a hnusí se verné a zbožné ženy, jakoby nemohla vejíti do nebeského království, je pod klatbou, Gangr.1. Kdo zustává panicem (pannou) nikoliv z príciny posvátnosti panictví, (panenství), ale z hnusu pred manželstvím, je pod klatbou, Gangr.9. Opustí-li žena muže hnusíc se manželství, je pod klatbou, Gangr.14. Kdo z duchovenstva se vzdaluje manželství z hnusu, musí se napraviti nebo podléhá církevnímu potrestání, taktéž i laik, Ap.5, 51. Kdo se domnívá, že nelze prijímati v liturgii od kneze vstoupivšího do manželství, je pod klatbou, Gangr.4.
b/ uzavírání manželství: Nesmí se oddávati nezákonná manželství, Theof.13. Ti, kdož uzavírají manželství, musí míti souhlas svých rodicu. Basil.38. 42, svých pánu, Basil.40, 42.
Uzavírání manželství se zakazuje:
1/ biskupum, VI.12.
2/mnichum a mniškám nebo pannám, jež se zasvetily Bohu, IV.16. Basil.6, 18.
3/ diakonisám IV.15.
4/ presbyterum, jáhnum a podjáhnum obdrželi-li svou hodnost. Ap.26, VI.3, 6.
5/ verícím, zvlášte žalmistum a zpevákum s neverícími jako jsou židé a pohané a s bludari, IV.14, VI.72, lec dají-li slib, že vstoupí do pravoslavné víry, IV.14, VI.72, Laod.10, 31.
6/ muži, žije-li jeho žena a žene, žije-li její muž, VI.87, Basil.77.
7/ tem, kdož jsou v duchovním príbuzenství (viz "Duchovní príbuzenství" )
8/ Pokrevním príbuzným (viz "Pokrevní príbuzní" ). c/ Povinnosti manželu: Manželé jsou povinni za souhlasu se zdržovati druh od druha ke konání modlitby zvlášte v den sobotní a nedelní, Dion.3, Timoth.13.
d/ Povinnosti pri svatebních slavnostech: Nesluší se, aby krestané na svatbách tancovali, nýbrž mají slušne jísti, Laod.53.
e/ epitimie za nekterá nezákonitá manželství: Knez, jáhen a podjáhen, kterí uzavreli manželství po svém vysvecení, jsou zbaveni své hodnosti, VI.6, Neoc.1. Jestliže knez z neznalosti pravidla se zavázal nesprávným manželstvím, zdrží se pouze knežských funkcí, manželství jeho se rozlucuje, ale nezbavuje se knežství s knežské cti, VI.26. Je zakázáno manželství verícího s bludarkou, VI.72. Mnich, mniška a panna, jež se Bohu zasvetila, vstoupí-li do manželství, zbavuje se církevního obecenství, IV.16. a jejich manželství se rozlucuje.
f/ Druhé manželství: je lék proti smilstvu, ale nikoliv prostredek k rozkošnictví, Basil.87. Knez nesmí jísti na svatbe toho, kdo uzavrel druhé manželství, neoc.7. Po druhé oddaní se odlucují na rok a na dva roky, Basil.4.
g/ tretí manželství je necistota v církvi, ale je lepší než smilstvo. Basil.50. Po tretí oddaní podléhají epitimii, Basil.4, 80,
h/ polygamie je skutek zvírecí a težší než smilstvo, Basil.80, epitimie, Basil.4, 80. viz Postn.19.
Marceliáni - bludari II.1.
Maria, Panna, Bohorodice - dogma IV , neposkvrnená naše vládkyne, dogma VII .
Maska - krestané nesmejí nosit masky, VI.62.
Maso - s krví, zverinu a zadávené nejísti, Ap.63. Kdo odsuzuje toho, kdo jí maso se zbožností, a vírou, je pod klatbou, Gangr.2. Nemají býti odsuzováni ti, kdož nejedí maso ze zdrženlivosti, Ap.51, 53, Anc.14, Basil.86. Prinášení masa má se díti mimo chrám. VI.96.
Mauritanie Sitifenská - povoleno, aby mela svého predního biskupa, Karth.24.
Maxim Cynik - II.4.
Maximian - biskup Vagenský, bludar, Karth.99.
Maximianisté - bludari, Karth.78, 80.
Mesto - V malých mestech nelze ustanovovati biskupy; ti, co byli ustanoveni pred tím, nesmejí podnikati nic bez souhlasu mestského biskupa, Laod.57.
Metropolita - je vedoucí biskup oblasti, I.4, 6, IV.28, Ant.19. Též exarcha IV.9, 17. Biskupové v oblasti jsou povinni ctíti ho jako hlavu, nekonati nic, co prevyšuje jejich pravomoc bez jeho uvážení a pronášeti jeho jméno pri modlitbách, Ap.34, Ant.9, Car.a.14. Metropolita pecuje o své území Ant.9. Svolává místní snem Ant.19. Potvrzuje volbu biskupa I.4 a ustanovuje ho s biskupy své oblasti, IV.28. Smí vzíti klerika od podrízeného biskupa a vysvetiti ho na jáhna, presbytera a episkopa potrebné církve, Karth.66. Bez jeho vedomí nesmejí podrízení biskupové cestovat za more, Karth.32. Vzpomíná na modlitbách svého patriarchy, Car.a.15. nesmí se nazývati veleknezem, Karth.48, ani rozširovati svou pravomoc za obvod své oblasti, II.2, III.8. Nemá nic delat bez uvážení nebo souhlasu biskupu své oblasti, Ap.34, Ant.9. Oblastního biskupa ustanovují biskupové oblasti, Sard.6. Soudí ho biskupové té oblasti spolecne s ostatními metropolity, III.1. Mesto oblastního metropolity pojmenované rozhodnutím císarským metropolie, musí se spokojiti pouze se ctí, IV.12.
Milost - Kdo rekne, že ospravedlnující v Pánu Kristu milost boží pusobí pouze odpuštení hríchu, už spáchaných, ale neposkytuje pomoci, aby nebyly cineny jiné hríchy, anathema, Karth.125. Milost dává nejen vedomost, co nutno ciniti, nýbrž i lásku, aby bylo lze splniti to, co víme; taktéž kdo praví, že milost Boží nám pouze odhaluje poznání hríchu a to, co nutno hledati a ceho se varovati, ale neposkytuje síly ke konání toho, co máme, anathema, Karth.126. Kdo rekne, že milost ospravedlnování je nám dána proto, abychom skrze ni snadneji plnili to, co lze splniti dle svobodného rozhodnutí, trebas mužeme s obtížemi i bez ní plniti božská prikázání, anathema, Karth.127.
Milostnice - Nicef.34.
Mnišství . -
1/ Prijímání do mnišství: Žádný drívejší zpusob života nebrání krestanu, aby vstoupil do mnišství, VI.43. Je velmi spasné pripojovati se k Bohu skrze vzdálení z pozemských zmatku, VI.40. Na vstupujícím do mnišství nutno požadovati slib panictví, Basil.19. Ale po vyzkoušení, VI.40. Vek pro sliby, VI.40, Basil.18. Igumen, který konal postrižiny pred uplynutím tríleté zkušební lhuty, budiž zbaven igumenství. Ten, kdo pred uplynutím lhuty prijal mnišství, má býti odevzdán do prísnejšího monastýru, Car.a.5. Tríletá zkušební lhuta muže býti zkrácena pro nemoc a pro cloveka, který už v obcanském šate žil jako mnich, Car.a.5. Necinte nikoho hodným mnišství bez prítomnost osoby, která ho prijme do poslušenství, Car.a.5. Duchovní, který prijímá do mnišství za peníze, má prestat, nebo býti svržen. Igumen neduchovní a igumenie budtež vypuzeni z monastýru a dáni do druhého na poslušenství, VII.19. Nelze prijmouti do mnišství otroka bez souhlasu jeho pána, VI.4. O prijetí panen do mnišství, viz "Panna".
2/ Zpusob mnišského života: Je úctyhodný, Car.a.4. Mniši mají zachovati nemluvnost, VI.4, VII.22. Nevycházet z monastýru bez potreby a požehnání predstaveného, aniž nocovati mimo monastýr VI.46. Mají žíti v tech místech, kde se zrekli sveta, IV.4. Putujícímu mnichovi projeviti pohostinnost, ale nelze býti prijat do druhého monastýry bez souhlasu igumena. VIII.1. S bázní z odloucení od církevního obecenství Car.a.4. Biskup muže kteréhokoliv mnicha, známého zbožností preložiti do druhého monastýru pro jeho prospech a nebo poslati nekoho z nich do svetského domu, pro spásu tech, kdo v nem žijí, Car.a.4. Mniši nevcházejí do hostince nebo krcmy, krome potreby pri cestování, VII.22, Laod.24. Mniši nesmejí se vmešovati ani do církevních, ani do svetských záležitostí, lec by jim to z nevyhnutelné nutnosti dovolil místní biskup, VI.4; nebo když mestský biskup nekomu z nich sverí péci o církevní veci, o sirotky a nemohoucí lidi, IV.3. Dlouho pobývají ve meste, zvlášte v sídelním, bez príkazu biskupova, mají býti posláni na svá místa, IV.23. Nemají vstupovati do vojenské služby a svetských funkcí, IV.7. Mniši a mnišky nemají žíti v jednom monastýru, ani o samote spolu rozmlouvati, mnich nemá spáti v ženském monastýry a nejísti s mniškou o samote. prinášené od muže do monastýru prijímá igumenie se starou mniškou za plotem monastýru. Mnich smí rozmlouvati s príbuznou mniškou krátce a v prítomnosti igumenie, VII.20. Ženy nesmejí spát v mužském monastýru, VI.47. Žena nemuže sloužiti v mužském monastýru, VII.18.
3/ Epitimie za težké preciny mnichu: Oženivší se mnich podléhá epitimii pro smilníky, VI.44, Basil.19, Anc.19, nebo cizoložníky, Basil.60, biskup muže takovým projeviti lidumilnost, IV.16.
4/ Majetek mnichu a mnišek: Mnichové nemají míti nic vlastního. Smejí ciniti porízení o svém majetku pred vstupem do monastýru a odkazovati jej komu chtejí, ale po vstupu do mnišství, moc nad veškerým jejich jmením má monastýr. Igumen nebo biskup má prÁvo odebrati v prítomnosti mnohých to, co by si nekdo ponechal, prodati a rozdati chudým. Toho, kdo se v srdci rozhodl zatajiti neco ze svého majetku, nutno poucovati vhodnou epitimií, Car.a.6.
5/ Predstavený monastýru, který nevyhledává uprchlé mnichy a nesnaží se posilovati padlé, má býti odloucen od svatých tajin, Car.a.3. Povinnost hlásit hrích, Postn.38.
Mnich - dezertér Nicef.14, Nicef.35, odchod z monastýru Mik.6.
Mnichové - odchod z monastýru, Nicef.17, 18, 25, pod epitimií, Nicef.19; v postu, Nicef.20, 33, 48, požehnání jídla, Nicef.49.
Mnichové - pády: žijící ve svete IV.4, VI.42, Car.a2, Car.a4, Nicef.35; opuštení mnišství Nicef.25; smilstvo apod. Bas.60, IV.16, Nicef.14, VI.44, Bas.19, Bas.6
Mniši - a práce, Nicef.16, a vojenská služba Nicef.22, vchod do oltáre, Mik.1.
Mnišky - smejí do oltáre, Nicef.15, zhanobení, Nicef.21, prijímání od mladého presbytera Nicef.23.
Modla - modloslužebnictví. Utíkati se o pomoc k císarum k znicení model a zustatku modloslužebnictví Karth.69, 95. Kdo opustiv Krista, koná tajné modlárství, anathema, Laod.35.
Modlám obetovati - viz Zreknutí se víry. Presbyteri a jáhni, kterí obetovali modlám a potom obnovili zápas víry, nezbavují se cti, sedení, ale nekonají bohoslužby, Anc.1, 2. Kdo vyznal, že je krestan, ale z prinucení oproti své vuli obdržel do ruky neco z obetovaného modlám, je vyznavacem, Anc.3, Petr.14. Ruzné epitimie pro ty, kterí se zúcastnili obetí modlám nebo obetovaného modlám podle jejich rozlicné viny, Anc.4. -9,
Modlitba - Kdož vejdou do chrámu, mají setrvati na modlitbe do konce, Ap.9, Ant.2. Které modlitby konat, Karth.116. Ty, jež byly stanoveny a shromáždeny na snemu osvícenými, Karth.116. Anathema tomu, kdo praví, že slova modlitby Páne "odpust nám naše viny" neríkají svatí, protože jsou hríšní, ale z pokory, Karth.130. Klerici jsou povinni pronášeti na modlitbe jméno svého biskupa, Car.a.13, biskup jméno svého metropolity, Car.a.14, metropolita jméno svého patriarchy, Car.a.15, modliti se za odpadlíky k víre navrácené, nikomu neškodí, Petr.11. Kdo zbaven smyslu na sebe vztáhl ruku, muže býti zahrnut do modliteb, Timoth.14.
Modlitba domovní - Duchovní mohou sloužiti a krtíti v modlitebních místnostech v domech s povolením biskupa, VI.31, Car.a.12.
Modlitební dum - nesmí býti budován bez souhlasu biskupa, IV.4. Není-li prostredku k dobudování, VII.17.
Modlitebny pohanské - prositi císare o vyvrácení, Karth.69.
Monastýr . -
1/ Budování monastýru a jejich závislost na biskupovi: budování monastýru je vec duležitá a chvályhodná, nesmí se díti bez povolení eparchiálního biskupa, IV.4, Car.a.1, a bez príslušné modlitby, Car.a.1; posvecený monastýr nesmí se státi civilním bydlištem, IV.24, VI.49. Mnichové mají býti podrízeni mestskému biskupu, a on má pecovati o monastýry. IV.4, 8.
2/ Vzájemný vztah mezi monastýru: Monastýry nemají býti smíšené, t.j. mužské a ženské dohromady, VII.20.
3/ Majetek monastýru: nutno chrániti, IV.24, VI.49. Monastýrské polnosti a statky neprodávati. V prípade nevýnosnosti polí, lze je odevzdati klerikum, ale koupené od nich nutno vraceti monastýru, VII.12. Monastýr vyloupený a obrácený v obydlí nutno obnoviti, VII.12, 13. Veci a peníze zasvecené Bohu od vstupujících do monastýru mají zde zustati dle slibu, at dárce zustane v monastýru ci odejde, VII.19. Vše, co patrí monastýru, má býti zapsáno do knih, Car.a.1. Kdo venoval monastýru majetek, nemuže jej odevzdávati ani jím disponovati, Car.a.4.
Montanisté . - cili Frygové, bludari, sjednocují se se svatou církví krtem jako pohané, II.7, VI.95.
Mucedník - kdož odsuzuje shromáždení na pocest mucedníku, pod klatbou, Gangr.20. Pamet mucedníku má býti konána jen na tech místech, kde jsou jejich ostatky nebo cást ostatku, nebo obydlí, nebo majetek, nebo místo jejich utrpení, ale nutno odvrhnouti oltáre, vystavené podle videní ve snu a marnivých zjeveních, Karth.94. Ostatne ve velikonocním postu konat památku mucedníku o sobotách a nedelích, Laod.51. Je dovoleno císti o utrpení mucedníku v jejich dny, Karth.56. Avšak ohni odevzdávati povesti o mucednících lžive sestavené nepráteli pravdy. Podléhá anatheme, kdož je prijímá za pravé, VI.63. Nesmí se choditi k lžimucedníkum u bludaru, Laod.34, a na místa, bludari zvaná mucednická, Laod.9.
Mucednický chrám - IV.6, 8, 10.
Myro, myropomazání - prípravu myra nemají konat kneží, Karth.6. Krtenci po krtu mají býti pomazáni nebeským pomazáním, Laod.48. Kterí z bludaru mají býti sjednocováni pri obracení k pravoslaví, myropomazáním, II.7, VI.95.
Myšlenky - nepodléhají epitimii, Postn.4, kdy ano Postn.5.
Narození Kristovo - Panna porodila vmestitelné (neumístitelné) Slovo, což rozum nechápe a slovo nevyjádrí. Nutno vyznávati, že božské zrození z Panny jako bezsemenné bylo nebolestné. Proto verící nemají po dni narození Kristova pripravovat a podávati chlebové pecivo jako na pocest porodních bolestí Panny Marie, VI.79.
Násilí - viz Smilstvo.
Navatiané - bludari, jinak "cistí", "lepší", viz "Cistí."
Nedele - krestan je povinen svetiti nedelní den, Laod.29, Theof.1. V nedelní dny se nesmí sklánet kolena, I.20, VI.90, Petr.15. Nedelní den nutno stráviti jako den radosti. Petr.15, bez postu. Kdo se z príslušníku kleru toho dne postí, má býti svržen, laik odloucen, Ap.64, v údobí ctyricetidenního postu o nedelních dnech verící jsou povinni zdržovati se všeho zabitého, sýru a vajec, VI.56, pust se zmírnuje v nedelní den v predvecer Zjevení Páne, Theof.1.
Nekrvavá obet - VI.28, viz Liturgie.
Nemoc - Nicef.26.
Neposlušenství - církevních rad a epitimií predávati soudu obcanské moci, Car.a.9.
Nestorij - bludar, VI.1. Klerici, kterí prijali Nestoriovo nebo Celestiovo mudráctví se zbavují hodnosti a laici odlucují, III.1, 2, 4, 6, 7, rehabilitují se ti, kterí Nestorij suspendoval za pravoslaví, III.3; snemem degradovaní, Nestorijem však ustanovovaní. znovu se zbavují hodnosti, III.5.
Nevolnictví - Je nelidské držeti v nevolnictví krestany, kterí prchli ze zajetí barbarského, Rehor.Neoc.7.
Nocleh - v predsíni chrámové, Nicef.3.
Novat - bludar, presbyter rímské církve, pozn. I.8.
Novoluní - novomesíc, zapalování hranic pri novomesíci nutno odstraniti, VI.65.
Novotárství - odporující Písmum a církevním pravidlum nemá býti zavádeno, Gangr.21. I.2.
Numidil - prední biskup Numidie mel nekterá zvláštní práva, Karth.97.
Nutnost - nouze, potreba, z nutnosti a jiných pohnutek vznikalo mnoho v dávné dobe nikoliv dle pravidel církve; napríšte nic takového nesmí se státi, I.2.
Obecenství - (spolecenství) (obcování) s církví a s verícími pouze na modlitbách je neúplné, ale v prijímání svatých Tajin úplné, Anc.5. -9; biskupové a ostatní klerici, s nimiž zahájeno soudní rízení, jsou mimo obecenství, Karth.90, 98; viz "Soud".
Obetování . - viz Prinášení.
Obhajoba - obhájce, viz Ekdik.
Obchod - neprovádeti obchod uvnitr posvátného nádvorí, VI.76.
Obrazy - jež klamou zrak a vyvolávají plamen necistých rozkoší, jsou zakázány, VI.100.
Obvinený - obvinení, viz Soud.
Odev - biskupové a klerici nemají se zdobiti nádherným, svetlým a pestrým odevem a lemováním jiné barvy, VII.16, Gangr.21, klerici nemají nositi nevhodný šat ani na cestách, ale ten, co je urcen pro kler, VI.27. Kdo se vysmívá tem, kdož nosí prostý a skromný šat, má být napraven epitimií, VII.16. Hrubý šat nelze nositi pro domnelou askesi ani odsuzovati ty, kterí nosí se zbožností hedvábný šat, obecne prijatý, Gangr.12. Muž nemá oblékati ženský odev ani žena mužský, VI.62, ani ne z asketických pohnutek, Gangr.13.
Odloucení - laika od prijímání; u duchovní osoby jest zbavení rádu, suspense.
Odloucení - bývá:

a/ od svatého prijímání,
b/ od všech modliteb, Anc.5. -9.
Odloucený od prijímání - a jedení prosfor, Mik.10.
Odloucený . - od obecenství nebo ten, komu zakázán výkon bohoslužeb, nesmí do vyšetrení záležitosti prisvojovati si obecenství, Sard.14, Karth.28, 38, Basil.88. Kdo se modlí s odloucenými, má býti sám odloucen, Ap.10, Ant.2. Lid, který prijme odlouceného nebo suspendovaného klerika, se odlucuje, Basil.88. Skryje-li odloucený své odloucení, potrvá odloucení delší cas, Ap.13. Odloucené biskupy nesmí jiný biskup pripustiti, jen v prípade smrti odlouceného nebo s povolením biskupa nebo snemu, Ap.32, I.5. Ant.6. Klerik, odloucený svým biskupem, je odloucen, dokud se neospravedlní, Theof.4, viz "Soud". Odloucení svým biskupem mohou hledati ospravedlnení pred snemem, který provede rádné vyšetrení o odloucených, I.5, Ant.6, 20, Theof.4. Suspendovaný v Africe a hledající obecenství za morem (v Italii) vyobcovává se z kleru, Car.b.1. Odloucený v hodince smrti obdrží svaté tajiny, ale uzdraví-li se k životu, vrací se k drívejšímu stavu, Rehor.Nis.2, 5.
Odmenu - nesmí nikdo požadovati za ukázání, uschování, nalezení, atd. vecí, uchvácených neprítelem v cas jeho vpádu a nalezených na poli nebo ve svém dome, Rehor.Neoc.10, 11.
Odpadlý . - viz Zreknutí.
Odpadlý od víry - viz "Zreknutí se víry".
Odštepenec - viz Rozkolník.
Ochrana - klerika, odsouzeného na soudu biskupu, pred trestem, se trestá bud penežitou pokutou nebo zbavením cti, Karth.73.
Olej - krádež oleje z chrámu, viz svatokrádež.
Oltár . - žertveník, Ant.5. Pouze posvecení smejí vcházeti do svatého oltáre a tam prijímati, Laod.19. Avšak nikdo z laiku, krome osob císarské hodnosti, VI.69. Žena nevcházejž do oltáre. Laod.44. Oltáre cili žertveníky postavené v polích a vinicích jakoby na pamet ostatku mucedníku, vybudované stejne podle snu a lichých videní, nutno boriti a poucovati zmatený lid. Karth.94. K oltári se neprináší med, mléko, siker, ptáci, zvírata, maso a zelenina, ale prináší se víno, chléb, Ap.3, VI.57, 99, Karth.46, olej pro lampy, kadidlo Ap.3, prvotiny pšenice nebo hroznu pro požehnání, Karth.46.
Onanie - Postn.10. -14.
Opilství - kneží holdující vínu mají býti vyvrženi. Nižší klerici a laici odlouceni, neprestanou-li, Ap.42, 43;
Orár - nenosí nižší církevní služebníci, Laod.22, 23.
Origenes - jeho ucení, pozustávající z fantasie bloudícího rozumu, odsouzeno, VI.1.
Osij - biskup kardubaký, Sard.1.
Otrok, otrokyne - bez souhlasu pána neprijímati do mnišství nebo kleru otroku, Ap.82, IV.4. Otroci se propouštejí na svobodu pri trech svedcích, VI.85. Otrok se nesmí vzdalovati služby svému pánu pod záminkou zbožnosti, Gangr.3. Otrokyne, která se provdala proti vuli svého pána, smilní, Basil.40, 42. Znásilnená svým pánem, Basil.49. Ovdoví-li a souhlasí-li na druhé manželství zpusobem únosu, nemá býti obvinena, ale podléhá epitimii pro po druhé oddané, Basil.53.
Ozdoba - telesná se zakazuje knežskému stavu, VII.16.
Padesátnice - v jejích dnech nesklánet kolena, ale modliti se stoje, I.20.
Pamet zesnulých - má se konat liturgií a z nouze též mimo liturgii modlitbami, Karth.50.
Pán - provdané proti vuli pána, viz Smilstvo.
Panna . - Co je panna, Basil.18. Vek pro slib a ustanovení, Basil.18, VI.40, Karth.140. Zasvecení panen nekoná knez, ale biskup, Karth.6. Takové panny se sverují zbožným ženám, Karth.53. Panna, Bohu posvecená nesmí vstupovati do manželství, IV.16. Zakazuje se jí spolužití s jakýmkoliv mužem jako s bratry, Anc.19. Podmínky, pri nichž povoleno panny navštíviti, Karth.17. Hrích panen Bohu zasvecených je težší než hrích vdov, Basil.18. Panna podléhá epitimii cizoložnice, je-li padlá, Basil.18, 60. Její manželství se rozlucuje, Basil.6. Kdo ji pojme, zcizoloží, Basil.18. Príslušný biskup má plné právo projeviti padlým pannám lidumilnost, IV.16.
Panenství - Vdovství je nižší než panenství, Basil.18. Panenství pro Pána spojené a pokorou je poctivé, Gangr.10, 21, je dobré a svaté, Gangr.9. Avšak jestli se nekdo ze svobodných vzdaluje manželství z hnusu nad manželstvím nebo z povyšování nad oddanými, je pod klatbou, Gangr.10. Slib panenství uznává se platným, když vek dostihl plného rozumu, Basil.18. Kdož dala slib panenství v bludu a potom vstoupila do manželství, nepodléhá odsouzení, Basil.20.
Paramonarij - služebník k ochrane svatých míst, kostelník, IV.2.
Pascha - Nelze porušovati ustanovení nicejského snemu o svecení Paschy, Ant.1. O svátku Paschy nelze posílat svaté tajiny do jiných farností k požehnání, Laod.14. Den Paschy oznámiti skrze delegáty snemu nebo pripsáním pri snemovním usnesení, Karth.62, 84. Nelze konat Paschu se židy pred jarní rovnodenností, Ap.7, Ant.1.
Pastýr - který prijal vedení má všemožne pecovati o to, aby zbloudilou ovecku navrátil a uštknutou hadem lécil, VI.102.
Pátek - v nem postiti podle podání pro utrpení Páne, Petr.15.
Patriarcha - co bylo stanoveno o presbyterech, biskupech a metropolitech, totéž ba ješte více náleží patriarchovi, Car.a.15.
Pavliáni - I.19, VI.95.
Peníze - ustanovení za peníze, viz Simonie.
Pepuziáné - bludari, následovníci Montana, Basil.1.
Perioda - ženská, Postn.28.
Periodeut - se ustanovuje v malých mestech a vesnicích, nikoliv biskup, Laod.57.
Petr - arcibiskup alexandrijský, svatý otec, jeho pravidla prijata do církevního zákona, VI.2.
Písen trojsvatá - v ní po "svatý nesmrtelný" nesmí se pridávati slova "za nás ukrižovaný", VI.81.
Plác . - první stupen epitimie pro kajícníky. Bývá za branou modlitebního chrámu, Rehor.Neoc.12.
Podání - dochované z dávných dob nutno zachovati (posvátná Tradice), Karth.3. Je zachyceno písemne nebo bez sepsání, dogma VII , Basil.91; dogmata dochovaná podáním mají tutéž váhu jako písemná, Basil.91, 92.
Pohan - Krestanum se nedovoluje vnášeti do pohanských chrámu olej nebo páliti svícky, Ap.71, ani svetiti s pohany, Laod.39. Verící nesmejí uzavírati manželství s pohany, lec prislíbí-li, že prijmou krestanskou víru, IV.14, Laod.10, 31, Karth.38.
Pohoršení - verící nesmejí vyvolávat pohoršení, VI.47.
Pohostinný dum - IV.10.
Pokání - viz Kajícník, Epitimie.
Pokojný list . - nikoho s cizích neprijímati bez pokojného listu, Ant.7, bezúhonní chorepiskopové mohou dávati pokojné listy, Ant.8. Chudí mají míti osvedcení o chudobe, IV.11.
Pokrm - se nesmí klásti za chrámovým plotem ani tam provádet obchod, VI.76. Není dovoleno jísti s divadelními výmysly a satanskými písnemi. Kneží nemají jísti o samote se ženami, nýbrž s bohabojnými a zbožnými muži a ženami, aby obecenství stolu vedlo k duchovnímu vzdelání, VII.22. Dovolený je pokrm pro zajaté krestany z rukou pohanu, není-li obetované modlám, Rehor.Neoc.1.
Polnosti - patrící episkopii, viz Episkopie. Puda monastýrská, viz Monastýr.
Poluariáné - bludari, II.1.
Poluce - (výron semene) prirozená, nocní není hrích, Athan. k Amunovi, Dion.4, Timoth.12, Postn.8. -9.
Polygamie - je skutek zvírecí, težší smilstva, Basil.80. epitimie Basil.4, 80.
Pontský biskup - II.2.
Posedlý . - nesmí býti prijat do kleru ani pripušten k modlitbe s vernými, Ap.79. Ten, kdo se neocistil od necistého ducha, muže obdržeti svatý krest pouze pri odchodu ze života, Timoth.2. Ale verný posedlý besem, neporušuje-li svátost a nerouhá se, muže prijímati periodicky, Timoth.3, pokrytecky posedlé nutno trestati. VI.60. a prijímati, Mik.4.
Poskvrna - duševní vlastne poskvrnuje, Ap.77.
Poskvrnení kneze - bludem a rozkolem, Stud.1, 16.
Poslouchání . - naslouchání, druhý stupen epitimie pro kajícníky. Hríšník má státi za dvermi v predsíni pouze do modlitby za katechumeny, Rehor.Neoc.12.
Postrižiny - viz Mnich.
Posvátná místa - kdož prevrací v obycejná a když se u nich chovají nedbale a tak v nich žijí, mají býti vyhnáni i z míst, urcených pro katechumeny, VI.97.
Poustevnictví - pokorné je hodné souhlasu, Gangr.21.
Poustevník - t.zv. poustevníky, kterí v cerných rízách s dlouhými vlasy chodí po mestech mezi ženami a muži, urcovati do monastýru nebo vyhánet na poušt, VI.42.
Povera . - oltáre postavené z povery, viz "Oltár".
Poverovací list - Posvecená osoba nebo klerik nesmí putovati bez poverovacího listu od svého biskupa, Laod.41.
Povolání duchovní - je vyšší než svetské, VI.7.
Požehnání - je podávání posvecení, VI.26, Basil.27, proto od bludaru se nesmí prijímati požehnání, Laod.32. Ten kdo sám potrebuje lécit vlastní rány, nesmí žehnati druhému, VI.3, 26, Basil.27.
Práce a pust - Nicef.42.
Pragmatikální list - IV.12.
Pravidlo - Pravidla svatých apoštolu šesti všeobecných snemu a tech, kdož se místne shromáždili, a od svatých otcu vydaná, vcelku a nepohnutelne prijímáme. VII.1. Nikdo nesmí je meniti, neco z nich vypoušteti ani prijímati druhá, podvržená, VI.2.
Pravoslavný - deti kleriku, narozené v manželství s jinoverkou a pokrtené u bludaru, mají býti privádeny do obecenství s obecnou církví, IV.14; deti kleriku nemohou vstupovati do manželství s jinoverci, lec když slíbí prijmouti pravoslavnou víru, IV.14. Pravoslavní clenové kleru jsou svobodni podrízenosti biskupum, kterí odstupují od pravoslaví, III.3, Car.a.15.
Presbyter . -
1/ K ustanovení presbytera: Presbytera ustanovuje jeden biskup, Ap.2. Nikoliv pred tricátým rokem, neoc.11, VI.14, 15. Nikoliv pred tím, než prevede na pravoslaví všechny své domácí, Karth.45. Ne hned po krtu, I.2. Neprekotne, ale po proverení, Sard.10, I.9, Cyr.4; viz Kler, Rukopoložení.
2/ Pomer presbytera k biskupu: Presbyter nesmí opomíjet svého biskupa, Car.a.14. Bez souhlasu svého biskupa nesmí nic ciniti, Ap.39. Laod.57. Presbyter, který opustil svuj obvod bez souhlasu svého biskupa a premístil se do druhého, odlucuje se od obecenství, když se nevrátí, Ap.15, I.15, 16. Uciní-li rozkol, opovrhnuv svým biskupem, požádá zvláštní shromáždení, buduje jiný oltár, nepresvedciv biskupa v nicem, co by odporovalo zbožnosti a spravedlnosti, budiž svržen jako vládychtivý, Ap.31. Predává se anatheme, Karth.10, 11, Gangr.6, Car.a.13. Presbyter je povinen pronášeti jméno svého biskupa na modlitbách, Car.a.13. Je povinen dohlížeti na zpusob života služebníku chrámu a referovati o nich Basil.89.
3/ Pastýrské povinnosti presbyterovy: Presbyter musí nepromíjitelne býti pri záležitostech církve, Ap.51. Je povinen uciti kleriky a lid zbožnosti, Ap.58. Ty, kdo jsou nedobrého chování poucovati radami a nekdy církevními epitimiemi, Car.a.9, poskytovati nutné potrebným, z kleru, Ap.59. Neprijímající tajiny bez provinení, má býti odloucen, Ap.8. Neprijímající poverenou službu se odlucuje, dokud ji neprijme, Ap.36, viz Kler.
4/ Kdo nemuže býti presbyterem: a/ neúmyslný vrah, Rehor.Nis.5. b/ ten, kdo byl zvolen svetskými predstavenými, VII.3, viz Kler.
Presbyterida - Laod.11.
Pronásledování - Není nutno vyhledávati mucednictví, neprijde-li samo a nerozpalovati ohen hríšníku vuci bratrím. Ostatne lze míti obecenství a temi, kdo takto jednají, Petr.9. Nepricítati vinu tem, kdož se vykupují stríbrem v cas pronásledování, Petr.12, kdož v dobe pronásledování za víru uprchli pred pronásledováním všechno opustivše, nemohou být vineni, že místo nich byli zajati druzí, Petr.12.
Prorok - proti prorokum nikdo beztrestne nejednal, kart.5.
Prosfory - Pro tri lidi jedna prosfora a jedna svíce, Nicef.11.
Prostopášný život - a kandidát svecení, Nicef.7.
Prvotiny oltáre - viz Oltár.
Predstavený - viz Monastýr.
Prepych - má býti vzdálen knežské hodnosti a stavu, VII.16.
Príbuzenství duchovní . - je duležitejší než telesný svazek, kmotri pri krtu detí nemají vstupovati do manželství s jejich ovdovelými matkami, VI.53.
Príbuzenství telesné . - nelze vstupovati do manželství s dcerou bratra svého, otci a synu s matkou a dcerou, otci a synu s dvema pannami sestrami, matce dceri s dvema bratry, dvema bratrum s dvema sestrami, žene se dvema bratry, muži se dvema sestrami, VI.54, neoc.2, Basil.23, 78, 87, Timoth.11. Jinak se manželství jejich rozlucuje a oni podvrhnou epitimii, VI.54, Basil.78.
Prijímání - ruz.2, 3, 5, 6, 7.
Prijímání, eucharistie . - Odlucují se duchovní, kterí pri prinášení bez rádného duvodu neprijímají, Ap.8. Verící, kterí nezustávají v chráme na modlitbe do konce a odvracejí se od svatého prijímání, se odlucují, Ap.9, Ant.2. Kdo chce prijímati, pristoupí, složí ruce do podoby kríže, a nemá používati žádného zlatého ci jiného prostredku k prijetí božského daru místo rukou, VI.101. Každý umírající má býti hoden prijímání, I.13, Karth.7, Rehor.Nis.2, 5. Muž a žena v noci obcující, ráno nesmejí prijímati, Timoth.5. Žena mající mesícky, nesmí prijímati dokud se neocistí, Timoth.7, Dion.2. Kdo se pripravuje k prijímání a nenadále polkne vodu, smí prijímati, Timoth.16. Posedlý clovek verící, nerouhá-li se smí obcas prijímat, Timoth.3. Kdo mel necisté sny, necht zkouší svedomí a byl-li pokoušen od satana, necht prijímá, Dion.4, Timoth.12. Kdo se domnívá že nemá prijímati od ženatého kneze, je pod klatbou, Gangr.4. O prijímání tech, kdož jsou pod epitimií viz epitimie.
Príjmy - osirelé církve, jež náležely biskupovi, má chrániti její ekonom v celosti, IV.25.
Prinášení . - svatých daru na liturgii. V nem nutno rediti víno vodou, VI.32. Toto prinášení nutno konati po vzájemném odevzdání pokoje, Laod.19. Svaté prinášení se nekoná v domech, Laod.58. Kneží mají podávati lidu prinášení bez pridávání hroznu, VI.28. Za sebevrahy neciniti prinášení, Timoth.14, lec spáchal-li sebevraždu v pominutí smyslu, Timoth.14. Je spravedlivé konati prinášení za odpadlé z príciny težkých muk, kterí pak ucinili pokání, Petr.11. Zbytky prinášení po použití pri svátosti rozdelují mezi sebou klerici, z nich nesmejí jíst katechumeni, jenom klerici a verící, Theof.8.
Prinášení plodu - nemá býti prijímáno a rozdáváno bez vule biskupovi, Gangr.7, 8.
Pripadání, padání . - klekání, tretí stupen epitimie. Kajícník stojí za dvermi chrámu, vychází spolecne s katechumeny, Rehor.Neoc.12.
Prirozenost - Dve prirozenosti jsou v jediné osobe Ježíše Krista, dogma svatých Otcu IV. všeob. snemu o dvou prirozenostech .
Prísaha - je zakázána a zvlášte ve špatné záležitosti, Basil.29. Nenutit k porušení prísahy, kdož prísahali, že neprijmou svecení, Basil.10. Dva zpusoby rozvázání prísahy, Basil.10, 17. Též Postn.43.
Príspevky - za zemrelé, Nicef.4.
Pujcka - viz Úrok.
Pust v srpnu - Mik.3.
Pust - nutno zachovávat ve svatou ctyricátnici pred Paschou, rovnež ve stredu a v pátek, Ap.69, Petr.15, v den Páne, nedeli a sobotu mimo Velikou, zakázán prísný pust, Gangr.18.
Rány Páne - Petr.1.
Resignace na sloužení - písemne vynucená strachem a hrozbami, neplatí, Cyr.3.
Rigin (Regin) - biskup cyperský, III.8.
Rodice - nemají opoušteti své dítky pod záminkou poustevnictví, Gangr.15.
Rodicka a pust - Nicef.15.
Rozhodování - pri nesouhlase rozhoduje vetšina hlasu, I.6, Ant.19. Souhlasné rozhodnutí biskupu musí platiti, Ant.15.
Rozkol - presbyter, který zpusobí rozkol, predává se anatheme, Karth.10, 11.
Rozkolník . - pojem, Basil.1. S rozkolníky nebo odštepenci není nutno se modliti, Laod.33. Proti rádení rozkolníku dlužno prositi pomoci u císare, Karth.104. Rozkolnický krest se prijímá, Basil.1. Z obrácených rozkolníku enkratitu Basil Veliký prijal dva na biskupský stolec, Basil.1.
Rozvod (rozluka) - není dovolený krome prípadu cizoložství. Žena se nemá rozvádeti s mužem proto, že ji bije, že utrácí její majetek, že je neverný, Basil.9. Muž se nesmí rozvésti se ženou proto že je posedlá zlým duchem, Timoth.15.
Rukopoložení . - má býti po proverce s vedomím duchovenstva ne tajne, ale uprostred chrámu, v prítomnosti lidu, a pri ohlášení biskupove, Theof.7. Svecenci mají být sveceni pouze od svých biskupu, Sard.15. Rukopoložiti pouze s jmenovitým urcením k známému chrámu nebo monastýru, IV.6. Svecení mají dostat od svetitele dekrety, s vyznacením dne a roku rukopoložení, Karth.100. Nikdo se nesvetí po druhé na tutéž hodnost, Ap.68, Karth.36, 59. Jenom svecení od bludaru mohou býti znovu sveceni od pravoslavných biskupu, Ap.68, Basil.1. Nelze nutit k porušení prísahy ty, kterí prísahali, že neprijmou svecení, Basil.10.
Rád církevní - jest zachovávati, Karth.2.
Rehor Bohoslovec (Theolog) - svatý a blahoslavený otec. Jeho pravidlo prijato do církevních predpisu, VI.2.
Rehor biskup neocaesarejský - svatý a blahoslavený otec. Jeho pravidla prijata mezi církevní predpisy, VI.2.
Rehor, biskup nisský - svatý a blahoslavený otec. Jeho pravidla prijata mezi církevní predpisy, VI.2.
Rím Nový - Carihrad, Konstantinopol II.3.
Rímský biskup - má míti moc na západe, I.6. Jeho stolec, VI.36.
Sakkofori - bludari, Basil.47.
Satyrická maska - se nesmí nositi, VI.62.
Sebevrah - nebývá obetování za sebevrahy, Timoth.14.
Savelliáné, Sabeliáni - bludari, II.1, 7, VI.95.
Shluk, srocení lidu - nesmí voliti kneze, Laod.13.
Shromáždení církevní - kdo bez omluvy po tri nedelní dny behem trí týdnu neprijde na církevní shromáždení, je-li klerik musí býti svržen, je-li laik vzdálen od obecenství, VI.80. Kdo ucí beztrestne nedbati domu Božího a shromáždení v nem, je pod klatbou, Gangr.5. Kdo se straní shromáždení v jedné církvi, nebudiž prijímán ani v druhé, Ant.2.
Shromáždení rozkolné - je ono, jež svolávají nepokorní kneží nebo biskupové a prostý lid, Basil.1. Kdo svolává oddelené shromáždení vne církve, a církví opovrhuje, chce jednati o církevních vecech bez presbytera, vyslaného biskupem, je pod klatbou, Gangr.6. Duchovní opominuv biskupa porádající oddelené shromáždení a postavující oltár, který neposlouchá napomínajícího biskupa, se svrhne. Kdo bude úporný ve zneklidnování církve, musí býti zkrocen vnejší mocí, Ap.31, Ant.5. Presbyter odsouzený od svého biskupa, který prináší z pýchy oddelene svaté dary, podléhá klatbe, Karth.10, 11. Ostatne pred odstoupením presbytera odcizujícího se od biskupa, nutno zjistiti, zda nemá spravedlivé stížnosti proti biskupovi, Karth.11. Ty kdož jsou v rozkolnických shromáždeních, napravovati vhodným pokáním a opet sjednocovati s církví, Basil.1. Ti, kdož jsou v církevních hodnostech, odstoupí-li od církve a uciní-li pokání, nekdy se prijímají v téže hodnosti, Basil.1.
Simonie, svatokupectví . - Milost svatého Ducha je neprodejná, VI.23. Proto
a/ ustanovující a ustanovené za peníze nebo dary, stejne jako prostredníky pri tom, nutno zbaviti hodnosti a funkce; laiky a mnichy predati anatheme, Ap.29, IV.20, VI.22, VII.5, 19. Bráti za svecení at se tak stalo pred rukopoložením nebo po nem, ci pri nem je stejné, Basil.90. Genad
b/ kdo z biskupu nebo kneží žádá za podání svatého prijímání peníze nebo neco jiného, má býti svržen, VI.23.
c/ kdo za peníze prijímá do mnišství, má býti svržen, VII.19.
(Výber z listu svatých Otcu, Písma svatého a kánonu o simonii je mj. v samostatném oddílu této knihy.)
Sjednocení - jinovercu s pravoslavnou církví se deje s ohledem na jejich vlastnosti skrze krest a myropomazání, I.19, II.7, VI.95, Laod.7, 8, Basil.1, 47.
Slavosloví - "se Svatým Duchem" prijato z nenapsaného apoštolského podání, Basil.92.
Slepý - viz Vady telesné.
Slib - nutno se vystríhati nerozvážných slibu, jako na príklad slib o nejedení veprového masa, Basil.28. Platí slib tech, kdož dosáhli plného rozumu, Basil.18. Muži a ženy, kterí dali slib panictví a porušili ho, podléhají epitimii, Basil.19, Anc.19, VI.44, Basil.18, 60.
Slovo Boží - kdo poslouchá a neplní, má se napomínati, Timoth.17.
Služebník - nižší nemá nositi orár a neopoušteti vchod do chrámu, Laod.22.
Smilstvo, smilník, smilnice . -
a/ urcení smilstva: Rozdíl mezi smilstvem a cizoložstvím, Rehor.Nis.4. Smilníkem je uznán muž, který spáchal smilstvo se svobodnou od manželství, Basil.21. Smilnicí je dívka, která se vdala bez souhlasu otcova, Basil.38, pánova, Basil.40, nebo vubec toho, kdo má nad ní pravomoc, ale pouze do odpuštení a smírení, Basil.42.
b/ epitimie (trest) pro smilníky z rad laiku: Kdo se sám rozhodl vyznati hríchy má býti pod epitimií více mírnou. Kdo byl ve zlu pristižen nebo nevolky usvedcen, podrobuje se delší náprave, Rehor.Nis.4. Proto taková epitimie se prodlužuje na devet let, Reh.Nys.4, na sedm let, Basil.59. dokonce na ctyri, Basil.22, a na tri roky, Basil.38. Jak tedy nutno tuto epitimii prodelávati? Rehor.Nis.4, Basil.22, 59. Kdo unesl a pojal cizí snoubenku nebo si vzal ženu po tajném nebo násilném jejím zneuctení, podléhá rízení dle Basil.22. Provdavší se bez souhlasu otcova nebo pánova se odlucují na tri léta od prijímání, Basil.38.
c/ epitimie pro smilníky z duchovenstva: Kneží a klerici usvedcení ze smilstva zbavují se duchovenské hodnosti, Ap.25, Basil.3, 32, 51, 70, neoc.1. Žalmista, který obcoval se snoubenkou pred snatkem, neuvádí se na vyšší hodnosti, Basil.69.
d/ epitimie pro vydržovatele smilnic: VI.86, viz Postn.14. -18. Smilstvo - Nicef.36, 37. Smilstvo - epitimie podle Postn.49. -65. (v Pidalionu).
Snárství - viz Povera.
Snemovní zápisy - obsahující usnesení snemu jest nutno psáti jménem všech. Podepisuje je predsedající na snemu, Karth.96.
Snemy -
1/ místní:
a/ pojem: místní snem je shromáždení biskupu jedné oblasti, I.5. Úplný snem je ten, na nemž je prítomen metropolita s ostatními, Ant.16.
b/ doba svolání: podle dávného zvyku dvakrát do roka, Ap.37, I.5, IV.19, Ant.20. Pozdeji pro ruzné obtíže stanoveno, aby byl jednou do roka, VI.8, VII.6, Karth.27. Napred byl snem svolán ve ctvrtou nedeli padesátnice a na dvanáctý nebo patnáctý den mesíce ríjna, Ap.37, Ant.20, a potom doba pred velikým postem a k podzimu, I.5, posléze 21. srpna, Karth.84. Rozhodne plný snem se má konat jednou rocne, Karth.106.
c/ kdo svolává snem: nikdo nesmí sám o sobe svolávat snem, Anc.20. Snem má svolat metropolita nebo oblastní biskup dopisem, Ant.19, 20.
d/ kdo tvorí snem: na snem mají pricházeti všichni biskupové, I.5, IV.19, VI.8, krome tech, jimž vadí prekážky, Karth.87. Kdo z biskupu se na snem nedostaví bez omluvení, sám sebe obvinuje, Laod.4, a podvrhuje se epitimii, IV.19, VI.8, Karth.87, 88. Biskupové predního stolce oblasti mají vysílati dva nebo dle volby více delegátu ze svých shromáždení na snem, aby byl schopný jednání, Karth.14. Úlevy biskupum pri zvláštním trvání snemu, Karth.141, 142, jestliže nekterý predstavený prekáží svolání snemu, má býti odloucen, VII.6. Metropolita vyžadující nejakou vec od biskupa který prijel na snem, navrátí ctyrnásobne, VII.6.
e/ predmet snemovního jednání: Oblastní (eparchiální) snem zarizuje záležitosti své oblasti II.2, jedná se o dogmatech zbožnosti, rozsuzuje církevní nesrovnalosti, Ap.37, VII.6, a prípady, vyvolávající pochybnosti, Ant.20. Jedná se o žalobách na biskupa, I.5, rozhoduje ve sporech biskupu o farnostech, IV.17, VI.25. Doplnuje rozhodnutí menšího snemu, Karth.43, volí a ustanovuje biskupa, I.4, IV.28, VII.3, Ant.19, 23, Laod.12, Karth.13, a soudí biskupa, viz Soud.
f/ uznané místní snemy, VI.2.
2/ všeobecné:
a/ pojem všeobecného snemu, I.2.
b/ které jsou všeobecné snemy?
~>~ První všeobecný snem: pozustával z tristaosmdesáti svatých a blahoslavených otcu, shromáždených v Nicei pri císari Konstantinu proti bezbožnému Ariovi, odhalil a vysvetlil jednobytnost v trech osobách (hypostasích) božské prirozenosti, naucil verící klaneti se jednou úctou Otci i Synu i svatému Duchu a vyvrátil lživé ucení o nerovnosti v božství, VI.1; nikdo nesmí skládati, predkládati, a ukazovati jiné vyznání, než stanovené od svatých otcu svatým Duchem v Nicei shromáždených, III.7.
~>~ Druhý všeobecný snem pozustávající ze stopadesáti otcu shromáždených v Carihrade pri velikém císari Theodosiovi. Tento snem doplnil nicejské vyznání víry bohosloveckými výroky o svatém Duchu, odvrhl Macedonija, který se opovážil považovati vládce za služebníka a chtel pretíti pretíti nepretnutelnou jednotu; a odsoudil Apolinaria, bezbožne ucícího, že prý Pán prijal telo bez duše a rozumu, VI.1.
~>~ Tretí všeobecný snem sestávající z dvouset otcu, shromáždených v Efezu pri císari Theodosiovi, synu Arkadiovu. Stanovil, že jeden a týž Kristus jest Syn Boží vtelený a porodivší ho vždycky Panna je vlastne a pravdive Bohorodice, a odvrhl Nestorija, který ucil, že oddelene je Kristus clovek a oddelene Buh, VI.1,
~>~ Ctvrtý všeobecný snem pozustával ze šestisettricetipeti otcu, shromáždených v Chalcedone pri císari Markianovi. Stanovil, že jeden a týž Kristus Syn Boží pozustává z dvou prirozeností a vyobcoval z církve pošetilého Eutychije, který ucil, že veliké tajemství spasení vykonal prízrak; s ním Nestorija, který potvrzoval rozdelení prirozeností a Dioskora, uznávajícího smíšení techto prirozeností, VI.1.
~>~ Pátý všeobecný snem sestávající ze stošedesátipeti otcu, shromáždených v Carihrade pri Justinianovi, zavrhl Theodora Mopsuetského, ucitele Nestorijova, Origena, Didyma, Euagrija, kterí obnovili pohanské báje o precházení a promenení nekterých tel a duší a nerozumne se postavili proti vzkríšení mrtvých; také spis Theodorita proti pravé víre a proti dvanácti kapitolám blahoslaveného Cyrilla a tak zv. list Lvuv, VI.1.
~>~ Šestý všeobecný snem shromáždený v Carihrade pri císari Konstantinovi, objasnil, že máme vyznávati dve prirozená chtení a dve vule a dve prirozené pusobnosti v jediném Pánu našem Ježíši Kristu pravém Bohu, který se vtelil pro naše spasení. Prijal a potvrdil víru, dogmata a pravidla predešlých pravoslavných všeobecných a místních snemu a svatých otcu a stanovil, že se nesmí nic dodávat k nim, ani odnímati, dogma VI.
~>~ Sedmý všeobecný snem sestávající z trísetsedmdesátisedmi svatých otcu pri císari Konstantinovi a jeho matce Irine, vysvetlil a potvrdil dogma o úcte k ikonám, dogma VII.
3/ Duležitost snemovních usnesení: Neplatí rozhodnutí proti ustanovením všeobecného snemu, III.8. Kdo se odvažuje odporovati všeobecnému snemu, vystavuje se nebezpecí vyvržení z kleru, I.2.
4/ Duležitost snemu všeobecne: Nikdo nesmí meniti snemovní pravidla, VI.2. Tato pravidla mají býti pripomínána pri rukopoložení, aby nebylo jednáno proti nim, Karth.25. Zbavení hodnosti, domnívají-li se, že jsou v právu, mohou se odvolat ke snemu biskupu, Ant.6., resp. k velkému snemu biskupu Ant.12. Zbavení knežské hodnosti snemem a odváživší se konati drívejší službu, zbavují se práva na obhajobu pred pred snemem, Ant.4.
Sobota - krestané nemají spolecne se židy svetit soboty, Laod.29. V sobotu se zakazuje prísný pust, Ap.64, VI.55; i o velikém poste, VI.55. krome Veliké soboty Ap.64. V sobotu císti i evangelium s druhými Písmy, Laod.16.
Sodomista - se prijímá do obecenství po patnáctileté epitimii, Basil.7, 63, nebo delší, Rehor.Nis.4, nekdy pouze na konci života s ohledem na vek a jiné okolnosti, Anc.16, modlí se venku, Anc.17.
Soud . -
1/ obecné pojmy: Soud se má konat nikoliv z neprátelství, stranickosti a vyhovování lidem, Karth.16; obvinený muže vznésti námitky proti soudcum, Cyr.1, muže žádat potrebnou lhutu ke své obhajobe, Cyr.1.
2/ svedkové a žalobci proti biskupovi a ostatním duchovním: V církevních záležitostech mohou biskupa obvinovati pouze duveryhodní lidé, Ap.74. Nelze od nikoho uznávati udání na biskupy a kleriky bez vyšetrení, nýbrž nutno napred prezkoumati verejné mínení o nich, IV.21. Neprijímají se obvinení biskupa a kleriku od:
a/ bludaru, pohanu a židu, Karth.144, Ap.75, II.6.
b/ odsouzených a svržených kleriku nebo odloucených laiku, od odsouzených a obvinených, II.6, Karth.143,
c/ nemravných a nezachovalých, Karth.8, 28,
d/ všech otroku a propuštencu tech lidí, jež chtejí obviniti, Karth.144,
e/ tech, kdož záležitost dríve posuzovali, nebo byli pri jednání prítomni, nebo od jejich domácích, Karth.70,
f/ tech, jež obcanské zákony nepripouští k stížnostem, Karth.144,
g/ tech, na nichž lpí skvrna bezbožnosti, od hercu a lidí úcastných hanebných povolání, Karth.144, od stežovatelu, jejichž jedno z mnohých obvinení už bylo vyšetreno a nebylo prokázáno, Karth.145,
h/ stížnost od jednoho, dokonce biskupa, se neprijímá, Karth.147,
ch/ soukromou žalobu proti biskupu a klerikum, na pr. ve veci odcizení majetku nebo v jiné urážce, nutno prijímati od každé osoby, II.6, Karth.28, 144.
3/ Rád soudního rízení s biskupem:
Bezúhonní stežovatelé dorucí svá obvinení biskupa všem biskupum oblasti a potvrdí je pred nimi svými dukazy, II.6. Biskupa soudí snem, Ap.74. Nemuže-li se snem sejíti, soudí dvanáct biskupu, Karth.12. Nezavedou-li biskupové oblasti porádek, musejí se žalobci obrátiti k velikému snemu, nejinak než písemne a s vedomím, že budou stejne potrestáni s obvineným, ukáže-li se, že pomlouvali, II.6. Žalobce na biskupa musí doruciti záležitost k prvnímu v oblasti a obvinený má býti odstranen z obecenství, dostaví-li se v urcenou dobu k soudu, Karth.28. Biskup se musí dostaviti osobne na soud, Ap.74, v mesícní, v nutnosti dvoumesícní lhute. Opomenuv lhutu nesmí býti v obecenství, dokud se neobhájí ve pri, Karth.28. Nedostaví-li se k soudu ani po tretí výzve skrze dva biskupy, podvrhne se rozhodnutí, jež uciní snem, Ap.74, Karth.28. Jestliže se žalobce v dobe projednávání jeho podání skryje, biskup se prijme do obecenství, onen však bude obecenství zbaven, jestliže behem projednávání veci se necím proviní, jeho žaloba se zamítne, Karth.28. Jestliže se bude rozcházeti mínení biskupových soudcu, povolá biskup metropolie k porade nekolik biskupu ze sousední oblasti, Ant.14. Ani patriarcha nemuže rozhodnouti o veci sobe podrízeného biskupa, nýbrž musí je predložiti k posouzení snemu za jeho prítomnosti, Cyr.1.
4/ Rád soudního rízení nad presbytery, jáhny a ostatními príslušníky kleru:
Spocívá na techže hlavních zásadách jako u biskupu, Karth.29. Zvláštnosti jsou tyto: a/ presbytera soudí šest biskupu a jeho biskup, jáhna tri, Karth.12, 29. Záležitosti soudní ostatních kleriku zkoumá a rozhoduje jeden místní biskup, Karth.29. Nesvrhnouti klerika pouze z podezrení, Theof.6. Neprijímati ospravedlnení od kleriku, na než podána stížnost, jestliže behem roku nedodají dukazy o své nevine, Karth.90.
5/ Odvolání k vyššímu soudu (apelace):
a/ nevhodnost apelace:
1/ neprenášeti záležitosti duchovních osob od soudu církevního k svetskému soudu, IV.9, Karth.15, 117;
2/ od soudcu, shromáždených se souhlasem obou sporných stran, Karth.17, 107, 136.
3/ od všech biskupu oblasti, kterí vynesli jednomyslne rozsudek Ant.15.
4/ nemuže-li obvinený prokázati, že jeho pre vyžaduje druhého souzení, Sard.3.
b/ rád záležitostí tohoto druhu:
Žaloby presbyteru a ostatních kleriku na své biskupy musí vyslechnouti sousední biskupové a se souhlasem vlastních biskupu ukoncovati vzniklou nespokojenost, od techto lze dílo postoupiti predním biskupum oblasti, Karth.11, 37, 139, Sard.14, jmenovite k metropolitovi, IV.9 a od tohoto k exarchovi oblasti nebo na východe k stolci carihradskému, IV.9, 17, a na západe k stolci rímského biskupa, Sard.3, 4, 5; ale z východu a jihu nikdo se nemá obraceti se stížností za more, t.j. k rímskému biskupovi, Karth.37. 139. Klerika, kteréhokoliv stupne, odsouzeného soudem biskupu nesmí chrániti pred trestem církevní obec, v níž sloužil a žádný clovek, Karth.73.
Souhlas - nelze jednati proti svému souhlasu nebo podpisu, Karth.13.
Souložnice - její díte a knežství, Nicef.8.
Spiknutí - zakázáno, IV.18, VI.34.
Stání spolecne s verícími . - ctvrtý stupen epitimie pro kajícníky, kterí stojí s verícími po celou liturgii, ale bez prijímání, Rehor.Neoc.12. Tito nevycházejí s katechumeny, ale neprijímají svaté tajiny, Rehor.Neoc.12.
Stížnost - viz Soud.
Stolec biskupský - Biskup prvního stolce se nesmí nazývati veleknezem, Karth.48.
Streda - ve stredu nutno se postiti vzhledem k židovské porade zraditi Pána, Petr.15.
Stríbro - nelze vytýkati tem, kdož se vykoupili za stríbro u pronásledovatelu víry, Petr.12.
Studne - znecištená, Postn.47.
Stupen církevní - (hodnost) Volba hodnosti nemá býti v prítomnosti naslouchajících, Laod.5. Shluk lidu nemá voliti církevní hodnosti, Laod.13. Pro každou knežskou hodnost nepríliš malou lhutu ponechávati, Sard.10.
Svatí otcové - jejich ucení je bohumilé, dogma VII.
Svaté Písmo . - nutno vykládati souhlasne se spisy sv. otcu, VI.19. Všichni krestané, zvlášte duchovní, se mají poucovati v božském Písmu. VII.2. Nelze požadovati doslovnou presnost po Písmu, když preložený výraz dobre vystihuje predmet, ale presne neodpovídá významu hebrejského slova, Basil.15.
Svatokrádež . - se pocítá za težkou nemoc, Rehor.Nis.6. ovšem podání otcu urcuje pro pachatele epitimii menší než cizoložníkum, Rehor.Nis.8. Vyvrhuje se ten, kdo odcizil oltární posvátnou nádobu nebo roucho pro vlastní zisk nebo urcil pro použití neposvátné, Car.a.10. Kdo ukradne ve chráme vosk nebo olej, má býti odloucen a navrátit pateronásobne, Ap.72. Viz Postn.44.
Svecení chrámu - Nicef.31. Pri svecení musí být v nem umísteny svaté ostatky mucedníku. VII./7.
Svedek -
Proti biskupu nesmejí býti prijati v církevních záležitostech jako svedkové:
1/ neverící, pohané nebo židé, Karth.144;
2/ bludari (heretici), Ap.75, II.6;
3/ rozkolníci,
4/ za proviny svržení z kleru nebo z trídy laiku a odloucení, t.j. na než bylo podáno udání a neocistili se z obvinení, II.6;
5/ nemravní, Karth.8, 28;
6/ dokonce pravoverný, je-li sám, Ap.75, I.2.
Proti biskupovi a príslušníkum kleru nemají býti prijímáni:
a/ ti, od nichž se nemá prijímat udání,
b/ žalobci z jejich domu,
c/ mladší ctrnácti let, Karth.146,
d/ ti, kterí dríve posuzovali záležitost, o níž by meli svedcit, Karth.76.
Svržení . - (zbavení hodnosti, degradace) a/ se svrženým z kleru se nemodliti, Ap.11. b/ vyobcování: biskup, presbyter nebo jáhen správne svržený, zacne-li znovu sloužiti, vylucuje se z církve, Ap.28, a zbavuje se práva apelace odvolání, Ant.4. Trest pro toho, kdo prijme svrženého, Karth.9.
Svržený knez - a ohlasy, Mik.8.
Svetská moc - viz Svetská správa verejná.
Synagoga - do židovské synagogy nechoditi, nenosit tam olej ani rozsvecovati svícky o jejich svátcích, Ap.65, 71.
Talisman - zhotovitel talismanu, viz Carodejnictví.
Tanec - zakázán pri predstavení. VII.51, 62; na svatbe, Laod.53; zvlášte pohanské tance o svatebních dnech blízko posvátných míst, Karth.71.
Tarasij - carihradský patriarcha, jeho list prijat do církevního zákona.
Telo Páne - viz Prijímání.
Teplota - Nicef.13.
Tetradité . - bludari, II.7, VI.95.
Theodor Mopsuatský - ucitel Nestoriuv, zavržen, VI.1.
Theodor - biskup Pamfilijský, list.III .
Theofil - arcibiskup alexandrijský. Jeho pravidla prijata do církevního zákona, VI.2.
Thrákie - biskupové thráctí, mají spravovati pouze záležitosti thrácké oblasti, II.2.
Timotej - arcibiskup alexandrijský; jeho kanonické odpovedi prijaty do církevního zákona, VI.2.
Travic - bude prijat do obecenství po dvaceti letech jako vrah, Basil.7, 65.
Tripol - chudá zeme, kde soudilo pouze pet biskupu kneze, Karth.14.
Trojice - Jednota presvaté Trojice nemá žádného rozdílu v podstate, Karth.2.
Ucitel - neosvedcený nemuže býti ucitelem druhých, Ap.80.
Uchvatitelé - církevního vedení, ruzné 1.
Umírající - nesmí býti zbaven sv. prijímání, I.13, kart.7.
Únos - žen pod zpusobou manželství a napomáhání pri nem se odsuzuje, IV.27, VI.92, Basil.30. Únosci žen jsou povinni je navrátiti a pak jsou prijímáni na pokání, Basil.22.
Urážka - ty, kdož druhé urážejí, odlucovati od církve dokud neprestanou, Theof.14. Kdo urazí (rozhnevá) neprávem císare nebo knížete, je-li z kleru má být zbaven hodnosti, laik odloucen od církve, Ap.84. Kdo z kleru urazí biskupa, má býti svržen, Ap.55. Urazí-li nekdo z kleru presbytera nebo jáhna, má býti odloucen od obecenství církevního, Ap.56.
Úrok . - Nicef.32. Nikdo z príslušníku kleru nemá bráti úrok z pujcek, Ap.44, I.17, VI.10, Laod.4. Karth.21. Viník, neprestane-li bude zbaven hodnosti Ap.44, I.17, VI.10.
Uzavrení (klausura, zatvor) - se dovoluje po tríletém vyzkoušení v monastýru, a má býti trvalá, VI.41.
Územní rozdelení - církevních obcí a záležitostí musí odpovídati obcanskému a verejnému rozdelení (když se z príkazu císarského obnovuje mesto) IV.17, VI.38.
Vada telesná . - neposkvrnuje, duševní ano, Ap.77. Odlucuje se ten, kdo se posmívá tem, kdož mají telesné vady, Ap.57.
Válka, vojna . - zabití ve válce naši otcové nepocítali za vraždu Basil 13; zabití neprítele ve válce je zákonné a chvályhodné, Athanasios k Ammunu. Ale ani biskup, ani knez, ani jáhen a nikdo z príslušníku kleru, ani mniši, nesmí zastávati vojenskou službu z povolání, Ap.83, IV.7.
Vášne - boje s nimi, Postn.6.
Vdova - nezávislá muže se vdáti, Basil.41. Zaradená do poctu vdov, vydržovaných církví. Vdá-li se ztrácí péci církve. Basil.24. Do poctu vdov nezarazovati pred 60 rokem, tamtéž; kdo smí vdovy navštevovati, Karth.47. Vdovství je nižší než panenství. Padlá vdova se posuzuje jako zneuctená otrokyne, Basil.18. Šedesátiletou vdovu, chce-li se vdáti, nutno zbaviti sv. prijímání, dokud nezanechá vášnivou necistotu, Basil.24.
Vecerní - konání modliteb na vecerní má býti vždy jedno a totéž, Laod.18.
Vecere lásky . - nejsou neco nízkého a kdo opovrhuje temi, kdož je z víry porádají, je pod klatbou, Gangr.11. Vecere nebo stoly lásky a bratrství nesmejí býti v chrámech Páne nebo v modlitebnách, VI.74. Laod.28. Z techto stolu se nesmí odnášet s sebou domu žádná cást, Laod.27.
Verný - verící mají býti bez jakéhokoliv pohoršení a úrazu, VI.47.
Verejná správa . - Duchovní osoby smejí žádati úrady o pomoc obecné matce krestanské církvi když se nedbá v meste na pravomoc biskupa, Karth.78. Verejné správe se odevzdávají ke zkrocení a uvedení v rád biskupové, nepokorní snemu, Karth.59, presbyteri a jáhni neposlušní biskupa Ant.5, hrešící laici, ale nepodrobující se církevním epitimiím, Car.b.3. Zvolení biskupa, presbytera a jáhna konané svetskými predstavenými není platné, VII.3.
Ves - ve vsích neustanovovati biskupy, nýbrž periodeuty, Laod.57. Venkovští kneží nemohou sloužiti v mestském chráme v prítomnosti biskupa nebo presbytera mesta, Neoc.13.
Víno - k oltári nelze prinášeti mimo vína z révy žádný nápoj, zhotovený z neceho jiného, Ap.3. Nepije-li nekdo z duchovenstva nebo laiku zvlášte o svátecních dnech víno nikoliv ze zdrženlivosti, nýbrž z opovržení, vyvrhuje se z hodnosti a z církve, Ap.51, 53. Pri lisování vína se nesmí podle zvyku pohanu smáti, VI.62.
Víra - symbol víry. Víru, predanou od svedku Slova, apoštolu, svatých snemu a svatých mužu nutno zachovávati neporušenou novotárstvím a zmenami, VI.1. Zvlášte nikomu se nedovoluje ríkati nebo psáti jinou víru, než tu, co byla v Nicei stanovena, III.7, Karth.2.
Vlasy - verící nemají zdobiti vlasy umelými pletenci, VI.96. Žena, která si ostríhala vlasy pro domnelou askesi, je pod klatbou, Gangr.17. Svrženým, kterí ciní pokání, je dovoleno se stríhati podle vzoru kleru, VI.21.
Volba - na církevní hodnosti se nemá díti v prítomnosti katechumenu - naslouchajících, Laod.5. Neplatí, je-li provedená svetskými predstavenými, VII.3.
Vonavky - jsou zakázány duchovnímu stavu, VII.16.
Vosk - krádež v chráme, viz Svatokrádež.
Vota - VI.62.
Vražda, vrah .
- Vrahem je ten, kdo zpusobil bližnímu smrtelnou ránu, at první tak ucinil nebo se mstil, Basil.43. Zabití muže býti úmyslné nebo neúmyslné, témer úmyslné nebo témer neúmyslné, a zabití ve válce (viz též Válka).
A/ Zabití úmyslné, Rehor.Nis.5, Basil.8. Za úmyslné vrahy se považují:
1/ Kdo v hnevu zabil ženu svou sekerou,
2/ kdo použil proti nekomu mec nebo hodil po nem sekerou ci neco podobného a zabil ho,
3/ kdo zabil pri loupežení a pri vpádu neprátel,
4/ kdo dal nekomu napíti neznámého nápoje, treba z jiného duvodu a otrávil ho k smrti,
5/ ženy dávající nápoje lásky a zabíjející tím,
6/ Ženy dávající a prijímající léky k vyhnání plodu, VI.91, Basil.8, Anc.21.
7/ žena, která porodila na ceste, mela možnost zachovati díte, ale nedbala, chtejíc tak skrýti svuj hrích, Basil.33, 52. -- Epitimie za úmyslné zabití cili vraždu je dvacatiletá i více, Anc.22, Rehor.Nis.5, Basil.56, a za vyhnání plodu desetiletá, Basil.2.
B/ zabití témer úmyslné, když nekdo v hnevu nebo návalu vášne, pri obrane ve rvacce, uderí odpurce na nebezpecné místo; nebo když se s nekým rve ne s težkou holí, chteje mu zpusobiti pouze bolest, nikoliv smrt, Basil.8. Epitimie za to ciní jedenáct let, Basil.11. Klerik musí býti svržen, Ap.66.
C/ Zabití neúmyslné, když nekdo zabije nekoho náhodou bez úmyslu zabíti, nýbrž s jiným úmyslem, Rehor.Nis.5, na pr. když nekdo hodí kamenem na psa nebo chteje nekoho napraviti uderí remenem, nebo netežkou holí a neúmyslne zabije, nebo hodí kamenem na psa nebo strom a zabije cloveka, Basil.8. Epitimie za to je patnáct let a více, Basil.57, Rehor.Nis.5, Anc.23. Prodloužiti nebo zkrátiti epitimii je v úvaze pastýre, Basil.54. Neúmyslný vrah není hoden knežské milosti, Rehor.Nis.5. Viz též Postn.31. -36, 39, 40.
Vrumalia - VI.62.
Vule - dve jsou v našem Pánu, dogma VI.
Východní - biskupové smejí mít pravomoc pouze na východe, II.2.
Výklad svatého Písma - viz sv. Písmo.
Vykonavatel - ustanovení vykonavatelu z potreby církve, Karth.108.
Výsmech - nad telesnými vadami lidí, Ap.57.
Výtka - ciniti si výtku je cást spasení, Timoth.17.
Vyznání hríchu - Nicef.29, 30.
Vyznání víry - pri krtu musí prameniti pouze z vlastního rozhodnutí, neoc.6.
Vyznavac - kdo je vyznavac, Petr.14. Vyznavaci, kterí z prinucení prijali neco z obetovaného modlám, nezakazovat obecenství u uvedení do posvátné hodnosti, Anc.3.
Vzdálení požehnání - Mik.9.
Vzkríšení . - Ode dne vzkríšení Kristova do nové nedele po celý týden mají verící neustále ve svatých chrámech peti žalmy, písne a zpevy duchovní, radujíce a plesajíce v Kristu; naslouchajíce také ctení božských Písem a kochajíce se svatými tajinami. V tyto dny nemají býti dostihy ani jiná lidová podívanÁ, VI.66.
Vzkríšení duchovní - je povstání z hríšného pádu, Rehor.Nis.1.
Zabití - viz Vražda.; viz též Válka
Zakázané knihy - Nicef.40, 41.
Zaklínac (exorcista) - Ti, kdož nebyli ustanoveni biskupem, nesmejí delat zaklínání v chrámech ani v domech, Laod.26.
Zaopatrování - cili prijímání ke konci života, má býti podáváno každému umírajícímu, který si to preje, po vyšetrení od biskupa, I.13. Totéž ohledne tech, kdož jsou v nebezpecí života, Karth.7, Rehor.Nis.5.
Zaopatrování nemocných - a pust Nicef.9.
Záruka - Nikdo z kleru nesmí se zarucovati, Ap.20.
Zasnoubený - viz Manželství, Panna, Žena, Cizoložství.
Závesu církevní - si neprisvojovati k domácímu použití, Ap.73 : Car.a.10. viz Církevní majetek.
Zdrženlivost - ve všem mají zachovávati biskupové, kneží a jáhni, Karth.3, ale schvaluje se zdrženlivost zachovávaná s poctivostí a zbožností, Gangr.21.
Zinon - biskup cyperský, III.8.
Zištnost - lidé, kterí nenávidí Boha, využívají dobu barbarských vpádu ke koristnictví, Rehor.Neoc.3.
Zjevení Páne - v jeho predvecer bývá vecerní shromáždení o deváté hodine. Toho dne se postí, ale v den nedelní se pust zmírnuje, Theof.1.
Zpev - ve chráme nemá býti používáno hlucného zpevu, nýbrž nutno peti pozorne a mile, VI.75. Jenom clenové kleru mají zpívati v chrámech, Laod.15.
Zpevák - (církevní) nemá nositi orár, Laod.23. Zpevák propadlý hre nebo vínu, neprestane-li, má býti odloucen, Ap.43.
Zpovední tajemství - nicef.28.
Zprznení - decka, jestli se takové v dospelosti muže stát knezem Postn.30, znásilnení nepripisovati za vinu znásilneným, Basil.49.
Zreknutí víry, Krista . - kdo z kleru se zrekl Krista ze strachu lidského, má býti vyvržen z církve; kdo se zrekl jména služebníka kristova, budiž vyvržen z kleru. Uciní-li pokání, prijímá se jako laik, Ap.62, Petr.10. Kdo byl prijat do kleru po zreknutí Krista, vyvrhne se, I.10. Odpadlíky a ty, kterí prinutili k odpadu od víry též druhé, prijímati k úplnému obecenství za deset let, Anc.9. Kdo se dobrovolne zrekl Krista, a ucinil pokání, musí býti po celý život v poctu placících, prijímání obdrží až na konci života, Basil.73, Rehor.Nis.2. Kdo byli dovedeni do zreknutí Krista težkým mucením a utrpením, prijímají se s ohledem na vinu do obecenství za osm let, Basil.81, nebo dle doby urcené pro smilníky, Rehor.Nis.2, Petr.1. Kdo se odrekli Krista po prekonání utrpení a zápachu ve veznicích a ucinili pokání, prijímají se do obecenství za ctyri léta, Petr.2. Kdož odpadli od víry bez utrpení, ale z malomyslnosti a bázne, a potom ucinili pokání, prijímají se do obecenství po dvanácti, I.11, po jedenácti Basil.81, po sedmi letech, Petr.3. Odpadlé od víry a zoufalství zustávající bez pokání, odevzdávají se vecnému odsouzení, Petr.4. Pro ty, kterí se pokrytecky ukázali nekrestany, ale neobetovali modlám, se stanoví šestimesícní pokání, Petr.5. Odpadlí od víry pro získání drívejší vojenské hodnosti, za což dali peníze, odlucují se od prijímání na patnáct let, I.12. Krestanští otroci, které dali páni za sebe a hrozbami svých pánu privedeni k obetování modlám a pádu, podrobují se rocnímu pokání, Petr.6. Sami páni jak za pokrytectví, tak za prinucení svých otroku k sloužení modlám, podrobují se pokání na tri léta, Petr.7. S temi kdož padli, ale pak sami šli na hrdinství, vyznali sebe krestany, byli v žalári a na mukách, nutno míti obecenství v modlitbách a prijímání, Petr.8. Nutno míti obecenství též s temi, kterí predcasne šli na hrdinství a sami na sebe navedli pokušení, Petr.9. Ti klerici, kterí padli, ale potom obnovili své hrdinství, nemohou konat svatou službu, ale zustávají v obecenství, Petr.10. Za ty, kterí se sami vrhli do zurícího pronásledování a z nemohoucnosti tela nemohli vydržeti težká muka a padli, ale potom cinili pokání a obrátili se, je spravedlivo prinášeti obeti, Petr.11. Nelze obvinovati ty, kterí se stríbrem vykupují ze zloby pronásledovatelu, Petr.12, Skut.17,9-10. Ti, kdož vše opustili pro spásu duše a uprchli pred pronásledovateli, nesmejí býti obvinováni, že místo nich byli zajati druzí, Petr.13. Viz též Postn.1.
Zvestování (svátek) - strava, Nicef.5.
Zvracení - po prijímání, Postn.48.
Žalm - Nelze císti v chráme žalmy neposvátné, Laod.59. Ani spojovati žalmy nepretržite, nýbrž císti je s prestávkami po každém žalmu, Laod.17.
Žalmista - krome postrižin má prijmouti položení rukou, VII.14. Nemá nositi orár, Laod.23. Stávají se plnoletými, mají se bud oženiti nebo dáti slib panictví, Karth.20. Nemá se v dobe bohoslužeb klaneti lidu, Karth.23. Obcoval-li pred manželstvím se svou snoubenkou, odlucuje se na rok a pak se prijme za žalmistu bez uvedení na vyšší hodnosti, Basil.69. Klerik, který jako žalmista upadl do smilstva, a pak byl vysvecen, vrací se na svuj stupen, Theof.1.
Žaloba - viz Soud. (Žalobce, žalovaný atd.) Stížnost na udání, všechno viz Soud.
Žehnání kalicha - pri predložení, Nicef.12.
Žena (manželka) . - ani presbyter, ani jáhen, ani hypodiakon nesmejí býti zbaveni obcování se zákonnou ženou. VI.13. Kneží, kterí se vzdálili od svých žen, pod zpusobem zbožnosti, nesmejí s nimi ani žíti, VI.30. Poctivý manželský život neprekáží muži, aby byl knezem nebo jáhnem, VI.13. Zdrženlivost od žen u kneží, jáhnu, podjáhnu a všech, kdo se dotýkají svátosti, Karth.4, 34, 81, VI.13. Žena toho kdo je svecen na biskupa, má vstoupiti do vzdáleného monastýru, kde má obdržeti vydržování a muže býti uvedena mezi diakonisy, je-li hodna, VI.12, 48. Žena nesmí opustiti svého muže, opovrhuje-li manželstvím, Gangr.14. Opuštená žena má zustat mimo manželství, Basil.48. Ženy jsou povinny mlcet v dobe božské liturgie, a doma se mají tázati mužu o ucení, VI.70. Nezverejnovati ženy zcizoloživší, ale ale povoliti jim, aby stály s verícími bez prijímání, až se naplní doba pokání, Basil.34. Ženu, která žila ctnostne a byla zhanobena v zajetí, nutno pripouštet do obecenství, Rehor.Neoc.2. Epitimie, Postn.46.
Žertveník - viz Oltár.
Žid - neprijímati do církve a do obecenství židy, kterí se pretvarovali, že jsou krestané. Jejich deti nekrtíti, nedovolovati jim koupi nebo získávání otroka z krestanu, ale prijímati židy, kterí se obracejí s uprímnou vírou a slavnostne se zrekli židovských zvyku a skutku, VII.8.


________________________________________


Zkratky:
Arabská císlice znamená císlo pravidla.
Apošt. - pravidla svatých apoštolu.
Všeobecné snemy:
I. - pravidla prvního všeobecného snemu.
II. - pravidla druhého všeobecného snemu.
III. - pravidla tretího všeobecného snemu.
IV. - pravidla ctvrtého všeobecného snemu.
VI. - pravidla šestého všeobecného snemu.
VII. - pravidla sedmého všeobecného snemu.
Symbol I - symbol víry prvního všeobecného snemu v Nicei.
Symbol II - symbol víry druhého všeobecného snemu v Carihrade.
Dogma IV - dogma ctvrtého všeobecného snemu v Carihrade.
Dogma VI - dogma šestého všeobecného snemu v Carihrade.
Dogma VII - dogma sedmého všeobecného snemu v Nicei.
List III - list tretího všeobecného snemu.
Místní snemy:
Anc. - pravidla ancyrského snemu.
Neoc. - pravidla neocaesarejského snemu.
Gangr. - pravidla gangrského snemu.
Ant. - pravidla antiochijského snemu.
Laod. - pravidla laodicejského snemu.
Sard. - pravidla sardického snemu.
Karth. - pravidla karthagenského snemu.
Karth. k Coel. - list karthagenského snemu k Coelestinu, papeži rímskému.
Car. - pravidlo carihradského snemu r. 394.
Car.a - pravidla carihradského snemu zvaného dvojnásobný
Car.b - pravidla snemu konaného v chráme Moudrosti Slova Božího.
Pravidla svatých otcu:
Dion. - kanonický list sv. Dionysije Alexandrijského
Petr. - pravidla sv. Petra Alexandrijského.
Rehor Neoc. - kanonický list sv. Rehore Neocaesarijského.
Athan. Am. - list sv. Athanasije Velikého k Ammunu.
Athan. Ruf. - list sv. Athanasije Velikého k Rufiniánu
Athan. 39enc. - z 39 listu o svátcích od sv. Athanasia
Bas. - Pravidla sv. Basila Velikého.
Rehor Nis. - Pravidla z kanonického listu sv. Rehore Nisského.
Rehor Theol. - ucení sv. Rehore Bohoslovce (Theologa) o kánonu sv. Písma.
Amf. - ucení sv. Amfilochije Ikonijského o kánonu sv. Písma.
Timoth. - kanonické odpovedi Timotheje Alexandrijského.
Theof. - pravidla Theofila, arcibiskupa Alexandrijského.
Cyr. - pravidla sv. Cyrilla, arcibiskupa Alexandrijského.
Genad. - okružní list Gennadije, patriarchy carihradského.
Taras. - list Tarasije, patriarchy carihradského.
Doplnková pravidla:
Post. - pravidla sv. Jana Postníka.
Nicef. - pravidla Nicefora Vyznavace.
Studit. - otázky a odpovedi Theodora Studity.
Mik. - pravidla Mikuláše Carihradského.
Ruz. - rozlicné kanonické predpisy.


________________________________________

Návrhy oprav, doplnku a jiných vylepšení posílejte na tuto adresu Táto e-mailová adresa je chránená pred spambotmi. Ak ju chcete vidieť, je potrebné aby ste mali zapnutý JavaScript.

Prečítajte si

Reklamný panel
Make sure you have at least Flash Player 7. If not,please download.

Odkazy

Reklamný panel